Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 11. kapitola

06.11.2015 (11:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2599×

11. kapitola

Už to budou pomalu dva roky, co chodím s Edwardem a rok od našeho prvního milování. Celá rodina je šťastná a táta po dlouhé době taky. Dal se totiž dohromady s Alicí, moc jim to přeju. Alice je fajn upírka a táta si zaslouží někoho, jako je ona.

Ale Alici říkám normálně jménem a ona se nesnaží mi být nevlastní matkou, ale jen sestrou. Za to jsem jí vděčná, jinak bych pořád měla v hlavě mámu a její smrt, kterou jsem zavinila, tím pádem bych jenom brečela.

I když lituji tátu, když s ní musí chodit na nákupy. Se mnou to sice snášel s úsměvem, ale ona je mnohem horší než já. To jsem okusila na vlastní kůži. Ale mně se to líbí. Je to fajn odreagování.

Všichni jsme nastoupili na vysokou v Ottawě, kam jsme se přestěhovali před pár měsíci. Všichni mají hodiny po párech, jen já a Edward je máme odděleně. To mě velice mrzí, neboť bych nejraději byla pořád s ním.

Dnes mi odpadla poslední hodina a tak frčím domů ve svém broučkovi, kterého mi koupil Edward k narozeninám. Edwardovi odpadly poslední tři, takže už je doma, a tak pospíchám za ním. Když jsem už viděla náš dům, ještě jsem zrychlila.

Zaparkovala jsem v garáži, vystoupila a zamkla auto. Šla jsem pomalu nahoru směrem do našeho pokoje. Zaslechla jsem divné zvuky vycházející z jeho bývalého pokoje, protože se nastěhoval ke mně.

Divné bylo, že jsem slyšela srdce, lidské srdce. Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Edward ležel nahý v posteli propletený s nějakou prsatou blondýnou, která byla také nahá.

Začaly mi téct slzy bolesti, zklamání a smutku. Jak mi to mohl udělat?! To mu nejsem dost dobrá? Dala jsem mu všechno. Své srdce, duši i tělo a on mi to oplatí tím, že mě podvádí s lidskou courou?!

„Jak jsi mohl, Edwarde?!“ zařvala jsem na něj z plných plic bolestně. Teprve teď si mě všimli. Edward vytřeštil oči a vystartoval z postele směrem ke mně. Ta coura se ho snažila zastavit a pořád na něj cukrovala, ať nikam nechodí.

Ale to jsem už běžela plnou parou do svého pokoje, zabouchla dveře, které jsem málem vylomila, dala před ně štít, aby se nedostal dovnitř, a skočila placák na postel. Rozplakala jsem se naplno. Jak mohl?!

„Bello, já ti to vysvětlím!“ řval Edward skrz dveře. Vymrštila jsem ruku a můj štít ho odhodil do místnosti naproti. Začala jsem vzlykat hodně nahlas, že mě museli slyšet až na severním pólu. Ronila jsem krokodýlí slzy a nemohla přestat. Nevím, jaká doba uplynula, ale na dveře zaklepal táta.

„Bello, můžu dovnitř?“ ptal se váhavě. Edward jim asi řekl, že ho můj štít prohodil zdí, ale řekl jim i proč? Uvolnila jsem štít a táta vstoupil. Když mě uviděl, hned seděl vedle mě, ruce na mých ramenech a utěšoval mě. To bylo jeho typické uklidňovací gesto. Znovu jsem se rozplakala.

„Bello, co se stalo?“ ptal se mě zničeně. Bolelo ho mě takhle vidět a navíc ještě cítil totéž, co já. Chudák, litovala jsem ho, protože moje bolest nebyla zrovna malá. Skočila jsem mu kolem krku a stulila se mu do náruče, jako když jsem byla malá.

„Edwa… Edward… mě… pod… podvádí,“ dostávala jsem ze sebe mezi vzlykotem. Táta chvíli nic nedělal, ale pak ztuhl. Cítila jsem vlnu klidu, ale moc nepomohla. Už jsem aspoň mohla pořádně mluvit.

„Odpadla mi poslední hodina, tak jsem jela domů za Edwardem. Ale když jsem vstoupila do jeho bývalého pokoje, ležel nahý v posteli propletený s nějakou lidskou, blonďatou courou,“ řvala jsem ublíženě jako malá, pořád jsem zvyšovala hlas a znovu se rozplakala. Táta začal pěnit.

„Já ho zabiju! Vykastruju ho jako psa! Rozcupuju na atomy a spálím na popel!“ řval, až jsem se lekla. Takhle ještě nikdy nevypěnil. Chtěl mě položit na postel, ale držela jsem se ho jako klíště.

„Ne, tati, prosím. Nechoď pryč. Vezmi mě na lov. Jako za starých časů, kdy nebylo nic jiného než ty a já. Pamatuješ? Jen ty a já. Kdy nic jiného neexistovalo. Prosím, tati,“ prosila jsem tak zoufale, až roztál, vzal mě do náruče a vyskočil z okna.

Chvíli běžel plnou rychlostí, pak se zastavil a postavil mě na zem. Nasála jsem vzduch a ucítila pumu. Hned jsem se vrhla za ní. Zrovna hltavě pila z potůčku na louce. Skočila jsem na ni a vypila ji až do dna.

Hned mi bylo lépe, ale pořád jsem cítila tu obrovskou bolest v místech, kde mám srdce, které je teď zlomené a bolavé. Tělo pumy jsem rychle vyhodila do vzduchu, zničila a vydala se po stopě za tátou.

Zrovna zápasil s medvědem. Spíše si s ním hrál, než zápasil. Bylo k popukání ho takhle vidět, choval se přesně jako Emmett. Nakonec se mu zakousl do krku, vypil ho a podíval se na mě. Nevím, co v mém výrazu hledal.

Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale někdo mi chytil ruce za zády, a tak jsem se nemohla pohnout ani o píď. Co to…? Podívala jsem se, kdo mě to sevřel, a viděla… Demetriho? Volturiovi!

Podívala jsem se vyděšeně na tátu. Felix ho držel pod krkem vysoko nad zemí a všimla jsem si, že je tu ještě někdo ženské postavy. Jane. Tu bych poznala vždycky. Pro případ jsem tátu zaštítila.

„Ale, ale. Kohopak to tu máme?“ ptala se Jane a přešla k tátovi. Zkus mu něco udělat, ty mrcho, a už se nikdy nepostavíš, ba co víc, už nikdy nic neuděláš, protože tě zničím a ani nemrkneš.

„Zdalipak to není Jasper Cullen?“ zeptala se sladce a přejela mu svými nehty po tváři. Jenom to zaskřípalo. Bylo mi z ní na nic. Ještěže jsem pila jen krev, jinak bych na ni vyklopila oběd, který jsem neměla.

„Nepřibližuj se k němu,“ zavrčela jsem na ni jako vlkodlak. Všechna pozornost se stočila na mě. Jane se podívala nechápavě. A zdá se, že něco zjišťovala. Zajímalo by mě, na co se snažila přijít.

„Porušení pravidel. Prozradil jsi naše tajemství člověku,“ začala hystericky Jane a prskala po mém otci jed. Aha, tak ona uvažovala o tom, že jsem člověk. No, vlastně měla i pravdu, ale jen poloviční.

„Já nejsem člověk!“ zařvala jsem na ni podrážděně. Překvapeně se na mě podívala a pak se na mě soustředila. Ona měla něco udělat? Mělo se něco stát? Jestli jo, tak co, protože já nic necítila.

„Vezměte je s sebou. Pojedou s námi do Volterry,“ řekla Jane. Chtěla jsem protestovat a zničit je, ale jaksi jsem to nestihla, protože jsem ucítila tlak na zádech a pak byla všude kolem mě tma.

***

Když jsem se probrala, hlava mi třeštila jako po kocovině, tělo mě bolelo a mysl byla zmatená. Probudila jsem se v letadle. Co to…? Vedle mě seděl táta a naproti nám Jane, Alec, Demetri a Felix. V hlavě se mi začalo přehrávat vše, co se stalo.

„Co s námi uděláte?“ zeptala jsem se jich neutrálním hlasem. Neprojevovala jsem žádné emoce, proč taky? Stejně mě dříve či později zabijí, tak co. Ale já ještě nechtěla zemřít, jsem mladá na smrt.

„To není na mně. Rozhodne Aro,“ řekla Jane. Opřela jsem se o tátovo rameno a přemýšlela, co s námi udělají. Měla jsem tolik různých scénářů, ale ani jeden nebyl pozitivní. Po chvíli jsem se chytla za krk. Měla jsem v krku úplně sucho.

„Děje se něco?“ zeptal se mě Alec, jako by mu na mně záleželo. Podívala jsem se mu do očí, i když jsem asi neměla. Měl tam obavy. O mě? Asi těžko! Volturiovi se starají jen sami o sebe a o nikoho jiného.

„Mám žízeň,“ kuňkla jsem velmi slabým hlasem. Během vteřiny mi podával sklenici vody. Vděčně jsem se na něj podívala a celou ji vypila. Hned mi bylo lépe. Po chvíli na mě padla únava a já usnula.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 11. kapitola: