Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 50. kapitola 1/2


Je těžké... být jiná - 50. kapitola 1/2Další je zde - 1. část 50. kapitoly!
Dozví se Angela pravdu? Bude jí věřit?

Křečovitě jsem svírala propisku mezi prsty, až se div nezlomila.

Nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát, to není možné… jak je možné, že nikdo z nás vůbec nezaregistroval její přítomnost? Jak?

 

Cítila jsem, jak se mi zvyšuje tep a to ještě ani nebyla tady. Stále stála přede dveřmi třídy a ředitelka jí něco horlivě sdělovala, teda to tak alespoň vypadalo. Kromě zrychleného tepu, se mi zrychlovalo i dýchání a já byla čím dál více nervózní.

 

Přesně v moment, ve kterém překročila práh dveří, se mi propiska přelomila v ruce, ovšem to mě rozhodně neuklidnilo. Pomalým krokem vešla do třídy a zastavila se u katedry, u níž se otočila k nám a letmo si prohlédla třídu, když se svým zkoumavým pohledem zastavila u nás dvou, ztuhla a pár vteřin na nás upřeně zírala. Myslím, že na to, aby se mi podařilo vyskočit z okna a nikdo si toho nevšimnul, již bylo opravdu příliš pozdě.

 

Napjatě jsem seděla se své židli a její zmatený pohled jí opětovala. V mé mysli nebylo nic víc, než obrovská panika.

„Kde se tady sakra vzala? Jak je možné, že to nikdo nezjistil dopředu? Jak?“ kladla jsem si otázky, ale odpovědi jsem najít nedokázala.

Všechno je teď v háji, bude chtít vysvětlení, prozradíme se… To nemůže dopustit, ale co máme dělat.

 

Jakmile se Angela vzpamatovala, zhluboka se nadechla a plynulým krokem přešla ke katedře.

Celou dobu jsem ji obezřetně sledovala a hledala v jejích myšlenkách, zda nemá v plánu začít ječet a někam utéct. Byla nervózní, netušila, jak je to možné… podle ní jsem přece mrtvá, že? A teď se objevím tady, nezestárla jsem ani o den, Edward stejně tak. Byla tak zmatená, v hloubi její mysli jsem vyčetla značné zděšení a strach.

Ale pokoušela se navenek působit normálně a pouze, když dělala prezenci, na krátký okamžik se zadrhla u našich jmen. Na okamžik, který by člověk nedokázal postřehnout, se napjala, ale pak pokračovala v hodině.

 

„Tohle nedopadne dobře!“ křičel pisklavý hlásek uvnitř mé hlavy a já s ním plně souhlasila. Jak jsme se jen mohli dopustit takové chyby? Něco tak zásadního… proč se to pokazilo, proč nemohla nastoupit do jiné školy? Oni jsou upíří, mají dokonalé smysly stejně jako já, tak jak jsme mohli udělat takovou chybu?

„Jak je to sakra možné!“ vztekala jsem se v myšlenkách a v pravé ruce demolovala již druhou propisku.

 

V hlavě jsem měla takový zmatek… Nešlo to zastavit a cítila jsem se, jako kdyby mě násilím nacpali to mraveniště. Nebyla jsem si schopná uklidnit tep, natož dýchání a odkdy je tady vlastně takové horko? Ne, tohle prostě nemůže dopadnout dobře a zdá se, že Angela si, i přes její uvolněný výklad o USA v druhé polovině sedmnáctého století, který stejně většina třídy nevnímala, měla myšlenky stejně panické, ale asi to uměla skrývat lepe, než-li já.

 

Celou hodinu jsem byla zticha, obezřetně jí sledovala a snažila vymyslet, co bude dál. A abych řekla pravdu, opravdu jsem toho příliš nevymyslela.

Možná to bylo tím, že jsem se bála… ano bál jsem se. Jak směšné, jsem ničitelka, zabíjení upírů – dost nebezpečných upírů patří k mému životu… Proto jsem byla stvořena a teď mám strach z člověka, který by mohl zjistit naši identitu.

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že se to všechno nějak vyřeší, že to skončí dobře. Tolik jsem si přála, aby to tak bylo a opravdu jsem nesnažila, abych tomu i věřila… Ale marně, tohle nemůže být dobré.

A další propiska je v háji, zajímalo by mě, čím budu psát. Proč  zase řeším něco tak nepodstatného?!

Hodina už se zdála být nekonečná, když v tom jsem konečně uslyšela zvonění, ale to nebylo vysvobození, protože to nejhorší se teprve chystalo.

„Na zítra si přečtěte strany třináct až patnáct… můžete jít,“ řekla ještě stále roztřeseným hlasem. Rychle jsem popadla své věci, co nejrychleji je nacpala do tašky, kterou jsem si následně přehodila přes rameno a se zrychleným tepem vyrazila ke dveřím třídy, v naději, že kdybych se vypařila, co nejdříve, mohlo by to být poměrně v pořádku. Edward byl stejného názoru, a proto byl v mém těsném závěsu.

„Moment, vy dva se mnou půjdete do kabinetu. Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekla hlasem plným autority a tím mi překazila jinak bezchybný plán.

„Samozřejmě… paní profesorko,“ odvětila jsem a snažila se to říct plynule, což se mi nepodařilo tak dobře, jak bych si přála.

 

O kousek jsem poodstoupila a nechala jí projít.

„Pojďte za mnou,“ řekla již nepříliš hlasitě. Věděla jsem, že nemá cenu protestovat a tak jsem za ní, sice ne zrovna ochotně, ale šla jsem.

 

„Tak co, jak hodnotíš situaci?“ zeptala jsem se tiše Edwarda, když se najednou objevil  vedle mě.

„Pokusíme se to nějak vyřešit, zvládneme to… doufám. Ale stejně nechápu, kde se tady vzala. Neslyšel jsem její myšlenky, ani Alice ji neviděla,“ odvětil tiše, když jsme zatočili.

„Jsem na tom podobně, jen mám mnohem méně funkčních propisek,“ pokusila jsem se o vtip, ale moc se mi to nepovedlo.

„Bude to v pořádku,“ snažil se mě povzbudit, ale opět neúspěšně.

Bohužel nám na delší konverzaci nezbyl čas, jelikož jsme se objevili před dveřmi, na kterých již stálo, Angelino jméno. Byla jsem přesvědčená, že když jsem kolem nich ráno procházela, stálo tam Profesorka Cathrine Donowová a rozhodně ne Profesorka Angela Yorkiová.  

„Jděte dovnitř,“ poručila a téměř násilím se nás pokusila nacpat do malé místnosti, do které se tak tak vlezl stůl, židle, počítač a několik skřínek. Jakmile zabouchla dveře, otočila se na nás a obezřetně nás pozorovala.

„Takže… Předem upozorňuji, abyste se mi nesnažili namluvit, že jsme se nikdy neviděli a já si vás s někým spletla. Já mám dobrou paměť a jsem si jistá, že si mě pamatujete stejně dobře, jako já vás,“ na kratičkou chvíli se odmlčela a pak pokračovala, „očekávám, že jste si v sobě zachovali, alespoň špetku čestnosti a budete mi odpovídat pravdivě,“ řekla a poslední slova stočila v otázku.

Jen jsem si s Edwardem vyměnila krátký pohled, aby to vypadalo, že víme, co děláme, a pak jsme přikývli i Angele.

„Řekla bych, že vám nebude vadit, když se začnu ptát první, protože otázek z mé stranu bude myslím si, více,“ opět jsme němě přikývli a čekali.

 

Jen jsem na okamžik zavřela oči, člověk by to mohl považovat za pouhé mrknutí, ale pro mě to znamenalo mnohem více. Krátká chvilka naprostého soustředění, abych mohla stáhnout svůj štít.

„Ahoj, Edwarde,“ bylo první, na co jsem pomyslela. Najednou byly myšlenky Edwarda ještě zmatenější.

„Bello? Jak jsi to udělala?“ ptal se zmateně, nedovedla jsem určit, jestli stále převládá zděšení, nebo radost z toho, že se dostal do mé mysli.

„Asi kouzlo… Myslela jsem, že by se to mohlo hodit,“ odvětila jsem další myšlenkou nespouštějíc pohled z Angely.

„Nepřestáváš mě překvapovat,“ pomyslel si obdivně.

„Je toho tolik, co o mě ještě nevíš a to mi připomíná, že jsme ještě neměli dobrou příležitost si promluvit,“ v myšlenkách jsem mu poslala úsměv.

 

„Takže… Když jsem vás tehdy viděla naposledy ve Forks, ty ses pak odstěhoval… Ty jsi zmizela neznámo kam, a prohlásili tě za mrtvou. Ode dne, kdy jsem vás dva viděla naposledy, jste nezestárli ani o den. Já nejsem hloupá, vím, že tohle lidé nedokáží a proto se ptám, co jste? Chci slyšet pravdu,“ řekla naprosto vážně.

„Já… nejsem si jistá, jestli jsi…“ začala jsem, ale nenechala mě to dokončit.

„Hele, stále jsem tvoje učitelka, vykej mi!“ okřikla mě. Jen jsem protočila oči.

„Nejsem si jistá, jestli jste připravená to slyšet,“ dokončila jsem konečně.

„Bože, to vykání od tebe zní strašně. Radši toho nech. Mimochodem, já jsem připravená.“

„Takže ty sis nakonec vážně vzala Erica?“ snažila jsem se odvést její pozornost.

„Teprve před dvěma lety,“ usmála se a hned na to mi před očima začala šermovat rukou, na které se jí vyjímal prsten z bílého zlata.

„Gratuluji,“ vložil se do nově zavedeného tématu Edward.

„Počkat, počkat. Vy se mě snažíte odehnat od tématu! Stále jsem nedostala odpověď,“ křikla.

„Věř mi, nejsi na to připravená. Zasloužíš si žít v normálním světě bez zrůd,“ snažil se ji přemluvit Edward. Prakticky ani nezapíral, že nejsme lidé… to již bylo zbytečné, ale to jedno slově mě naštvalo.

„Zrůd?  Promiň, ale opravdu netuším, o kom mluvíš,“ optala jsem ho rozhozeně v myšlenkách. Dělal, jako by to neslyšel.

„Edwarde… ve světě bez zrůd? Takový přeci neexistuje… Nejste lidé, to je mi jasné. Jen chci znát pravdu,“ řekla klidně.

„Angelo… já se obávám, že ti to nemůžeme říct,“ řekla jsem posmutněle a sklopila oči ke špičkám mých bot.

 

„Víš, kdysi jsi byla má nejlepší kamarádka. Říkaly jsme si všechno. Já chci znát pravdu,“ žádala dál. Vzhlédla jsem a pozorně si ji ještě jednou prohlédla. Stále jsem v ní i po těch letech viděla tu dívku s brýlemi… tu, které jsem se mohla svěřit s čímkoli, tu, která se při sebeobraně projevila, jako silná a odvážná. Stále jsem viděla kamarádku, na které se pouze podepsaly ty roky, které dál žila lidským životem.

„Utečeš s křikem,“ řekla jsem, ve snaze ji přesvědčit o tom, že není dobré jí to říkat.

Angela na to nereagovala, ale její myšlenky se stále dožadovaly rychlé pravdivé odpovědi.

„Já nejsem typ člověka, který utíká,“ řekla po chvíli.

„Kdyby to… výše postavení zjistili, to, že znáš pravdu. Bude ti od nich hrozit nebezpečí, jaké sis nedokázala představit ani v těch nejděsivějších nočních můrách. Nedokázali bychom tě uchránit. Kdyby to zjistili, jsou jen dvě možnosti, jak by to mohlo dopadnout a jedna z nich je tvá smrt. Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se Edward, který stejně jako, nebyl příliš nadšený. Nezamlouvalo se mu, že je možnost, že by ji mohli zabít… ale to, čeho se děsil více, bylo to, že kdyby našli Angelu, zjistili by přes ni, že žiji s nimi.

Poslali by na mě gardu - teda ten zbytek, co jsme tam nechaly od posledně. Když to vezmu kolem a kolem, už jsem mrtvá.

A kdyby zjistili, že s nimi žije Ničitelka, jsou mrtví i oni. A sakra. Edwardově otázce Angela přikývla.

„Když ti to řekneme, nesmíš to říct nikomu. Kdyby ano, poznáme to,“ varovala jsem ji a myslela to smrtelně vážně. Opět přikývla.

„Kdo jí to řekne?“ zeptala jsem se myšlenkou.

„Jsi její kamarádka, bude klidnější a já budu hlídat dveře, kdyby se rozhodla utéct,“ tohle taky myslel naprosto vážně.

 

„Angelo, jak jsi sama říkala… nejsme lidé. Ani jeden z nás. Určitě sis už na škole všimla, že jsme jiní. Edward nikdy nešel do školy, když svítilo slunce… Moc toho v jídelně nesnědl… Je upír,“ dokončila jsem. Nechtěla jsem to na ní vybalit najednou… tohle mi přišlo pro člověka šetrnější.

„Upír? To jako, že pije krev?“ vyhrkla v momentě.

„Jen zvířecí,“ ubezpečil ji Edward hned.

„Ty taky?“ zeptala se poněkud zmateně při pohledu na mě.

„Ne… já rozhodně ne. Má, nazvala bych to rasou, je v mnoho ohledech podobnější člověku. Kupříkladu mám tep, živím se lidským jídlem. Mohu vycházet za slunce mezi lidi. Jsem silnější než upíři, stejně rychlá… Ale ta nejvýraznější vlastnost je ta, že já mám naopak upíry zabíjet. Jsem Ničitelka,“ ukončila jsem monolog.

Angela se zhluboka nadechla a pak promluvila. Já stále čekala na moment, kdy začne křičet o pomoc.

„Fajn, upír a ničitelka… krev, síla, rychlost. To všechno chápu, ale upír a ničitelka v jedné místnosti… není to divné, že se nepokusíte navzájem zabít?“

 

 

<< Shrnutí >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 50. kapitola 1/2:

 1
03.09.2011 [12:31]

AddyCullentakže, hm... vypadá to že má tak velký šok, že nemůže ani utíkat :D jsi dobrá, skvělá, vynikající Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!