Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaký mají život novorození? 1. kapitola

25.11.2010 (15:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×

Stojí tam. Přímo přede mnou. Pod korunami rozložitého dubu stojí silueta muže. Je možné, že je to další duch, kterého vidím?

Zdá se mi to jako nesmysl. Ano, jako člověk jsem věřila na duchy a jsem přesvědčená, že jsem jich minimálně pět viděla. Byla jsem sensibilní, ale podle mě je jen velmi malá pravděpodobnost, že by se to objevovalo i za upířího života.

Ten duch tam pořád je. Jen tak tam postává. Jeho okraje jsou trochu rozpité a povlávají v lehkém nočním větříku. Tomu muži musí být tak kolem dvaceti pěti let. Na tváři mu pohrává mírný úsměv a je docela pohledný.

Buďto jsem blázen, anebo jsem první upír, co má halucinace. Rozhodla jsem se, že se na něj podívám zblízka. Udělala jsem pár kroků směrem k němu. Jeho úsměv se ještě rozšířil a pokynul mi někam za sebe. Nechápavě jsem na něj civěla. Řekla bych, že má co dělat, aby se nerozesmál. Znovu ukázal kamsi za sebe a já se tam podívala. Neviděla jsem nic zvláštního. Akorát z té strany byl cítit pach Rileyho a nějakého upíra. Ten pach byl sladší, takže to bude nejspíš dívka. Riley nejspíš přeměnil někoho dalšího. Nechápu, proč to dělá. K čemu mu to je? K čemu mu jsme my? Je nás kolem dvaceti. Moc lidí z toho neznám. Skupina, kterou vytvořil, se dělí ještě na tři. Ta první, to jsou Raulovi tupci. Ta druhá, to je skupina, kterou řídí nějaká holka, mám dojem, že se jmenuje Kira. A ta poslední skupina, do které patřím já, sexy upír Diego a Fred – no, my jsme takoví vyvrhelové. Bavíme se jen mezi sebou.

Tohle uvažování mi zabralo jen setinu vteřinky, je možné, že si toho ten duch ani nevšiml. Znovu jsem se podívala na toho muže.

„Co tam je?“ zeptala jsem se ho potichu. Už, už se nadechoval k odpovědi, je-li vůbec možné, že by dokázal mluvit. Najednou se ale zvedl vítr a přinesl ke mně vábivou vůni krve. Stěny krku mi začaly olizovat ohnivé plameny. Podívala jsem se tím směrem a zjistila, že tam jdou dva lidi. Každý na jiné straně.

Ne, dneska nejsem na lovu. Dneska jsem venku, protože jsem chtěla na chvíli vypadnout od všeho. Otočila jsem se zpět na toho ducha. Teď si jsem naprosto jistá, že to byl duch.

Pořádně jsem se na ty lidi zaměřila, a když se ani jeden z nich nekoukal, rozeběhla jsem se upírskou rychlostí zpět do doupěte.

Neutíkala jsem jen kvůli těm lidem, ale taky kvůli tomu, že se brzo rozední. Samozřejmě, Riley nám nakecal, že na slunci shoříme, ale to není pravda. Ukázal mi to Diego. Lidi by se totiž asi dost divili, kdybych najednou začala zářit jak disko koule.

Vzala jsem to skrz přístav. Na konci, tam kde je zakázán vstup, jsem skočila do vody. Chvíli jsem plavala jen tak navrchu, ale když vysvitly první sluneční paprsky zpoza mraků, doplavala jsem ke dnu a vydala se k blízkým útesům. Cestou jsem nepotkala žádnou rybu ani nějakou mořskou havěť. Jak by se mi to taky mohlo podařit? Jsem upír, nejobávanější predátor na světě.

Přede mnou se pomalu začaly rýsovat skály. Doplavala jsem k nim a začala hledat úzkou proláklinu v šedomodré skále. Našla jsem ji téměř hned. Chytla jsem se okraje a opatrně do ní strčila nohu. Rileymu by se asi moc nelíbilo, kdybych mu to tu zbořila.

Když jsem se protáhla proláklinou, naskytl se mi pohled na úzkou stroužku. Proplavala jsem jí a na konci vylezla po žebříku nahoru ke stropu. Tam jsem otevřela dřevěné víko a protáhla jsem se vzniklým otvorem.

Víko jsem za sebou zase zavřela. Otočila jsem se a porozhlédla se kolem, nic se tu nezměnilo. Jak by taky jo, odešla jsem odsud jen před pár hodinami. Vyšla jsem poslední schody a ocitla se v prostorné místnosti. V rohu na pohovce se povaloval Fred a četl si nějakou kovbojskou knížku. Pod pohovkou seděl Diego. Můj Diego. Teda ne, že bych ho měla někde podepsaného, to jako vážně ne. On ani neví, že si ho přivlastňuji. Jsem do něj zamilovaná, ale myslím, že je to jen jednostranné. Chová se ke mně hezky, to jo, ale já ho ani nikdy neviděla chovat se jinak. Udělal to, co mu Riley řekl. Když chtěl něco jeden z Raulových tupců, pokusil se to splnit, pokud to tedy nebyla naprostá kravina.

Pomalu jsem se k nim vydala. Vzhlédl, jen co mě ucítil. Na tváři se mu mihl rychlý šťastný úsměv. Poklepal rukou vedle sebe a já si tam sedla.

„Kde jsi byla, Bree?“ zašeptal mi do ucha tak, aby to neslyšel nikdo jiný než já.

„Venku. Projít se. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.“

„A povedlo se ti to?“

„Ne, nepovedlo. Je to ještě horší,“ odpověděla jsem mu. Podíval se na mě ustaraným pohledem. Jen jsem zakroutila hlavou, aby to nechal být.

Kolem poledne si to sem přivalil Riley. Zvedla jsem se a došla k němu.

„Hele, Riley, mám žízeň. Můžu jít večer na lov?“

„Samozřejmě. Jen si dej pozor na slunce.“ Na tváři udělal něco, co vypadalo jako vzdálený pokus o úsměv.

„Jo, a Bree! Vezmi s sebou ještě někoho, třeba Diega.“

„Jasně,“ přitakala jsem a šla si sednout opět vedle Diega.

„Půjdeš večer na lov?“

„Rád,“ řekl a usmál se na mě. Pane Bože! Ten je tak úžasnej!

O 12 hodin později ve městě.

Pořádně jsem se rozeběhla a skočila jsem přes ulici dlouhou asi pět metrů. Už jsem se nebála jako poprvé. Když se dostatečně odrazím, přistanu na další budově, a když ne, spadnu a nejspíš rozbiju pár kachliček.

Diego přistál hned vedle mne. Podívala jsem se na něj a pak jsem zavětřila. Zjistila jsem, že v parku asi dvacet pět metrů od nás, leží pod stromem dva bezdomovci. Ukázala jsem tím směrem, a když Diego kývl, tak jsem se tam rozeběhla. Skočila jsem na korunu stromu a opatrně seskočila dolů. Diego mi byl v patách. Šáhnul po jednom bezdomovci. Zlomil mu vaz a začal z něj hltavě pít. To spustilo plameny v mém hrdle. Taktéž jsem zlomila vaz tomu člověku a zakousla se mu do krku, přímo do tepny.

Krev proudem vystříkla a zaplnila mi tak ústa. Slastí jsem zasténala a rychle jsem polykala. Přišlo mi ale, že ta blahodárná tekutina došla moc brzo. Když jsem dopila, rozhlédla jsem se kolem. Diego stál naproti u stromu a zaujatě mě pozoroval.

„Co je?“ zeptala jsem se ho celá nesvá.

„Nic. Co by mělo být?“ zeptal se nevinně. Jen jsem pokrčila rameny a chytla za vlasy tu holku, co jsem vypila. Spadla jí čepice, takže teď jako holka i vypadala.

S Diegem jsme ty mrtvoly zahrabali na skládce nebezpečného odpadu. Jelikož nebylo moc pozdě, rozhodli jsme se, že se půjdeme ještě projít do toho parku, kde jsme lovili.

***

Sedli jsme si na lavičku a jen tak se koukali na oblohu. Byla čistá bez mráčků. Každý metr pokrývaly hvězdy a uprostřed zářil měsíc. Byl tam jen uzoulinký srpek. Vypadal tak tajuplně, tak křehce, tak… najednou se kolem mne něco šustlo. Totálně mě to vylekalo, což by nemělo, když jsem upír.

Vymrštila jsem se do stoje a zběsile kroutila hlavou kolem mne. Zhluboka jsem dýchala, abych mohla cítit jakékoli nebezpečí. Nic jsem necítila. Podívala jsem se na Diega. Ten na mne upřeně hleděl a po chvíli zvedl obočí.

„Je všechno v pořádku, Bree?“ zeptal se mne něžně.

„Slyšel jsi to taky?“

„Co bych měl slyšet?“

„Nic jsi necítil? Žádný průvan?“

„Ne. Můžeš mi, prosím tě, teď říct, co se děje?“ zeptal se naprosto vyveden z míry.

Sedla jsem si zpět vedle něj. V hlavě mi nepříjemně pískalo. Kdybych byla člověk, řekla bych, že z toho bude pořádná migréna. Dala jsem si hlavu do rukou a zamumlala.

„Nejspíš už začínám bláznit.“

Zasmál se. „Proč myslíš, že blázníš?“

„Když jsem byla člověk, byla jsem sensibilní.“

„Ehm, co to znamená?“ zeptal se mne nevinně.

„Že jsem viděla duchy.“

„To jako fakt? Viděla jsi duchy? Jako pravý duchy?“

„Jo,“ odmlčela jsem se, „myslíš, že je možné, že se to projevuje i v upířím životě? A navíc. To, co jsem cítila před chvílí…, to přesně jsem cítila, když jsem ducha viděla včera.“

„Ty jsi včera viděla ducha?“ zeptal se polekaně.

„Jo, stál pod stromem. Někam ukazoval. Někam za sebe. Nechápala jsem, co chce, a než jsem na to přišla, vyrušili nás lidé.“

„Viděli ty lidi taky toho ducha?“

„Pochybuji. Navíc byli moc daleko.“

„Třeba ti chtěl něco ukázat…“

„Jo, ale co?“

„No, tak to nevím. Ukážeš mi to místo, kde jsi ho viděla?“

„Jasně,“ řekla jsem a vedla ho úzkou cestičkou k hlavní bráně parku. S otevíráním jsem se nezdržovala. Pouze jsem ji přeskočila. Šli jsme skrz centrum města na to místo.

Nikdo tam nebyl. Žádný člověk. Žádní lidé. Jen my dva. Ukázala jsem na strom před námi. Diego se na něj pochybovačně podíval a pak jen pokrčil rameny. Udělal pár kroků směrem ke stromu a začal ho v pravidelných kruzích obcházet.

„Nic ani nikoho tu nevidím.“

„Jasně, že ne. Nic tam taky není.“

Ještě chvíli obcházel strom a pak se zastavil. Podíval se na mne a nejspíš chtěl něco říct. Jenže v tu chvíli ucítil to, co já. Vzduch okolo stromu se zavlnil a objevil se tam ten muž – duch. Diego na něj překvapeně hleděl. Vydala jsem se k němu a dala mu ruku na rameno.

„Ty ho vidíš?“

„Jo, vidím,“ zašeptal a fascinovaně si ho prohlížel. Nepatrně jsem do něj žďuchla, abych ho upozornila, že má přestat. I když je to duch, je to přeci neslušné, ne?

Nepatrně zavrtěl hlavou a podíval se duchovi do očí.

„Co chcete?“ zeptal se ho dost nahlas na to, aby ho slyšel člověk.

On jen ukázal za sebe. Tak jako včera. Diego měl ale zřejmě větší IQ, než bylo to moje. Moje mladší sestřička mi říkala, že mám IQ Homera Simpsona. Třeba to je pravda.

„Chcete, abychom tam šli?“ Muž přikývl.

„Je tam něco, co nám chcete ukázat?“ Opět přikývl.

„Tak nás veďte.“ Muž opět přikývl a rozešel se směrem, který ukazoval. Vydali jsme se za ním. Šli jsme asi deset minut, když jsem znovu ucítila pach Rileyho a ten druhý – neznámý.

„Ten druhý pach jsem cítila i včera,“ zašeptala jsem Diegovi do ucha. Jen se na mě podíval a opět pokrčil rameny.

Nakonec jsme došli až k přístavu. Vedl nás k mostu. Za ním ale podle mne byly jen prázdné budovy. No nic. Nejspíš si z nás dělá jen šoufky.

Ten duch nás dovedl k budově uprostřed dvora. Pokynul tím směrem a pak zmizel.

Nechápavě jsem na tu budovu civěla.

„To nám chtěl jako ukázat polorozbořenou budovu?“ zeptala jsem se do větru.

„Taky to cítíš?“

Nasála jsem pořádně vzduch. Cítila jsem opět pach Rileyho a té holky. Co tu můžou dělat? Ve vzduchu se taky vznášel pach krve. Potichu jsem vyšla vpřed. Vítr foukal směrem ke mně, takže nehrozilo, že by mě ucítili. Diego šel za mnou. Došli jsme až k jednomu rozbitému okýnku a nahlédli jsme dovnitř. Uprostřed místnosti - skladu - stál Riley. Vedle něho leželo škubající se tělo. Nejspíš další, koho přeměnil. A naproti němu stála dívka. Nikdo mi teď nemůže vyvrátit, že to není ona. To je ta, která dává rozkazy Rileymu. Dost možná všechny přeměnila.

„Jak dlouho ještě, Victorie?“ zeptal se Riley. Aha. Takže Victorie. Podívala jsem se na Diega a pak hned zase zpátky, jelikož mu začala odpovídat.

„Já nevím. Ještě jich ale není dost. My potřebujeme spoustu novorozených. Jinak prohrajeme bitvu s klanem Cullenů. Potřebujeme jich hodně, protože v boji nevydrží ani tři vteřiny. Když půjdeme teď, do jednoho je zabijou. Ne, že by mi to vadilo, ale tak budou mít alespoň větší šanci je zničit.“

„Je nás kolem dvaceti a jich je sedm a půl. Myslíš, že to nezvládnou?“

„Oni jsou zkušení. Dokážou hodně a mají nebezpečné dary. Čtení myšlenek, vidění do budoucnosti a jeden z nich dokáže cítit i emoce. Nevyhráli by. A moje úsilí přeměnit je by přišlo vniveč. Počkej, než jich bude tak třicet. Stejně si myslím, že nikdo nepřežije. Pak začnu dělat novou várku,“ řekla Victorie a zasmála se.

Ona nás chce nechat zabít v boji. Chce s námi jít proti klanu Cullenů. Ona je chce zničit. Tohle mi stačí. Víc už slyšet nechci. Otočila jsem se a neslyšně se rozeběhla pryč. Skončila jsem opět v přístavu. Sedla jsem si na molo a nohy spustila do vody.

Nemůžu tu zůstat. Musím se dostat pryč. Do bezpečí. A Diego taky.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na něj myslela, ale v tu chvíli seděl vedle mě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. On si mně k sobě přitáhl a objal mě.

„Musíme utéct. Hned teď. Nebo už bude pozdě.“

„Já vím. Utečeme. Pořád ale nemůžu pochopit, proč mi Riley lhal. Proč nám lhal i o slunci.“

„Protože je to kretén?“ zeptala jsem se.

„Neřekl bych. Taky si musel hodně prožít.“

„Fred. Měli bychom to říct i Fredovi.“

„Na to není čas, Bree. Každou minutou můžeme jít proti Cullenům. Když jsi odešla, ta Victorie říkala, že nás má jít připravit. Že nás má naučit bojovat. Je příliš pozdě.“

„Takže zemře.“

„Je dost chytrý. Myslím, že mu to dojde a že to přežije. Má z nich největší šanci.“

„Kam půjdeme?“

„Někam daleko odsud. Chicago?“

„Bude chvíli trvat, než se tam dostaneme.“

„Ještě, že nás běh neunaví,“ řekl a vstal. Podal mi ruku a já se s jeho pomocí zvedla. Vydali jsme se do města. Ukradli jsme mapu Ameriky a vydali se na dlouhou cestu do Chicaga.

Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaký mají život novorození? 1. kapitola: