Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 44. kapitola

13.07.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4570×

Když jsme došli na místo, srdce mi zaplesalo nadšením. Byli tam. Stáli na kraji lesa a měli kamenné tváře. Táta byl zelený vzteky a celý se třásl. Ostatní měli na tváři kamenné výrazy.

„Drž ji,“ vybídl Stefan Taavettiho a ten mě chytil za předloktí. Projela mnou vlna horka.

Upírala jsem pohled na dědečka.

Je to on, že jo? Vyzvídala jsem. Bylo to jediné, co mě zajímalo. Děda neparně pokrčil rameny.

Svraštila jsem protivně obočí.

„Ptát se, co chcete je nejspíš zbytečné,“ křikl na Rumuny Edward.

„Jistě, že je. Už to stejně víš,“ zasmál se Vladimir.

„Když řekneme ne?“ ptal se Seth.

„Zabijeme je.“

„To je ubohý,“ odfrkla si Bella se smíchem.

„Očividně máte respekt, když i rukojmí jste k smíchu,“ vysmál se jim táta a Emmett si s Manu plácli ve vzduchu.

„Ono ji to přejde,“ ušklíbl se Stefan a kývl na Sofii.

Z ničeho nic Belle vzplála ruka. Začala neuvěřitelně křičet bolestí.

„Babi!“

„Bello!“ vřeštěl Edward s ostatními.

Oheň ustal a babička vrčela vzteky.

„Sofii je nadaná, nemyslíte? Není jediný dar, který by ji mohl zastavit,“ šklebil se Stefan.

„Ty bestie rumunská! Ty spodino lidstva! Ty pijavice bahenní!“ vrčel táta.

„Pusť ji,“ sykl Edward.

„Fajn,“ pokrčil Vladimir rameny a Sofie Bellu postrčila jejich směrem.

Konečně udělali chybu. Bella byla v bezpečí, což pro mě bylo znamení, že mohu bouchnout.

„Rory, ne,“ zarazil mě děda.

„Proč?“ křikla jsem.

„Ublíží Taavettimu,“ vysvětlil mi. Zděšeně jsem se po jmenovaném otočila.

„Vidíš, zase ten Taavetti. Co jsem ti říkala?“ vrčela Sofie a Taavetti kývl.

„Lžou ti, Taavetti. Nejsi David. Nejsi ze Států, ale z Finska,“ oslovil ho děda.

„Proč by mi lhali?“

„Jsou zlí.“ Zaúpěla jsem. Tohle říkat neměl.

„Ne. Edward se Skylar byli zlí,“ oponoval mu.

„Já jsem Edward a tohle je Skylar,“ řekl děda a ukázal na tetu, kterou skrýval Manu za svými zády.

„Dost keců, jdeme to vyřešit. Sofie, skonči to,“ vzdychl Stefan a měl se k odchodu.

„Sofie, počkej,“ prosil Taavetti, což mě udivilo.

„Davide!“ okřikl ho Vladimir.

„Jen se chci na něco zeptat,“ prosil.

„Fajn.“

„Rory, pamatuju si jedinou věc ze své minulosti. Vím, že u toho tenkrát někdo byl a poslední dny mám pocit, že jsi to mohla být i ty. Když mi správně odpovíš, možná ti uvěřím,“ vysvětloval.

„To je směšné!“ vřeštěla Sofie.

„Pšt!“ vybídl ji Stefan, který se nejspíš náramně bavil. Já měla v hrdle knedlík velikosti medicinbalu. Těžký, hutný a dávivý. Co když to zkazím? Co když to nebudu vědět?

„Ptej se,“ vydechla jsem.

„Vidím velkého černého medvěda. Stojí v křoví, a když se k němu přiblížím, zakopne o vlastní nohy. Bojí se mě. Potom uteče. Kdo tam kromě mě byl?“ ptá se a v očích mu jiskří zvědavostí. Vidím to.

…

Přeskočila jsem jednu z asfaltových cest a zmizela opět v lese. Jen koutkem oka jsem viděla plně brzdící vůz a šokované výrazy cestujících. Hnědou hřívu a…

Zabrzdila jsem.

Taavetti! V autě byl Taav.

Tiše jsem se připlížila zpět. Vozidlo stále stálo na silnici a posádka chodila po asfaltu, jako v mátohách.

„Byl to medvěd, to mi nevymluvíš, viděl si, jak to bylo obrovský?“ ječel ženský hlas. Taavettiho matka šílela a vyváděla na celé lesy.

„Ne, byl to vlk. Tady na severu jsou extrémně velcí, zeptej se Taavettiho. Učí se to,“ oponoval jí otec.

Taavetti se znuděně rozhlížel. Nejspíš byl na tohle celé zvyklý. Prohlížela jsem si jeho tvář. Byl znuděný a na čele měl malou vrásku. Něco ho trápilo. V jeho očích byl smutek a omrzení a…

Šok? Něčeho se lekl.

Trhla jsem sebou.

Díval se přímo na mě. Všechny čtyři nohy se mi zamotaly tak nešikovně, že jsem sebou plácla do jehličí, jako vorvaň.

Vykročil k lesu.

On nemá pud sebezáchovy!!!

Ječela jsem v duchu a zmateně jsem se pokoušela dostat opět do stoje.

Byl pár kroků ode mě, když jej okřikla máma a mně se podařilo vstát. Zmizela jsem, jak pára nad hrncem. Srdce až v krku. Neohlížela jsem se, abych zkontrolovala, jestli se dívá, nebo ne. Prchala jsem, vyděšená a rozzuřená, že jsem tolik riskovala.

…

„Byli tam tvoji rodiče, pokud mluvíš o tom setkání u silnice, ale o černém medvědovi nevím. Já jsem bílý vlk a to já zakopla o své nohy,“ špitla jsem. Taavetti přimhouřil oči a zavrtěl hlavou.

„Fajn, můžete,“ promluvil k Stefanovi a já vykulila oči. Střelila jsem pohledem k dědečkovi, který se jen usmíval. Pak mi to došlo. Taavetti si hrál. Byl náš a nejspíš už mi věřil. Seth se z druhého konce zubil a Paul… Moment, kde je Paul? Kde je Leah a Jasper s Alice a Rose? Kde jsou ostatní vlci? A Siobhan s Liamem a Maggie? Edward na mě jen spiklenecky mrkl, když se Sofie začala přibližovat a za námi se vynořila skupina deseti nomádů. To bude zlé, pomyslela jsem si.

Taavetti byl nervózní.

„Počítej do desíti, pak bouchni, Polárko,“ špitl a pustil mě. Vydal se za Sofií, což se mi vůbec nelíbilo. Co když mu někdo ublíží? Zešílel? Bála jsem se o něj. O všechny.

„Sofie, jsi si jistá, že víš, co děláš?“ oslovil ji děda a upírka zaváhala.

„Starej se o své,“ sykla.

„No, jak myslíš.“

Deset, devět, osm…

„Víš, že utečou, jakmile tě roztrháme?“ pokračoval děda.

„Mlč, lháři!“ vřeštěla Sofie.

Sedm, šest, pět…

„Jo ták, takže jen Vladimir se tě chce zbavit. Stefan je druh. To je milé, ale co ty na to, Stefane? Vladimir ti chce obětovat družku,“ culil se Edward.

„Vladimire?“ vyhrkl Sefan.

„Lžou!“ vřeštěl Stefan a z lesa se ozvalo hlasité vrčení.

„Už se to nedá poslouchat! Ty rumunské lži jsou odporné!“ ječela Maggie z lesa a vzápětí i vyběhla. Za ní se vydali zbylí upíři. Vlci očividně zůstali v lesích.

„Maggie?“ vyhrkl unisono Vladimir se Stefanem.

Seth přešlápl nervózně z nohy na nohu a nevěděl najednou, co s rukama.

Byl nervózní. Typický vlk. Těšil se, až bude moci bouchnout. Pro pána Jána. Mé odčítání, vzpomněla jsem si.

Čtyři, tři, dva…

Taavetti skočil Sofie po krku a jakožto novorozený ji lehce přepral. Byl silnější, rychlejší a využil momentu překvapení. Sofie jen stihla hystericky zařvat.

„Davide!“ vřeštěl Stefan a rozzuřeně se po něm vrhl.

Jedna! Dopočítala jsem a nechala svůj vztek se strachem, aby prostoupili mé tělo.

„Kryj si záda,“ křikl Edward a dal povel k útoku.

Je můj! Škemrala jsem o Stefanovu hlavu. Všichni se mu vyhnuli obloukem a mezitím, co se vrhali na ostatní, skočila jsem po Stefanovi, který se chystal pomstít Sofie.

Taavetti reagoval na mé vrčení a prudce se otočil od rozsápané upírky. Uskočil ve chvíli, kdy se Stefan odrazil od země. Vymrštila jsem se a vrazila čumákem přímo do Stefanova boku. Odletěl dost daleko, ale vzápětí stál na nohou a znovu hledal cestu k Taavovi. Když už věřil, že ji našel, zkusil nový útok. Nečekala jsem, že se ve vzduchu přetočí a tím skočí na druhou stranu, takže se dostal za mě. Ohnala jsem se po něm a v zubech mi uvízla jeho ruka. Trhnutím jsem ji oddělila od zbytku těla, až zařval.

Fuj, asi budu blinkat! Otřásla jsem se znechuceně a vyplivla to. Taavetti mezitím přidal ruku k dílu a to doslova. Urval totiž Stefanovi tu druhou.

„Stefane, vypadáš pomalu, jako torzo,“ dobíral si jej Taav a já souhlasně zaštěkala.

„Vladimire!“ ječel hystericky Stefan.

„Hledáš tohle?“ vyzvídal Manu a hodil mu k nohám Vladimirovu lebku.

„Bylo toho na něj moc, ztratil z toho hlavu,“ litovala jej na oko Rose.

„Ne!“ vřeštěl Stefan a mezitím, co jsem si prohlížela okolní boj, vrhl se po mně. Bylo to odvážné, protože mu chyběly obě ruce a hlavně to bylo nečekané. Zuby mi přejel po kůži, až jsem vyjekla a ucukla.

„Rory!“ zařval Taavetti se Sethem a Manu unisono. Oni jediní to viděli. Ty šrámy pálily, jako když si do oka stříknete omylem mýdlo. Svědilo to a hořelo. Bylo to nepříjemné a z bolesti se mi chtělo zvracet. Už jsem nevnímala, kdo Stefana dorazil. Viděla jsem jen Sethovu a Taavettiho tvář, jak se nade mnou sklání. Něco mumlali, jenže já jim ve vlčí podobě nemohla odpovědět.

Rory, přeměň se! Vybídl mě táta.

Edward už u mě stál se svlečenou košilí, kterou přese mě přehodil, jakmile jsem opět byla člověkem.

„Snad to bude fungovat,“ prosil Edward.

„Musí!“ vrčel Taavetti.

„Je i upír! Teď je upír! Přeci neumře!“ vzlykala Rose.

„Neumře a nesýčkuj furt!“ okřikl ji Seth.

Viděla jsem rozmazaně a pálilo mě celé tělo. Bylo to nepříjemné, ale nebolelo to, jako když jsem byla vlk. Tohle spíš připomínalo žízeň po krvi. V jednu chvíli mi vše před očima zrudlo a následně ztmavlo, než jsem se ztratila v nevědomí. Tedy doufám…

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 43. kapitola

Jahodové nebe - 45. kapitola + Epilog

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 44. kapitola: