Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 5. kapitola

11.07.2012 (19:30) • cuketkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1630×

„Chceš vědět, co dokážeme? Co musíme snášet?“ On jen zakýval hlavou a já se dala do vypravování. Bylo mi jasné, že nepochopí ani třetinku z toho. Naši žízeň si představí jako jeho větší hlad a tak dále… A tak dále… Ohraná pohádka. Když jsem dokončila vyprávění, tvářil se, jako kdyby právě pod stromečkem viděl autíčko na ovládání.

„Copak?“ Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

„Vy jste úžasní! Bello! Musí se o vás lidé dozvědět!!! To je lepší než setkání s Danielem Grigorim!“ A takhle vyřvával ještě deset minut a třicet dva sekund. Daniel se musel skvěle bavit. Mně ale na té první větě něco nesedělo. Kdo je, sakra, Daniel Grigori?

„Kdo je Daniel Grigori?“ A hned jsem pochopila, že jsem se rozhodně, rozhodně neměla ptát. Rick mi začal vyprávět o knížce Andělé. A podle jeho vyprávění bych řekla, že má tak dvacet dílů. Ale zatím měla pouze tři, ale prý brzy bude čtvrtý. Jak zajímavé. Škoda, že jsem nemohla usnout nebo alespoň zívnout. Nuda! provolávala jsem v mysli. A pak, ani jsem tomu nechtěla věřit, přišlo vysvobození. Poprosila jsem ho, jestli by příště nemohl omezit vyprávění o knížce na střední epiku.

„Mohl bych. Ale přišla bys o vše zajímavé, Bello! Každá kniha je přeci skvost, zvlášť fantasy kniha!“

„Hele, tobě totálně jeblo? Knížky mám ráda, ale fantasy knihy jsou ty největší splácaniny! Zvlášť když pak na každým kroku slyšíš o tom, jak upíři spí v rakvích a mají nějaký znamení na čele.“

„Jak tohle můžeš říct? To je urážka mých polobohů! Už s tebou ani nepromluvím, hanebníku hanebná!“ Jeho aktivní slovní zásoba nebyla zrovna nejširší, ale ty jeho archaismy. Každopádně nemluvit se mnou vydržel ani ne deset minut.

„Jaký máš dar, Bello?“

„Už se mnou mluvíš? Nějak brzo, ne? A vůbec, jak víš, že mám dar?“

„Na člověka je osm minut dost! A jak vím, že máš dar? Říkala jsi, že je upíři mají.“

„Ano, mají. Ale ne všichni, já dar mám. To je pravda. Štít…“ A začala jsem mu vyprávět o darech mých známých a v čem spočívá ten můj, ale pak…

„Vidím, Bello, že se dobře bavíš. Ale to brzy pomine. Nechápu, že máš takovou výdrž. Já už bych ho vysál. Ale proč to neudělat rovnou, že?“ Rick se na mě prosebně koukal, já jsem byla ráda, že nemůžu omdlít a Daniel si to vychutnával. Byla jsem totálně rozhozená vývojem situace. Ještě před chvílí si tu v pohodě povídám, jako by se nechumelilo, a teď se nad mým užvaněným kamarádem sklání upír! To tak přeci nenechám! Už se skláněl Rickovi ke krku, když jsem konečně něco udělala. Skočila jsem po něm. Nic moc se nestalo, ale alespoň ho nechal. Výhružně jsem vrčela a Rick se postavil za mě. Daniel byl hodně rozzuřený. Stál tam a propaloval mě pohledem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Sheldona Coopera a trochu se usmála. Sheldonův vraždící pohled. Daniel po mně v tu chvíli skočil a využil tím mé chvilkové nepozornosti. Bránila jsem se a najednou jsem slyšela Ricka, jak řve jako na fotbale nebo jiné stupidní hře.

„Bello! Bello! Do toho! Ty to dáš! Věřím ti!“

Nevěděla jsem, jestli se smát nebo vzlykat. Mezitím jsem se snažila soustředit na „rvačku“ s Danielem. No, nenazvala bych to přímo rvačkou, spíš sebevraždou z mé strany. Během pár sekund jsem ležela pod Danielem a ruce jsem měla mimo tělo. Dost to bolelo, ale nedala jsem na sobě nic znát. Až na bolestné syknutí, které mi ušlo. Daniel na mě zíral a začal mě hladově líbat. Rick vyděšeně zalapal po dechu. Já jsem se snažila vyprostit z kamenného sevření. Byl to velmi ponižující pocit, když vás někdo líbá a vy nejen, že to nechcete, ale navíc proti tomu nemůžete nic udělat. Najednou přestal, ale ne díky mně. Ale bylo mi jedno proč, hlavně, že přestal. Věděla jsem, že tohle byl jen začátek, že teď se mi snažil jen ukázat, že proti němu nemám šanci. Rick řval na Daniela, co si to dovoluje a že bylo jasně vidět, že se mi to nelíbilo. Tak proto přestal. Daniel na něj koukal jako na zjevení. Vidět člověka jak nadává upírovi. To se jen tak nevidí. Z téhle bizarní situace jsem se rozesmála. Bez rukou, ale s nadhledem. Heslo dne. Rick se přestal hádat, tedy lépe řečeno ukončil svůj monolog a společně s Danielem nejspíš přemýšlel, jestli se může upír zbláznit. Můj věznitel na to už neměl nervy a odešel. Rickovi zmizel z tváře bojový výraz a vystřídal ho horší – smutný a soucitný. Přestala jsem se smát. Došlo mi, co se vlastně stalo. Narovnala jsem se a řekla: „Tak, to jsme přežili. Oba. Příště už to tak lehké nebude, Ricku. A bojím se, co si dovolí příště.“

„Bello! On tě normálně líbal! Chápeš to?! Úplně normálně se na tebe vrhnul,“ zmlkl, vytřeštil oči a začal řvát. „Můj bože!!! Batmane! Ona nemá ruce! Bello, ty nemáš ruce! Co budeš dělat?!“ I přesto, že jsem se bála Daniela a jeho dalšího „čajového dýchánku“, jsem se - zase - rozesmála.

„Asi jsem ti to neřekla, ale pokud nás nespálíš na prach, nezemřeme. Ruce mi zase dorostou.“ Nebo spíš přirostou, dodala jsem v duchu. To vědět nemusí. „Ale vážně se začínám bát o moje duševní zdraví, co jsi tu, neustále se směju. To není zdravý, ne? A i když jsem celkem otevřená jiným etnickým skupinám a různým náboženstvím, tak nechápu tvoje dovolávání se Batmana.“ Snažila jsem se odlehčit situaci. Rick to bral vážně.

„Bells! To si nemůžeš nechat líbit! Že ne? Nemáš někoho, kdo by ti pomohl? Kohokoliv? Pochybuju, že mě by někdo hledal… Ale tvoji přátelé jsou upíři. Ti by nás mohli najít, ne?“ zeptal se s nadějí v hlase. Nerada ho zklamu, ale musím mu říct pravdu. A ještě k tomu mi připadalo, že můj plamen v krku se rozšířil do poloviny, ne-li větší části mého těla. Byli jsme v zoufalé situaci, ovšem o mé žízni ho informovat nemusím. Zatím ne…

„Ne, Ricku. Měla jsem sestry. Ne biologické, ale milovala jsem je a brala jako své biologické sestry. Rose a Alice. Ta Alice, která má vize. Musela jsem si je znepřátelit. Jinak by mě v životě nepustily. Neptej se teď kam. A taky tu byl Jasper...“ A hned tu bylo otázek. Kdo že je Jasper a kam jsem šla. Řekla jsem mu vše o našem bývalém vztahu s Danielem a jak potom přišel znovu za mnou s otázkou být zase nomádem a jak se mi to zrovna hodilo. Moji hádku se sestrami i to, co jsem k Jasperovi cítila, a zkráceně i jak jsem se s Jasperem a jeho bratry seznámila a co se stalo po tom, co odjeli, a po tom, co se vrátil. Ani jednou mě nepřerušil, když jsem skončila, nenašla jsem to, o čem jsem si myslela, že najdu. Zkrátka žádné odsouzení. Aniž by něco řekl, začal mi povídat svůj příběh.

„Narodil jsem se v roce 1988, v červenci. Žil jsem vždy jen s otcem, ten mě týral, navíc pořád pil. Vždy, když přišel domů opilý a já nestihl například udělat večeři, zmlátil mě. Když opilý nebyl, omlouval se mi a prosil za odpuštění. Já ho měl rád, myslel jsem si, že je to normální a snad že si to i zasloužím. Vždy jsem doufal, že už to neudělá. Udělal to vždy znovu. Kvůli otci jsem se uzavíral do sebe a jen četl knihy. Vždy jsem byl jako v jiném světě a moje problémy se ztratily. Všechny. Nevadilo mi to. Vážně ne. Ale pak, asi v 18 letech, jsem zjistil, že to není normální… Utekl jsem od něj a on mě ani nehledal. Ale kvůli své minulosti jsem měl dost, jak bych to řekl, asi sebevražedné sklony. Řezal jsem se. Jestli víš, jak to myslím… Ale to už skončilo, a to díky mému novému životnímu cíli. Chci, nebo jsem alespoň chtěl, procestovat celý svět. Zrovna jsem byl v Chile, když mě ten upír popadl a dostal jsem se sem. A dál to znáš…“ Byla jsem vážně překvapená, že tohle ten usměvavý, bláznivý Rick prožil. Cítila jsem se líp, když jsem věděla, že každý z nás má nějakého toho „kostlivce ve skříni“, ačkoliv můj byl o „malinko“ větší.

„Jo, Bello. Já jaksi… Potřebuju na záchod, víš? A taky mám hlad.“ Sakra! Úplně jsem zapomněla, že je člověk! Jak jsem na to mohla zapomenout?

„No, ehm… Na záchod si dojdi. Otočím se. A to s jídlem vyřešíme pak.“ No, udělal to. Bylo to… Nechutné. Byla jsem ráda, že už nejsem člověk. Alespoň co se týče vyprazdňování.

„Bello, už můžeš,“ řekl hlasem plným zahanbení Rick.

„Ricku, za to se nemusíš stydět, i když je to trochu nechutný.“ A smířlivě jsem se usmála.

„No a taky mám hlad, pořád,“ řekl už s větší sebejistotou Rick.

„Jo, hlad. No… Nechceš třeba ulovit krysu?“

„Děláš si srandu?! Ty mi chceš ulovit krysu? Nikdy nebudu jíst krysu!“ ječel jako ženská. A že já něco o ženských vím. Bydlela jsem jednou v činžáku, kde nade mnou pořád ječely dvě lesby. Otřesné. Nemám nic proti lesbám, ale proti ječícím ženským už jo. Ale to jsme se dostali trochu dál…

„No dobře. Krysu nechceš. Tak co chceš? Pochybuju, že Daniel přikvačí s podnosem a dá ti najíst a napít, co hrdlo ráčí.“ Ale to jsem se šeredně mýlila. Do deseti sekund tu byl Daniel i s podnosem i s jídlem a pitím. Tvářil se jako Eros před vypuštěním šípu. Asi jsem se zbláznila. Daniel položil podnos před Ricka a sladkým hlasem pronesl:

„Tady máš papů, lidský týraný člověče. A ty, Bello, lásko, ho pak pěkně spapej.“ Kdybych mohla, pozvracím se.

„Hele, Danieli? Co ti to teče z pusy?“ A zkoumavě jsem se na něj podívala. On se ostatně taky snažil dívat, ale ani upíři se nedokážou podívat na své rty.

„Že by blbé kecy?“ Uznávám, bylo to dětinský… Ale já to prostě říct musela. A ten jeho obličej stál za to. Urazila jsem jeho pýchu. Už se bojím. Ne, já se ale vážně bojím. Téměř ke mně přilítnul a nafackoval mi. Jako malému dítěti, ale on použil o dost větší sílu, než by malé dítě sneslo. Srazilo mě to na zem. V tu chvíli jsem nenáviděla jeho i sebe. Jeho, protože mi to udělal a tím mě ponížil, a sebe, protože jsem se nebránila a spadla jsem před ním na kolena. Doslova. Vstala jsem a dělala, že si prohlížím své nehty. To ho asi trošku rozzuřilo. Chytil mě pod krkem a hodil přes celou tu kobku. A že nepatřila do těch nejmenších kobek. Stále jsem dělala, že to jde mimo mě. Což ovšem skončilo, když mě začal osahávat. Mám svoji hrdost, sakra! Tentokrát jsem ho chytila pod krkem já. A i když mohl mít sílu jakoukoliv, nečekal to a já byla dost rozzuřená. Tentokrát se proletěl on. Doběhla jsem k němu, plivla mu do tváře a dala jsem mu jasně najevo, že jeho láska nejsem. Následky pro mě byly teď vedlejší, ovšem když jsem slyšela Ricka, jak s plnou pusou vyřvává, moje odvaha byla ta tam.

„Bello! Nedělej to! Přeci jenom je silnější! Ale když na tom trváš… Fajn! Do něj!!!“ Já ho zabiju, vážně. Daniel mě chytnul za ruce a podíval se mi výhružně do očí.

„Bello, lásko, mně se neubráníš a až budu chtít, odevzdáš se mi. A ty víš, jak to myslím.“ A byl pryč. Rick seděl s otevřenou pusou a v ní měl už rozkousaný chleba. Během sekundy jsem mu zavřela pusu a řekla mu, ať příště mlčí. Všechno odkýval, ale v jeho očích byl jasný nesouhlas a odhodlání. Nechtěla jsem vědět k čemu. Já sama jsem šla daleko od Ricka - tedy jak jen to je v kobce možné - a přemýšlela. Přemýšlela nad tím, co dělají mé milované sestřičky. Přemýšlela nad tím, jak se má moje opravdová a jediná láska Jasper. Přemýšlela nad tím, co udělám s tím strašným žárem uvnitř mě. A přemýšlela nad tím, co udělám s Rickem. Nevěděla jsem. Nic z toho jsem nevěděla. Ale jedno přece. Věděla jsem, co znamenala Danielova slova, a bála se budoucnosti…

Autor: cuketkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 5. kapitola: