Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 43. kapitola

26.07.2016 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2349×

EDIT: Článek neprošel korekcí! 

43. kapitola

Pohled Belly:

Cítila jsem se, jako bych mohla vzlétnout. Cítila jsem se tak lehká, že stačilo jen natáhnout ruku a dotkla bych se mráčku. Po dlouhé době jsem opět šťastná. Kdyby mi někdo řekl, že jsem před pár měsíci byla krůček od smrti, nevěřila bych mu.

Rukou jsem přejela po prostěradle postele a doufala, že zavadím o tělo svého manžela. Jaké bylo moje překvapení, když se tak nestalo. Nechápavě jsem otevřela oči a zvedla se na loktu. Opravdu, není tady, jsem v posteli sama.

Kdepak je? To se nestydí, nechat mě v posteli samotnou po milování? Nikdy to nedělal. Třeba mi připravuje snídani. Zaposlouchala jsem se, zda ho neuslyším v kuchyni, ale neslyšela. Tak teď jsem byla překvapená a zvědavá. Kde je?

Vyškrábala jsem se z postele a postavila se. Moje tělo je o nějakou tunu nebo dvě lehčí, než včera. Pokaždé, když jsem vstávala, jsem se na nohy škrábala a mnohdy i spadla zpátky na postel, ale dneska jsem vyskočila jako zajíc a ani nezavrávorala.

Přešla jsem do koupelny a vlezla do sprchy. Kapky vody, které na mě padaly, byly tak příjemné, po dlouhé době jsem se znovu cítila jako bych byla naživu. Chtěla jsem být ve sprše o něco déle, ale nemohla jsem. Musím najít Edwarda, mám zlé tušení.

Zabalená v ručníku jsem se vydala do šatny a automaticky zamířila ke tmavému oblečení, které jsem poslední dobou nosila pořád a byla jsem vždycky zabalená od hlavy až k patě, mnohdy mi nebyl vidět ani obličej.

Ale dneska jsem neměla náladu na temno, nýbrž na světlo. Pro sebe jsem se usmála a s úsměvem přešla do zadní části šatny, která hrála všemi barvami jako duha. Měla jsem chuť zazářit.

Začala jsem se v té hromadě oblečení hrabat, když mě do očí udeřily zářivě bílé šaty. Už jsem věděla, že právě ty si dneska vezmu. K nim jsem si vzala bílé lodičky a podívala se do zrcadla. Páni, nepoznávala jsem se.

Nevím proč, ale když jsme se takhle viděla, připomnělo mi to můj svatební den, cítila jsem se znovu jako nevěsta. Možná proto, že ten den jsem taky byla šťastná a cítila jsem se jako bych mohla vzlétnout k oblakům.

Ještě jsem se rychle učesala a vyšla z pokoje. Něco se mi nezdálo, něco tady nehraje. Je tady až moc veliké ticho. Kde jsou všichni? To jsem zase v nějaké noční můře, kde jsem sama a nikoho nebudu moct najít?

Když jsem si vážně začala myslet, že jsem zase sama, zaslechla jsem hlasy, kdesi v dáli. Vydala jsem se tím směrem a došla až k trůnnímu sálu. Zaposlouchala jsem se, a ze srdce mi spadl kámen velikosti Jupiteru. Byli tam všichni, úplně všichni, i Edward.

Zvedla jsem ruku a začala ji natahovat ke dveřím s úmyslem vzít za kliku a jít dovnitř, když se zevnitř ozval Arův hlas. To by mě zase tolik nezajímalo jako to, co říkal.

„Bella se ještě zcela nevzpamatovala z těch otřesných zážitků, její stav se lepší, ale stále není v pozici, kdy by mohla plnit manželské povinnosti. A jak jsem slyšel, dnes v noci jsi se s ní miloval. Věřím, že chápeš, co to znamená,“ řekl Aro tónem, který jsem neznala. Jeho řeč mi zmrazila ruku a nemohla jsem dveře otevřít. Tak jsem ji zase stáhla a poslouchala, co se děje uvnitř. Nechápala jsem, co se tady děje.

„Ano, chápu. Jsem připraven na trest. Nevadí mi to, a rozhodně nelituju,“ ozval se Edwardův hlas. Musela jsem se usmát, když jsem slyšela jeho hlas, ale stále jsem nechápala, o co tady jde. Až pak mi to došlo.

„Ty..! Jak se můžeš nazývat její manžel, když jí vědomě ubližuješ?!“ ozval se naštvaně tátův hlas a mohla jsem si představit, jak zatíná ruce v pěst a čekala, kdy se ozve zvuk bitky, ale nic takového se nestalo.

Už jsem plně chápala tu situaci tam za dveřmi. Chtějí Edwarda potrestat za to, že porušil zákaz a miloval se semnou. Pohlcovala mě zuřivost, že ho takhle seřvávají jako malé dítě za to, že jsem ho prosila, aby se semnou vyspal. Chtěla jsem tam vtrhnout, ale když se znovu ozval jeho hlas, zastavila jsem.

„A jak si vy všichni můžete říkat její přátelé a rodina, když jí opouštíte a ignorujete její volání o pomoc?!“ zařval, nejspíš na otce zpátky. Zastavila jsem se a chytila se překvapeně za pusu. Když jsem si přehrála celý čas, co jsem ve Volteře od svého probuzení… Má pravdu.

„Nevíte, jaké to je, když se mi noc co noc probouzí roztřesená s křikem v náručí. Nechtěl jsem porušit to pravidlo, ale nemohl jsem jinak. Udělal jsem to a nelituju! Ten zářivý úsměv, který pak hrál Belle na tváři, když mi usínala v náručí, mi stojí za všechno utrpení světa! I kdyby jste mě teď zabili, nebudu litovat a prosit o odpuštění!“ zařval znovu a mně vytryskly slzy dojetí, že to říká, ale na druhou stranu…

Došlo mi, že se vlastně všichni tvářili, že mi chtějí pomoc, ale když jsem o tu pomoc žádala, žádná se nedostavila a všichni se jen otočili a snažili se splynout s temnotou, která byla kolem mě, kdežto jediný Edward ke mně natáhl ruku a pomohl mi tím, že porušil zákaz a spal se mnou.

Aniž jsem si to uvědomila, začali mi téct slzy zklamání, ale na tohle není čas. Musím zastavit to bezpráví v sále a uvést věci na pravou míru. Edward nic neudělal. Pokud je někdo vinen, jsem to já.

„Přestaňte!“ zakřičela jsem, co mi hlas stačil, a konečně otevřela ty zpropadené dveře. Musela jsem sklonit hlavu, aby neviděli mé slzy. Všichni zalapali po dechu a všichni ke mně museli šlehnout překvapeným pohledem, i když jsem je neviděla.

I když jsme hlavu nezvedla, přesně jsem věděla, kde Edwarda je. Pomalu jsem šla k němu a když jsem byla jen kousek od něj, postavila jsem se před něj, čelem ke trůnům, na kterých seděl Aro, Marcus a Caius a vedle kterých stál táta, a natáhla ruku před Edwarda v ochraňujícím gestu, aby ho nechali být.

„Přestaňte s tím! Je absurdní, o čem se tady dohadujete!“ zašeptala jsem, protože kdybych to řekla jen o trochu hlasitěji, hlas by se mi zlomil a všichni by věděli, že pláču, ale i já jsme z něj mohla cítit zlost, kterou jsem ostatně i cítila.

„Ale Bello…“ začal táta milým hlasem jako vždycky, ale já na to neměla náladu. Byla jsem tak rozladěná a zmatená, že jsem ho nechtěla poslouchat, ostatně nikoho jsem teď neměla chuť poslouchat.

„Drž hubu!“ zakřičela jsem trochu podrážděně, ale bylo mi to jedno. I když jsem nikdy na něj takhle nezařvala, ani tato slova ode mě nikdy neslyšel, musela jsem ho nějak umlčet, aby si všichni poslechli, co mám na srdci.

„K čemu bylo tohle sezení? Z čemu bylo vůbec to pravidlo? To vás tak žere, že ho Edward porušil? Ale něco vám řeknu. Nebyl to Edward, ale já!“ zařvala jsem a cítila, jak byli všichni šokovaní, ale já ještě nekončím.

„Už jsem nemohla vydržet, jak se každou noc budím a všude vidím jen vzpomínky na ty strašné chvíle. Všichni se tváříte, že mi chcete pomoct, ale to je lež! Kdyby to tak bylo, nedávali by jste ten zákaz! Tak jsem spala se svým manželem, co je na tom hrozného?! Jsem žena a mám své potřeby, navíc už hodně dlouhou dobu jsem v pořádku, nic takového by mi neublížilo, jediné, co mě bolí, jsou vzpomínky. Chtěla jsem zapomenout! Ale když jsem k vám všem natahovala ruce s žádostí o pomoc, byli jste najednou hluší, jako bych byla neviditelná. Jediný Edward mě slyšel a podal mi pomocnou ruku. A proč?! Protože mě miluje, což ani o jednom z vás říct nemůžu! Přála bych si, abych v těch Karpatech zemřela ještě dřív, než jsem se stačila Alici zjevit! Co pro vás vůbec znamenám?! Jsem jen další loutka?! To jste mě nemuseli zachraňovat, a mohli jste využívat Alici, měla moji plnou moc, mně už by nebylo třeba! Raději bych byla mrtvá, než žila a zažila taková zklamání od lidí, které jsem pokládala za svou rodinu!“ zařvala jsem bolestně i zklamaně, konečně zvedla hlavu a viděla šokované obličeje mého otce, vládců, všech. Když viděli moje slzy, byli šokovaní ještě více, ale měli tam i bolest, kterou musely způsobit moje slova, ale bylo mi to fuk. Řekla jsem jim, co jsem měla na srdci.

Nemohla jsem vydržet ty jejich pohledy, ani napjatou atmosféru všude kolem mě, tak jsem se otočila, obličej překryla svou paží, aby nikdo neviděl moje slzy, i když všichni museli slyšet moje hlasitě vzlyky, a běžela pryč ze sálu.

Nekontrolovala jsem své nohy, ale vedli mě přesně tam, kam jsem chtěla jít. Do zahrady k fontáně, kde jsem vždycky byla nejraději. U fontány jsem se svezla na zem, ruce složila na kraji fontány, zabořila do nich hlavu a plakala nanovo.

Byla jsem tak šokovaná a rozladěná z toho, co se tam probíralo, a taky hodně zklamaná. Řekla jsem jim hodně krutých věcí, ale oni ke mně byli celou tu dobu krutější než já nyní. Edward měl pravdu.

Jak si můžou říkat moje rodina, když neslyšeli moje volání o pomoc? Jak můžou obviňovat mého manžela z toho, že se semnou miloval? I když to bylo zakázané, ale zachoval se správně, protože mi to pomohlo. Ne jako oni, kteří mě ignorovali a odpírali to, co jsem potřebovala více než cokoli jiného.

„Bello,“ ozvalo se po nějaké době za mými zády a hned na to jsem na ramenech ucítila chladné ruce svého manžela. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho bolestným pohledem, který na mě upíral jako laser.

Když se snížil na moji úroveň, skočila jsem mu do náruče, pevně ho objala kolem krku a brečela nanovo. Cítila jsem jeho ruce, jak mě taky objal a pevně stiskl, a i se mnou se posadil na fontánu. Byla jsem šťastná, že přišel a je u mě, nevím, co bych si bez něj počla.

Nevím, jaká doba mohla uběhnout, ale už jsem se trochu uklidnila. Už jsem neplakala, ani nevzlykala, ale nehodlala jsem se ho pustit. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila. Cítila jsem se tak klidně a pokojně, že jsem to nemohla narušit.

„Bello,“ zašeptal najednou Edward mi potichu do ucha, a tak zkazil tu nádhernou atmosféru, která byla kolem nás, ten mír a klid. Otevřela jsem oči, protože až doteď jsem je měla zavřené, malinko se od něj odtáhla a podívala se mu do očí.

„Všichni by s tebou chtěli mluvit,“ řekl opatrně a mě tím dokonale zkazil náladu, no dobře, pohoršil. Nechtěla jsme s nikým mluvit, ani nikoho vidět. Cítila jsem, že kdybych s nimi měla mluvit, dříve či později by skončili jako hromádka prachu.

„Nechci nikoho vidět, ani slyšet. Když měli tolik síly na odpírání mi věcí, které jsem potřebovala, tak zajisté si umějí poradit s tím, že je už nechci do rodiny. Chci pryč, Edwarde. Prosím, vraťme se na Bella Rosu,“ prosila jsem ho zoufale a sledovala výrazy v jeho očích, které mi vždycky řekli víc, než jeho tvář.

„To nejde, Bello, i když bych velice rád. Ale prosím, kvůli mně, vyslechni je,“ řekl prosebně a udělal na mě psí oči, kterým věděl, že nedokážu odolat. To si ze mě dělá srandu! Nesnáším ho! Nesnáším ho tak, až ho miluju! Ach jo, to je paradox.

Naštvaně jsem si stoupla, upravila si šaty, chytila ho za ruku za sebou jako kus hadru a táhla do hradu. Hned jsem zamířila do sálu, kde jsem je všechny cítila, ale vážně jsem na ně neměla náladu. Pokud někdo z nich přilije ještě kapičku oleje do ohně ve mně, tak všichni skončí jako popel.

Rozrazila jsem dveře a naštvaně vpochodovala dovnitř, kde jsem se zastavila.Všichni se na mě překvapeně podívali, ale nikdo se neměl k nějaké reakci. Super, tak tu mám výstaviště soch, ale jestli okamžitě neobživnou, udělám z nich pravé sochy.

„Tak, co chcete? Ale rychle, nemám zrovna náladu,“ vyprskal jsem naštvaně, ale stále se nic nedělo. Halo, pokud je tady někdo živej, ať se přihlásí teď! Nikdo? Super, můžu odejít. Chtěla jsem, ale i tak jsem tam dál stála a už mi docházela trpělivost.

„Edwarde, necháš nás o samotě?“ ozval se najednou táta a díval se prosebně na Edwarda, který stál za mnou a držel mě za ruku. Ta jediná mi bránila v tom odtud odejít a vrátit se na Bella Rosu. Edward přikývl a chtěl mě pustit, ale to jsem mu nedovolila.

„Ani náhodou. Edward tady zůstane. Pokud to je problém, nemáme se dál o čem bavit,“ vyprskla jsem znovu a otočila se k odchodu. Než jsem však stačila udělat krok, na mém rameni se objevila další ruka, která mi bránila ten krok udělat.

Otočila jsem se a viděla svého otce, jak se tváří jako boží mučedník. He? To jako fakt? Dělá si ze mně srandu? On nemá právo se takhle tvářit! Jenom já jsem tady ta zrazená a trpící, jasný?

„Bello, promiň mi, promiň nám všem za to, že jsme tak nebrali ohled na tebe, jako jen na tvé fyzické zdraví. Byl jsem zaslepený strachem, že bych tě ztratil, že jsem neviděl, co jsem měl přímo před nosem. Edward měl pravdu. Jak si potom všem můžu říkat tvůj otec, když jsem ignoroval tvou bolest a odpíral ti, co jsi potřebovala? Bello, odpusť mi, jestli můžeš, ale prosím, nesmíš mě nenávidět, to bych nemohl přežít,“ začal ze sebe vyrážet mezi vzlyky, které působily jako hromy a objal mě kolem ramen a stiskl mě. Už jsem jen čekala na to, kdy začne brečet.

Chvíli jsem zmateně stála jako solný sloup, protože jsem byla vyvedená z míry. Byla jsem připravená je všechny seřvat a dát jim všechno pořádně vyžrat až do dna, ale jak mám být silná, po tomhle?

On nikdy nepatřil mezi ty muže, co by se sami ponižovali na veřejnosti, ale vždy patřil mezi ty, kteří by dali život za své dítě, a to jsem věděla více než dobře. Dobře jsem věděla, že by stačila jedna slza, a klidně by mi snesl modré z nebe, nebo by rozkopal Mount Everest.

„Taky promiň, tati, neměla jsem na tebe zvýšit hlas, ale já byla tak naštvaná, že jsem se neovládla,“ řekla jsem plačtivě a taky ho objala a křečovitě chytila jeho košili na zádech do pěstí.

„Neomlouvej se, my jsme na vině. Edward měl pravdu, otočili jsme se k tobě zády, když jsi nás nejvíce potřebovala. Prosím, odpusť nám,“ řekl ještě a pustil mě. Po tváři mi stekla jedna osamocená slza a s jejím spadnutím z mé tváře jsem přikývla s úsměvem na souhlas.

Potom se mi ještě každý zvlášť omluvil a hlavně Aro, který vydal ten rozkaz pro Edwarda. Teď jsem se cítila opět jako předtím, jako by se nic nestalo, jako bych mohla znovu žít.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 43. kapitola: