Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 22. kapitola

18.06.2010 (09:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4093×

Letadlo se s ladností geparda snášelo na přistávací plochu. Zhoupl se mi žaludek, když dosedlo. Možná, že to nebylo jen tou změnou výšky. Byla jsem tu. Stovky kilometrů daleko od své rodiny, se kterou jsem byla zvyklá trávit každý den. Co budu dělat? Taavetti mi sevřel chápavě ruku a povzbudivě se na mě usmál. Alespoň něco pozitivního mi Finsko přineslo do mého zatraceného života.

Vystoupili jsme a v letištní hale si vyzvedli kufry. Ty mé byly obzvlášť těžké. Alice mi zabalila snad celý šatník.

Unaveně jsem zívla a zakryla si otevřenou pusu dlaní. V noci jsem toho moc nenaspala, protože jsem měla cestovní horečku. Celou noc jsem přemýšlela, jestli dělám dobře. Teď, když se vše změnilo. Rozhádaná s tátou, těhotná máma, prapodivný otisk. Ano, bylo to dobře. Tohle bylo to nejlepší, co jsem pro sebe a svou rodinu mohla udělat. Vždyť jsem začátkem července zpět.

V hloučku před odbavovací místností stálo několik lidí. Každý z nich svíral v ruce kus kartonu s neuměle načmáraným jménem.

„Támhle je to tvé,“ drkla jsem do Taavettiho a žaludek se mi opět zhoupl. Dva mladí lidé v doprovodu hezké blondýnky, které nemohlo být víc, než osmnáct. „Sestřička, co?“ sykla jsem. Taavetti se rozesmál a vtiskl mi polibek na tvář, protože jsem se pokoušela trucovat.

„Nech toho, Polárko. Vždyť se na ni podívej. Má velký zadek, šilhá a určitě má rovnátka,“ tišil mě. Ani jedno z toho nebyla pravda.

„Ukousnu jí hlavu,“ vrčela jsem žárlivě.

„Tady?“ vyhrkl pobaveně.

„Ne, venku,“ brblala jsem dál.

„Hele, vaši,“ vyhrkl najednou a já hledala v davu tváře Edwarda a Belly, než mi došlo, že je půl roku neuvidím. Místo nich jsem spatřila dvě osoby s mým jménem na kusu papíru.

Muž byl vysoký a v podstatě nezajímavý. Kdybych jej potkala na ulici, určitě bych jej přehlédla. Zato jeho manželku ne. Vysoká blondýna s jízlivým výrazem ve tváři. Nesympatická od pohledu.

„Já chci domů,“ skuhrala jsem Taavettimu do ucha a nespouštěla zrak z manželů Dante. K mému překvapení se oba podívali mým směrem a usmáli se.

„Rory, to zvládneme,“ tišil mě. Dvojice na druhém konci haly mi v tu samou chvíli zamávala a kývla. Svraštila jsem obočí.

„Jsou divní.“

„Kdyby neměli fialové oči, řekl bych, že jsou jako ty,“ culil se Taav a já si konečně začala všímat detailů. Bledá pleť, vynikající sluch, fialové oči. Neexistující fialové oči. Nikdo nemá fialové oči, leda, že nosí kontaktní čočky. Proč by někdo nosil fialové kontaktní čočky?

„Jsou,“ zašeptala jsem.

„Počkej, vážně?“ vyhrkl Taavetti a díval se jejich směrem. Blondýna se na Taava zářivě usmála a ten chlápek se zašklebil.

„Měl bys jít k těm tvým. Ráno se uvidíme. Večer zavolám,“ vybídla jsem ho a naposledy políbila. Nohy se mi z toho roztřásly. Nechtěla jsem se loučit. Jenže tohle bylo divné. Proč oni? Jak mohli vědět, že jsem podobná?

„Drž se, Polárko,“ špitl a vyšel vstříc ceduli se svým jménem. Udělala jsem to samé.

„Vítej v Americe, Auroro,“ vyjekl chlap a rozhodil dramaticky ruce.

„Rory,“ sykla jsem. „Díky.“

„Taková odporná zkratka. Aurora je mnohem ženštější,“ odfrkla si blondýna.

„Jak se vede vašim?“ vyhrkl muž.

„Ona to očividně neví,“ smála se žena mému výrazu. Nejspíš mi cosi unikalo, což se mi nelíbilo. Které „naše“ měl na mysli?

„No, nejspíš neví. Pojď. Povíme si to doma.“

Prošli jsme dveřmi letiště a nastoupili do luxusního BMW.

„Chápej, když jsme zjistili, že jsi v programu, museli jsme tě mít. Nešlo odolat. To je čest. Naše společenství si o tom bude vyprávět. Princezna u nás doma, tomu neuvěří,“ juchal chlap, jenž mi stále neřekl celé své jméno a děsil mě víc, než předtím.

„Princezna?“ vyhrkla jsem.

„Jsi dcerou Jacoba Blacka, ne?“ znejistěl.

„Jsem Rory Cullenová,“ zkusila jsem.

„Jistě, to říkej lidem, ale v našem světě jsi Blacková,“ smál se.

„Co je náš svět?“ zkusila jsem to.

„Trošku retardovaná, ne? Nejsi po tátovi?“ prskala blondýna.

„No tak, zlato. Takhle se mluví s princeznou?“ klidnil ji.

„Já ji tu nechtěla,“ odfrkla si.

„Musíš ji omluvit, je trošku nervózní, protože naše zlatíčko odjelo místo tebe do Finska, ale brzy se vrátí. Dělá to každý rok. Někam vyrazí a během týdne je zpět. U nás se má nejlépe a moje žena ji zbožňuje. Je taky upír.“

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem už nervózně.

„Ou, omlouvám se, úplně mi to v té euforii vypadlo. Jmenuji se William a tohle je moje rozkošná Claudie,“ rozplýval se.

„Kdo je vaše zlatíčko?“

„Raquelka. Je to miláček. Má podobné vlásky, jako ty. Určitě budete kamarádky.“

O tom jsem silně pochybovala. Z neznámého důvodu jsem z kapsy vytáhla mobil a naťukala jediná čtyři slova: William, Claudie, Raquel Dante.

Odeslat: Dědeček.

Auto zastavilo před velkým domem za Seattlem. Příjezdová brána byla pěkný kus od domu a veškerá okna se skrývala za závěsy stromů.

„Líbí?“ vyzvídal Will.

„Ne, chci do Finska,“ sykla jsem nervózně. Necítila jsem se tu dobře. Nohy se mi opět rozklepaly a celá jsem se potila.

„To na tebe působíme tak zle?“ vyhrkl smutně.

„To byl vtip,“ zahrála jsem to do prázdna. Byla jsem rozhodnutá, že to ráno ve škole zkusím nějak vyměnit. Zařídit si jinou rodinu. Nebo by mi mohl pomoct právě děda. Telefon se mi v kapse rozezvonil, až jsem leknutím nadskočila. Naštěstí William v tu samou chvíli zastavil. Bez rozmýšlení jsem vyběhla z vozu a namířila si to k protějšímu rohu zahrady.

„Dědo?“ vyhrkla jsem.

„Rory? Jsi v pořádku?“ panikařil. Děda nikdy nepanikařil. Proč teď?

„Kdo to je?“ vyzvídala jsem.

„Will s Claudií jsou staří známí z Chicaga. Jen nechápu, co dělají v Seattlu a ještě k tomu, jako manželé. Jak se k tomu připletli?“

„Raquel. Je to jejich dcera. Nevím, jak se to ze školy dozvěděli, ale ona je ve Finsku. Prý to dělá často.“

„Nevíš, jak vypadá?“

„Prý je mi podobná,“ špitla jsem. Víc jsem nevěděla. Na druhém konci nastalo nepříjemné ticho. Nesnášela jsem jeho odmlky. „Dědo!“ vyhrkla jsem nejistě.

„Promiň, srdíčko. Jen jsem se zamyslel. Kde jsi?“

„Mají dům za městem. Velký dům. Jsem v jednom z koutů zahrady. Snad mě neslyší.“

„Určitě ne, pokud ti nestojí za zády.“ Prudce jsem se otočila a začala mít divný pocit. Proč to musel říkat? Neustále jsem kroužila kolem své osy a otáčela se přes rameno.

„Kde je Taavetti? Je s tebou?“

„Není. Odjel se svou rodinou.“

„Dobře, to je v pořádku.“

„Dědo?“ vyhrkla jsem nejistě. Netušila jsem, jestli to hraje nějakou roli, ale napadlo mě, že by to měl vědět.

„Hm?“

„Oni vědí, že to ví,“ vzdychla jsem. Opět to odporné ticho, které mi rvalo bubínky. Bála jsem se. Konečně mi došlo, že má emigrace za velkou louži byl nejstupidnější nápad.

„Zavolám ti,“ odpověděl a zavěsil.

„Halo?“ vyhrkla jsem už do hluchého telefonu. „Dědo?“ zkusila jsem to znovu. Nic.

Z rozhovoru jsem si odvodila, že Will s Claudií nebudou to největší zlo. S Raquel jsem si tak jistá nebyla a to jsem nepřemýšlela o skutečnosti, že vědí o tom, že Taavetti zná pravdu.

Můj Taavetti. Možná bych měla zavolat Sethovi. Pomohl by mi. Přeci jen je blízko. Jenže on byl vlk. To by ti dva nezvládli. Opětovně jsem nadskočila, když mi zazvonil mobil.

„Tak rychle?“ vyhrkla jsem.

„Sotva jsi přistála,“ smál se hlas na druhém konci.

„Ou, to jsi ty,“ zesmutněla jsem.
„Čekal jsem lepší uvítání,“ smál se.

„Promiň, strýčku. Jsem nervózní. Čekám důležitý telefon od Edwarda.“

„V pořádku. Děje se něco? Zníš vážně divně.“

Převyprávěla jsem Manu celý svůj přílet a seznámení. Tiše a trpělivě poslouchal do úplného konce.

„Říkáš, že se jmenuje Raquel?“

„Hm,“ odsouhlasila jsem to.

„To je španělské jméno.“

„Neříkej,“ odfrkla jsem si.

„Já ji znám. Nejspíš, tedy. Nebo ji zná minimálně Skye.“

Srdce mi nervózně poskočilo. Jestli to takhle půjde dál, umřu na infarkt. V uchu mi píplo a ten zvuk mi nahnal husí kůži.

„Manu, vydrž. Asi volá děda,“ poprosila jsem jej a přepnula hovor.

„Vím, kdo je ta Raquel,“ vyhrkl Edward.

„Já už taky. Je ze Španělska a Manu ji nejspíš zná. Mám ho na druhé lince.“

„Nejen to. Raquel je upírka, která šla Manu po krku. To ona udala Skye a Jasmine Volturiovým. Proto málem Skylar přišla o Manu,“ vysvětloval. Hlasitě jsem polkla. To mám skvělé vyhlídky. Nemám já na ty rodiny smůlu?

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 21. kapitola

Jahodové nebe - 23. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 22. kapitola: