Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 35. kapitola

06.01.2010 (11:15) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4361×

35. kapitola

Edward

Seděl jsem doma a uvažoval jsem, co budu asi dneska dělat. Brácha nikde a do baru se mi výjimečně nechtělo, tak mě napadlo mě, že bych se mohl projet na motorce, provětrat si hlavu a třeba se potom můžu u někoho zastavit.

Pomalu jsem se začal chystat, hodil jsem na sebe pevnější rifle a koženou bundu. V garáži jsem nasednul na motorku a vyrazil směr Vancouver.

Užíval jsem si tu nebezpečnou jízdu po mokré silnici a ledový vítr, jel jsem opravdu rychle a soustředil jsem se jenom na cestu a na motorku pode mnou. No vlastně ne jenom na to. Bellu jsem z hlavy nedostal po celou dobu jízdy. Její vlasy, její úsměv, její oči, její tělo… všechno! Musel jsem se dočista zbláznit. Po chvíli přišli na řadu dokonce i otázky typu: Jsem pro ni dost dobrý? To už bylo moc i na mě. Jestli měl stejné pocity jako já i Jazz, tak ho opravdu lituju a chápu jeho postižené chování.

Chtěl jsem se odreagovat a nakonec tady řeším, jestli jsem pro Bellu dost dobrý, co to má být?! Samozřejmě, že jsem pro ni dost dobrý. Jsem skvělá partie, i když to vlastně nemůžu posoudit, protože světe div se: já nikoho doposud neměl. Žádný vztah = žádné závazky a to se mi líbilo, teda pořád líbí. Jenže od té doby, co znám Bellu nějak nejsem schopen se tím řídit. A jak taky, že? Spát s nikým kromě Belly nechci a ani nemůžu, prakticky mi nezbývá nic jiného. Ale když mi je s ní tak skvěle. Je tak zvláštní, jiná, na úrovni. Kdybych měl s někým strávit zbytek života, byla by to ona. I když v této chvíli si jí opravdu neumím představit šedivou, s vytahanými prsy a hůlkou, brr. A abych pravdu řekl, ani jsem si to moc představovat nechtěl. Protože tohle je opravdu předčasné. Doufám.

Stejně je skvělý pocit být s Bellou a mít jí jenom pro sebe. Teda, i když já vlastně nevím, co ke mně Bella cítí, třeba jsem jen její další hračka, do sbírky. Třeba má stejně jako já blok se svými milenci a já jsem prostě další ubožáček na seznamu. Doufám, že ne. To by byl teda pěkný dojeb. Edward Masen se zamiluje a jeho potencionální přítelkyně ho pošle do prdele. Nepříjemné. Nerad bych zažíval deprese, nebo takové ty holčičí věci.

Moje břicho mě v častých intervalech upozorňovalo na to, že jsem svému tělu ještě nedal najíst. Proto jsem zastavil u jednoho obchoďáku, najím se tam a můžu si vybrat i něco super sexy na sebe. Jakou barvu asi Bella preferuje? Červenou?!

V obchodním centru jsem to znal docela dobře, věděl jsem, kde najdu jídlo, kde najdu skvělé oblečení a kde najdu záchody. Tohle mi bohatě stačilo. Nikdy jsem nějak nemiloval nakupování, ale jednou za čas, proč ne?! Ještě když na to mám.

S plným břichem a pár taškami triček, které jsem si koupil, jsem se ještě procházel dlouhými chodbami obchoďáku. Doufal jsem, že ještě na něco narazím a taky jsem se musel dostat k supermarketu a trochu obohatit naši ledničku. Naši by se totiž měli zítra vrátit a když jim bude chybět syn, nemusí chybět aspoň jídlo v ledničce, že.

Zrovna jsem šel kolem nějakého snobského obchodu, který mou ctěnou maličkost vůbec, ale vůbec nezajímal, jenže mě zarazil pár, který z obchodu vyšel. JAZZ a Alice!

„Jazzi! “ zařval jsem nadšeně, ale potom mi došlo, koho vidím, za jaké ho situace a jak šťastně se tváří.

Ten hajzl! On se tady baví, zatímco já se užírám ztrátou svého bratra.

„…Ty zasrané hovado!“ dokončil jsem naštvaně větu, která měla původně sršet nadšením.

Ti dva na mě koukali slušně vykolejeně, za jiných okolností bych se jejich pitomému výrazu i zasmál, jenže tohle bylo moc. Ten zasraný Jasper si tady někde užívá a já mu nestojím ani za to, aby se ozval. Sms, co mi od něj nedávno přišla, mi teď připadala strašně komická a sobecká. Měl jsem chuť svého vlastního bratra rozmlátit o stojan s oblečením.

„To je mi, ale náhodička! Koho to tady nevidím! Že by můj nezvěstný bratr, který se neumí, do prdele, ani ozvat se svou divnou trpasličí přítelkyní!“

Oba se na sebe podívali, ale ani jeden nic neřekl. Nic! Nestál jsem jim ani za stupidní otevření pusy. Chtěl jsem něco říct, ale přímý a pozorný pohled na Jazze, který mu byl očividně nepříjemný, mě vyděsil. Ten kluk snad prošel zkrášlovaní a bělící kůrou, vypadal, jako všichni Ti Cullenovi. Jen oči měl jiné, ne jako oni, ale ani jeho barva to nebyla.

„Tak něco řekni ne?! Nebo Ti už nestojím, ani za pitomé otevření huby!“

Měl jsem vztek, měl jsem šílený vztek a amok, zradil mě můj nejlepší přítel, bratr!

„Uklidni se, Edwarde, nic se nastalo!“ Zapištěla po mě ta jeho.

Nevěřícně jsem se na ni podíval a vzedmula se ve mně další vlna vzteku. Kurva, tady mi žádná pitka nebude říkat, jestli se mám uklidnit nebo ne!

„Víš, co?! Drž hubu Alice! S tebou se teď nikdo nebaví,“ umlčel jsem jí a všimnul si, jak na mě vykulila ty svoje zlaté oči. Co to vůbec je! Zlaté oči, kdo to kdy viděl!

„Edwarde! Alice má pravdu, uklidni se trochu, jsou tady lidi!“

Jo, tak Alice má pravdu! A co já?! Moment?! Slyšel jsem blbě, nebo se Jazzův hlas změnil. To není možné, za to může ta dlouhá doba.

„Dokud mi neposkytneš uspokojující důvod tvého „zmizení“ neuklidním se!“ oznámil jsem mu a Alice, jenom protočila očima.

„Promiň, Edwarde, ale musím jít. Prostě to není tak, jak to vypadá a … Musím!“ Nemůže odejít! Ne, teď když jsem ho našel, když je zase tady. I když jiný a divný, ale je tady.

„Jazzi, nechoď!“ řekl jsem mu skoro srdceryvně, ale on se otočil, prostě odcházel.

„Jaspere!“ zakřičel jsem a přitom ho schválně oslovil jeho celým jménem, které jsem nikdy nepoužil!

Věděl jsem, že zareaguje. Na chvíli se zastavil, jenže ta mrňavá kráva ho zatáhla za rukáv a společně přidali do kroku.

„Třeba bude příště pozdě na to, aby ses vrátil!“ řekl jsem si spíše pro sebe, ale měl jsem pocit, že to slyší.

Měl jsem pocit, že se chce otočit, že chce k bráchovi zpátky, ale nic. Koukal jsem se na ty dva, dokud mi nezmizeli z obzoru a vydal se svižným krokem do garáže k motorce, měl jsem chuť někoho zkopat a tak jsem si aspoň ulevil kopnutím do koše a hlasitými nadávkami.

Bylo mi jedno, že jsem na motorce, prostě za každou cenu jedu do baru, musím všechno říct Ronymu, musím se opít. Mám opravdu na krajíčku, chtělo se mi brečet, ale bylo to spíše ze zuřivosti. Pečlivě jsem slzy zatlačoval a nedovolil jim opustit slzný kanálek, v ten moment mi nedošlo, že mě z toho strašně rozbolí hlava.

Jak se mohl smát? Jak mohl být, tak šťastný?! Neprovedli s ním něco? Ty oči, ta barva kůže, kruhy pod očima, hlas. Nic z toho nechápu, je toho na mě opravdu moc. Vůbec jsem do toho zasraného krámu neměl chodit, nevím, jestli spíš nebyla lepší ta sladká nevědomost.

Zaparkoval jsem kousek od baru a podle aut poznal, že Rony je tady taky, docela mě to potěšilo, i když jsem věděl, že Rony je tady prakticky pořád.

„Ahoj Sandy, jdu za Ronym. Podáš mi prosím láhev a skleničky, ať tam potom nemusíš chodit,“ zeptal jsem se.

Bylo mi jasné, že to vyznělo, jako bych nechtěl, ať tam chodí, ale to mi bylo teď jedno. Zeptal jsem se mile, tedy, aspoň jsem se snažil, ale vzhledem k tomu, že jsem byl právě absolutně mimo a vytočený se mi to moc nedařilo. Beze slova mi podala, to co jsem žádal a já okamžitě zamířil, tam, kde se hodlám uklidnit – k Ronymu. Zaklepal jsem na dveře jeho kanceláře, ze které se ozvalo, prosté „Dál“. Tak jsem tedy vešel. Rony seděl nad papíry a poctivě vyřizoval záležitosti s barem, když mě uviděl i s láhví, okamžitě se zakřenil.

„Ahoj Ede? Zase?“ tím zase asi myslel to, že jsem se u něj hodlal už po dvacáté v týdnu opít.

„Ahoj,“ odpověděl jsem sklesle a posadil se na židli.

„Co se stalo tentokrát?“ zeptal se zvědavě.

„Potkal jsem, Jazze,“ okamžitě na mě vykulil oči.

„To vole! A co kde?“ začal se vyptávat a já mu do detailů vylíčil celé naše setkání i s mými pocity.

Přitom jsme už pili, a protože jsem vyprávění prožíval, stihli jsme toho do sebe nalít opravdu dost. Rony byl v šoku a rozčiloval se a já byl rád, že v tom nejsem sám. Po hodině se ozvalo klepání na dveře, v nich stála Sandy tvářící se jako bohyně pomsty a za ní Bella se snad ještě naštvanějším výrazem. Nevím, co mezi těma dvěma proběhlo, ale bylo mi to srdečně jedno. Sandy se snažila vysvětlit, že tady Bellu nechtěla pustit a tak dále a Bella se zatím protlačila dveřmi až ke mně.

„Dobře Sandy, můžeš jít,“ číšnice se uraženě otočila na patě a odešla. Ještě to mi chybělo.

„Bello, co chceš?!“ zeptal jsem se naštvaně a všimnul jsem si, že ji můj tón zamrzel.

Jenže já opravdu neměl náladu ani na jednoho z těch, co mi odvezli bráchu.

„Ede, pojď domů. Prosím,“ tahle věta mi připomenula den, kdy pro mě takhle jela poprvé, skončilo to skvěle a byl to další krůček k tomu, aby mi došlo, že ji miluju. Tak proč jsem sakra, tak protivný na někoho, koho miluju?!

„Proč by mě jít?!“ zeptal se Rony s pozvednutým obočím a já čekal na odpověď.

„Protože je tady na motorce a já pochybuju, že ty jsi v takovém stavu, aby si ho mohl dovézt domů!“ měla pravdu. Měla sakra pravdu, a jak jí to slušelo, když byla naštvaná.

Protože jsme na to s Ronym neměli, ani jeden, co říct, mlčeli jsme.

„Pojď Ede,“ řekla znovu a chytla mě za rameno, ne uklidňujícím stylem, ale chtěla mě dostat ze židle.

„Proč bych měl lézt do auta s někým, kdo mi lhal! Hm?!“ zařval jsem na ni, tvářila se opravdu naštvaně. Smutek byl tatam. Chytla mě za ruku a prudce mě vyškubla ze židle.

„Edwarde, já Tě tady nebudu prosit, prostě půjdeš,“ oznámila mi a tahala mě ke dveřím.

„Hej, hej! Dobře… Tak já jdu, jo. Klid,“ snažil jsem se ji uklidnit, ta holka měla fakt sílu a já se ní nehodlal nechat tahat až ven. Teprve venku pozná, jak umím zuřit.

Došli jsme ven a Bella odemkla auto. Tam, kde měla svoje auto, bylo liduprázdno, taková bočnější ulička dál od baru. Stála tam, protože parkoviště před barem BlackStar už bylo plné.

„Nasedat,“ rozkázala mi. Asi si myslela, že je už všechno v pořádku a že mi může jen tak dávat pokyny, jenže v pořádku nebylo nic.

„Nehodlám vlézt do jednoho auta s takovou ulhanou děvkou, jako si ty!“ zařval jsem po ní, ale ona mě překvapila, najednou se na mě koukala, jako had na králíka a já cítil problém. Rozzuřeně se ke mně blížila a…

„Neeee…

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 35. kapitola: