Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 44. kapitola

16.04.2010 (17:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4394×

Pohled nikoho:

Stmívalo se, slunce pomalu zapadalo za obzor a paprsků, které prosvítaly skrz mraky bylo stále méně a méně. Poslední paprsky pohladily listy stromů a když slunce zapadlo úplně, vše kolem upadlo do tmy… Kolem byl slyšet jen tichý zpěv ptáků a tiché šeptání do prázdna.

Ten hlas, překrásný hlas patřil jedné bytosti, mladíkovi, který ztratil jedinou osobu, kterou miloval natolik, že jeho láska dokázala překonat přirozené nepřátelství mezi jejich druhy.

Jen láska – mocná čarodějka, dokázala probudit tento cit ve tvorech, kteří od počátku věků vedou krutou válku. Jen ona dokázala v mrtvém srdci upíra probudit lásku k srdci ničitelky.

Ale už bylo pozdě, byla pryč…

Mladík si až příliš dobře pamatoval, kdy její srdce přestalo bít, kdy slyšel jeho poslední úder. Kdy už bylo na pomoc příliš pozdě, srdce se zastavilo a nic ho nedokázalo přimět opět bít.

„Nenech mě odejít,“ vybavil si její prosebná slova, prosbu, kterou on nedokázal plnit.

Z jeho nitra se vydral tichý vzlyk nad smrtí osoby, která si nikdy smrt nezasloužila.

Byl by za ni položil život, kdyby mu to jen dovolila, ale ona tak neučinila, chtěla chránit jeho a jeho rodinu. Nechtěla jim způsobit více problému, než už dokázala, nemohla dovolit, aby vypukla další válka.

Možná, kdyby si na svůj sen vzpomněla dříve… Ne, už není žádné možná.

Nevěřil, že je mrtvá… další vzlyk pro ni.

A tak mladík dál seděl před jejím hrobem, dál nedokázal uvěřit tomu, co se stalo.

„Omlouvám se, je mi to tak líto, že jsem ti nedokázal pomoct. Tolik mi chybíš. Před sedmi lety jsi odešla, myslel jsem si, že jsem tě ztratil a když jsem tě uviděl v lese… A pak jsi mě opustila opět, navždy. Chybíš mi,“ zašeptal a dál sledoval místo, pod kterým spala spánkem mrtvých…

„Musím jít, sbohem Bells,“ zašeptal a lehce přejel bříšky prstů po půdě, která byla na vrchu hrobu. Pak zmizel svou přirozenou rychlostí.

Vteřiny ubíhaly, stávaly se z nich minuty, hodiny… Čas plynul a plynul a noc se chýlila ke konci a začínalo svítat. Jakmile se první sluneční paprsky dotkly hlíny jejího hromu, stalo se něco nečekaného… Možná to bylo sluncem, možná ne… kdo ví.

Až po smrti své pravé lásky, mohou jít dobrovolně za ní. Toto se píše se starodávné legendě.

Až po smrti své pravé lásky, může ničitelka zemřít. Ale on, kterého milovala byl živ…

Ano, nebilo jí srdce, den by se dala pokládat za mrtvou, ale nebyla… ani by nemohla.

Přesně v okamžik, kdy se první sluneční paprsky dotknuly hlíny hrobu, její srdce ožilo, zaplnilo se krví a tiše tepalo. Po  několika vteřinách dívka zhluboka naplnila své plíce tolik potřebným vzduchem a otevřela oči.

Pohled Belly

„Kde to jsem?“  zněla má první myšlenka, když jsem otevřela oči a všude bylo tak šero.

Opatrně jsem před sebe natáhla ruce a ani ne po čtyřiceti centimetrech jsem jimi narazila to něčeho měkkého. Rychle jsem rukama prozkoumala i zbytek mého značně stísněného vězení a zarazila jsem se.

„Rakev…“ zašeptala jsem tiše. Oni mě pohřbili… Já byla mrtvá, Jane mě zabila, zastřelila mě a já skončila v podzemí.

„Fajn. Teď musím myslet rychle. Na jak dlouho mi asi vydrží vzduch z rakve? No, moc dlouho to nebude. Jak jsem vlastně hluboko? Dva metry? To znamená, že jsou nade mnou minimálně dvě tuny hlíny. Jak rychle se dokážu dostat ven, aniž by se na mě ty dvě tuny sesypaly a vytlačily by mi z plic všechen vzduch? Budu muset být rychlá, moc rychlá. Rozbít rakev a prohrabat se na horu masou hlíny,“ přemýšlela jsem v duchu.

Snažila jsem se být klidná, soustředit se na jedinou věc, na jedinou otázku a ta zněla jak se dostat ven… jestli jsem schopná se tam prohrabat.

Musím to zkusit, jinak se mi odsud nepodaří dostat nikdy, musím to dokázat, není jiná možnost… teda, pokud tady nechci být… no, dlouho.

První jsem si sundala boty, protože k tomu, o co jsem se snažila boty na podpatku nebyly zrovna dvakrát vhodné… Jako by mi Alice nemohla dát pokoj, alespoň po smrti, musela mě navléknou do… ehm, podivných šatů a lodiček. As to bylo tím, že jsem již nemohla protestovat.

Kdyby tu tak bylo více místa, to by vše podstatně zjednodušilo. Ale s tím, k mé smůle, už nic nenadělám.

Chtěla jsem se dostat ven, rychle, tahle myšlenka plně zaplnila mou mysl, jen se dostat ven a na otázky bude čas potom, jen se dostat ven.

Rukama jsem se zapřela o vrchní část rakve a zatlačila, první jen zlehka a když jsem uslyšela praskat dřevo, dala jsem do toho plnou sílu.

Vykřikla jsem, ne, že bych se něčeho bála, nebo něco podobného, ale byl to obrovský šok, když mou hlavu zasypala hlína a kameny. Zavřela jsem pusu a s ní i oči, stejně bych nic neviděla i tak a proč si nechat napadat hlínu do očí.

Děla jsem vše, co šlo. Když jsem se dostala z pod rakve, pod masou hlíny jsem se přikrčila a co nejsilněji jsem to dokázala se odrazila. Cítila jsem, jak jsem prorazila hlínou a o vteřinu později tvrdě dopadla na studenou zem. Otevřela jsem oči a nadechla se, jelikož v hlíně to nebylo možné. Šlo to z tuha a když jsem vydchla, rozkašlala jsem se a nestačila se divit, kolik hlíny ve mně bylo.

Zatřásla jsem hlavou a několikrát si prohrábla vlasy, abych z nich dostala největší nánosy hlíny a pak jsem zahlédla místo, které mi několik hodin bylo hrobem.

„Jsem živá,“ zašeptala jsem tiše a dál ho sledovala. Nedovedla jsem to pochopit, opravdu nedokáži zemřít, když žije má láska? Když žije Edward? Je tohle opravdu všechno možné.

Zastřelila mě, lidé nepřežívají průstřely plící, prostě pak umřou. Nejsem člověk… a dostala jsem další šanci.

Sledovala jsem svůj hrob a usmála se.

„Ještě, že mě nedali zpopelnit, to bych už asi nedala,“ zasmála jsem se tiše.

„Vždy s humorem, že, Bells?“ prolétla mi hlavou myšlenka.

Mezi hlínou jsem zahlédla mramorovou desku, to muselo být to, do čeho jsem se praštila. Rychle jsem se natáhla a rukou odhrnula hlínu, pod prsty jsem cítila, že na ní bylo něco vyryto. Přiblížila jsem se, abych si to mohla prohlédnout.

Isabella Marie Swan

13. 9. 1987 – 17. 3. 2014

Jestli jediná možnost, jak být spolu, je v mých snech, potom mě nechte spát navždy.

Navždy s láskou E. A. M. C.  

Toto tam stálo vyryto zlatým písmem. Slza mi vyklouzla z oka, když jsem to četla.

Další slza, které jsem se nedokázala ubránit, dopadla na náhrobní kámen.

Měla bych jít za nimi… prolétla mi myslí myšlenka, se kterou jsem plně souhlasila. Rukou od hlíny jsem si otřela tváře od slz, vstala a rozběhla jsem se směrem, kde stál jejich dům. Ano, znala jsem cestu, tohle bylo to samé místo, kde jsem zemřela. Věděla jsem, proč mě pohřbili zde, proč ne na normálním hřbitově. Pokud jsem tam měla mít pravé jméno, nemohla jsem tam být, už dávno jsem byla prohlášena za mrtvou…

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, ale přes to má rychlost značně pokulhávala. Nebyla jsem dostatečně silná, abych dokázala běžet rychleji. Byla jsem příliš slabá.

Až to třech minutách běhu jsem se objevila na okraji lesa a uviděla jejich dům. Bylo tam ticho, neslyšela jsem myšlenky, ani jednu jedinou. Byli pryč. Měli by zůstávat doma, když svítí slunce, nebo… jít na lov.

Přece jste si nemohli myslet, že bych ji dokázala zabít. =D

(No, vlastně dokáza, ale to jen vedlejší.)

P.S: Rozhodla jsem se zvýšit nároky, takže minimálně 20 komentářů,
jinak další kapitola nebude, ok? 

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 44. kapitola: