Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 10.část

12.09.2009 (16:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1229×

OTÁZKA PRO KAŽDÉHO ČTENÁŘE:

Kdyby se z Jantarové propasti stal film a vy mohli vybrat kteréhokoliv herce/herečku, koho byste dali do rolí Ell, Nigela, Colina, Moniky, Ralfa, Nathana??

Jen co dosedla na své běžné místo v jídelně, naproti Ralfovi, rozhlédla se. Její oči samovolně zabloudily ke stolu Beltramiů.

Lekla se – seděla tam Jackie a její nejlepší kamarádka Grace. Ano, při Matematice třídou kolovalo, že Monika po třetí hodině odejde. A tak ve škole byli jen dva ‚nejoblíbenější mladíci‘, Colin a Nigel. Že by si ty holky věřily natolik, že myslely, že u nich mají nějakou šanci?

Když se Beltramiovi objevili ve frontě a všimli si, kdo se usadil k jejich stolu, povytáhli nad tím obočí a prohodili pár tichých slov. Dostali jídlo a rozhlédli se po jídelně.

Ell proběhlo zděšení. Zdálo se jí to, nebo… doopravdy zamířili k jejich stolu? Ralf si toho taky všimnul a na rozdíl od ní byl nadšený. Seděl naproti ní, zády ke zbytku jídelny, a tak se horlivě otáčel.

„Můžeme?“ sametově hebkým hlasem na ně promluvil Colin. Nigel šel za ním a vypadal trochu nejistě.

„Jasně,“ vyhrkl Ralf. Colin se pousmál se sedl si vedle Elizabeth. Nigelovi zbylo místo po boku Ralfa.

„Už je Ti líp?“ zeptal se Colin Ell. Ta ale byla naprosto vystresovaná a dokonce se styděla za svůj zrychlený tep. ‚Ať si sedne dál, bože,‘ křičely její myšlenky, když na ni promluvil a trochu se k ní naklonil.

„Možná,“ zamumlala. Na víc se nezmohla. Pohledem probodávala svůj talíř, ale nemohla se zbavit dojmu, že se na ni někdo dívá. Na okamžik se podívala kolem – všimla si, jak Nigel rychle sklopil oči.

„Ty máš taky matematické soutěže?“ obrátil se Colin na Ralfa. Bylo to zvláštní, jak se snažil udržet hovor.

„Jo, jasně. Co vy? S kým ste? Asi spolu, co? Já s jedním kámošem…“ chrlil Ralf. Ell by asi zacukal koutek, kdyby ji nezabolelo slovo ‚kámošem‘. Přátelé nebyli součástí jejího života…

„Nigel je s Monikou a já s Ell,“ odpověděl mu. Ralf se zmateně otočil k Ell.

„Ty sedíš s Colinem a nepochlubila ses?“ nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Promiň,“ odtušila a zabránila si se ušklíbnout. Pak se krátce pozastavila nad faktem, že ji Colin označil jako ‚Ell‘, i když její přezdívku neznal. Radši se tím dál nezabývala.

„Mimochodem,“ teď se Ralf obrátil k Beltramiům, „proč jste si vlastně nesedli k těm holkám?“ Tvářil se skutečně nechápavě. Ell sice byla vystresovaná, ale stejně se chtěla zasmát.

„No… ehm,“ vykoktal Nigel a znechuceně se ohlédl na původně jejich stůl, kde teď zuřily dvě Barbie. Odkopnuté. Prohrály.

„Víš, Ralfe… myslim, že jedinej u tohohle stolu, kdo potřebuje pozornost holek, seš Ty,“ odpověděla tichým hlasem za Beltramiovy. Hned na to se zvedla od stolu a rychle odešla z jídelny. Upřené pohledy všech tří ‚lidí‘ u stolu nedokázala snášet. Hodně se divila, že se odhodlala k tak dlouhé větě. A přesto se chtěla smát – Ralfův zmatený výraz vážně stál za to.

Pak si ale znovu vzpomněla na označení, co Colin použil – nemohl je znát… tak jak to bylo možné?

Po obědě byly ještě dvě hodiny, konkrétně Výtvarné výchovy, na kterou nebyla s Beltramiovými, takže shledala, že to přežije. Kreslili nějaké plány měst, technické obrázky nesnášela.

Potom si nasadila sluchátka a přestala vnímat svět. Písničky jako ‚Going Under‘, ‚Call Me When You’re Sober‘ a ‚Bring Me To Life‘ ji dokázaly dokonale vtáhnout, takže ji realita probrala až další den.

Ve škole dávala pozor, všimla si, že Monika se nevrátila. Doslechla se, že odjela a znovu nastoupí až v pondělí. Na obědě se tedy obávala, zda… nechtěla na to myslet. Ale předtucha se samozřejmě vyplnila, stejně jako předtím s novými žáky. Přišlo jí to tak dávno, kdy přišli k nim do školy, a přitom to byly jen pouhé dva týdny.

Jackie s Grace si znovu sedly ke stolu, odkud včera vyhostily Nigela s Colinem, a ti si znovu sedli k Ell a Ralfovi.

„Jak se daří?“ usmál se Colin. Nigel byl stále trochu rozpačitý.

„Skvěle,“ zakřenil se Ralf. Rozplýval se štěstím, když s nimi seděl. Ell se to naopak snažila nevnímat.

„A Ty?“ obrátil se k Elizabeth. Ta zmateně zamrkala a zvedla hlavu.

„J-já?“ vykoktala.

„Ano, Ty,“ pousmál se. Ralf protočil panenky.

„Dobrý?“ zkusila to.

„Netváříš se tak.“ Colin se na ni zkoumavě zadíval, což jako vždy vyvolalo rudé líce a sklopené oči. Potom si vzpomněla na včerejší oběd.

„Ehm,“ odkašlala si, aby se odhodlala promluvit, „odkud víš, jak se mi říká?“

„Myslíš Ell?“ povytáhl obočí. Přikývla.

„No,“ nervózně se zasmál, „to… ehm… víš… no…“

„Jasně,“ odtušila a uhnula očima. Po chvilce se přestala přehrabovat v jídle a odešla.

***

--------------------------- (pohled Nathana Bowena) ----------------------------

Uběhly necelé čtyři dny a já už se nemohl dočkat, kdy pozorování Elizabeth skončí. Že se tak jmenovala jsem zjistil před hodinou, zeptal jsem se jednoho jejího spolužáka.

„Hej,“ zamával mi Thomas rukou před obličejem, „Chris má teplotu. Teď jsem potkal Justina a ten říkal, že s ním nešel ven. Nepřipomíná Ti to něco?“ pousmál se.

„Bože, přeměna!“ vyhrkl jsem a rozeběhl se domů. Seděl jsem na kraji města, nedaleko začínaly stromy, a tam jsem se mohl změnit do vlčí podoby. Thomas utíkal za mnou a ucítil jsem i Nicolasovo vědomí.

Doběhl jsem před náš dům a dlouze zavyl. Nebyl jsem si jist, zda jsem připraven, aby byl vlk i z bráchy. Byla pravda, že jsem začínal panikařit.

‚Klid, Nathane,‘ tiše se ozval Nicolas, vůdce naší smečky. Postřehl jsem, že se krátce zamyslel.

‚Co? Co to plánuješ??‘ vyděsil jsem se.

‚Změň se do lidské podoby.‘

‚Ne! Musím být u toho…‘ namítl jsem.

‚Změň se do lidské podoby.‘ Tentokrát to mělo jiný podtón, byl to příkaz. Nemohl jsem neuposlechnout. Zmizel jsem v lesním podrostu a o okamžik později jsem ocházel jako člověk. Křik, který se za mnou ozýval, a následovné vrčení a štěkot jsem nuceně přehlížel.

------------------------------------------------------

***

--------------------------- (Nigelův pohled) ----------------------------

Byla přestávka před Matematikou a já už to nemohl vydržet. Musel jsem s Ell mluvit. Takže jsem ji našel, dříve, než bych si to stačil rozmyslet, vzadu na chodě.

„Ahoj,“ rozpačitě jsem pozdravil. Vyndala si z uší sluchátka, ze kterých zpívala Sirenia.

„Ehm… ahoj,“ ještě rozpačitěji zareagovala. Očima přejížděla podlahu, nechtěla, aby se naše pohledy setkaly. Začal jsem litovat, že není přítomen Colin, a ten si toho všimnul – vmžiku stál za rohem.

‚Na co myslí?‘ zeptal jsem se.

‚Na co myslíš Ty.‘

‚Cože?‘

‚Přemýšlí, proč jsi za ní přišel,‘ odpověděl a pak jeho myslí proběhlo zděšení.

‚Co-‘ nestihl jsem dokončit myšlenku, protože Elizabeth našla odhodlání promluvit. Konečně řekla něco, co jí dlouho leželo v hlavě a nahryzávalo jako tichá výtka. V jejím vlase bylo hodně negativních emocí.

„Hele, pokud Ti vadí, což určitě jo, že Tvůj brácha musí sedávat s tak podřadnou nulou, jako jsem já, promiň.“

„C-c… c-cože?“ vykoktal jsem a nebyl jsem schopen souvislejší věty, ba ani slov. Jak mohla dojít k takovému závěru?? Víc než obvykle jsem si přál ji obejmout a vysvětlit jí, že sice nechápu proč, ale má pro mě obrovský, kladný význam. Ovšem to by nedopadlo dobře, těžko by to vstřebávala, když jsem si „znal“ teprve čtrnáct dní.

„Jasně… nemusíš to popírat,“ procedila skrz zuby. Já pevněji setnul pěsti.

Zazvonilo.

„Díky bohu,“ zamumlala si a rychle odešla. Já tam dál stál a nedokázal se hnout. Colin mě odvedl do třídy a celou dobu mě uklidňoval, ale já se cítil strašně, a ani jsem nevnímal obsah hodiny. Pořád jsem se díval na Ell sedící před námi.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 10.část: