Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 9. kapitola

14.12.2009 (14:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3892×

‚Kam jsem se to dostala? Proč jsem se nemohla narodit do světa, kde žijí pouze lidi a zvířata.
Já nechci žít ve světě společně s … ehm, vlkodlaky. Co se stane příště? Potkám vílu, čarodějnici, mořskou pannu nebo snad anděla? Já chci žít v normálním světě, ve světě bez mýtických stvoření. Ve světe, kde je člověk člověkem a vlk vlkem.. a nic mezi tím,‘ přemýšlela jsem cestou z La-push. Abych řekla pravdu bála jsem se. Nevěděla jsem co ještě existuje kromě obrovských vlků. Možná…
‚Žádné možná!‘ okřikla jsem se. Já nejsem možná blázen, ale určitě.
‚Možná bych měla jít na nějaké vyšetření… ne. To nejde, zbytek života bych strávila ve vypolstrované místnosti s kazajkou se
zapínáním v zadu.‘ přemýšlela jsem a pak nesouhlasně zavrtěla hlavou.
‚Druhá varianta je, že jsem opravdu jiná. Možná dokážu… věci, které jiní neumí.
Když jsem… ehm, viděla Sama jako vlka. On si o mě zřejmě nemyslel, že jsem blázen. Chtěl mi to vysvětlit, ale já ho nenechala. A ani nenechám. S někým, nebo vlastně s něčím takovým nechci být nic společného,‘ probírala jsem v duchu dnešní … nazvěme to událost.

Po chvilce velmi rychlé jízdy jsem konečně zaparkovala před naším baráčkem a rychle jako blesk jsem vyběhla do
svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Batoh jsem nechala volně spadnout na zem, stáhnuté vlasy jsem si rozpustila.
Chvíli jsem nervózně a nesmyslně chodila do kolečka, ale pak jsem se sesunula na podlahu a opřela se o stěnu.
Hlavu jsem si opřela o kolena, které jsem si objala rukama.
Po chvilce mi vyklouzla slza, slza strachu. Po ní následovaly další a další. Nesnažila jsem se neplakat. Věděla jsem, že by to nepomohlo. Místo toho, by se to samé opakovalo zítra, pozítří a pořád dál. Tak jsem to nechtěla, proto jsem nechala své emoce projevit se.

Slzy mi volně stékaly po tváři a já se pomalu uklidňovala.
Tep se mi zpomalil a já přestala plakat. Pomalu jsem se zvedla a z nočního stolku vzala kapesníček, kterým jsem si posléze utřela, nyní již určitě červené, oči.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla, to mě uklidnilo ještě víc.
„Bello!“ zavolal na mě potichu povědomý hlas, ale byl dost silný na to, abych to slyšela.
Otočila jsem se, okno bylo otevřené a tak jsem se z něho vyklonila. Venku před domem stepoval a hleděl k mému oknu.
„Ty!? Co tu sakra chceš? Nic jsem ti neudělala, tak proč…?“ ptala jsem se rozrušena a chtěla jsem pokračovat, ale on – to psisko mě přerušilo.
„Bello, dovol mi ti to vysvětlit. Prosím,“ řekl prosebně.
„Já nechci nic slyšet, vypadni!“ snažila jsem se ho donutit, aby šel pryč, ale on je tvrdohlavý.
„Prosím, chci abys znala pravdu., já nechci aby sis domyslela něco co nejsem,“ řekl a já se chvíli rozhodovala. A pak jsem si dřepla na parapet, už se mi to jednou povedlo, tak proč ne znova? Už jsem se chystala na volný pád, když v tom.

„Bello?! Co to sakra děláš, chceš se zabít?“ vyštěkl na mě najednou.
„A co mám dělat? Dnes je zápas – Charlie sedí v obýváku, co mu asi řeknu když mě uvidí jak jdu ven? Jdu si pokecat s klukem co se mění v obrovského psa? Ne dík.“ řekla jsem ironicky.
„Ale, můžeš si ublížit!“ řekl, ale to já už jsem se odstrčila a lehce jsem přistála na měkké hlíně.
„Ehm… říkal jsem něco, já… nedávala jsem pozor,“  zeptala jsem se naschvál.
„Jak? Jak jsi to dokázala?“ ptal se kulil ba mě oči.
„To, že já znám tvoje… tajemství, neznamená, že ty musíš znát to mé,“ odsekla jsem hrubě, vlastně ani nevím, jestli
se to co se mi děje, to že vidím divné obrázky, dá nazvat tajemstvím.
„Ale…?“ nedal si pokoj.
„Žádné ale! Chtěl jsi mi něco říct, tak povídej, nemám na tebe celou noc,“ prskala jsem po něm.

„Jak jsi to zjistila? Dotkla jsi se mě a… najednou to víš? Já to nikomu neřekl.“ řekl. Začínala jsem být naštvaná –
nesnáším otázky na téma na které nemám v plánu odpovídat.
„Já… nevím. Prostě jsem to… viděla.“ řekla jsem nakonec potichu.
„Ale nemáš nic společného s těma pijavicemi, že ne?“ řekl a teď jsem pro změnu valila oči já.
„Ehm… Pijavicemi?“ opakovala jsem po něm.
„Nic. Čím míň se toho víš tím líp…“ zašeptal, ale já ho slyšela až příliš dobře.
„Fajn, vrať se zase k tomu proč jsi přišel.“ řekla jsem a ruce dala v bok.

„Dobře. To co jsi viděla… Jsem něco jako vlkodlak. Můžu se měnit ve vlka a zpátky. Já nezabíjím lidi jak si asi
myslíš.“ řekl přerývaně, bylo vidět že by si to nejraději nechal pro sebe.
„Fajn to mi stačí… teď odejdi, tohle je soukromý pozemek,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně.
„Ale to není celé,“ řekl.
„Už jsem jednou řekla – žádné ale, vypadni,“ opakovala jsem svá předchozí slova.
„Ale…“ on si nedá pokoj. Pomalu se mi začal zvyšovat tep.
„Vypadni, nejsi tady vítaný! Nebo ti mál pomoct?!“  tohle jsem taky myslela naprosto vážně.
Nevěděla jsem sice jaké mám šance proti vlkodlakovi, ale bylo mi to jedno.
„Ty bys mi chtěla pomoct? To už se tě bojím,“ řekl a nahlas se zasmál.
„Měl bys…“ řekla jsem, ale tahle věta nebyla moje. Jako by ji něco řeklo místo mě.
Sklopila jsem hlavu a po tváři se mi rozlynul mírný úsměv.
„Malá by se chtěla prát. To bych těl vidět,“ řekl se smíchem.
„Neměl jsi to říkat,“ zase ten pocit, jako bych to neříkala já. Sam se opět rozesmál.
Velmi rychle jsem se napřáhla a po zlomku vteřiny Sam letěl vzduchem a dopadl na strom.
Zvedl se ze země s naštvaným obličejem.
„Řekla jsem vypadni!“ zavrčela jsem a všimla jsem si, že jsem nakrčená do něčeho co by se dalo nazvat útočná pozice.
Sam rychle vyskočil na nohy a celý se třásl.
„Odejdi, nechci ti ublížit.,“ šeptal a jeho třas se ještě zesílil.
„Já se umím ubránit“ zasyčela jsem.

Mrkla jsem – oči jsem měla zavřené ani ne setinu vteřiny. Když jsem je otevřela, stál přede mnou obrovský vlk
s černou srstí. Kolem byly jen cáry oblečení.
Vlk se přiblížil o jeden krok a zlověstně vrčel.
„Jé! Velký zlý vlk, kde jsi nechal Karkulku?“ zeptala jsem se.
‚Ten prcek si dovoluje nějak moc na malého, slabého člověka,‘ uslyšela jsem najednou.
„Nejsem žádný prcek!“ okřikla jsem ho. A vlk… teda Sam naklonil hlavu na bok a jeho vrčení ustalo.
‚Prcek? Ona mě snad slyšela? Jak to udělala?‘ uslyšela jsem zase.
„Udělala co? To bych se já měla zeptat, jak to, že se mnou mluvíš, když ses… proměnil?“
‚Slyšíš moje myšlenky?‘ zeptal se aniž by otevřel tlamu.
‚Jak to jako myslel? Jak můžu čít jeho myšlenky? Totální blázen, už je to tak. Už jsem se zbláznila.‘ myslela jsem si a pak mi unikla slza sebelítosti.
„Vypadni!“ štěkla jsem po něm.

Otočila jsem se a vydala se pod svoje okno. Podíval jsem se nahoru. Okno bylo hodně vysoko. A když říkám hodně tak myslím hodně.

„To by mohl být problém,“ zašeptala jsem.
‚Tak to jsem teda zvědavej co chce ta holka dělat, ha ha ha – to se pobavím!‘ uslyšela jsem za sebou.
„Měl jsi odejít. Nebo aspoň když chceš někoho špehovat, na nic nemysli.“ řekla jsem - téměř jsem mu věřila, že čtu myšlenky - blbost, a pak za sebou uslyšela kňuknutí.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a mé oči zavadily o strom, jehož větvě se skoro dotýkaly mého okna. Lehce jsem se usmála a přišla k němu blíže.
Měla jsem štěstí, větvě byly dobře rostlé a díky tomu bych tam mohla vylézt snáze.
Pevně jsem uchopila větvě na hlavou a šikovně se vyhoupla do koruny. Pomalu, ale jistě jsem šplhala nahoru. Už jsem byla od okna jen kousek, když větvě končily.
Téměř hned mě napadlo jak se dostat dovnitř. Chytla jsem se větve nad sebou, odrazila se, zhoupla se a nakonec jsem přistála v mém pokoji.

Pak jsem ještě rychle zaběhla do koupelny a pak do postele.
‚Až se zítra probudím, zjistím že tohle byl jenom, divný, zlý sen…‘ slibovala jsem si v myšlenkách. Ale usnout se mi nedařilo, protože Charlie hrozně nahlas komentoval ten svůj zápas.
‚No ták! Snažte se trochů! Tak nedáte ani jeden gól a já na vás vsázel!
Co… ty! Kam to běžíš, vrať se!‘ téměř křičel, já si zakryla hlavu polštářem, ale to bohužel ani v nejmenším nepomohlo.

Myslím si, že díl stojí, alespoň za jeden delší komontář..

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 9. kapitola: