Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 14. kapitola

25.11.2015 (20:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2522×

14. kapitola

Pohled Belly:

Šli jsme dlouhou chodbou, až jsme dorazili k nějakým dveřím, které byly bohatě zdobené. Aro je otevřel a já vstoupila, nechal mě jít první. Jeho pracovna. Sedl si za stůl a mně pokynul, abych si sedla na židli před stolem. Odmítla jsem.

„Poslouchám,“ vybídl mě znovu a celkem dost netrpělivě. Sbírala jsem všechnu odvahu, kterou jsem kdy měla a mám teď, abych ta slova dostala ze svých úst. Šlo mi to velmi těžce, ale nakonec se mi to povedlo.

„Chci, abys propustil mého otce a nikdy neublížil Cullenovým,“ řekla jsem pevně a opřela se rukama o jeho stůl. Aro pokýval hlavou, jakože rozumí. Ale věděla jsem, že mu to stačit nebude.

„A co za to?“ zeptal se mě. Čekala jsem, že to řekne. On nic nedává. Buď bere, nebo obchoduje. Tady platí – dej a bude ti dáno, nebo nedávej a bude ti vzato. To jsem nemohla dovolit.

„Nabízím ti za to sebe. Sice nejsem upírka, ale mám velice účinné a užitečné dary. Viděl jsi, co dokážu. Můžu kohokoli ochránit a kohokoli zničit mrknutím oka. Vstoupím do tvé gardy, řekněme… na sto let,“ dala jsem nabídku.

Aro se zamyslel. Asi zvažoval pro a proti. Ale jsem si jistá, že se mu to velice líbilo. Na čele se mu vytvořila soustředěná vráska. Carlisle mi říkal, že Aro je velice moci chtivý, a to je moje eso.

„A jak můžu mít jistotu, že neutečeš, nebo že neublížíš někomu z mé gardy?“ Chytrá otázka. Zamyslela jsem se. Věděla jsem o něčem, co mi bude stoprocentně věřit, ale dalo mi hroznou práci to vyslovit.

„Pokud uteču, můžeš srovnat Cullenovy se zemí. A co se týče gardy… pokud neublíží oni mně, neublížím ani já jim,“ vyslovila jsem slovo po slově pevně. Zase se zamyslel. Přemýšlel nějak dlouho. Ale já věděla, jak ho nakopnout.

„Mohu ti zajistit moc, nikdo si na tebe netroufne, všichni budou mít vůči tobě respekt. Budou se bát byť i jen nadechnout, jen abys jim neublížil,“ zašeptala jsem tajemně. Oči se mu rozzářily a usmál se. On je moci chtivý, a to je moje výhoda.

„Přijímám,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Já věděla, že ho nějak ukecám. Sice zuby, nehty, ale ukecám. I když se musím obětovat, aby můj otec mohl na svobodu, zpátky k Alici, kterou miluje stejně jako mě.

„Ale mám pár podmínek,“ vyhrkla jsem ještě rychle. Ruku zase stáhnul ke svému tělu a pokynul mi, abych pokračovala v mluvení. Bez váhání jsem se nadechla a spustila na něj své požadavky.

„Budu moct pít zvířecí krev, neublížíš Cullenovým a nikdo si ke mně nic nedovolí. Stačí jedna chyba a můžu srovnat Volterru se zemí. A pokud by to šlo, chtěla bych tady na hradě mít svůj vlastní byt. Musím i spát a jíst lidské jídlo. Jsem napůl člověk,“ řekla jsem. Zase začal přemýšlet. Už mi s tím lezl na nervy. Nakonec se mi podíval do očí a úsměv se mu rozšířil.

„Tvé podmínky přijímám. Ještě nějaké?“ zeptal se mě a vyčkával. Zamyslela jsem se a sklonila hlavu. Co bych ještě mohla…? Hlavu jsem zase narovnala a začala na něj opět chrlit slova.

„Zajistíš mému otci bezpečnou cestu ke Cullenovým a dovolíš mi jít s ním k autu, které bude čekat na nádvoří i s řidičem. Neuteču, pro případ s námi půjde ještě někdo z tvé gardy. Výběr je na tobě. Ale před mým otcem ani slůvko o naší dohodě.“ To bylo moje poslední slovo. Přikývl.

„Viktore!“ zařval Aro a do dveří vstoupil nějaký upír. Krásný, jak taky jinak. Všichni upíři jsou nadpřirozeně krásní. Jako bohové, ale do bohů mají daleko. Bohové jsou hodní a nezabíjejí pro potravu. Uklonil se a čekal.

„Připrav na nádvoří auto, povezeš jednoho upíra na letiště. Můžeš jít,“ řekl mu a ten Viktor odešel. Aro vzal do ruky telefon a zavolal na letiště. Zamluvil mému otci letenku do Ottawy v první třídě na jméno Cullen.

„A Aro, co se týče toho upíra, který skončil jako hromádka prachu v trůním sále, vrátím ti ho zpátky. Součástí mého daru je i zničené vracet. Proto tam tu hromádku nech a až se s otcem rozloučím, Abraham bude zase vcelku,“ řekla jsem ještě, než jsme vyšli ze dveří pracovny. Na chvíli se zastavil, ale pak se dal zase do pohybu.

Když jsme vstoupili do trůnního sálu, všechna pozornost se strhla na nás. Táta netrpělivě čekal, co se stane. Nejspíš čekal na smrt. Aro se posadil na svůj trůn a oslovil Demetriho. Ten si před něj klekl a čekal na rozkazy.

„Demetri, vyprovoď je k bráně,“ řekl Aro. Všichni byli překvapeni a nejvíce asi můj otec, který měl bradu u kotníků. Demetri vstal a šel ke dveřím. Já šla s otcem za ním. Došli jsme na nádvoří, kde už čekalo auto podle dohody.

„Dovezou tě bezpečně na letiště. Letenku už máš zamluvenou na let do Ottawy na jméno Cullen,“ řekla jsem otci. Celý ztuhl a hodil na mě zmatený výraz. Tohle asi nečekal. Viděla jsem tu jeho radost, která teď zmizela.

„Tě? Snad nás, ne?“ ptal se mě nechápavě. Zakroutila jsem záporně hlavou. Kéž by nás, ale nesmí to být. Nebudu svého tátu vystavovat nebezpečí, když mám na výběr a můžu tomu zabránit.

„Ne. Jen tebe,“ zašeptala jsem slabým hlasem, ale velice dobře mě slyšel. Je to taky upír, ne? Zvedla jsem hlavu a viděla v jeho očích nesouhlas, protesty, které se neodvažoval vyslovit. Dobře dělal.

„Ale co ty?“ ptal se mě vystrašeně a zároveň strašně zoufale. Je to prostě táta. Bojí se o své dítě víc než o sebe samotného. To i já, ale u mě to je obráceně. Bojím se o svého otce více než o sebe.

„Já zůstávám tady,“ řekla jsem tvrdě, i když bych to nejradši nikdy v celé své existenci nevyslovila. Ale bylo to nutné. Nikdy v životě bych nesnesla a nechtěla vidět jeho smrt a mojí vinou.

„To nedovolím!“ vyhrkl rychle. Začaly mi téct slzy. Já bych zase nedovolila jeho smrt, prostě ne. Je to takový můj pud. Chráním své nejbližší i za cenu vlastního a nesmrtelného života, nebo spíše své svobody.

„Nebudu přihlížet, jak tě zabijí. Ne, když tomu můžu zabránit,“ řekla jsem s uslzenýma očima. Stál jako opařený. Ten jeho výraz jsem už znala. Měl ho vždy, když si něco uvědomil. Co si uvědomil teď? Že se mnou nehne?

„Já tě tady nenechám,“ řekl smutným hlasem. Čekala jsem další protesty. Podívala jsem se mu do očí. Leskly se mu, že by se taky rozbrečel? Ne, je to upír a ten brečet nemůže, i kdyby sebevíc chtěl.

„Musíš. Nabídla jsem se Arovi výměnou za tvou svobodu,“ řekla jsem a utřela si slzy, abych na něj viděla, neboť jsem ho viděla rozmazaně, jako starý člověk vidí bez brýlí. Prostě strašně špatně.

„Bello…“ chtěl protestovat, ale zastavila jsem ho dřív, než mohl pokračovat a tím mě přesvědčit. Věděla jsem, že kdyby ještě chvíli pokračoval ve svém přemlouvání, povolila bych a odjela s ním.

„Ne, tati. Tohle je můj život. Já rozhodnu, jak a kde ho budu žít. Rozhodla jsem se pro Volterru. Mé rozhodnutí už nezměníš a musíš ho přijmout,“ řekla jsem. Objal mě a pevně sevřel. Taky jsem ho silně objala.

„Jen mi něco slib,“ zašeptala jsem zničeně. V tuto chvíli jsem chtěla jediné, jen jedno jediné. Vždycky jsem chtěla, aby mí bližní byli v bezpečí a to se ani dnes nezměnilo, a nikdy nezmění.

„Cokoli chceš,“ zašeptal a bylo znát, že to myslí vážně. Slyšela jsem odhodlání, že by šel i do pekla, nebo třeba i do nebe, kdyby měl dojít k samotnému pánu Bohu a zaklepat na nebeskou bránu.

„Slib mi, že nikdo z rodiny nepřijede do Volterry, aby mě přivedl zpátky. Slib mi to, tati,“ naléhala jsem. Nemohla bych žít, kdybych věděla, že někdo z rodiny je mrtvý. Zvlášť Edward. I když mě podvedl, miluju ho a nikdy nepřestanu.

„Slibuji,“ zašeptal a ještě pevněji mě stiskl. Musí mít nějakou jistotu, že jsem naživu. Tak že bych mohla…? Ano, je to dobrý nápad. Budou aspoň to málo o mně vědět a to by jim mohlo stačit.

„Tati, abyste měli aspoň nějakou jistotu, že jsem naživu, nechám na tobě štít. Když ti nebude moc Edward číst myšlenky a Alice neuvidí tvou budoucnost, jsem stále naživu. Pokud ti Edward přečte myšlenky a Alice uvidí tvou budoucnost, již nejsem mezi živými,“ řekla jsem. Táta se při té představě zatřásl. Pomalu začal uvolňovat své sevření, ale stále mě držel za ramena.

„Tati, uděláš pro mě ještě něco?“ zeptala jsem se ho ještě. Přikývl. Sáhla jsem do kalhot a vyndala krabičku zabalenou v papíru. Nedávno jsem to dala vyrobit a už jsem mu to nestihla dát.

„Jestli mi Edward bude ještě někdy věrný, předej mu to, prosím. A neotvírej to. To je to poslední, co od tebe žádám,“ zašeptala jsem a zase mi začali téct slzy. Krabičku ode mě vzal a strčil si ji do kapsy.

„Sbohem, tati,“ řekla jsem s uslzenýma očima a odstoupila od něj. Smutně se na mě podíval a nasedl do auta. Dívala jsem se za autem, dokud mi nezmizelo z dohledu a mávala. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 14. kapitola: