Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 3. kapitola

22.11.2009 (21:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4346×

Ahoj Renée!

Chtěla bych se ti moc omluvit, že jsem nenapsala už dřív, zhroutil se mi počítač a byl v opravně.
Už jsem se zabydlela, od Charlieho jsem na přivítanou dostala krásné černé auto, sice nevím co je to za značka, ale jezdí skvěle.  Neboj se, je bezpečné – airbagy vepředu i vzadu : D
Asi by tě taky zajímala škola, že? V ročníku jsou moc fajn lidi, dneska jsem se domluvila, že půjdeme s kamarády o víkendu do kina.
Napsala bych ti tu toho víc, ale měla bych jít udělat Charliemu večeři (znáš jeho vaření…).
Měj se krásně, mám tě moc ráda.

Bella

Klika jsem na tlačítko odeslat a doufala, že se mi tentokrát počítač nesesype a mail pro Renée se doručí. Na obrazovce se mi začaly přetáčet přesýpací hodiny, usmála jsem se, ale ještě z daleka jsem neměla vyhráno. Čekala jsem několik sekund a přemýšlela, jestli bych se neměla začít modlit.

„Jupí!“ vykřikla jsem nadšeně, když se mi zobrazilo ‚vaše zpráva byla úspěšně odeslána‘.
Z té radosti jsem se jednou zatočila na židli s výrazem malého dítěte, které dostalo novou hračku.

Po pár vteřinách jsem se uklidnila, seskočila ze židle a zamířila do kuchyně. Z příborníku jsem vzala potřebné příbory, ze skřínky dva talíře a nachystala jsem na stůl i když jsem ještě netušila, co vlastně budu vařit.
Pomalu jsem přešla k ledničce, otevřela ji a skenovala zásoby jídla. Musela jsem uznat, že tam toho opravdu moc nebylo. Nakonec jsem se rozhodla, pro to nejjednodušší co jsem uměla a to míchaná vajíčka.
Zrovna když jsem na Charliemu nandávala na talíř neurčitou vaječnou směs, ozval se zvonek.

„Ahoj Charlie!“ zavolala jsem z kuchyně.
„Ahoj Bells, mmm to pěkně voní! Máme vajíčka?“  ptal se a než jsem stihla odpovědět už sedel na židli s příborem v ruce. Jen jsem se tomu usmála a zbytek vajíček jsem kydla na talíř sobě.
„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, protože lepší otázka mě nenapadla.
„Ále,  zase žádná zábava, nikdo nevolal, většinu času jsme hráli karty.“ žvatlal Charlie  ještě s plnou pusou. Já mu to jen odkývala.
„Co ty, co škola?“ ptal se a bylo poznat že takovéhle rozhovory u večeře zrovna nemusí.
„Byla nuda, ale s pár lidmi jsme se domluvili, že o víkendu půjdeme do kina.“ řekla jsem a svůj talíř jsem šla umýt, po chvíli se mi pod ruce dostal i talíř od Charlieho. Oba talíře jsem umyla, dala na odkapávač.

Pak jsem šla do obýváku, pohodlně si sedla na pohovku a začala mezi kupou různých polštářů hledat ovladač od televize. Po chvilce šátrání jsem kromě ovladače našla i dva dolary – ty se budou hodit i když zatím nevím k čemu.
Na ovladači jsem zmáčkla červené tlačítko a začala prohlížet programy.
Fotbal, fotbal, fotbal, basket, zase fotbal, pak nějaká telenovela a nakonec jsem to stejně nechala na programu, kde byla zrovna reklama. Byla jsem zvědavá, co tam budou dával, jestli zase fotbal nebo něco víc smysluplného. Čekala jsem asi pět minut a pak seriál začal a já měla chuť vyprsknout smíchy.

„V každém pokolení je jedna vyvolená… Buffy přemožitelka upírů“ hlásal naprosto vážný hlas.
Když jsem byla malá, tak jsem měla Buffy docela ráda, ale pak jsem zjistila, že je to snad ta největší blbost na světě.
‚Vyvolená Buffy!‘ myslela jsem si a v ten moment u mě propukl šílený záchvat smíchu.
„Jsi v pořádku?“ ptal se Charlie, který si právě sednul do křesla a prolistovával televizní program.
„J – jsem v poh – pohodě!“ snažila jsem se říct i přes smích, ale znělo to spíš jako neurčité žvatlání.
„Díváš se na to? Nebo ti to můžu přepnout? Dnes hrajou naši a Itálie.“ řekl a stále hleděl do programu. Já jsem jenom kývla, vstala a šla do pokoje.

Vyšla jsem schody, vešla do pokoje a v rychlosti udělala otočku, při které jsem šikovně popadla ručník, tílko a tepláky na spaní a pádila do koupelny.

Oblečení jsem si hodila na zem a ručník pověsila za poutko na háček a vlezla pod sprchu.
Nastavila jsem teplou vodu a několik minut jsem ji po sobě nechala jen tak stékat.
Pak jsem na sebe nalila trochu mého oblíbeného gelu s vůní oceánu a ještě si umyla hlavu.
Vylezla jsem, usušila se a vlasy si zabalila do ručníku, pak jsem se oblékla a v rychlosti si vyčistila zuby. Přidřepla jsem si, abych posbírala požité oblečení ze země a hodila jej do koše na špinavé prádlo.

Vyšla jsem z koupelny a šla ke schodům, cestou jsem si všimla Charlieho, jak leží na gauči a sleduje fotbal.
„Dobrou… „ špitla jsem dost nahlas na to, aby to slyšel, ale ani nevzhlédl. Nechala jsem to tam a mířila do svého pokoje.
Ani jsem se nekoukala na hodiny a zalehla jsem. A ani mi netrvalo moc dlouho a ponořila jsem se do dokonalého stavu nevědomí.

Jdu potemnělým lesem a ani nevím kam. Na obloze se objevují hvězdy a vychází až příliš jasný měsíc, který mi dokonale poslouží místo baterky. Jsem sice jenom v mikině, ale zima mi není.
Jdu dál a dál, hlouběji do temného, pro mě nebezpečného lesa. Nebojím se i když bych mohla.

Na chvíli se zastavím.
„Co tu vlastně dělám?“ ptám se sama sebe a odhrnu si vlasy z obličeje a zastrčím za ucho.
Svou otázku, ale nemám potřebu řešit a proto pokračuji dál ve své cestě.
A najednou… ten příšerný pocit, ze kterému většině lidí běhá mráz po zádech, ten pocit, když si myslíte, že vás někdo, nebo něco sleduje.

Zastavila jsem se a nasucho polkla… snažila jsem se nasbírat dost odvahy. Rychlým, plynulým pohybem jsem se ohlédla. Nic kromě stromů, keřů a tmy.
Otočila jsem se a pokračovala v cestě, tentokrát jsem utíkala. Cítila jsem jak se mi zrychluje tep, sice ne o moc a opravdu zrychlil. Začala jsem dýchat zrychleně, na čele jsem cítila studený pot.

Zase ten pocit, rychle jsem se otočila, ale viděla jsem jen lehce se pohybující větvičky keřů.
Běžela jsem dál a dál, nevím jestli se mi to zdálo, ale viděla, myslím, že jsem i slyšela, se vedle mě něco mihnout. To něco vypadalo jako pouhá šedá šmouha.
Běžela jsem tak rychle jak nevíce jsem dokázala a stále se snažila své nohy přimět běžet ještě rychleji. Troufám si dokonce tvrdit, že za toto tempo by se nemusel stydět ani profesionální sprinter.

Najednou se něco změnilo, změnil se můj úhel pohledu na věc. Zpomalila jsem a přešla do pomalého kroku a pak se zastavila úplně.
‚Čeho bych vlastně měla bát? JÁ? Co se mi vlastně může stát?‘ ptala jsem se sama sebe v myšlenkách.
‚Vždyť jsem k tomuto byla stvořena…‘ další myšlenka a po mé tváři se rozlil mírný úsměv.

Ucítila jsem za sebou silnější pohyb chladného vzduchu a lehce jsem natočila hlavu.
Zase ta šmouha.
„Ahoj.“ řekla jsem potichu do prázdna a natočila se mírně doleva.
Po vteřině se na místě, kde jsem měla opřený svůj zrak objevila postava.
Postava s křídově bílou pletí, postava s temně karmínovýma očima, které na mě upřeně zíraly.
Ta osoba vypadala božsky, ale já jsem k ní i přes její vhled, cítila obrovskou nenávist a znechucení.

Rychle jsem se vymrštila na své posteli do sedu a bleskurychle rosvítila lampičku.
Levou rukou jsem si z čela utřela ledový pot a snažila jsem se uklidnit svůj až příliš rychlý tep.
‚Jenom sen, byl to jenom sen…‘

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 3. kapitola: