Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 6. kapitola

20.10.2015 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2630×

6. kapitola

Začala přede mnou couvat s panickým strachem v očích. Jak couvala, stoupla na samotný kraj útesu. Kameny se pod její váhou uvolnily a Bella padala dolů z útesů.

Rychle jsem byl na kraji útesu.

„Bello!“ zařval jsem jako na lesy a skočil okamžitě za ní, protože kdyby Bella zemřela, šel bych za ní. Co to melu? Mluvím, jako bych byl do ní… zamilovaný? Ne, to je blbost! Nebo ne? Ne, je to blbost! Protože jsem těžší než ona, padal jsem rychleji. Což se mi v tuto chvíli velice hodilo. Pomalu jsem se k ní blížil a za chvíli ji i minul.

„Edwarde, miluji tě!“ zařvala jako na lesy, téměř mně do ucha, protože jsem byl u ní blízko, ale ne dost, abych ji chytil. To jsem přestal vnímat úplně. Pořád jsem si opakoval ta slova, až mi to došlo. Ona mě miluje? V duchu jsem začal skákat radostí.

S hlasitým bum jsem dopadl na zem, což mě probralo z mého soukromého ráje, a znovu vyskočil. Chytil jsem Bellu a přitiskl ji k sobě. Pořád křičela a házela sebou. Zase jsem dopadl na zem.

„Bello, otevři oči!“ malinko jsem na ni zařval. Váhavě a pomalu otevřela jedno oko a podívala se na mě. Pak překvapeně otevřela i druhé. Koukala na mě jako na mimozemšťana, ne-li hůř.

„Jsem mrtvá?“ zeptala se mě váhavě a rozhlídla se kolem nás. Usmál jsem se. Bylo tady krásně. Klečel jsem s ní v náručí na zelené trávě, okolo nás voňavé květiny a opodál říčka. Jestli je tohle nebe, tak jak asi vypadá peklo?

„Ne, jsi živá a zdravá. Spadla jsi z útesu a já tě chytil,“ odpověděl jsem jí něžně. Ano, také ji miluji. Nechtěl jsem si to přiznat, ale je to pravda. Podívala se mi do očí. Asi v nich hledala pochybnosti.

„Děkuji, Edwarde,“ řekla také něžně a pohladila mě po tváři. Měl jsem pocit, že mě její hlas pohladil více, než její dotyk. Byl jsem štěstím bez sebe. Moje jméno z jejích úst znělo tak hezky.

„Bello, to, co jsi řekla, myslela to vážně? Miluješ mě?“ zeptal jsem se jí potichu a hlavně opatrně. Doufal jsem, že mi odpoví. Musel jsem to vědět. V hlavě se mi pořád přehrávala její slova, ale co když lhala?

Zarazila se a ruku, kterou mě hladila po tváři, stáhla zpátky a vykroutila se mi z náruče. Klekla si, otočila se ke mně zády a začala plakat. To ne! Nechci, aby plakala kvůli mně. Nesmí! Klekl jsem si k jejím zádům a objal ji.

„Bello, neplač, prosím. Odpověz mi, prosím. Myslela jsi to vážně? Musím to vědět. Prosím,“ prosil jsem ji skoro až zoufale. Taky jsem se tak cítil. Nechtěl jsem povolit, ani kdyby to bylo to poslední, co udělám.

„Nevěděla jsem, že jsi to slyšel. Nikdy ses to neměl dozvědět. Ano, miluju tě. Miluju tě od první chvíle, kdy jsem tě spatřila, ale ty jsi sukničkář a já nechci být jedna z mnoha tvých milenek. Nechci muže, který rozpálí a bude toužit jen po mém tělo. Chci muže, který mi bude věrný, bude mě milovat a chtít takovou, jaká jsem a ne jen kvůli mému tělu,“ dostávala ze sebe mezi vzlykotem. Ničilo mě to.

„Bello, neplač. Nechtěl jsem si to připustit, ale já tě taky miluji. Jsi jediná, po které toužím. Miluji tě, Bello,“ řekl jsem něžně. Zarazila se a na chvíli přestala vzlykat. Po chvíli zase vzlykat začala.

„To zní moc krásně na to, aby to byla pravda,“ zašeptala. Ničila mě. Přemístil jsem se před ní a klekl si. Chytil jsem ji za ruce a donutil ji, aby se na mě podívala. V jejích očích jsem viděl jen lásku. Čistou lásku.

„Je to pravda. Krásná pravda. Miluji tě, Bello, a milerád ti to dokážu,“ zašeptal jsem něžně a přiblížil se k jejím rtům. Nepospíchal jsem. Pomalu jsem se k ní nakláněl a dával jí možnost se rozhodnout.

Pohled Belly

On mě miluje? On mě miluje?! On mě miluje! Jak mi chce dokázat svou lásku? Pochopila jsem, když se ke mně začal naklánět. Cítila jsem jeho studený dech na mé tváři. Připravoval mě o rozum. Byl tak voňavý, tak sladký, tak studený. Přeběhl mi mráz po zádech.

Dával mi možnost couvnout, ale já nechtěla a sama jsem přerušila tu mezeru mezi našimi rty. Když se naše rty setkaly, cítila jsem tu chemii. Tu energii a jiskry. Byl malinko překvapený, ale hned se zapojil. Líbal mě tak něžně, s láskou. Ne surově a chtivě jako minule.

Ruce jsem mu zapletla do vlasů a přitiskla se k němu celým tělem. Usmál se v polibku. Objal mě pevně kolem pasu a tlačil si mě k sobě. Myslím, že by se ani vzduch mezi nás nedostal.

Posadila jsem se mu na klín obkročmo a přitiskla se k němu, jak nejblíže jsem mohla. Malinko jsem mu zatlačila do ramen. Pochopil a lehl si. Ležela jsem na něm a stále jsme se vášnivě líbali. Líbali bychom se ještě dlouho, kdyby mi nezajel rukou pod tričko. To mě probralo a odtrhla jsem se od něj.

„Edwarde, ještě ne. Nejsem připravená a měli bychom se vrátit. Táta určitě šílí, kde jsem.“ Podíval se na mě ublíženě, ale přikývl. Asi jsem zradila jeho ego. Ale jestli mě miluje, jak říká, tak na mě počká. Vzal mě do náruče, asi poznal, že jsem unavená, a rozeběhl se domů.

„Až se budeme blížit k domovu, vzbuď mě, aby tě táta nezabil. Dalo by mi hodně práce tě zase složit,“ zašeptala jsem a uchechtla se. Ještě jsem si jeho tvář přiblížila k polibku a zavřela jsem oči.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem v polospánku a doufala, že mě slyšel. Asi jo, protože jsem cítila jeho studené rty na čele. Ta dvě nádherná slova mi zašeptal do ouška, které taky políbil. To bylo to poslední, co jsem cítila před temnotou spánku.

„Bello, lásko, vzbuď se. Jsme skoro doma,“ vytrhl mě ze spánku sametový hlas mé lásky. Otevřela jsem oči a koukla se kolem sebe, abych se zorientovala. Byla už tma, takže jsem nic neviděla. Ani na špičku nosu.

Pevně jsem se k němu přitiskla, ale už jsem se neodvážila zavřít oči. Za chvíli se před námi objevil náš dům. Slyšela jsem tátu, jak nadává a řve jako pavián. Ups, to není dobrý. Edward vstoupil do obýváku stále se mnou v náručí.

„Bello!“ zařval táta, až jsem se lekla a málem vypadla z Edwardovy náruče. Chtěl mě z náruče mé lásky vyrvat, ale dala jsem okolo nás štít. Narazil do něj a střídal vyděšený pohled směřovaný mně a naštvaný směřovaný k Edwardovi.

„Cos jí udělal?!“ zařval na Edwarda. Kdyby tak věděl, co udělal, ještě by ho políbil a velmi rád. Podívala jsem se na Edwarda a on na mě ve stejnou dobu. Začala jsem se topit v jeho pohledu, ale odolala jsem, takže jsem se neutopila.  

„Edwarde, polož mě na zem,“ řekla jsem mu a on mě poslechl. Opatrně mě postavil na pevnou zem a jistil mě, kdybych náhodou ztratila rovnováhu a padala k zemi. Jednou rukou jsem se ho naštěstí držela, takže kontakt se zemí nehrozil.

„Tati, uklidni se. Vysvětlím ti to,“ řekla jsem potichu s upřeným pohledem do jeho očí, které skoro hořely naštvaností. Nepatrně přikývl. Obešla jsem ho a sedla si na gauč, protože by mě jinak nohy asi zradily.

„To bych ti radil,“ zavrčel naštvaně táta. Takovým tónem ještě na mě nikdy nemluvil. Asi je hodně naštvaný. Edward šel hned za mnou, jako ocásek. Sedl si vedle mě a táta naproti mně. Zbytek nevím.

„Když jsem byla na lovu, narazila jsem na tři upíry. Chtěli mě zabít, ale utekla jsem jim, až jsem narazila na útes. Tam jsem dva zabila svým darem a o třetího se postaral Edward. Kameny se pod mou váhou uvolnily a já padala z toho útesu. Ale Edward skočil za mnou a zachránil mě. Podruhé.“ Všichni na mě koukali a hltali každé mé slovo. Táta malinko změkl. Viděla jsem na něm, že si vyčítá, že na Edwarda tak vyjel.

„Děkuji, Edwarde, že jsi mi zachránil dceru. Jsem tvým dlužníkem,“ řekl táta a myslel to vážně. Edward tajemně zvedl pravý koutek úst v pokřiveném úsměvu, ze kterého by se mi podlomila kolena, kdybych stála, a ďábelsky se mu zalesklo v očích. O-ou. Co má asi tak za lubem? 

„Věděl bych, jak bys mohl svůj dluh splatit,“ řekl Edward. Táta nadzvedl obočí a vyzval ho k pokračování. Edward mě zezadu objal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě na hruď. Usmála jsem se. Táta koukal jako vyoraná myš.

„Jazzi, miluji tvou dceru. Dovolíš mi být její přítel?“ zeptal se ho a jeho stisk ještě zesílil. Usmála jsem se ještě víc. Má to dobře vymyšlené. Natiskla jsem se na něj, aby věděli, že je to oboustranné. Všichni vytřeštili oči.

„Bello, miluješ ho?“ zeptal se mě táta s upřeným pohledem. Ten pohled jsem nesnášela. To jsem mu vždycky všechno vyklopila, vždycky vypadá jako zástupce zákona. Podívala jsem se na něj. Asi viděl tu lásku v mých očích.

„Víc než cokoli na světě, tati,“ odpověděla jsem a opřela se o Edwarda. Políbil mě do vlasů. Cítila jsem jeho úsměv, který se snažil mými vlasy zakrýt. Už věděl, co táta odpoví, jinak by se tak neusmíval. Takže to povolí.

„Nebudu vám bránit. Ale, Edwarde, jestli jí ublížíš, tak za sebe neručím,“ řekl mu vážně a pohrozil mu prstem. Zasmála jsem se. Naklonila jsem se k Edwardovu uchu a snažila se šeptat, ale bylo mi jasné, že to všichni slyší.

„Edwarde, nemáš se čeho bát. Když za sebe neručí, tak vypadá jako zombie na diskotéce.“ Moje poznámka u všech vyvolala výbuch smíchu. Táta samozřejmě pěnil a chtěl mě uhodit, ale narazil do mého štítu a uhodil sám sebe.

„Další bod pro mě,“ řekla jsem vítězně a usmála se jako zlatý medailista. Edward mě znovu políbil do vlasů s širokým úsměvem. Tátovi to došlo a nafoukl se jako žába. To mě rozesmálo ještě víc.

„Bello, už mě to nebaví. Končím tu hru,“ řekl znuděně táta a prudce pohodil rukama do stran v končícím gestu. Vypadal komicky, ale hrozně mě to mrzelo. Ta hra mě hodně bavila. Víc než cokoli na světě v poslední době.

„Tak fajn,“ řekla jsem uraženě a malinko nafoukla tváře, ale s úsměvem. Naklonila jsem se znovu k Edwardovi a když viděl, co dělám, naklonil se i on ke mně. Když jsem otevřela pusu a můj dech ovál jeho krk a ucho, zatřásl se.

„Prostě nesnáší prohry. To je pak jako Emmett, kterému odpojili kabelovku ve chvíli zápasu,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšel jenom on. Vyprskl smíchy a sekl sebou na zem. Koukala jsem na něj jako na blázna.

A tohle je, prosím, inteligentní upír. Nebo by spíš měl být, myslela jsem si a schválně stáhla štít, aby to Edward slyšel a aby byla legrace. Edward zmlkl a podíval se na mě s výrazem – tos neměla dělat.

„No dovol,“ utrhl se na mě a uraženě se na mě podíval. Trochu nafoukl tváře. Měla jsem nutkání ho do tváře píchnout, aby se mu pusa vyfoukla. Usmála jsem se a vyplázla na něj jazyk jako nějaká malá holčička. Někdy jsem se tak i cítila, jako zrovna teď.

„Nedovolím,“ řekla jsem výsměšně. To ho vytočilo ještě víc. Vystartoval po mně, ale já byla rychlejší a už jsem běžela do lesa.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 6. kapitola: