Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 51. kapitola

21.12.2016 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1970×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

51. kapitola

Renesmé rostla do krásy. Dospívala rychleji než člověk, ale pomaleji než já. Měla to dvakrát zrychlené. Za půl rok vypadala na rok, za jeden na dva. Svůj dar se naučila používat dokonale ještě jako batole, a i teď to používá při soukromé konverzaci.

A měla jsem pravdu. Denně jsem ji viděla většinou až v postýlce. Každý den jsem se držela v její blízkosti a pozorovala ji zdáli, jak si s ní ostatní hrají a byla u ní vždycky, když se po mně ptala, stejně tak Edward. Drželi jsme se u naší princezničky, ale schovávali jsme se ve stínu, protože Nessie má tolik tet a strýčků, že se u ní nikdy nestačí všichni prostřídat.

Ale co se mi ani trochu nelíbilo, všichni na hradě, i Edward, Renesmé strašně rozmazlovali. Sotva něco řekla, hned jí to někdo přinesl a její přání jí splnil. Ze stínů jsem to pozorovala už delší dobu, začala pyšnit, a to se mi přestávalo líbit. Já nikdy neměla ráda pyšné a arogantní lidi, proto tomu budu muset brzy učinit přítrž, ale mělo to i jiný důvod.

Můj život se zdál dokonalý, ale nemohla jsem zapomenout na ten sen, ani na Ruddyho. Každý den ve mně rostly obavy, že jednoho dne přijde a vezme mi mou dcerku, která je mi dražší než cokoli na světě. Zkušenosti v Rumunsku mně naučily, že dneska přežijí jedině silní, proto nesmí být Renesmé rozmazlená.

Šla jsem zrovna kolem herny, kterou tady Aro nechal zřídit pro Renesmé, je to hold strýček, který by své neteřince splnil i snad i přání, aby se zastavil čas.  Proti tomu jsem nejdříve nic neměla, ale teď... Mohla si v klidu hrát ve svém pokoji, místa tam má dost, nebo v obýváku.

„Mamííí!“ ozval se veselý smích mé dcerky z herny. Pootevřenými dveřmi jsem zvědavě nakoukla dovnitř, abych zjistila, co se děje. Viděla jsem Nessie v nachových princeznovských šatech a korunkou na hlavě, jak utíká ke mně a trochu zakopává, jak si šlapala na šaty.

Ihned jsem se jí vydala naproti, přikrčila jsem se a když jsem byla dostatečně blízko, popadla jsem ji do svého náručí a stoupla si s ní. Usmívala se jako sluníčko a to vykouzlilo úsměv i mně.

„Ahojky, zlatíčko. Moc ti to sluší, hrajete si na královskou rodinu?“ optala jsem se jí, když jsem si všimla, že kolem jsou všichni Cullenovi, vládci, Alec, Jane, Demetri, Felix, i Edward, a všichni jsou oblečení jako z nějakého historického filmu. Neovládla jsem se a začala se pochechtávat. Vidět je všechny v těch těsných legínách a napudrovaných parukách stálo za to, a když jsem viděla Aleca v brnění, málem jsem spadla na podlahu. Jen škoda, že nemám fotoaparát.

„Ne, já jsem princezna a oni všichni jsou mí poddaní,“ řekla Renesmé pyšně a tak arogantně, až jsem přemáhala znechucení, a vyskočila mi z náručí a šla k... trůnu? Co tady dělá Arův trůn? Všechny jsem si prohlédla lépe. Tohle už je příliš!

„Mami! Podívej se, co mi dal můj rytíř Alec! Není nádherný?“ zavolala na mě Ness z trůnu a v rukou držela dvakrát většího než je ona plyšového medvěda. Medvěd? Na co další hračka? Má jich tolik, a stejně chce další?

„Je krásný. Můžu?“ zeptala jsem se jí a ona mi ho nadšeně strčila do rukou. O krok jsem couvla a podívala se tomu medvědovi do očí. Je vážně krásný, ale je mi líto. S ledovým pohledem jsem se podívala na zářící tvář své dcery, natáhla ruku s tím medvědem vedle sebe, a o vteřinu později se z mé ruky sypala na zem hromádka popela. Všichni vytřeštili oči, hlavně tedy Renesmé, která se prudce postavila a v očích se jí začali tvořit slzy.

„Pr-proč jsi ho zničila?! Patřil mně! Neměla jsi nejmenší právo ho ničit!“ zeptala se mě nejdříve ublíženě a plačtivě, ale pak se v ní probudila pýcha a arogance. Opravdu, jak princezna.

„To stačí, Renesmé! Už žádné dary od ostatních! Dárky budeš dostávat jen na své narozeniny a Vánoce! Jsi strašně rozmazlená! Tvá pýcha předčila meze mé tolerance! Myslíš si, že ti všechno patří, když tě všichni obskakují a plní všechny tvé rozmary? Jsi sice ještě dítě, ale tohle už je moc! To platí pro vás pro všechny. Konec rozmazlování!“ řekla jsem své poslední slovo a byla připravená odejít.

„Na to nemáš právo! Závidíš, že mně všichni mají radši než tebe?“ zakřičela a tím mě odrovnala, ale nedala jsem na sobě nic znát. Nasadila jsem ďábelský úsměv a otočila se. Všichni ten úsměv poznali, jen Nessie ne, ani ho znát nemohla.

„Naopak, mladá dámo, mám to právo. Jsem tvoje matka. Neříkej věci, které by tě mohli později mrzet. Tenhle svět je jiný, než si myslíš. Nebude se donekonečna všechno točit kolem tebe a tvé marnosti,“ řekla jsem a už jsem se s ní nehodlala hádat.

„Nenávidím tě! Nesnáším tě, mami! Přála bych si, abys zmizela! Už nikdy tě nechci vidět!“ zakřičela jako na lesy a dala se s brekem na útěk. Proběhla kolem mě s hlasitým vzlykotem a zmizela za dveřmi. Běžela do svého pokoje, tím jsem si jistá.

Zůstala jsem na místě jako opařená. Její slova mě ranila tak, jak to neudělal ani Ruddy s Tanyou, mé srdce krvácelo, ale zachovala jsem chladnou tvář s ledem v očích a podívala se na ty šašky přede mnou.

„To jsi neměla, Bello,“ řekl Alec, ale já věděla, že nemá pravdu.

„Mýlíš se, tohle bylo to jediné, co jsem musela. Zašlo to moc daleko. Chápu, že je dítě, a že jí všichni milujete, ale tohle je už moc. Vypěstovali jste v ní takovou pýchu a marnivost, která jí jen zaslepuje. Svět venku není takový, jako tady, já to vím nejlépe. Copak jste už zapomněli?“ optala jsem se jich a čekala na jejich reakce. Všichni sebou trhli a vyděsili se.

„Ruddy je pořád někde tam venku, a jednoho dne si pro ni přijde. Nechci vidět, jak si odnese to jediné, co je mi dražší než samotná Volterra. Dneska přežijí jen silní, a proto jsem tomu musela udělat průtrž. Pýcha předchází pád. Chci ji pouze ochránit... Ale co jsem řekla, nevezmu zpět. Kdo dá Renesmé dárek a vezme ji kamkoli mimo zdi hradu bez mého vědomí, bude se mi osobně zodpovídat. Řekněte to všem, nikdo se nebude vymlouvat, že o tom nevěděl. A sundejte ze sebe ty maškarády,“ odplivla jsem si a odešla z herny a nechala jejich nechápavé výrazy za sebou.

Šla jsem do svého bytu a zastavila se v obýváku, když mi pohled padl na dveře od dětského pokoje. Nenávidím tě! Už nikdy tě nechci vidět! ozvalo se v mé mysli ozvěnou znovu a ač jsem nechtěla, sáhla jsem si rukou na srdce. Tak moc to bolelo, větší bolest jsem snad nezažila, ale věděla jsem, že jsem udělala správně.

Zaposlouchala jsem se do zvuků v pokoji a slyšela vzlyky a pláč své dcery. To mi rvalo srdce ještě víc, ale nemohla jsem tam jít a utěšit ji. Musí si uvědomit svou chybu a zbavit se pýchy. Přešla jsem do své ložnice, sundala si plášť a hodila ho přes opěradlo židle.

Otočila jsem se k posteli, když se v tom ozvala rána. Otočila jsem se a viděla vázu, ve které jsem měla růže a která mi stála na stole, na zemi na střepy. To mi to jde. Povzdechla jsem si a posadila se na postel. Asi to se mnou zamávalo víc, než jsem si myslela.

„Lásko,“ ozval se Edwardův hlas ode dveří, „jsi v pořádku?“ Vzhlédla jsem a usmála se na něj, nebo jsem se o to aspoň pokusila. Moc mi to nešlo. Moje srdce až moc bolelo a krvácelo. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na své spojené ruce ve klíně. Přešel ke mně, přisedl si a objal mě. Byla jsem mu za to vděčná, a opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Bello, nemyslíš, že jsi to trochu přehnala?“ zeptal se mě nejistě Edward a mohla jsem si všimnout, jak je nervózní. Hlupáček, on se mě bát nemusí, jemu bych nikdy neublížila. Ale asi jsem ho chápala.

„Ne, nevezmu svá slova zpět. Jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala dobře. Už jsem to nemohla vydržet. Renesmé je hrozně rozmazlená, pyšná a arogantní. Takový typ lidí jsem nikdy neměla ráda, a ty to víš, tehdy jsi taky takový býval, a proto jsem tě nechtěla. Dobře, je ještě malá, ale to ji nijak neomlouvá. Už to zašlo příliš daleko. A i když mě bolí srdce, nepůjdu za ní a neutěším ji. Musí si uvědomit svou chybu a chovat se tak, jak se sluší a patří. Až si pro ni Ruddy přijde, chci, aby se mu umělá bránit, a ne aby spoléhala na ostatní. V tomto světě přežijí jen silní, já to vím nejlíp,“ řekla jsem a zvedla se z postele, i z jeho náruče.

Otočila jsem se k němu čelem a viděla v jeho tváři bolest, strach, ale i porozumění. Jsem ráda, že mě pochopil.

***

Kde to jsem? Otočila jsem se doleva. Nic. Přede mnou bylo jen bílo, samé bílo, nicotné bílo. Otočila jsem se znovu, ale pořád jsem viděla jen bílo. Kde to sakra jsem? Kde je Edward? Kde je Renesmé?

Ach ne! Renesmé! Musím ji rychle najít, co když je Ruddy někde poblíž!? Rychle jsem se rozeběhla nějakým směrem a rozhlížela se na všechny strany, zda někde něco, nebo někoho, neuvidím.

Najednou se přede mnou objevila tak silná záře, až jsem si musela překrýt oči dlaněmi a zavřít je, jinak bych asi oslepla. Když záře zmizela, opatrně jsem otevřela oči, a v tu chvíli jsem žasla úžasem.

Stála jsem na zelené louce, která se třpytila v paprscích slunce jako Edwardova kůže, porostlou lučním kvítím. Rozhlédla jsem se a všimla si jezera s křišťálově čistou vodou a kousíček dál jsem viděla vodopád. Všude kolem stály mohutné a vysoké stromy. Kde to jsem? Jsem v nebi?

Bello, vzbuď se! ozval se z dáli hlas, ač jsem ho nepoznávala, přišel mi známý. Nevím, čím to bylo. Prudce jsem se začala rozhlížet, zda uvidím majitele toho hlasu. Ale nikoho jsem neviděla. Najednou se z jezera začala linout hustá mlha, tak hustá, že by se dala krájet.

Kdo jsi?! zakřičela jsem na něj nazpátek a doufala, že ho uslyším ještě jednou. Mlha mě celou obklopila, spolkla mě jako malinu. Teď jsem si byla jistá, že i kdyby tady někdo byl, neviděla bych ho, přes tuhle mlhu určitě ne.

Vzbuď se, Bello! Tvá dcera pláče! Tvá dcera tě potřebuje! Rychle se vzbuď a běž za ní! Pospěš si! ozval se znovu ten hlas a já ho pozorně poslouchala. Vylekala jsem se. Renesmé? Má dcera? Začala jsem trochu panikařit. Pokud mě potřebuje, tak co dělám tady? Chci pryč! Chci ke své dceři!!!

***

Otevřela jsem oči a snažila se vzpamatovat. Co se stalo? Kde to jsem? Když jsem pod sebou ucítila ledovec, došlo mi to. Jsem ve Volteře, ležím ve své posteli na Edwardovi, který mě objímá a asi už ví, že jsem vzhůru.

Vzpomínky se mi vracely celkem rychle. Včera jsem ošklivě seřvala Nessie za to, že je pyšná a zničila ji medvěda od Aleca. Ona mi pak řekla, že mě nenávidí, a že mě už nechce nikdy vidět. Renesmé… Ten sen!

Bleskurychle jsem se snažila vymotat z Edwardova náručí a dostat se z postele. Šlo to celkem těžko. Edward mě držel pevně, jak už to má ve zvyku, a z těch přikrývek taky bylo těžké se vymotat. Když jsem už seděla vítězně na posteli a byla připravena vstát, všimla jsem si, že mě Edward nechápavě pozoruje.

„Lásko, co se děje? Jsou dvě hodiny ráno, a ty se chováš jako bys zaspala do školy,“ řekl a uchechtl se svému vtipu, ale já ho poslouchala jen na půl ucha. Jak by mu mohlo vadit, že je ještě noc, když nespí?

„Renesmé pláče. Copak ty to neslyšíš?“ zeptala jsem se ho a vystartovala z postele do jejího pokoje. Edward vytřeštil oči a hned byl v závěsu těsně za mnou. Možná jsem si mohla vzít aspoň župan, abych trochu skryla tu sexy košilku, ale to už je jedno, Edward je taky jen v teplákách na spaní a má úplně holou hruď.

Už před dveřmi od jejího pokoje, jsem mohla slyšet její pláč. Plakala tak žalostně, až jsem se začala bát, co se děje. Rychle jsem otevřela dveře od jejího pokoje a přihnala se k její posteli. Byla stulená do klubíčka a snažila se svůj vzlykot tišit polštářem.

„Nessie, zlatíčko, copak se děje? Všechno je v pořádku, maminka je u tebe,“ zašeptala jsem konejšivým hlasem a pohladila ji po vláskách. Sedla jsem si k ní z jedné strany a Edward z té druhé.

Ness sebou trochu cukla a pak vykoukla z úkrytu polštáře a podívala se na mě. Ztuhla jsem. V jejích očích byla taková bolest, strach a panická hrůza, až jsem se lekla, ale jakmile mě spatřila, v jejích očích se mihla taková úleva, až mě to překvapilo.

„Mami!“ vykřikla s takovou úlevou a skočila mi kolem krku a stiskla mě tak pevně, že jsem tomu těžko věřila. Taková síla. Dál mi brečela do ramene a křečovitě se mi držela a celá se klepala jako osika.

„Ššššš, všechno je v pořádku, zlatíčko, jsem tady,“ konejšila jsem jí a snažila jsem se nedat znát to vykolejení a překvapení. Ještě před pár hodinami na mě řvala, že mě nechce vidět, že mě nesnáší, a najednou tohle.

„Promiň, mami, omlouvám se. Strašně moc mě mrzí to, co jsem ti řekla. Nemyslela jsem to tak, vážně. Mám tě ráda, vážně moc, tak mě prosím neopouštěj,“ plakala mi do ramene a mluvila tak tragicky, až mě jí bylo líto. O čem to mluví?

„Změním se. Už nikdy nebudu pyšná, ani arogantní, slibuji, ale zůstaň se mnou,“ pokračovala a zmateně brblala páté přes deváté, aspoň jsem si to myslela. Na jednu stranu jsem byla ráda, že tohle slyším, ale na tu druhou jsem stále nechápala, co se děje.

„Ššš, Nessie, uklidni se. O čem to mluvíš? Kam bych chodila?“ zeptala jsem se jí nechápavě a kousek ji odtáhla, abych jí viděla do obličeje. Měla ho celý nateklý a rudý od pláče, ale už nebyla tak vystrašená.

Palcem jsem jí setřela slzy, a snažila se zjistit, co se tedy stalo. Renesmé váhavě natáhla ruku a položila mi ji na tvář. V tu chvíli jsem ztuhla až do morků kostí, nikdo by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal. Váhavě jsem polkla.

Když jsem se vrátila do přítomnosti a před sebou viděla k smrti vyděšený obličej Renesmé, a za ní nechápavý obličej Edwarda, rozhodla jsem se to odložit. Teď je přednější moje dcera. Usmála jsem se a znovu si přitáhla Ness k sobě a pevně ji objala.

„Byl to jen zlý sen. Neboj se, něco takového se nikdy nestane. Nikdy tě neopustím,“ zašeptala jsem jí konejšivě do ucha a snažila se znít přesvědčivě. Edward na mě nechápavě hleděl z druhé půlky postele. Chudáček, tady je tak trochu navíc.

„Slibuješ?“ zamumlala mi roztřeseným hlasem do ramene a stále se mě křečovitě držela. Už sice neplakala, ale stále se třásla. Věděla jsem, že ji tady nemůžu v tomhle stavu nechat samotnou. Pevněji jsem ji objala a vzala ji do náruče.

„Dneska budeš spát s námi. S tatínkem dohlédneme na to, aby k tobě už další noční můra nepřišla, ju?“ zeptala jsem se jí a společně s ní v náručí jsem se zvedla z postele. Edward na mě vytřeštil oči, ale hned přikývl.

Renesmé se chudinka nezmohla na slovo, jen tiše přikývla a pomalu začala usínat. Přešla jsem do ložnice a lehla si s ní do postele. Položila jsem ji doprostřed do krásně načechraných polštářů a zachumlala jí do deky, aby jí nebyla zima.

Edward si lehl z druhé strany a oba jsme ji jednou rukou objali. Renesmé se natiskla zády na mou hruď a mou paži držela jako plyšového medvěda. Usmála jsem se. S Edwardem jsme společnými silami ukolíbali naši princezničku ke spánku, po chvilce už bylo slyšet klidné a spokojené oddechování.

Oddechla jsem si, že v klidu sní a doufala, že ji už neprobudí žádná můra, ale ten její sen… jestli to byl vůbec sen, mě překvapil, i vyděsil. Bylo to tak živé, nedivím se, že tomu Renesmé věřila, a že ji to tak vzalo.

Všimla jsem si, že Edward na mě upírá nechápavý a zvědavý výraz. Snažila jsem se opatrně zvednout ruku, abych Ness nevzbudila, a jemně poklepala na svůj spánek. Edward přikývl a čekal. Pochopil mě.

Bello, co se to stalo?! Co ti Renesmé ukázala?! zakřičel na mě hned v myšlenkách, až jsem se lekla a trochu sebou cukla. Zamračila jsem se na něj. Taky by to měl vidět. Otevřela jsem mu svou mysl a přehrála mu to samé, co mi přehrála Renesmé.

Viděla jsem sebe a Renesmé jako dítě. Chovala jsem ji v tom altánku v zahradě, stejně jako tehdy v mém snu, než se narodila. V další chvíli jsme byli u fontány a hrály si nahoněnou. Celé to bylo jako ve zrychleném filmu jejího života.

„Nenávidím tě! Nesnáším tě, mami! Přála bych si, abys zmizela! Už nikdy tě nechci vidět!“ Slyšela jsem to už předtím jako ozvěnu, ale teď to bylo ještě horší. Když utíkala pryč, utíkala do prázdna. Nikde nebyly žádné dveře, ani stěny, jen prázdno.

Ale to prázdno se začala měnit, tvarovalo se a získávalo podobu… lesa? Ano, byl to les, znala jsem ho, bylo to nedaleko odsud, je to volterrský les. Renesmé už neběžela, jen šla a zvědavě se rozhlížela kolem. Neznala to tady, nechodila moc často mimo hrad, nenechávala jsem ji ze strachu o ni. Vždycky byla maximálně v zahradě.

„…Svou dceru ti nikdy nedám!“ ozvalo se najednou křikem kousek před ní za hustým keřem. Po zádech mi znovu přejel mráz, když jsem si uvědomila, že je to můj hlas. Renesmé opatrně vykoukla škvírou mezi větvemi, aby viděla, co se děje.

V tu chvíli se krajina a všechno okolo zbarvilo do červena. Skrz její oči jsem viděla ze svých zad trčet ruku, celou od krve, a která držela moje srdce. Renesmé zděšeně vykřikla a běžela k mému tělu, které začalo padat k zemi.

„Mami, co je ti? Mami! Prosím! Neopouštěj mě!“ křičela tak zoufale, a třásla s mým tělem. Ale marně. Už bylo pozdě.

„Je to marné, Renesmé. Tvá matka se již nikdy nevrátí,“ ozval se nad ní hlas, který jsem až děsivě znala, a který mě dlouhý čas doprovázel ve snech a probouzel mě s křikem. Ness vzhlédla a nad sebou uviděla obrys, zrovna svítilo slunce, takže nebylo mu vidět do tváře, ale já si byla jistá, že je to on.

A tady to skončilo. Edward na mě vytřeštil oči a natáhl ruku, kterou měl položenou přes Renesmé, až přese mě a blíže si nás obě k sobě přitáhl. Taky ho to vzalo, viděla jsem to na něm. Nemohl to přede mnou skrýt.

Nic takového se nikdy nestane. Nedovolím to. Ochráním vás, tebe i naši dceru. Slibuju, řekl Edward v myšlenkách a v jeho očích jsem viděla, že to myslí vážně. Usmála jsem se. Chtěla jsem mu věřit, tak moc jsem chtěla, ale nějak to nešlo.

Edwarde, pamatuj, že Renesmé je mou prioritou. Pokud by se jí mělo něco stát... Slib mi, že pokud by se mi mělo něco stát, že Ness postaráš nepadne do JEHO rukou, říkala jsem mu pomalu a snažila jsem se ho udržet v klidu. Nepovedlo se. Div, že nevyletěl z postele.

Jak to můžeš říct? Jak mě můžeš o něco takového vůbec prosit? Nic takového se nikdy nestane! Nedovolím to! řval na mě v myšlenkách, že jsem se bála, že bych i skrz myšlenky mohla ohluchnout.

Slib mi to, Edwarde, naléhala jsem stále dál. Musím mít jistotu, pokud se něco takového stane, aby moje dcera byla v bezpečí. Ruddy po ní jde, tím jsem si jistá, zvláště teď, když se zjevil v jejích snech, třeba že mu neviděla do obličeje.

Edward na mě koukal nějak zoufale a tragicky, v jeho očích se odrážela bezmoc, a leskly se od slz, které nikdy nebude moct prolít. Zesílila jsem intenzitu v mém pohledu a doufala, že povolí. Po chvíli uhnul pohledem a povzdechl si. To byl pro mě jasná signál, že mám vyhráno.

Dobře, slibuji, ale udělám cokoli, aby jste byli obě v pořádku, řekl rezignovaně, ač nechtěně, ale kdyby věděl, jakou radost mi tím udělal, určitě by se tvářil líp. Teď jsem už mohla klidně usnout.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 51. kapitola: