Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 12. kapitola

21.12.2009 (19:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3536×

„Ano Isabella Swanová. Co si přejete?“ zeptala jsem se.
„Víte, je to dost těžké na popsání – přes telefon…“ řekla a pak nastala kratší odmlka.
„… Ale můžu vám pomoct. Já vím že se vám dějí… různé věci. Já, já vím zní to šíleně, ale opravdu vám chci pomoct,“ řekla a já jen vyjeveně zírala někam do dálky, je možné že by věděla... pokládala jsem si otázku.
„Co myslíte těmi různými věcmi?“ ptala jsem se trochu zmateně i když jsem věděla co tím myslela.
„Daly by se nazvat… magickými nebo nadpřirozenými. Víte… špatně se probírá přes telefon,“ řekla a já uslyšela nádech a pak pokračovala.
„Mohla bych vám to vysvětlit, znáte kavárnu na rohu Westmintové a Shellové?“ zeptala se mě a při jejích slovech se
mi vybavila malá kavárna kombinovaná s čajovnou.
„Ano,“ odpověděla jsem prostě.
„Já vím, že vám to připadá divné. Cizí člověk vám zavolá a vůbec ho neznáte… Pokud byste měla čas mohly bychom se tam sejít ještě dnes kolem čtvrté hodiny?“ zeptala se a já měla v hlavě… vlastně jsem tam neměla vůbec nic. Byla
jsem totálně mimo.
„Budu tam,“ řekla jsem zkoprněle a položila telefon. Jen jsem seděla na židli a koukala do prázdna.
„Jak to o mě může vědět? Jak zná moje jméno a odkud? Jak mě může znát, když já ji ne?“ ptala jsem se v myšlenkách a nedokázala si odpovědět.

Teprve po chvilce jsem si uvědomila, že jsem se právě rozhodla potkat  s cizím člověkem, člověkem kterého neznám a přes to chci jet do Port Angels a setkat se s ním. Nepoznávala jsem se, tohle nejsem já.

Rychle jsem popadla bundu, musela jsem si pospíšit, protože jestli chci do té kavárny dorazit v čas, musím si pohnout. V rychlosti jsem Charliemu napsala vzkaz a ten následně přidělala magnetem na ledničku. Ještě jsem si z chodby vzala tašku a spěchala do auta.
Nasedla jsem, tašku hodila vedle sebe a vyjela poměrně známou cestou. Po deseti minutách jsem vyjela z města a šlápla na plyn. Ještě jsem si pustila rádio, nechtěla jsem ticho. Zrovna hráli moji oblíbenou písničku a já si začala zpívat s rádiem. Jízda mi utekla velmi rychle i když jsem jela dobrou hodinu. Po dvou minutách jsem tu kavárnu našla a zaparkovala. Ještě jsem se párkrát jsem se zhluboka
nadechla a snažila se sebrat odvahu, nakonec jsem vylezla váhavým krokem se vydala do kavárny.
Pomalu jsem natáhla ruku a otočila klikou, vešla jsem dovnitř a to už mě do hlavy uhodily návaly cizích myšlenek. I když jsem stála venku slyšela jsem je, ale nebyly tak hlasité, teď doslova řvaly.
Obávám se, že prášky proti bolesti přestávaly účinkovat, protože se pomalu, ale jistě vracela bolest hlavy. Bolest z toho, že jsem se nedobrovolně nabourávala cizím do hlavy. Pod tím tlakem jsem lehce zavrávorala a pokračovala dál k volnému stolu.
Sedla jsem si a začala prohledávat cizí mysli, abych našla tu dotyčnou, co mi volala.

„… tak které si mám dát? Latté? Nebo bez kofeinu… teda musím uznat…“
„On je tak milý a zároveň vtipný, je ideální…“
„…ty kafe jsou tak drahý, už tu nikdy nepůjdu!“
„Kde je? Kde je? Sakra! To si… jako jak si to dovoluje?! Áááá!“
„Isabello, kde jsi? Já vím, že mě slyšíš, chci ti pouze pomoct, jestli tady jsi pojď za mnou,“ tohle byla ona, statnější blondýna, vypadala tak na čtyřicet pět. Netrpělivě těkala očima sem a tam a pak se podívala na hodinky.

Chvilku jsem se rozmýšlela jestli jít za ní, ale nakonec zvítězila má zvědavost a já se zvedla.
Pomalu, trochu jistějším krokem než když jsem šla dovnitř, jsem se vydala k oné osobě.
„To by možná mohla být ona,“ myslela ji a podívala se mě tázavým výrazem.

„Michelle Wofll-Shtieková?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ano, vy jste Isabella, že?“ ptala se mě, já kývla na odpověď a posadila se naproti ní.
„Jestli mi právě čteš myšlenky kývni,“ poslala mi jednu myšlenku a já kývla.
„Jak mi chcete pomoct a jak jste se o mě dozvěděla?“ zeptala jsem se.
„Není důležité jak jsem vás našla, jen vám chci pomoct…“ řekla a nadechla se  aby mohla pokračovat.
„Víte, měla jsem dceru, jmenovala se Lexie…“ Lexie?? V její myšlence jsem ji uviděla, byla to pěkná blondýnka.
„Lexie?“ vypadlo ze mě.
„Ano, byla krásná, měla krátké blond vlasy po mně a krásné modré oči. Ale když oslavila patnácté narozeniny, začala se… eh, jak bych to nazvala? Začala se… měnit. Její vlasy ztmavly do stejného odstínu jako vaše a oči zezelenaly. Tohle nebylo normální, viděla jste snad, že by se blond vlasy během měsíce změnily na černé?“ povzdychl asi a pokračovala dál.
„Já… ji viděla,“ zašeptala jsem, když jsem si vybavila jednu ze svých nočních můr.
„Co jste viděla?“ zeptala se dychtivě.
„Já viděla… viděla jsem ji umírat. Upřímnou soustrast paní Wofll-Shtieková,“ řekla jsem a smutně jí pohlédla do očí.
„Děkuju, ale zpět k vysvětlování…“ na chvíli se odmlčela a pokračovala.
„Pak se začalo měnit její chování začaly se jí zdát divné… ehm, sny. Víš, já pro ni nikdy nebyla autorita matky, spíš jsme byly dobré kamarádky, ona se mi se vším svěřovala.
Jednou jsem ji našla v pokoji na podlaze, tvrdila, že slyší hlasy, bolela jí z toho hlava a chtěla ať jsou ticho. Odpovídala na mé myšlenky aniž bych je vyslovila a pak mi řekla, že když se někoho dotkne rukou tak mu dokáže přečíst každou myšlenku na kterou kdy pomyslel,“ řekla a já na ni jen trochu přihlouple zírala.
„Asi po třech dnech zjistila, že dokáže při pouhém dotknutí se předmětu, vidět minulost co se kolem něj stala, kdo kolem něj prošel a tak. Tvrdila, že je to dobré na stopování,“ řekla a lehce se usmála.¨

„Stopování?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Lexie si říkala přemožitelka, podle Buffy, ona ten seriál přímo milovala.
Bude to znít trochu… šíleně, ale existují určité bytosti, upíři. Lidí jako vy, je mají zabíjet.
Ale oni jsou neskutečně rychlí a silní. Ale vy jste silnější a máte dary,“ řekla a upřeně se mi podívala do očí.
„Lexie zabil upír,“ zašeptala jsem pod návalem informací.
„Bohužel,“ povzdychla si smutně a v jejích očích se začaly tvořit slzy.
„Takže, já je můžu zabít?“ ptala jsem se, když se mi povedlo se vzpamatovat.
„Ano…“ řekla.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 12. kapitola: