Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 15.část

29.09.2009 (17:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1390×

„Vlastně ano. Vadí. Byl bych radši, kdybys seděla se mnou.“

Bál jsem se její reakce, nechtěl jsem jí znovu ublížit, ale říct jsem to prostě musel.

„T-to… myslíš vážně?“ naprosto šokovaně pronesla.

„Ano,“ usmál jsem se. Colin rezignoval.

Nebyl jsem si jistý, co udělá. Každopádně zavřela dveře a svezla se podél nich na podlahu. Alo by se říct, že to bylo jen pár slov, ale s velkým významem.

„Tak už pojď,“ zamumlal a odvedl mě. Bez obrany jsem se nechal, protože jsem byl myšlenkami stále lehce mimo. Skoro jako Ell.

------------------------------------------------------

***

Ell se probudila jen velice neochotně, zdál se jí sen. Znovu o Nigelovi. Dokonce a opakovala objímací a líbací scéna. Akorát že tentokrát tou šťastnou nebyla nějaká cizí dívka, ale sama Ell.

Už v sobě neměla sílu sen do hlavy nevpouštět, proto při prvním zahlédnutí Nigela ve škole zčervenala jako rajče. Hodiny se šíleně vlekly a jí se nedařilo soustředit, tudíž více než obvykle oslavovala oběd. Ralf si všimnul její roztěkanosti.

„Co se děje?“ usmál se.

„N-nic,“ vyhrkla a již tradičně zčervenala.

„Těšíš se na svoje narozeniny?“ napadlo ho. Vzhledem k tomu, že to byly narozeniny osmnácté, se jednalo o slušnou událost. A mělo to být již za pár dní.

„Ani moc ne… možná tak trochu,“ připustila. Ovšem toho tématu se chytla jako spásné cesty od své přesládlé fantazie. „Doufám, že nemáš v plánu-“

„Dárek?“ zakřenil se. Nemě přikývla. „Asi Tě zklamu, ale dárku se nevyhneš,“ spiklenecky na ni mrknul.

„Vážně nemu-“ zas nedokončila.

„Vím, nemusím, chci,“ shrnul s andělským úsměvem. Zhluboka se nadechla a dala jasně najevo, že s tím, aby si kvůli ní dělal škodu, bytostně nesouhlasí, ale nemůže s tím nic dělat.

Po obědě zamířila domů a během cesty poslouchala, stála dokola, Omnos od Eluveitie. Většinu odpoledne se šíleně nudila.

V půl šesté, když máma ještě nebyla, někdo zazvonil. Seběhla ke dveřím, vypustila z hlavy Nigela a otevřela.

Minule Nigel, teď Nathan.

„Ahoj,“ usmál se, „máš teď čas?“

„A-ahoj,“ vykoktala. Musela si začít zvykat na překvapení. „Jo, mám čas… ehm… proč?“

„Myslel… teda, napadlo mě… zda bys se mnou třeba nešla ven,“ nevinně nadhodil. Jeho štěněčímu kukuči se nedalo moc dlouho odolávat.

„No… vlastně proč ne,“ pokrčila rameny. „Emm, počkáš chvilku?“

„Jistě,“ se samozřejmým úsměvem ve stylu „pro Tebe cokoliv“ přikývl.

Vzala si boty a mikinu, kdyby se ochladilo, a napsala mámě SMS, že šla ven. O Nathanovi se nezmínila, protože to by ze strany rodiče vyvolalo příliš otázek. Když s Nathanem vyšla na ulici, musela si přiznat, že je nervózní. ‚Co se asi stalo? Nemůže chtít, jen tak, se mnou jít ven… se MNOU… to nejde.‘

„Tak jak ses dneska měla?“ zeptal se.

„Docela to šlo,“ odtušila. Neměla potřebu s ostatními rozebírat svou náladu, jelikož je s tím zaprvé nechtěla otravovat a zadruhé jim nevěřila.

„To je fajn,“ poznamenal bez náznaku ironie, „a promiň, že jsem na Tebe dneska ráno nečekal… neměl jsem moc času,“ smutně si povzdechl.

„Uhm, nevadí, samozřejmě,“ ujistila ho.

„Chybělas mi, víš?“ přiznal se po chvíli tiché chůze prázdným parkem.

„To je mi líto,“ neklidně zamumlala.

„Přemýšlel jsem… možná to bude znít, blbě, ale…“ Z úvah, jak se vyjádřit, dokonce zastavil a Ell napjatě čekala, co z něj vypadne.

„Máš kluka?“

„Prosím?“ podivila se a hned na to se krátce zasmála. Byla v tom kapka ironie, litr sarkasmu a špetka zadupávaného smutku. „Já? Kluka?“

„Sluší Ti, když se směješ,“ jen tak mimochodem poznamenal.

„Když myslíš,“ zareagovala s rudými lícemi. „Proč…?“

„Proč se ptám?“ ujistil se, ale vypadalo to spíš jako chození kolem horké kaše.

„Ano,“ přikývla.

„Já… bych rád, kdyby… já… chtěl bych s Tebou chodit,“ vyhrkl dřív, než ta slova neklidem spolkl.

Ell netušila, co říct. Nathan nervózně přešlapoval na místě a díval se do země.

‚Nigel se mnou chce sedět, netušim, proč, a Nath… bože, to jako chce, abych byla „jeho holka“??‘

Její zběsilé přemýšlení přerušila ruka obemknutá kolem pasu a… ano, nezdálo se jí to – polibek.

Elizabeth byla v tomhle ohledu lehce mimo hlavní proud – v jejím věku se to zdálo hodně nezvyklé, ale nikdy s nikým nechodila, natož aby byla políbena.

Do hlavy se jí zahryzla myšlenka, že se cítí nádherně. Tak nezvyklá uprostřed šedé mlhy, ve které se dusila…

„Promiň, měl bych se víc ovládat,“ s rudými tvářemi řekl Nathan, když se přemluvil k tomu, aby Ell vrátil svobodu pohybu.

„To… je v pořádku,“ uklidnila ho. Její líce hořely více než jeho a ještě k tomu se na něj bála vůbec podívat.

„Nechtěl jsem Tě uvést do rozpaků,“ omluvil se a znělo to upřímně.

„V pořádku,“ zopakovala a pokusila se o úsměv.

„Nesedneme si?“ navrhl. Pár kroků od nich byla lavička.

„Proč ne,“ odsouhlasila. V hlavě měla zcela neuvěřitelný zmatek, srovnatelný s tím, když si všimla, že v ní Nigel probouzí kladné emoce. To bylo už tři týdny zpátky.

„Nechci na Tebe naléhat a odpověď… nečekám hned,“ začal jí vysvětlovat.

„Děkuju,“ výjimečně upřímně poděkovala a úsměv jí proběhl po tváři sám.

„A předběžnej názor… na mě… asi ještě nemáš, co?“

„Ehm… no,“ zamumlala, „působíš… moc mile.“

„Takže u Tebe mám, i kdyby maličkou, šanci?“ rozzářil se.

„Samozřejmě,“ přikývla a odhodlala se na něj krátce pohlédnout. Jen vzhledem k tomu, že jeho hezky tvarované a měkké rty na její oči působily jako magnet, radši se dál dívala jinam. Ale on si toho všimnul – dodalo mu to sebevědomí a políbil ji znovu. Tentokrát se romantická chvíle výrazně protáhla.

„Začínám si připadat jako příšernej sobec,“ podotkl.

„Mně… to nevadí,“ špitla. Věděla, že rajče je proti ní bledé.

„Vážně ne?“ s náhlým nadšením v očích se ujistil.

„Vážně,“ pousmála se. Takže při pokračování hovoru, kdy se jí vyptával na zájmy, hudbu apod. měl ruku kolem ní, mimoděk si hrál s pramínky jejích vlasů a párkrát ji znovu políbil.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 15.část: