Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 52. kapitola

06.07.2010 (19:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4049×

Zrychleně jsem dýchala, ale hned na to jsem se začala snažit dýchat pomaleji, protože rychlé nádechy mi působily bolest. Bolel mě hrudník, hlava, ruce… možná by bylo jednodušší vyjmenovat části těla, které mám v pořádku. Bolelo mě všechno. Raději jsem se ani nesnažila pohnout. Byla jsem si téměř jistá, že by mi to způsobilo ještě větší bolest. Ale nejhorší byla ta bolest hlavy, myslela jsem si, že se mi rozskočí. Ta bodavá bolest a přitom jsem věděla, že ležím na polštáři.

Rychle jsem otevřela oči. Už nebyla tma… Viděla jsem tolik světla, oči mě z toho bolely, byly stále tak slabé. Rychle jsem mrkala a přimhouřenýma očima se snažila zvyknout si na to světlo. Bylo to tak jednoduché a těžké zároveň. Pamatuji se, že jsem byla dlouho ve tmě. Byla jsem tak zmatená.

„Už se probírá,“ zašeptal tichý hlas vedle mě. Začínala jsem vidět stíny a obrysy věcí, ale můj zrak byl stále velmi špatný, stejně jako mé ostatní smysly.

Musela jsem být velmi slabá, neslyšela jsem cizí myšlenky. Jen ticho.

„Kd-e to js-jsem?“ pokusila jsem se vyslovit otázku, ale moje hlasivky na to nereagovaly zrovna tak, jak bych si představovala.

„Jsi doma, lásko,“ zašeptal mi do ucha ten nejkrásnější hlas. Pokusila jsem se o úsměv, ale věděla jsem, že úsměvu se to ani v nemenším nepodobá.

„T-o je dobře,“ zašeptala jsem tichounce a soustředila se na to, aby se můj zrak vrátil o normálu, šlo to, ovšem velmi pomalu.

„Carlisle je v nemocnici. Dal mi pro tebe nějaké prášky proti bolesti, prý ti je mám dát, až se probereš,“ zašeptal ke mně a jednou rukou mi podepřel záda. „Otevři pusu,“ řekl mi jako malému dítěti. Poslechla jsem, protože co jiného mi taky zbývalo. Vložil mi do úst dvě pilulky a pak mi ke rtům přiložil skleničku s vodou. Nasála jsem doušek a spolknula. Bolelo to, když jsem polykala, ale dalo se to vydržet.

Pak mě opatrně zase položil na sedačku.

„Jsou všich-všichni v pořádku?“ zašeptala jsem otázku, na kterou jsem se již dlouho snažila najít odpověď. Tolik jsem si přála, aby byla kladná. Nechtěla jsem, aby mé snažení bylo marné, abych zklamala ještě více. Bála jsem se jen toho pocitu.

„V naprostém. Nemusíš se bát, všichni jsou zdraví a v rámci možností živí,“ zašeptal ke mně a já pocítila úlevu, dokonalou úlevu. Usmála jsem se, ale když jsem se podívala na jeho výraz, úsměvu se nepodobal ani v nejmenším. Už jsem se chtěla zeptat, co se stalo, ale když jsem otevřela ústa, nedovolil mi promluvit.

„Bello, ani netušíš, jak jsem se o tebe bál. Ještě jsem ani nebyl u domu a uslyšel jsem tě ječet bolestí. A pak jsem tě tam našel bezvládně ležet na zemi a celou od krve, od tvojí krve. V ten moment jsem se nenáviděl za to, že jsem tě tam nechal samotnou. Vzal jsem tě domů. Carlisle po první prohlídce zjistil, jak moc jsi zraněná. Měla jsi zlomená téměř všechna žebra, rozdrcenou nohu a ruku. Na jednom místě prasklou lebku a zlomenou páteř,“ začal mi, trošku vykolejeně z mého klidu, vyjmenovávat. V jeho hlase bylo slyšet zoufalství, bolest, láska…

Měl o mě příliš veliké starosti, možná už bych se tomu měla přestat divit… Přeci jen jsem z velké části člověk.

„Budu v pořádku. Není to poprvé, co jsem si zlomila páteř. Navíc už jsem na tom byla i hůř. Do několika hodin bych měla být v pořádku,“ snažila jsem se ho uklidnit. Někdy se divím mému optimismu.

„Mohla tě zabít, copak to nechápeš?“ téměř vyjekl a já jsem sklopila oči.

„Co jsem měla dělat? Měla jsem nechat zabít Emmetta? Kdybych ji… nějak nezdržela, zabila by vás všechny, chtěla to udělat. A stále chce. Prosila jsem, aby raději zabila mě, než vás, odmítla a řekla mi: ‚Dříve nebo později je bude muset opustit, alespoň na pár okamžiků, a až ten moment nastane, přijde Rhea a z mrtvých budou opravdu mrtví… navždy‘. Já vás nechci ztratit,“ zašeptala jsem.

Opravdu jsem je nechtěla ztratit, ale netušila jsem, jestli jsem schopná je ochránit. Rhea byla příliš silná, v síle jsem jí nesahala ani po kotníky. V síle jsem proti ní byla nic, jen pouhé nic.

Cítila jsem, jak mě Edward povzbudivě chytil za ruku.

„Bells,“ zašeptala tiše, možná chtěl pokračovat, ale já mu nedala tu příležitost.

„Mary Ell mě cvičila, abych dokázala ochránit rodiny. Říkala mi, že vždy musím udělat vše, abych ji ochránila, protože bezpečí rodiny je nejdůležitější. Já se snažila udělat vše, ale nestačí to,“ šeptla jsem do ticha, cítila jsem, jak se mi do očí draly slzy zklamání.

„Její pach jsme ztratili přibližně devět mil od řeky,“ zaslechla jsem hlas Jaspera, který právě vcházel zároveň s Emmettem. Natočila jsem se jejich směrem a nestačila jsem zírat. Oni opravdu udělali to, co si myslím? Ne, nemůžou být tak hloupí… ne!

„Co? Vy jste ji, po tom, co málem zabila Emmetta, ještě hledali?“ vypadlo ze mě. „Zešíleli jste?! Mohla vás zabít!“ zařvala jsem nepříčetně a pokusila se posadit. Nepovedlo se a jediné, co jsem tím pohybem získala, byla bodavá bolest na levém boku. Tiše jsem sykla a Edward mě hned na to opatrně zase položil na sedačku.

„Ále… Jestli narážíš na tu menší roztržku při lovu, tak tu jsem měl pod kontrolou. Kdybych měl pár vteřin navíc, dostal bych ji,“ řekl hrdým hlasem.

„Emme… Myslíš, že kdybych si byla jistá, že nepotřebuješ pomoc, že bych si nechala zlomit žebra, rozdrtit ruku a nohu? Já jsem silnější než ty a podívej, jak jsem dopadla. Kdybys měl pár vteřin navíc, byl bys mrtvý. Já viděla, co se mělo stát… Viděla jsem, jak ti utrhla hlavu, neměl bys nejmenší šanci,“ šeptala jsem  tiše, na nic víc jsem už neměla sílu.

„Viděla?“ vhrkla Alice. Přesně jsem věděla, proč ji to zajímalo, ani jsem jí nemusela číst myšlenky. Bylo to naprosto jasné. Než jsem stihla odpovědět, dotančila k Jasperovi, který ji objal za pas.

„Já se o tom nezmínila?“ ptala jsem se, protože jsem si tím opravdu nebyla příliš jistá. Alice jen zatřepala hlavou a pak pokračovala otázkou.

„Ty míváš vize?“ zeptal se tentokrát Edward.

„Nenazvala bych to vizemi, ale něco podobného ano,“ usmála jsem se na něj.

„Proč jsi mi o tom neřekla už tehdy, když jsi mi popisovala, co všechno dokážeš?“ vyslovil další otázku. On, Alice i Jasper napjatě čekali na mou odpověď a popis schopnosti.

Vlastně jsem si moc dobře pamatovala na moment, kdy jsem mu říkala o mých schopnostech.

„Tehdy jsem tu schopnost neměla, vlastně jsem ani netušila, že ji náš druh může mít. Málokdo ji má, znala jsem jen jednoho… člověka, který ji měl. Má schopnost nefunguje, jako Alicina. Nedostávám přes den vize. Budoucnost se mi zdá ve snech. Že ji mám jsem zjistila poměrně nedávno, první vyplněný sen byl o mé smrti, když mě Jane zastřelila. Jediný problém je ten, že nikdy nedokáži poznat, kdy je to jen sen a kdy ne,“ šeptala jsem tiše a sledovala svou ruku, která byla v ortéze. Stále mě bolela.

Moment, kam zmizel Emmett? Zbytečné řešit…

Začínala jsem být ospalá, víčka mi začala těžknout, už jsem je neudržela otevřené, byla jsem tak unavená…

„Spi, lásko,“ uslyšela jsem Edwardův hlas, cítila jsem chladný polibek na čele a s ním jsem se propadla do říše snů.

A můj spánek byl, kupodivu bezesný…

„Dobré ráno, Bello. Edwarda jsem ti vyhnala na lov, před tím toho moc nenalovil. Snad ti to nevadí. Donesu ti nějaké jídlo, ať mi tady neumřeš hlady,“ řekla Esme mateřsky a než jsem ji stihla pozdravit, byla pryč. Zdravou rukou jsem se zapřela, abych se mohla posadit. Nechtělo se mi stále ležet, když jsem byla v pořádku, bylo to zbytečné.

Pohodlně jsem se opřela a nohy spustila na zem. Zhluboka jsem se nadechla, protože po dlouhé době mě při hlubokém nádechu netížila bodavá bolest. To co jsem ucítila ve vzduchu…

Cítila jsem, jak se mi zhoupl žaludek. Hned na to jsem se zvednula, udělala pár kroků, chtěla jsem běžet do koupelny za jedním jasným účelem. Ta ortéza, kterou jsem stále měla na noze, aby mi dobře srostly kosti, mi způsobila nemalé problémy a já skončila na zemi. V rychlosti jsem se zvedla a tak rychle, jak mi to jen ortéza dovolovala, jsem doběhla do nejbližší koupelny.

Silně jsem rozrazila dveře, klekla si k záchodu, zvedla prkýnko a… a fůj! Ta chuť byla odporná.Za pár okamžiků byl v míse celý obsah mého žaludku, když jsem se na to podívala a ucítila ten zápach, který byl ještě horší než ten předtím, zvracela jsem zase, ale to už tady byla Esme, která mi chytila vlasy, abych si je nezašpinila.

„Díky,“ zašeptala jsem tiše, protože s tou pachutí v ústech to ani jinak nešlo.

„Donesu ti nějaké prášky, počkej tady a mezitím si umyj zuby,“ zašeptala, ale než stihla odejít, zarazila jsem ji.

„Díky, Esme, ale nemusíš. Můžu si něco najít sama. Nechci tě obtěžovat,“ řekla jsem chraplavě.

„Bello… Jsi jako má dcera. Ty neobtěžuješ. Přece tě takhle nemůžu nechat, jsi celá zelená a očividně nemocná, to stále ještě poznám,“ usmála se a pomohla mi na nohy.

„Já nemůžu být nemocná. Od patnácti jsem ani nezakašlala. Můj druh nemůže onemocnět. Něco musí být špatně,“ mumlala jsem si tak nějak pro sebe.

„Tvůj druh se asi spletl. Jdu pro ty prášky, neuteč,“ zasmála se.

Tohle opravdu nebylo normální. Nikdy od mých patnáctin jsem nebyla nemocná, nezvracela jsem… ani po zranění ne. Byla to jedna z vlastností ničitelek, neonemocní. Ale já byla nemocná. Všechno je to moc divné a navíc jsem se hojila tak dlouho… když jsem si naposledy zlomila páteř, do minuty jsem byla v pořádku, když jsem si rozdrtila ruku, zhojila se do pěti minut a kosti vždy srostly přesně tak, jak měly, nepotřebovala jsem otrézy.

Co se to se mnou sakra děje?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 52. kapitola: