Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 33. kapitola

29.06.2010 (10:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4192×

Seděla jsem v malém letadle a z posledních sil ovládala spánek. I když bylo sotva deset hodin, měla jsem pocit, že jsem nespala celé dny. Opět jsem litovala svého rozhodnutí – odjet do Států. Civěla jsem na lesy pod sebou a prohlížela si malá světýlka v domcích pod námi. Neustále jsem viděla Taavettiho tvář, když jsem jej opouštěla v nemocnici. Byl strhaný, unavený a možná, že se i bál. O mě? Blázínek.

„V týdnu přijede Bella s Manu a Jacobem. Poví nám, co bude dál. Nessie přiletět nemůže. Kvůli miminku a zbytek je prý zatím zbytečný,“ přerušil nepříjemné ticho Seth.

„Hm,“ pronesla jsem netečně. Bylo mi jedno, kdo dorazí. Vadilo mi, že jsem nechala Taava v Seattlu. Strach z šílené Claudie a Raquel mi vháněl do těla hysterii. Nešlo o mě. Šlo o něj. O můj život, který jsem měla momentálně připojený ke kyslíku v nemocnici.

„Edward se Skye se podívají do Seattlu. Můžou zkontrolovat Taavettiho,“ dodal.

„Jo, to by mohli,“ souhlasila jsem stále bez energie.

„Vydrž ještě, za chvíli jsme tam.“

„Snažím se,“ odfrkla jsem si.

„Rory, já chápu, že se bojíš, ale bude to v pořádku, vážně. I on bude v pořádku,“ sliboval.

„Nemáš ho rád.“

„To je pravda. Nemám, ale tebe ano. Kvůli tobě ho udržím při životě, dokud to půjde, slibuju.“

„Přemýšlela jsem, a jakmile se opět shledáme v La Push, přemluvím Edwarda, aby ho přeměnil,“ vyhrkla jsem.

„V La Push to nejde. Cullenovi by tím porušili smlouvu.“

„Smlouva byla zrušena před několika lety. Nezkoušej mi bránit,“ vrčela jsem.

„Ptala ses ho?“

„Ne, ale určitě bude chtít. Miluje mě.“

„To je tedy láska,“ odfrkl si Seth.

„Co tím myslíš?“

„Nic. Jsi ospalá, mluvíš z cesty. Možná by bylo lepší, kdyby sis přeci jen zdřímla. Vzbudím tě, až budeme přistávat. Máme ještě minimálně patnáct minut.“ Svraštila jsem obočí, ale neprotestovala. Byla jsem ráda, že můžu v klidu zavřít oči a opustit tenhle pomatený den. Alespoň na pár okamžiků, než přistanu.

Ve snu jsem se opět objevila v loďce na řece. Něco ale bylo jinak. Chyběl tam Taavetti. Ohlédla jsem se ke břehu, jestli uvidím Setha, ale nebyl tam ani on. Zvuk vodopádu byl agresivnější a loď se kymácela.

Bála jsem se. Voda byla černá a odporně se na mě šklebila její hlubina. Loďka mi přišla o mnoho menší, než ta minulá. Tentokrát mě nikdo nevytáhl. Umřu, pomyslela jsem si a plavidlo se přehouplo přes okraj. Poslední pohled na břeh, kde se objevily dvě siluety.

„Rory,“ neslo se vzduchem, když jsem se s křikem řítila z vodopádu. Seth s Taavettim.

Vyděšeně jsem otevřela oči.

„Rory!“ Seth se mnou jemně lomcoval a žaludek se mi houpal.

„Přistáváme, ano?“ vysvětloval opatrně a zapnul mi bezpečností pás.

„Dobře,“ zachraptěla jsem a posadila se do normálního sedu. Bolelo mě za krkem. Ve spánku jsem se musela sesunout na zeď letadla. Tvář jsem měla ledovou od skla a v rameni mi nepříjemně brnělo.

Když jsme dosedli, Seth mi pomohl ven.

„Páni, ty jsi obr,“ smál se od malého autíčka Paul a roztáhl náruč. Pevně mě objal a Seth mě musel rvát z jeho náruče, jinak by mě udusil.

„Jsi starý,“ rýpla jsem si.

„No dovol!“ vyhrkl dotčeně.

„Jen to není vidět,“ tišil ho s úšklebkem Seth.

„Jo, je to vidět,“ pokračovala jsem.

„Tak tys mi tu vážně chyběla,“ odsekl Paul a rukou mi rozcuchal vlasy.

Do auta jsme se naskládali s přehledem. Seth se rozvalil na zadních sedačkách a pár minut po odjezdu jsme s Paulem slyšeli už jen tupé chrápání.

„Motorovka,“ vyhrkl pobaveně.

„Cirkulárka,“ opravila jsem ho a Paul souhlasně kývl.

„Chrápeš, blboune!“ okřikl ho Paul a prudce zalomcoval s volantem. Seth se vzadu rozhoupal, jak plachetnice, do které se opře vlna a probudil se.

„Co? Nechrápu. Vždyť bych musel spát a já nespím,“ vrčel.

„My víme,“ zasmála jsem se. Netrvalo ani pět minut a opět nasadil své tempo.

„Zadusíme ho,“ špitl Paul.

„Nech ho. Stejně nám neuvěří,“ vyhrkla jsem a vzdala své snahy. Opřela jsem si hlavu o opěrku a sledovala tmu za oknem. Občas ji proťal malý bílý stín patníků u silnice, ale jinak byla jednotvárná a uklidňující. Potřebovala jsem kafe. Hodně kafe, abych nespala. Víčka mi těžkla, ale ovládala jsem to. Alespoň jsem si to myslela. Do chvíle, než jsem se s leknutím probudila. Něco mě vyndávalo z auta a neslo v náruči pryč.

„Pšt, spi Rory. Neboj se, jen tě odnesu do tvého pokoje,“ šeptal Paul a vešel do domku. Z povzdálí jsem slyšela další hlasy. Přemítala jsem, v jakém domě to jsme, ale moje únava byla silnější, než zvědavost. Zkoumat to budu až zítra. Dnes už nemám sílu.

„Vezmi ji nahoru. Opatrně! Bacha na zábradlí!“ šeptal vyplašeně ženský hlas.

„Vidím, ne?“ odsekl Paul a já cítila, jak se natáčí i se mnou. Nejspíš neviděl. Když mi pod nohama a zády zmizely ruce, ucítila jsem měkkou postel a tím pro mě vše zmizelo. Vše, co mě rušilo, bylo pryč. Propadla jsem se do snů. Barevných, veselých a klidných. Žádné řeky, krev, nebo něco podobného. Jen barvy a mír.

Probudila jsem se s myšlenkou na koně. Zmátlo mě to do chvíle, než mi došlo, že klapot kopyt je ve skutečnosti déšť za oknem, bubnující do parapetu. Z přízemí se nesl živý hovor a občas se ozvalo cinknutí talířů. Do nosu mě uhodila vůně smažených vajíček, která se do pokoje vkradla pod dveřmi.

Žaludek se ozval a já si uvědomila, že jsem už skoro dva dny nic nejedla. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl starý a na zdech ještě měli tapety s malými růžovými kvítky. Postel byla přiražená ke zdi a na oknech visely stejné záclonky, jako bylo povlečení. Zděsila jsem se, kde to jsem. Urychleně jsem vstala.

„Moje košile?“ vyhrkla jsem a prohlédla si svůj zjev. Někdo mě musel převléct. Určitě ten ženský hlas. Tedy doufala jsem v to. Má taška ležela u nohou postele. Vytáhla jsem tričko a tepláky. Tady jsem si nemusela hrát na roční období. Byla jsem… doma. Znělo to divně. Jenže i když jsem tu řadu let nebyla, cítila jsem se tu ve své kůži. Kromě těch tapet, dodala jsem v duchu a musela se smát.

Seběhla jsem schodiště a zamířila za nosem.

„Ach, to voní,“ vzdychla jsem.

„Dobré ranko, ospalče,“ smál se Paul s plnou pusou.

„Na venkově se spí prostě nejlépe,“ vyhrkla jsem.

„Dáš si vajíčka?“ zeptala se indiánka s tmavými vlasy. Měla je nakrátko a z fotek jsem ji přiřadila k Leah.

„Hrozně ráda,“ vyhrkla jsem.

„Spánek je vyčerpávající, co? Nepřeháněj ho. Měla by sis od něj dát chvilku pauzu. “ smál se Seth.

„Náhodou, jsem úplně čilá. Mohla bych skály lámat,“ bránila jsem se a ukousla si kus chleba.

„Není se čemu divit. Prospala si celý den,“ řehtal se Paul.

„Cože jsem? Vždyť je ráno, ne?“

„Jistě, že je ráno, ale taky je úterý,“ vysvětlila Leah.

„Úterý? Já vážně spala celých dvacet čtyři hodin?“

„Ne, to jsi nespala,“ uklidňoval mě Seth s úsměvem.

„Seth má pravdu. Spala si přesně třicet pět hodin. To není dvacet čtyři,“ huhňal Paul s plnou pusou. Strašně jsem se styděla.

„Omlouvám se, nevím, proč jsem se nevzbudila.“

„Nic se neděje, Sněhurko. Byla jsi vyčerpaná a utahaná. Není se čemu divit,“ tišil mě Seth.

„Sněhurko?“ vybuchl smíchy Paul.

„Vadí ti něco?“ sykl Seth.

„Proč Sněhurka?“

„Její vlk je sněhově stříbrný, proto Sněhurka.“

„Hele, Rory, víš, co se stane ze Sněhurky, když si hraje se sirkami v seně?“ vyhrkl Paul.

„Předpokládám, že to bude opět něco velice inteligentního, že?“ skočila mi do odpovědi Leah.

„Jistě, že,“ culil se Paul.

„Tak to vyklop,“ vybídla jsem ho.

„No přeci Popelka.“ Paul se začal neuvěřitelně smát, až jsem si mohla prohlédnout celý obsah jeho úst. Seth vyprskl mléko, které právě pil a Leah mu dávala první pomoc. Já se držela židle, abych se neskutálela pod stůl.

„Jsi idiot, Paule,“ okřikla ho Leah, když už bylo jisté, že Seth nás neopustí do věčných lovišť. Sama se přitom dusila smíchy.

„Náhodou to bylo vtipný,“ řehtal se dál.

„Dojdi mi pro kýbl, když si to zavinil. Podívej se. Mám mléko po celé kuchyni,“ vyčítala mu.

„Nesmíš cmrndat, to je jasný. S třesavkou se mléko nenosí, víš?“ smál se.

„Jdi, ty chcípáku!“ vyjekla Leah, ale Paul stále seděl a smál se.

„Dojdu ti tam,“ nabídla jsem se. Leah mě poslala do malého kumbálku na konci chodby.

„Nefunguje světlo, tak opatrně,“ vybídla mě. Tiše jsem kývla a přešla chodbu. Nevím, jestli na to v tom spěchu zapomněla, ale nějak se mi nezmínila, že v kumbálku jsou dva menší schody. O vyšší práh jsem si ukopla palec, a když jsem se pokoušela vyrovnat rovnováhu, zakopla jsem o koště. Svalila jsem se přímo do kýble, který se mi přilepil na zadek. Nohy mi trčely do vzduchu, a aby toho nebylo málo, zřítilo se koště na mě.

„Do pytle,“ vrčela jsem. V kuchyni zavrzaly židle a po pár vteřinách mě oslnilo světlo z baterky. Jen na chvíli, protože v zápětí se ozval šílený řev. Paul se válel vedle mě. Nemohl popadnout dech, jak se smál. Seth stál němě nad námi a cukali mu koutky. Očividně nechtěl, abych si připadala blbě.

„Ty jsi upír?“ vyhrkl tázavě.

„Jen z třetiny,“ bránila jsem se.

„Nemají upíři skvělý zrak?“ pokračoval v předstíraném klidu, zatím co se Paul stále zakuckával smíchy.

„Mají,“ odpověděla jsem.

„Ty nejspíš ne, co?“

„Nejspíš,“ špitla jsem.

„Cos čekal, že se jí stane, když je dítě Nessie?“ zajíkal se Paul.

„Já nevím, možná jsem předpokládal, že přinese kýbl a ne, že skončí v něm. Radar nefunguje?“ zeptal se.

„Ne, nějak se mi neodrazil signál od zdi, představ si,“ odsekla jsem, ale koutky úst se mi začínali chvět, když jsem si představila malého netopýra se špatným příjmem.

„Zato ty ses odrazila, co?“ odpověděl Seth.

„Hele vy blbouni, co kdybyste ji spíš vytáhli?“ křikla Leah.

„Chceš ven, nebo budeš ještě trénovat?“ zeptal se Seth. Paul se opět rozesmál. Vztekle jsem hrábla po smetáku a rukojetí přetáhla Paula po zádech. Ruce se mu rozjeli a on mi lehl k nohám v šoku. Seth se tentokrát už neudržel a domem se roznesl jeho smích.

„Zmetku! Ty už se taky netlem!“ hartusila jsem na Paula, stále usazená v kýblu s nohama do vzduchu. Po Sethovi jsem střelila jen výhružným pohledem. Přestal se okamžitě smát a místo pomoci nám přibouchl dveře před nosem a odešel. Jeho smích se opět rozezvučel. No počkej, takhle mě tu nechat!

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 32. kapitola

Jahodové nebe - 34. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 33. kapitola: