Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 17.část

02.10.2009 (18:45) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1345×

„Prosím, otevři mi,“ zavolal Nath. Zněl, jako by se nemohl dočkat, až ji uvidí.

„Ale,“ pokusila se argumentovat, „není mi dobře… mohl bys něco chytit nebo tak…“

„Prosím,“ vydechl. Uvědomila si, jak příjemný má Nathan hlas, i když byl utlumený dveřmi. Neklidně mu otevřela, rozhodnutá nedivat se mu do očí.

„Děkuju,“ usmál se.

„Vážně bys nemě-“ zkusila mu ještě jednou vysvětlit, že by pro něj bylo lepší odejít, ale on ji nenechal domluvit.

„Je mi líto, ale já už bez Tebe nevydržím.“

„Uh… aha,“ zrozpačitěla. Využil toho k běžnému polibku na uvítanou a potom si její tváře podržel v dlaních, aby se jejich pohledy setkaly. Upřímnost sálající z jeho něžných očí ji naprosto odzbrojila, nedokázala zabránit svému srdci bušit jako o závod, ani vytrvat v chladném realismu popírajícím jeho city.

„Víš… nechci Tě tím zneklidňovat… ale odpustíš mi malý dárek?“ pousmál se.

„Jistě, ale ty narozeniny vážně nějakou nějaká událost, vždyť jsou prakticky každý rok…“ začala drmolit.

„Osmnácté JSOU událost,“ ujistil ji, „a jakákoliv příležitost související s Tebou taky.“ Na to nedokázala nic namítnout. Vytáhl z kapsy malý balíček a podal jí ho.

Krátkou chvíli si bezradně prohlížela modrý balicí papír, nerozhodnutá, jak na obsah zareagovat a obávající se reakce špatné, když si Nath vzal balíček zpátky, rozbalil jej a samotný dárek vyndal. Než Elizabeth stihla cokoliv udělat, přidělával jí na zápěstí pravé ruky roztomilý stříbrný náramek.

Přejela prsty po lesklém kovu a zarazila se u již probírané problematiky – jak zareagovat? Nakonec jednala impulsivně, než si to Nathan mohl vyložit, jako že se jí dárek nelíbí; políbila ho. Za normálních okolností by si k tomu netroufla, to Nath věděl, takže se to dalo brát jako vzácná příležitost. Téměř hmatatelně vnímala jeho spokojenost a zrovna tak svou.

… po půl hodině si vzpomněla, že máma přijde nejpozději v šest. To znamenalo do pár minut. Ale nedokázala se smířit s představou, že by Nathan už měl odejít, takže došla k závěru, že z toho udělá oficiální návštěvu.

„Mohlo by se říct, že jsem Ti přinesl úkoly od Chrise,“ napadlo Nathana.

„To by šlo,“ souhlasila. Plán potvrzen a orazítkován, teď jen realizace.

Ozval se šramot klíče v zámku. Máma už přišla. Chvíle, kdy si sundávala boty a bundu, se zdála nekonečná. Potom vešla do obývacího pokoje – Ell zachumlaná v dece a s hrnkem čaje po ruce sedící v křesle, Nathan kousek od ní na židli. Naštěstí si nemohla všimnout, jak těžce překonával touhu být u Ell blíž.

„Dobrý den,“ zdvořile se usmál.

„Dobrý,“ zamumlala máma a tázavě si ho přeměřila.

„Přinesl jsem Ell nějaké věci, co zameškala ve škole.“

„Ty s ní snad chodíš… do třídy??“ Elizabeth tiše zčervenala, když se máma krátce, omylem, zarazila uprostřed věty, zrovna na správném místě.

„Ne, můj bratr,“ zazubil se.

„Aha. Kam chodíš Ty?“ pokračovala ve výslechu.

„Na vysokou, druhým rokem. Zdržel jsem se, protože jí vysvětluju pár složitějších příkladů,“ předběhl odpovědí otázku, stále s úsměvem.

„Dobrá. Tak to je v pořádku, nebudu rušit. A jméno?“

„Nathan… rád Vás poznávám,“ podal jí ruku. Působil jako moc milý, slušný hoch, což mámu přirozeně dočasně uklidnilo. Odešla do pokoje sloužícího jako cosi ve stylu pracovny – počítač pro všechny, kancelářské maličkosti a staré rádio. Ell věděla, že si jej máma vždycky pouští a zdrží se tam dlouho, takže měli klid.

„Děkuju, žes to přečkal,“ usmála se.

„Není zač,“ Nath jí úsměv oplatil a krátce ji políbil. „Vím, že bych to, pro svoje vlastní dobro, neměl připomínat, ale… víš… ten včerejšek…“

„Stane se,“ utrousila. Po konečné analýze té situace nakonec skončila u myšlenky, že mu to měla dovolit. A teď cítila potřebu to nějak sdělit, jenže jak?

„Ale ne, bylo to sobecké a vlastně jen chyba v soustředění… nechtěl jsem…“ vykoktal.

„Nechtěl?“ pípla.

„Tak jsem to nemyslel,“ pousmál se, „jde o to, že… no, nechci dělat nic proti Tvojí vůli. Cokoliv by Ti vadilo, stačí říct.“

„Dobře,“ přikývla, ale na rozdíl od jindy pokračovala: „Já jenom… eh… kdybys někdy… no, jakože příště… chtěl… tak můžeš.“

Na hrnek, který ležel na stole, byl asi neuvěřitelně zajímavý pohled, protože se dívala jen a pouze tím směrem.

„Jsi si jistá? Nemusíš… jen kvůli mně…“

„Jsem si jistá, jen’s mě… ehm… překvapil.“

„Dobře,“ rozzářil se. A to předtím nevěřila, že se může usmívat víc. Ale stejně tak nevěřila, že sama může ještě více zčervenat – a při tomto tématu shledala, že může.

‚Hlavně ho nesmím ztratit,‘ pomyslela si, ‚to ať mi klidně sahá pod tričko víc než se mnou mluví, ale nesmím o něj přijít… proč mi to včera nedošlo?‘

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 17.část: