Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako z jiné planety 5. kapitola

30.05.2011 (20:15) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1654×

Pohled Jacoba

V lese jsem trávil čím dál tím víc času. Billyho to strašně štvalo, ale Rachel a Paulovi to přišlo vhod. Zabrali mi pokoj a já se musel odstěhovat do obýváku a vzít za vděk gauči.

Nevadilo mi to. Když to šlo, spal jsem v lese na jehličí.

Uběhly ale 3 dny a lvi už se neukázali. Sam mě napomenul, že běhám pořád jen kolem hranic s Cullenovýma a nesoustředím se na práci…

To se mu řeklo snadno. On svou Emily měl. To mně se ztratila druhá polovička.

Zaúpěl jsem, když Paul přepnul televizi na baseball a začal nadšeně fandit.

„Hele, co kdybys šel domů?!“ vyštěkl jsem a hmátl po ovladači. Hravě mi uhnul.

„Za chvíli se vrátí Rachel. Čekám tady na ni.“

„Jasně, u nás doma! Tak to aspoň přepni, Paule!“ Byl jsem čím dál tím víc podrážděnější.

„Hleď si svého, jo? Tohle mě baví!“

Zavrčel jsem, vstal a vyšel z domu. Zamířil jsem ke garáži, když mě napadlo, že bych se mohl kousek projít… Třeba mě pak někdo sveze zpátky.

Vydal jsem se přes vesnici po silnici pryč.

Na hlídce byl Sam a s ním se mi nechtělo moc mluvit… Takže jsem se nepřeměnil.

Dneska bylo neobyčejně slunečno. Konečně bylo poznat, že přichází léto. Pláž byla plná děcek z města a neustále přijížděly další.

Zamířil jsem po označené cestě do města a přitom se pořád držel na dohled od silnice.

Šel jsem a šel, až mě to konečně přestalo bavit. Vztek mě přešel a já byl zase plný úzkosti.

„Kdepak jsi?“ zašeptal jsem do větru, ale nikdo mi neodpověděl. Na stromě jsem na chvíli zahlédl veverku, než zase odhopsala hledat jadérka jinam.

Došel jsem k silnici, rozhodnutý stopnout si první auto, co do vesnice pojede.

Jaké bylo mé překvapení, když se za zatáčkou objevilo Bugatti galibier, to se nedalo popsat.

Zvedl jsem ruku s palcem nahoru a velkým překvapením mi bylo, když auto zastavilo u krajnice.

Spustilo se okénko.

„Chcete svézt?“ zeptal se milý ženský hlas.

Přistoupil jsem blíž a sklonil se.

Celý jsem ztuhnul, když jsem ucítil tu vůni. Byla v celém autě. V tom autě byla moje lvice. Jestli teď, nebo předtím, to nebylo jisté, ale její vůni bych identifikoval mezi tisíci.

„Tak ano, nebo ne?“ ozvala se znova.

„Jistě…,“ zamumlal jsem a otevřel dveře.

Pohled Anabell

Moje rozhodnutí se nikomu nelíbilo. Nechtěli mě pustit samotnou, ale Asad nebyl přítomen a já byla alfa samice, a tak mě museli poslechnout.

Oblékla jsem si hippie šaty na zavazování okolo krku, vzala si plátěnou plážovou tašku a zapletla si dva copy, které jsem přehodila přes ramena. Kousnutí bylo jasně vidět. Jizva byla hluboká a svaly na rameni trošku špatně srostly, ale rukou jsem hýbala normálně.

Chvíli jsem se rozhodovala, jestli si nemám vzít slaměný klobouk, ale holky mi to vymluvily.

V garáži jsem nastoupila do svého milovaného Bugatti a doufala, že mi ho nikdo v rezervaci neukradne… Přece jen bylo hodně drahé a já přemlouvala tátu půl roku, než mi ho koupil.

Moje mamka a otec nebyli ze stejné smečky. Matka žila v Keni jako čistokrevná lvice, zatímco otcova smečka obývala Las Vegas. Můj otec tam vlastnil pár casín a dva hotely, takže na tom finančně byl velice dobře.

Asad měl jiného otce, ale matku jsme měli společnou.

Nastartovala jsem broučka. Vrněl podobně jako Shomari. Možná proto jsem ho měla tolik ráda.

Hladce vyjel z garáže a jel po neudržované lesní cestě, dokud nedojel ke konci železného oplocení a tam hladce vjel na silnici do města.

Zamířila jsem do La Push. Bylo neobvykle slunečno, a tak jsem nastavovala slunci svou tvář, zachycujíc tak paprsky. Bylo to velice příjemné. V Keni svítilo slunce skoro pořád až na období dešťů. Užívala jsem si tedy každého dne, kdy nepršelo.

Jela jsem a užívala si rychlosti.

Překvapilo mě, že jsem za jednou zatáčkou uviděla polonahého stopujícího indiána. Musel být určitě z kmene, a tak jsem zastavila. Třeba by mi mohl cestou prozradit něco z jejich legend. Nejlépe nějakou o obrovských vlcích.

Stáhla jsem okénko, ale nenaklonila se k němu. Bylo mi milejší, že na mě neviděl.

„Chcete svézt?“ zeptala jsem se a přemítala o mýtech.

V Africe bylo plno legend o lidech, co se mění ve zvířata. Doufala jsem, že je v tomto kmeni znát nemohou… Ale kdo ví.

Prý se to, co jsme, dalo lehce poznat na očích.

Když jste byli v lidské podobě, vaše oči byly pořád zvířecí…

Nevěděla jsem, co je na tom pravdy, neboť jsem to na sobě nikdy nepoznala. A lidé v mé blízkosti byli neuvěřitelně nevšímaví.

Ten kluk zůstal před dveřmi a vypadalo to, že větří. Asi jsem měla vidiny.

Nebyl metamorf, to bych poznala podle pachu.

„Tak ano, nebo ne?“ zeptala jsem se už víc nahlas. Nevěděla jsem, jestli mě slyšel.

Jako by ho můj hlas probral z transu. Cuknul sebou a otevřel dveře.

„Jistě.“ Nastoupil, pohodlně se usadil a zadíval se čelním oknem ven.

Znovu jsem se rozjela, ale po očku jsem ho sledovala. Zdál se být nervózní.

„Takže… Ty jsi indián… Z kterého kmene?“

„Jsem Quilet…,“ zamumlala a konečně se na mě pořádně podíval.

V tu chvíli vykřikl.

Lekla jsem se a sjela z cesty přímo mezi stromy. Vykřiknul znova.

Tohle na mě bylo moc, stres na mě působil velice špatně.

Zastavila jsem auto těsně před stromem a celé tělo se mi chvělo potlačovanou přeměnou. V ústech jsem cítila tesáky a moje drápy poškrábaly palubní desku.

„Panebože!“ vykřiknul zase.

Vyskočila jsem z auta, shodila šaty a konečně se poddala proměně.

Jo, stres. Už nikdy si do auta nevezmu indiána!

„Kriste pane, já tě našel!“ smál se ten kluk nadšeně a běžel za mnou.

Proboha! Tohle na mě bylo vážně moc. Skrčila jsem se v submisivní poloze na zemi a snažila se od toho blázna dostat co nejdál. Přitom jsem nešťastně zanaříkala nad poškrábaným lakem na mém broučkovi.

„Neboj se!“ šeptal a natáhl ke mně ruku.

Skrčila jsem se ještě víc a vycenila zuby.

„Prosím, lvice! Já ti neublížím!“ šeptal.

Podívala jsem se mu do očí a konečně povolila.

Tenhle mě nechtěl zabít.

To domorodí Afričani by mě okamžitě začali honit s luky a oštěpy.

Tenhle spíš vypadal, jako by… jako by právě vyhrál v loterii.

Narovnala jsem se a postavila se proti němu. Zlehka mi rukou přejel po kožichu na tlamě.

„Igmů…“ zašeptal.

Poznala jsem slovo kočka. Jazyk indiánů jsem trochu znala.

Oklepala jsem se a přeměnila zpět na člověka. V popudu cudnosti jsem si zakryla intimní partie rukou.

„Mohl bys mi prosím podat šaty?“ zeptala jsem se.

Odvrátil se, zvedl šaty ze země a hodil mi je.

„Děkuji…,“ zašeptala jsem a rychle si je oblékla na nahé tělo. Vykročila jsem k autu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a chytil mě za ruku.

Vyškubla jsem mu ji a otřásla se. Neustále mě provázela vidina domorodců pobíjejících metamorfy.

„Jsem Anabell. Rodina mi říká Bell, Nataša mi říká Annie. Vyber si.“

Zasténala jsem a prohlížela si své auto.

„Kruci, bude potřebovat lak!“

„Buď ráda, že nenarazilo do stromu…,“ zamumlal.

„Kdybys nevykřiknul, nesjela jsem z cesty!“

„Takže teď se budeme hádat?“ zeptal se pobaveně.

Sklopila jsem pohled.

„Ne, můj pane…,“ zamumlala jsem pokorně.

„Jsem tvůj pán?“ zeptal se překvapeně.

„Nezabil jsi mě…,“ zašeptala jsem.

„A proč bych to měl dělat?“

„Lidé v Africe to dělají…“

„Nejsem z Afriky.“

„To jsem si všimla.“

„Hele, můžeme si promluvit?“ zeptal se a pomohl mi s autem ven.

„Jasně, ale nejprve mi řekneš, co víš o obrovských hyenách tady v lese…“

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako z jiné planety 5. kapitola: