Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 30. kapitola

05.06.2011 (13:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2575×

30. KAPITOLA

Edward

Díky té zuřivé zběsilosti, která mě zaplavila hned v ten první moment, kdy jsem se dozvěděl, že ten bastard dostal mou Bellu, jsem uháněl vpřed takovou rychlostí, o které jsem si myslel, že jí nebudu nikdy schopen. To ona byla příčinou toho, že se mé mrtvé tělo dokázalo vybičovat k této rychlosti, která se stále, jak jsem se jistě přibližoval do míst, kde by měla Bella být ukryta, zvyšovala.

Děkoval jsem své prozíravosti, že jsem poslechl svůj vnitřní hlas, který mi neustále našeptával a nutil mě se vrátit sem do Forks. Protože kdybych ho neposlechl… Kdybych ho neposlechl, byl bych teď někde na míle daleko a Bella… Ne! Na to nesmím myslet! Nesmím si připouštět jinou možnost, než tu, že mám Bellu na dosah a je to už jen otázka několika minut, kdy ji budu moci sevřít ve své náruči a zbavit toho bastarda.

Na začátku toho únosu jsme se všichni domnívali, že to je jen otázka několika málo hodin, než ji najdeme, ale opak byl pravdou. Až moc jsme spoléhali na naše dary a smysly, které jsou mnohem vyvinutější než u lidí. Nejhorší ze všeho bylo to poznání, že ani Alicin dar nám není nijak nápomocný, protože na ten jsme se spoléhali nejvíce. A přestože se Alice snažila, aby zachytila i tu sebemenší stopu, byl nám její dar k ničemu, tedy vlastně jen díky němu, jsme měli jistotu, že Bella stále žije. Žije, ale…

S každou vizí, kterou Alice dostala - a já tak měl možnost se na vlastní oči přesvědčit, jak moc je jeho mysl vyšinutá -, mě zaplavovala větší a větší zuřivost.

Každý normální člověk by se v první řadě zaobíral tím, jak vše provést, aniž by mu někdo překazil jeho plány. Ano, normální člověk by se pečlivě rozhodoval o každém kroku. Přemýšlel by a hledal tu nejlepší variantu, která by se mu nabízela. Ano, toto by dělal normální člověk, ale Dan není vůbec normální. Jeho mysl je naprosto vyšinutá, je to naprostý šílenec, který se vůbec nezaobíral tím, jakým směrem by se měly ubírat jeho další kroky. Každé jeho rozhodnutí se týkalo jen a jen toho, jak nejlépe a nejdéle by mohl Bellu týrat, protože si ho dovolila opustit.

Díky té jeho choré mysli se vize měnily jak na běžícím páse. V některých Bellu objímal a líbal, to poté, co se rozhodl, že by ji odpustil vše, co mu provedla. Dokonce jí byl rozhodnutý odpustit, že díky její špatné výchově byla z Lily jen uřvaný a rozmazlený parchant, ale nejdřív si chtěl počkat na to, jak ho bude Bella hezky prosit o odpuštění. Chtěl si počkat na to, až bude žadonit o jeho pozornost a jeho lásku. Podle těch vizí se dalo lehce usoudit, že on si vůbec Lilinu smrt nijak nevyčítal, on to dával za vinu Belle. Což vlastně jen zase potvrzovalo, jaký je to šílenec.

Bylo jedno, jestli se v těch vizích odehrávalo to či ono. Jestli ji týral či odpouštěl, ze všech mi bylo na zvracení a každá ve mně vyvolávala ještě větší zuřivost, ale také bezmocnost, protože jsme neměli nic, čeho bychom se mohli chytit, až do této chvíle.

S každým krokem, co jsem jí byl blíž, se v mé mysli vyrojovaly všechny možné představy, co bych s ním mohl udělat. Všechny tyto představy byly plné jeho bolesti a hlavně jeho smrti, kterou jsem si chtěl náležitě vychutnat. Ano, mohl bych ho jednoduše předat do rukou zákona, ale tato představa nedokáže poskytnout obou mým částím, které mě tvoří, to uspokojení.

Mohu ho předat, ale to já neudělám, protože nejen ten netvor, ale i ta zbylá část mého lidství touží, ne, přímo bazíruje, po jeho smrti. A i kdybych se snažil sebevíc, nedokázal bych, to nutkání vyrvat mu srdce z těla potlačit, protože na to je to nutkání příliš silné. A hlavně - až jeho smrt mi dá tu jistotu, že on už nebude moci nikdy nijak Belle ublížit.

Jeho myšlenky mi s neochvějnou jistotou vstoupily do mé mysli, což byla znamení toho, že už je to opravdu jen otázka několika málo minut a on jí už nebude moci nikdy ublížit, jelikož se o to osobně postarám. Skrz jeho mysl jsem měl možnost vidět vše, co se odehrávalo v té lovecké chatě. Cítil jsem, jak moc velký strach mu vyvolává to vrčení, které se Belle dralo z hrdla. Očekával jsem všechno možné… Myslel jsem, že Bella bude naprosto zlomená a bude jen očekávat ten okamžik, kdy si pro ni přijde smrt a vysvobodí ji z tohoto utrpení, ale toto by mě nikdy nenapadlo.

A přestože stála na nohou s hrdě vzpřímenou hlavou, poznal jsem, jak lehce zakolísala při kroku, který k němu udělala. Ale toto nebylo příčinou toho mého šoku, co ve mně ten výjev z jeho mysli způsobil. Tou pravou příčinou bylo to její hrdelní tlumené vrčení, které jasně dávalo tušit výstrahu. Ano, bylo to varování, které bylo skoro totožné s tím mým, když mě chtěl Emmett připravit o pumu. Oči měla přivřené a skrz řasy ho propalovala pohledem a její pohled byl divoký a plný lačnosti. Její pohled je pohledem predátora. Tento výjev mě šokoval mnohem víc než její tvář, kterou měla celou fialovou a oteklou. Přes čelo i pravou tvář se jí táhly velké řezné rány, které už byly zcela zacelené.

Mířil na ni pistolí a dokonce ji varoval. Měl z ní strach, bál se toho vrčení, které její hrdlo vydávalo. Nedokázal snést ten pohled, kterým ho stále propalovala. Odjistil zbraň.

Cítil jsem vůni kouře, který vycházel z komína chatky. Moc dobře jsem si uvědomoval, že teď jde o všechno. Jakoby se celý čas zastavil. Celý svět najednou zamrzl a já s ním, když jeho prst stiskl spoušť…

Místo výstřelu se ozvalo pouhé cvaknutí. Uvědomil jsem si, že stojím na místě a rychle jsem donutil své nohy k pohybu. Pokaždé, když stiskl spoušť a na místo výstřelu se ozvalo cvaknutí, se mi vždy nesmírně ulevilo.

Stromy se rozestoupily a mně se naskytl pohled na malou loveckou chatu. Bella udělala krok směrem k němu a opět se jí lehce podlomily kolena.  V momentě, kdy sevřel druhou zbraň v ruce a začal ji vytahovat zpoza opasku, odhodil tu první, ze které až do této chvíle nevyšel žádný výstřel.

Vyšel výstřel…

Rozrazil jsem dveře…

Ozval se další výstřel…

Výkřik toho bastarda se ozval zároveň s tím Belly a v momentu, kdy se její tělo začalo hroutit k zemi, jsem ji zachytil. Slyšel jsem, jak ten bastard za mnou kňučí bolestí, protože jak jsem rozrazil dveře, lekl se a omylem stiskl spoušť té druhé zbraně, která nebyla zajištěná, takže vyšla střela, která se mu zavrtala zezadu do lýtka.

A nebyla to jen jeho krev, která se vkradla do vzduchu. Opatrně jsem Bellu položil na zem, aniž bych si jeho všímal. Měla zavřené oči, její hruď se zvedala v pravidelných intervalech, jen její srdce bilo o něco pomaleji než normálně, ale přesto silně. Očima jsem pátral, kam ji zasáhla kulka, která vyšla ze zbraně, když dopadla na zem. Vyhrnul jsem jí mikinu, kterou měla na sobě a tím jsem vyhrnul i tričko. Zatmělo se mi před očima, když jsem uviděl její břicho. Rychle jsem zkontroloval to škrábnutí, které měla na boku od kulky. Odtrhl jsem si kus látky z košile, abych jí tím obvázal tu ránu. Všechny tyto úkony jsem vykonával tak nějak automaticky, protože před očima se mi rozprostírala rudá clona.

Když jsem jí obvázal ránu a lehce pohladil po tváři, pomalu jsem se narovnal a z hrudi se mi dralo hodně hlasité vrčení. Otočil jsem se čelem k němu a podíval se na něj, to ho donutilo přestat kňučet, jak nějaké zatoulané štěně.  Krok po kroku jsem se k němu přibližoval. A jeho tělo bylo naprosto ochromeno čiročirým děsem, který se stupňoval s každým mým krokem směrem k němu. Vychutnával jsem si tuto chvíli.

Nejenže jeho tělo bylo celé ztuhlé tím čirým děsem, který ho zaplavil, ale i jeho mysl byla teď naprosto hluchá, bez jediné myšlenky, protože ten děs, který jsem v něm vyvolal, mu v tom zabraňoval.

„Co myslíš, že bych měl s tebou udělat?“ zeptal jsem se ho, když jsem se nad ním skláněl a stále na něj vrčel.

„K-kdo jsi?“ vykoktal a začal šátrat rukou vedle sebe, aby našel zbraň.

„Kdo jsem? Kdybych ti to řekl, stejně bys tomu nevěřil, ale přeci jen ti můžu s jistotou říct, že jsem tím, kdo tě připraví o tvůj bídný život. Co kdybychom začaly tou pravou rukou, která tak horlivě hledá tu pistoli, která leží jen kousek od ní?“ zeptal jsem se ho, načež jsem mu jedním rychlým a silným stiskem rozdrtil kost v pravé ruce. Výkřik, který se hned nato ozval, byl tím pravým balzámem pro toho netvora ve mně.

„Tak s čím mám pokračovat teď? Co takhle druhá ruka?“ zeptal jsem se ho, ale než jsem mu mohl rozdrtit i druhou ruku, ozval se za mnou bolestný sykot, který unikl Belle ze rtů. Přestal jsem mu věnovat pozornost a okamžitě jsem se vrhl k Belle.

„Bells?! Slyšíš mě?!“ zeptal jsem se jí, jakmile jsem k ní přiklekl a sklonil se nad ní obličejem. Její víčka se nepatrně zatřepotala, než je začala pomalu s námahou otevírat.

„Edwarde?!“ zašeptala vyčerpaným hlasem, který byl podbarvený bolestí.

„Ano, jsem to já. Jsem tu u tebe a už ti nikdo neublíží,“ říkal jsem jí a hladil ji po tváři.

„Potřebuji… Musím…“

„Co potřebuješ? Co musíš?“ zeptal jsem se jí.

„Potřebuji toho…“ řekla a opět zavřela oči. Omdlela. Zabořil jsem tvář do jejích vlasů, abych mohl zhluboka vdechnout její vůni. Když jsem si uvědomil, že to není zrovna ten nejlepší nápad, protože Dan využil toho, že jsem ho nevnímal a už držel v ruce zbraň, kterou předtím tak usilovně hledal.

Věděl jsem, že sedí a míří přímo na mě. Ještě než se ozval výstřel, zakryl jsem Bellino tělo tím mým. Cítil jsem kulku, která se odrazila od mých zad, načež si našla cestu přímo do jeho hrudi.

Vykřikl… Buch…

Jeho tělo dopadlo naznak… Buch… A jeho srdce už jednou provždy umlklo. A mně se nesmírně ulevilo, protože on už nebude moci Bellu nijak ohrožovat.

Nepatrně jsem se odtáhl od Belly a začal lovit mobil v kapse, abych zavolal Carlisleovi, ale než jsem stihl přes rychlou volbu vytočit jeho číslo, rozezněl se mi v ruce.

„Edwarde, jak je na tom?“ zeptal se mě Jasper.

„Právě zase omdlela a krom toho škrábnutí od kulky by měla být v pořádku. Doufám, že bude. Právě jsem se chystal volat Carlisleovi, abych zjistil, kde jsou a jak dlouho mu bude trvat, než se sem dostane.“

„Alice ti vzkazuje, že tam budou do pěti minut. Nemám nic zlomeného? Co její pulz?“ vyptával se dál.

„Jaspere, uklidni se trochu. Nevím, ale nemyslím si, že by měla něco zlomeného, protože když jsem přišel, stála na nohou, i když bylo znát, že je hodně vyčerpaná. A srdce jí bije silně, jen o něco málo pomaleji,“ řekl jsem mezi tím, co jsem kontroloval její tělo, které bylo celé poznamenané od toho bastarda.

„Právě míříme na nejbližší letiště a odtud poletíme přímo za vámi. Kdyby se probrala, tak jí řekni, že už jsem na cestě a budu se snažit, abych byl u ní, co nejdříve to půjde. Pohlídej mi ji, než přiletíme a ne, že se od ní hneš na krok.“

„Nemusíš mít strach, nikam se od ní nehnu. A dejte pak vědět, kdy asi tak dorazíte, abychom vás mohli vyzvednout na letišti,“ řekl jsem a položil jsem to.

„Přísahám, že už nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Nikdy tě neopustím, budu neustále stát po tvém boku, protože já bych nedokázal žít ve světě, kde ty nejsi. Miluji Tě, Bells,“ šeptal jsem jí do obličeje a něžně přejížděl jen špičkami prstů po její oteklé tváři. Zavřel jsem oči a nechal se zcela opájet její nádhernou vůni a tlukotem jejího srdce. Naprosto jsem se ponořil do tlukotu jejího srdce, když…

Prudce jsem zvedl hlavu. Otevřel jsem oči a lehce se od ní odtáhnul, abych se mohl pátravě zahledět na její tělo. Pořádně jsem se soustředil, abych dokázal odhadnout původce toho zvuku, který jsem nepoznával.

Bylo to rychlé staccato dvojtaktů za sebou, které bylo natolik tiché, že to připomínalo motýlí třepotání křídel. Zlehka jsem přiložil své ucho k její hrudi, abych vypátral původce toho zvuku, i když jsem tak nějak podvědomě tušil, že ten původce se nachází o něco níže. Teď jsem měl možnost to zběsilé třepotání zaslechnout silněji, ale také mě to utvrdilo v mé domněnce, že původce toho zvuku se opravdu nachází mnohem níž.

Rázně jsem odtáhl ucho od její hrudi a vyhrnul mikinu s tričkem, čímž jsem měl zase možnost spatřit ty tři písmena, která tam měla vyrytá do těla, ale já jsem je pro tuto chvíli ignoroval a pátravě si prohlížel bříško, které trošku vystupovalo.

„Panebože, Bella je těhotná,“ vydechl jsem šokovaně šeptem, protože kdybych se to neslyšel vyslovit nahlas, asi bych tomu neuvěřil. Ano, je to k neuvěření, že by mohla být těhotná, ale je to jisté, protože ten zvuk musí být srdíčko toho malého uzlíčku, co formuje její bříško.

A v hlavě mi to začalo rychle pracovat, protože jsem si neuvědomoval, že by Alice řekla, že by ji Dan znásilnil, nebo mi to uniklo? Ne, taková informace by mi přece nemohla uniknout a hlavně, i kdyby ano, tak přeci by ten plod neměl mít ještě srdce, nebo snad ano?

A těmito myšlenkami jsem se zaobíral až do té chvíle, než mi na rameno dopadla Carlislea ruka.

„Edwarde, ustup prosím trochu, abych ji mohl vyšetřit.“

O něco později…

„Jak dlouho to bude ještě trvat?“ zeptal se Charlie už lehce podrážděně, když si opět sedal na křeslo před ordinací, kde Carlisle ošetřoval Bellu. Sice místní lékaři nechtěli Carlisleovi dovolit, aby sám ošetřil Bellu, ale díky Charliemu to dovolili.

„Už by to nemělo trvat dlouho,“ odpověděl jsem mu, protože Carlislea myšlenky tomu nasvědčovaly.

„To doufám, protože tohle čekání mě zabíjí,“ odpověděl a opět se postavil a zase začal rázovat po chodbě sem a tam. Jeho kroky, které se dunivě rozléhaly po chodbě, mě znervózňovaly.

Esmé seděla celou tu dobu vedle mě a držela mě přitom za ruku. Vedle ní seděla Sam, která mezi prsty pořád žmoulala papírový kapesník, tedy to, co z něho zbylo. Jen díky Esmé, která mě držela za ruku, jsem ještě nezničil opěrku od křesla, kde jsem seděl, protože pokaždé když jsem zesílil stisk, lehce mě pohladila po hřbetu ruky, čímž mi připomněla, že bych měl svou sílu krotit.

Docela mě překvapilo, že moje tělo dokázalo reagovat na její dotek, který mě trošku zklidnil, protože když se mi skrz Carlisleovi myšlenky naskytl pohled na Bellino tělo, které bylo skoro celé poseto modřiny, ale nebyly to jen modřiny, které ve mně vyvolávaly nutkání jít a oživit ho, abych mu mohl způsobit mnohem větší bolest, než on způsobil Belle.  To nutkání ve mně vyvolávaly ty tři písmena, která měla vyřezána na břiše a na předloktí. Ten parchant si ji normálně podepsal. Podepsal si ji, jako kdyby byla jen nějaká věc.

„Edwarde,“ zašeptala Esmé a opět mě pohladila po hřbetu dlaně.

„Promiň,“ omluvil jsem se jí a usmál se na ni. Teď už na tom nezáleží, protože Bella je v bezpečí a on je mrtvý. To je důležité. Ty rány nebyly zase natolik hluboké, aby ji měly zanechat jizvy, a časem úplně vyblednou. Ano, Bella je v bezpečí a bude v pořádku, to je důležité. A i kdyby ona nestála o mou přítomnost, já ji budu mít neustále na očích, i kdybych ji měl sledovat jen zpovzdálí.

„Nedáte si někdo kávu?“ zeptala se Sam, čímž mě vytrhl z mých myšlenek.

„Ne, díky,“ odpověděli jsme s Esmé zároveň.

„Sam, seď, já ti pro ni zajdu. A nechce někdo něco jiného, když tam jdu?“ zeptal se Charlie.

„Ne, díky,“ odpověděli jsme s Esmé opět zároveň. Charlie přistoupil k Sam, lehce ji políbil na tvář a vydal se směrem k výtahu, aby sjel do vestibulu, kde se nacházelo občerstvení a automat na kávu. Jak se jeho kroky vzdalovaly, všichni naráz jsme si oddechli.

„Doufám, že tam bude dlouhá fronta, protože to jeho pochodování sem a tam se nedá vydržet,“ vyslovila nahlas Sam i moji myšlenku, která mě napadla.

„Určitě bude Bella v pořádku. Carlisle během převozu vrtulníkem sem nezjistil žádné vnitřní zranění, chce mít jen jistotu, proto to tak dlouho trvá,“ uklidňovala Esmé Sam.

Nejen pro Carlislea bylo velké překvapení, že Bella neutrpěla žádné vnitřní zranění. Ano, některé orgány měla zvětšené, ale jinak nic. Jakmile jsme dorazili s Bellou do nemocnice, nabral jí krev, aby jí mohl udělat všechny možné a nemožné rozbory. A i když potvrdil mou domněnku, že je Bella těhotná, tak zatímco jí dělali rentgen a CT hlavy, což se u těhotných normálně neprovádí, sám udělal všechny ty rozbory, co potřeboval.

A teď se jí právě chystal dělat ultrazvuk, aby zjistil v jakém týdnu těhotenství je. Hned ze začátku rázně odmítl možnost, že by to bylo Dana, protože už slyšel srdíčka. Ano, slyšel dvě srdce, která bila o něco málo rychleji než normálně. Ze začátku mu to dělalo starosti a hodně se divil, že ještě nepotratila, ale po tom, co měl rozbory krve, už ne. Jen to označil za další abnormalitu a doufal, že mu to potvrdí jeho domněnku. Díky tomu, že jsem doprovázel Bellu jak na rentgen a tak i na CT hlavy, jsem neměl vůbec žádné tušení, proč v něm všechny ty výsledky probouzí tolik vzrušení a nadšení.

Carlislea odhad zní prozatím něco kolem 3. měsíce, tou dobou byla Bella na klinice, takže je zcela jasné, že musí ty děti čekat s Joshem, což mě hodně překvapilo, protože když jsem je viděl před Charlieho domem, kde ji políbil, jeho myšlenky vůbec nenaznačovaly to, že by to mezi nimi mohlo zajít tak daleko. Kdybych byl člověk, tak bych se možná mohl zaobírat myšlenkou, jestli náhodou nejsou ty děti, které čeká, také moje, ale toto je vyloučené a to proto, že je to necelý měsíc, co jsme se my dva spolu milovali, tedy, spíš kdy já si bezohledně bral to, co mi bylo nabídnuto, ale hlavně nesplňuji ten důležitý požadavek. Já nejsem člověk, ale přesto jsem se neubránil té představě, jak by naše děti mohly asi tak vypadat. V mé mysli mi vytanul obrázek dvou holčiček, z nichž jedna by byla věrnou kopií Belly a ta druhou tou mou, anebo by každá z nich mohla mít něco od nás obou.

Skrz jeho myšlenky jsem viděl, jak vzal do ruky ultrazvuk, na který nanesl gel. Zapnul monitor a začal jí ultrazvukem přejíždět po podbřišku. Na monitoru byly vidět dvě samostatné placenty, jejichž stěny byly mléčně bílé, ale nebylo skrz ně vidět žádný plod. Podle velikosti placenty to odhadl na začátek 3. měsíce.  Tak nějak jsem očekával, kdy se konečně probudí z té fascinace, ve které se jeho mysl nachází a konečně se bude snažit hledat vysvětlení pro všechny ty abnormality, které zjistil, ale místo toho, aby hledal nějaké vysvětlení či ho to nějak znepokojovalo, tak s každou tou abnormalitou, jak to nazýval, jeho vědecké srdce plesalo víc a víc.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptal se jí Carlisle, když jí utíral gel z podbřišku a všiml si, že se probouzí. Bella po celou dobu byla mimo. Její tělo bylo natolik vyčerpáno, že ho prostě nesvedla udržet při vědomí.

„Carlisle?!“ zašeptala Bella zmateně.

„Ano, jsem to já. Jsi v nemocnici a právě jsem ti udělal všechny vyšetření. Budeš v pořádku, nemusíš se ničeho obávat. Máš bolesti?“

„Bolí mě… snad celé tělo, ale… já potřebuji…“ dostávala ze sebe s námahou Bella a její srdce se rozbušilo rychleji.

„Ššš, Bello, jenom se uklidni. Já vím, co potřebuješ. Postarám se o tebe. Dostaneš to, co si tvé tělo žádá. Ty teď jen musíš odpočívat,“ konejšivě na ni promlouval.

„Dobře,“ vydechla Bella a opět upadla do spánku, který její tělo tolik potřebovalo. Carlisle vstal od lehátka, kde Bella ležela, aby přes telefon si zavolal zřízence, který by ji odvezl na pokoj, který pro ni zatím nechal připravit.

Ve chvíli, kdy otevíral dveře od ordinace, se vracel i Charlie s kávou pro Sam, který, hned jak viděl, že se otevírají dveře od nich, rázně přidal do kroku.

„Carlisle, jak je na tom?“ zeptal se ho, když se před ním prudce zastavil, až si část kávy vyšplíchl na košili.

„Jak už jsem řekl, když jsme ji sem dopravili. Bude v pořádku. Díky tomu škrábnutí od kulky ztratila trochu krve, ale není to nijak drastické. Ránu jsem jí ošetřil. Jinak nemá žádné vnitřní zranění, což je docela pozoruhodné, když přihlédnu k faktu, že si toho musela hodně vytrpět. Její tělo je jen hodně vyčerpané, takže potřebuje hodně spánku a odpočívat, ale měla by být v brzké době opět v pořádku.“

„Opravdu jí není nic vážného?“ zeptal se Charlie.

„Opravdu jí nic není. Teď ji nechám převézt na pokoj, kde jí dám krevní konzervu a nějakou tu kapačku se živinami, aby se mohla rychleji zcela uzdravit,“ odpověděl mu Carlisle, ale Charliemu to nedalo a zasypával ho dalšími a dalšími otázkami. Mezitím dorazil zřízenec, který Bellu převezl na pokoj a my jej všichni společně následovali.

Bylo až komické, jak jsme se všichni čtyři vrhli na urovnávání přikrývky, když jsem ji s Carlislem přendal z lehátka na postel.

„Edwarde, já zatím zajdu zajistit nějaký hotel a auto,“ řekla Esmé, když Carlisle odešel pro krevní konzervu, protože si nevěřila natolik, aby tu mohla zůstat, i když si to přála.

„Na co hotel, Esmé, když můžete být u nás,“ ozvala se hned Sam.

„Sam, ale to přece nejde, nás je sedm a to bychom vás jenom rušili,“ odpověděla jí Esmé.

„Jaképak rušení. Prostě budete u nás a hotovo. My s Charliem jsme zvyklí na plný dům lidí, vždyť máme čtyři děti. Nám to nevadí, alespoň v tom domě nebude takové ticho,“ odpověděla jí Sam tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Tak dobře, ale…“

„Žádné ale,“ rázně ji utnula. „Charlie, dej mi, prosím, klíčky od auta a my to zajedeme s Esmé vše připravit a tobě přinesu čistou košili, abys tu nemusel chodit v téhle s tím flekem od kávy,“ pověděla Sam Charliemu.

„Jeď opatrně a víš, že by ses ještě neměla moc namáhat,“ řekl jí, když jí dával klíčky od auta.

„Neboj se. My to s Esmé zvládneme. Za chvíli se vrátím, kdybys něco chtěl, tak zavolej a já ti to přivezu,“ řekla mu a políbila ho. Ve dveřích narazily na Carlislea a Esmé mu řekla, že teď jede se Sam, aby to vše připravily, protože nedala jinak, než že budeme u nich.

Charlie si přitáhl jednu židli vedle Belliny postele a opatrně ji držel za ruku, do které měla zavedenou kanylu s kapačkou se živinami. Bedlivým zrakem pozoroval její tvář a vzpomínal na její dětství.

„Edwarde, mohl bys na minutku?“ zeptal se mě Carlisle pomocí myšlenek.

„Charlie, omluvíš mě na chvíli? Dojdu si pro něco k pití. Nemám ti také něco přinést?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, díky.“

Vyšel jsem na chodbu s Carlislem zároveň, který se omluvil s tím, že udělá ještě nějaké drobné rozbory krve. Poznal jsem, že mi chce něco důležitého říct, ale stále mlčel a jeho mysl se zaobírala naprostými nesmysly.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho, když se za námi zavřely dveře od ordinace, kde vyšetřoval Bellu.

„Takže jak dobře víš, Bella je těhotná,…“ řekl mi a odmlčel se.

„Ano, a?“

„Hm, jak to říct. No, asi ti to bude připadat, že to není možné, ale všechny výsledky mi to potvrzují. Ty děti, které Bella čeká, jsou tvoje,“ odpověděl mi a konečně si přestal chránit myšlenky, takže konečně jsem měl možnost se dozvědět, co všechno zjistil, ale moje mysl nějak nechtěla spolupracovat.

„A?“ zeptal jsem se ho nechápavě a stále čekal na nějaké jiné vysvětlení.

„I když záleží na Belle, jak se rozhodne, doufám, že ti mohu gratulovat k tomu, že budeš otcem. Dvojnásobným otcem,“ řekl a mně se podlomily kolena a kdyby mě nezachytil, jistě bych spadl.

„Cože?!“ zeptal jsem ho, jako kdybych nerozuměl tomu, co mi tu celou dobu říká. Můj mozek prostě a jednoduše vypověděl službu a stále nechtěl přijmout ten fakt, který mi právě řekl.

Alice

„Bella je v nemocnici. V bezpečí,“ řekla jsem Jasperovi, který se zase začal nervózně ošívat.

„Já vím, ale neuklidním se, dokud se nepřesvědčím na vlastní oči,“ odpověděl mi podrážděně Jasper.

„Nemusíš mít o ni strach. Bude v pořádku,“ snažila jsem se ho uchlácholit, protože to jeho neustále poposedávání mě už znervózňovalo.

„Jak jen můžeš říct, že bude v pořádku. Víš, co si musela všechno teď vytrpět. Možná, že fyzicky ano, ale co psychicky? Už tak na tom nebyla zrovna nejlíp a…“

„Jaspere, prosím, věř mi. Dřív, než se naděješ, bude vše v pořádku. A uvidíš, že Bella bude šťastná, i když jí to možná bude chvíli trvat.“

„Jak to víš? Ty jsi něco viděla? Já myslel, že ji poslední dobou špatně vidíš,“ řekl a zkoumavě se mi zahleděl do očí.

„Ano, viděla. Sice ne přímo Bellu, ale můžeš se spolehnout, že bude v pořádku. A jestli se mě chceš zeptat, co jsem viděla, tak to ti, bohužel, nemohu sloužit. Vše se dozvíš v pravý čas.“

„Alice! Ty mi to musíš říct! Musíš! To mi přece nemůžeš udělat a nechat mě takhle se trápit.“

„Je mi líto. Jak jsem řekla. V pravý čas se vše dozvíš a hlavně já nejsem tou povolanou osobou, co by ti to měla říct. To je povinnost někoho jiného.“

„Alice, prosím,“ zaúpěl Jasper, ale já jen zavrtěla hlavou.

„To tak,“ pomyslela jsem si. „Já ti to povím a kvůli tobě spadne celé letadlo. To ani náhodou,“ pokračovala jsem ve svých myšlenkách.

„Alice, prosím, „zopakoval svou prosbu znovu, ale já nijak nereagovala.

29. kapitola x 31. kapitola

Takže jak jsem slibovala, je tu další kapitolka, která ale neměla tak tragický konec jako ta předchozí. Doufám, že se alespoň trošičku líbila, protože mně osobně přijde taková utahaná, ale i když jsem ji předělávala, nebylo to o nic lepší, takže už to nechám tak, jak to je. Moc děkuji za komenty u předchozí kapitolky. :D

A v příští kapitolce se dozvíte, jak na tu radostnou zprávu reagovala Bella a ostatní :D

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 30. kapitola: