Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 20. kapitola

14.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4360×

„To jsi udělal schválně!“ vrčel Edward.

„Ne, uletělo mi to, přísahám. Proč bych to dělal, nevíš?“ křičel táta.

„Jsi šílený pokrytec!“

„Nebylo to schválně, pijavice a nech mě být!“

„Co sis tím chtěl dokázat?“ syčel dál děda.

Stáli proti sobě, jeden zuřivější než druhý. Já seděla mlčky na zemi a třásla se.

„Dejte pokoj. Oba!“ krotila je Rose.

„Vždyť se nic nestalo,“ usmíval se Emm.

„Nestalo? Ty si ji neslyšel? Vždyť ji málem zabil!“ vřeštěl děda.

„Jsi normální? Byla na opačné straně, než jsem mířil!“ bránil se táta.

„Ha!“ vyjekla Bella.

„Co – ha?“ nechápal táta.

„Práskl ses, Jakeu,“ souhlasila mamka.

„Nepráskl,“ bránil se táta.

„Mířil si na Taavettiho schválně, proto si nic nenamítal, když to Rory navrhla. Proto si počítal ve španělštině celý zbytek dne. Proto jsi nechtěl hrát proti Rory. Mohla by ti stát v ráně, co? Jenže to si nepočítal s tím, že až to uvidí, málem ji to zabije. Jsi hrozný pokrytec. Kvůli nějaké pitomé vlčí věci ji chceš zabít přítele, kterého miluje. Ona se neotiskla, už to pochop!“ vrčel děda.

„Ty jsi mířil vážně schválně?“ nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

„Určitě ne,“ tišil mě Taav. „Ehm, co je to ten otisk?“ vyzvídal.

„Vlčí věc,“ sykla jsem společně s ostatními rozzuřenými upíry.

„Věčná láska, kterou nemůžeš zrušit,“ culil se na něj spokojeně táta.

„Láska?“ zašeptal a smutně se po mně podíval.

„Ty jsi vážně idiot, Jacobe,“ sykla Bella a raději šla pryč. Edward jen vrtěl hlavou a šel za ní.

„Blbče,“ sykla Rose a zmizela s Emmettem, který jen nechápavě vrtěl hlavou.

„Tohle je moc,“ odfrkl si Jazz, pomohl mi zvednout Taavettiho, který si pochroumal nohu, když ho Edward strhl stranou z cesty míčku a odváděl jej pryč. Alice tam zůstala se mnou a s tátou. Stále jsem nemohla uvěřit.

„To jsi vážně tak moc zatrpklý, Jacobe? Proč nechceš, aby ta holka byla šťastná po svém?“ vyzvídala Alice.

„Pokecáme si, až budeš mít svoje děti, jo? Ou, promiň, ty je mít nebudeš, tak nic,“ odsekl a rozeběhl se pryč. Stály jsme tam obě, jak solné sochy. Po tvářích mi tekly slzy a v krku jsem měla knedlík.

Tohle nebyl můj táta. Tohle bylo monstrum, které si navléklo jen jeho kůži.

„Jdeme domů. Taavetti tě potřebuje,“ vybídla mě teta.

Byla jsem schopna jen kývnout.

„Alice? Povíš mi, jaký byl táta kdysi? Nemohl být přeci vždycky takový,“ skučela jsem.

„Nebyl. Je sice pravda, že uměl slova skvěle mířit tam, kam chtěl, ale nedělal to moc často. Většinou jen na Rose, nebo Edwarda. Belle kdysi dávno řekl, že by byl raději, kdyby byla mrtvá. Jacob je zvláštní. Podle mého se spíš za maskou drsňáka schovává malý kluk. Jen si to vezmi. V šestnácti se zamiloval a ta holka ho odmítla. Zjistil, že je vlkodlak a pak se otiskne do upírky. Dobře, do poloupírky, abych byla přesnější. Tu si vezme, má s ní děti a prvorozená se mu zakouká do člověka, stejně, jako tenkrát on. Jenže ji ten člověk na rozdíl od něj, miluje. Vychází jí to. Pak přijde – podle něj – perfektní partner pro jeho dítě. Vlkodlak, jako on. Něco proběhne, jenže i Jacob ví, že to není tak horké. Takže, jak má přimět dceru, aby tomu věnovala pozornost? Zkouší všechno možné, chápeš? Jenže zachází ve své hysterické snaze moc daleko,“ vysvětlila.

„Jdi dělat psychologa,“ vydechla jsem. „Teď znovu a pomalu, ano?“ požádala jsem ji. Alice se jen mému vtipu zasmála.

V hlavě jsem si dávala její slova dohromady.

„Ehm, teto?“

„Hm?“

„Děti?“ vyhrkla jsem.

„Ou… No, nejspíš bychom se měli vrátit,“ vymlouvala se.

„Děti?“ zopakovala jsem.

„Jdeme domů,“ vyhrkla a utíkala napřed k autu.

Potvora! Tohle mi někdo musí vysvětlit.

Jenže to mohlo klidně počkat. Nejdřív jsem si přála zjistit, jestli mi táta Taavettiho nepochroumal přes příliš.

Edward ho doma pečlivě prohlédl.

„Jen malý výron. Špatně došlápl. Je to moje vina, strhl jsem ho moc rychle. Nestihl se ustálit, než jsem ho pustil.“

„Celý Edward,“ smál se Emmett. „Zase to vztahuje na sebe, vidíš?“ Drkl do Jazzyho.

„Je to pravda!“ bránil se děda a Bella mu vtiskla polibek.

„Jistě, že je, lásko,“ tišila ho s úsměvem.

„Jsem tele,“ smál se Taav. Uvelebila jsem se u jeho hlavy, tudíž mi ji mohl v klidu položit do klína.

„Jak si to užívá, co?“ Smál se Jazz.

„Trochu moc,“ sykl Edward.

„Pardon,“ omlouval se Taavetti.

„Pokud jsi jen u myšlenek, ale stále to je hrozné poslouchat. Pokus se, prosím,“ vybídl ho Edward se snahou o úsměv. Napadlo mě, že mu Bells kroutí ruce za zády. Děda se rozesmál a zatleskal, abych viděla obě ruce. Zakřenila jsem se na něj.

„Už mi někdo poví, co je to ten otisk?“ změnil téma. Ta slova byla, jak kdyby někdo v metru zařval, že tam je bomba. Pokoj osiřel a jen já tam zůstala uvízlá pod jeho hlavou. Skvělé.

„Fíha,“ vzdychla jsem.

„Nejspíš to zůstalo na tobě,“ usmál se.

Jo. Zůstalo to na mně. Má milovaná rodina. Vyvraždit je.

„Dáš mi pusu?“ bruslila jsem.

„Rory,“ zvážněl.

„Jen jednu,“ prosila jsem a doufala, že mezitím něco vymyslím.

Přitáhl si mě k sobě a jemně políbil. U toho se nedalo myslet. Ani kdybych chtěla. Poté jsem mu vtiskla polibek já, pak další a další.

Do němoty s tebou, jen ať se neptáš na otisk! Napadlo mě.

Ještě jednu…

„Rory, nerad ruším, ale měl bych odvést Taavettiho domů a ty máš dole telefon,“ špitl od dveří Edward.

Díky, díky, díky!

Děda se jen nepatrně usmál.

„Dobře, děkuju. Taavetti, promiň. Musím to jít vzít.“ Taav jen vzdychl a kývl.

„Uvidíme se zítra,“ dodala jsem a vyběhla ze dveří.

Uvelebila jsem se na gauči a zírala z okna.

„Rory, Edward ti neřekl o telefonu?“ vyhrkla máma, když mě viděla.

„On vážně je? Ou…“ vyjekla jsem a sáhla po sluchátku. „Rory,“ ohlásila jsem se.

„Ahoj, Sněhulko,“ ozval se na druhém konci hlas.

„Sně – co? Kdo je to?“ vyzvídala jsem.

„Tady Seth, pamatuješ si mě?“ Zněl nejistě. Sykla jsem nad vlastní tupostí, že jsem ho nepoznala.

„Kdo?“ rýpla jsem nakonec.

„Ten blbec, co ti zachránil psa z domu, kde vypuklo peklo,“ smál se. Došlo mu, že si jej jen dobírám.

„On měl jméno?“

„Jo, myslím, že Fido, nebo tak nějak,“ smál se. Musela jsem se zasmát i já.

„Já myslela toho blba,“ vyhrkla jsem. „Ou, promiň, toho blba beru zpět, já to tak nemyslela,“ bránila jsem se, ale Seth se jen smál.

„Chápu to. Sám jsem mimo. Chtěl jsem s tebou mluvit, jenže ty ses mi vyhýbala. Možná nám to po telefonu půjde lépe.“

„Nemyslím si. Sethe, já nevím, co to bylo. Nevím, proč jsem omdlela a nevím, co se ti honí hlavou, ale já v ní mám docela guláš.“

„Výborně, protože já mám v krku knedlík. Můžeme si otevřít restauraci,“ smál se.

„Sethe!“ okřikla jsem ho. „Nezlehčuj to!“

„Musím. Neumím mluvit o vážných věcech. Já ti to povím jinak. Podle Sama to otisk byl, ale mluvili jsme o tom dlouho a shodli se, že to bude nejspíš jiné, jelikož jsi wolpire. Protože jinak si to nedokáže vysvětlit.“

„Jiné?“

„No, ehm… To se špatně vysvětluje po telefonu.“

„To nevadí. Já teď budu půl roku v Seattlu, tak se můžeme sejít na kafe,“ vyhrkla jsem a až poté jsem se praštila do hlavy. Měla jsem chuť spíš s tou hlavou praštit do zdi.

„To je skvělé!“ jásal. „Hele, neboj se. Já po tobě nechci nic. Neber to, jako, že si tě nárokuju, nebo tak něco. Musíme najít jen společnou řeč. Obzvlášť pro tvého posedlého otce,“ smál se.

„Nemám otce,“ sykla jsem.

„Prosím?“

„Můj otec zemřel. Mám jen maminku,“ vzdychla jsem.

„Jacob je mrtvý? Cože!“

„Pro mne ano. Od dnešního odpoledne.“

„Ok, tak to mi vysvětli,“ dožadoval se.

„Zemřel. Co chceš slyšet?“

„Dobře, ehm – dej mi tátu,“ prosil.

„Zemřel.“

„Edwarda?“

„Není tu.“

„Sněhulko, máš tam někoho živého, soudného a přítomného?“ panikařil.

„Sněhulko?“

„Bílý vlk, chápeš? Jenže to je teď jedno. Dej mi někoho k telefonu.“

„Máš tu mě,“ rýpla jsem si.

„Jistě, že mám a jsem za to moc rád, ale ještě raději bych zjistil, proč si pohřbila mého přítele.“

„Pohřbil se sám,“ odsekla jsem.

„Dej – mi – Bellu,“ slabikoval.

„Babi!“ zařvala jsem schválně u sluchátka, až Seth sykl šokem.

„Rory,“ mručela Bella, když si brala podávaný telefon.

„Poslouchám tě,“ začala. „Je v pořádku… Není v pořádku… Zuří… Ne, nemluví… Nevím, kde je… Odjel… Vezl Taavettiho domů… Jen pochroumaný kotník… Má mobil u sebe, ano… Jo, měj se… Dobře, ještě se ozvi… měj se, Sethe,“ domluvila Bella a zavěsila. „Co ho plašíš, raubířko?“ smála se.

„Já jen řekla pravdu.“ Krčila jsem rameny.

„Vážně si tátu pohřbila?“

„Jo. On chtěl pohřbít Taavettiho.“

„Byl tam Edward. Viděl to. Nic mu není, ne?“

„Udělal toho už tolik, že se divím, proč to přišlo až teď.“

„Je to tvůj táta,“ vzlykla máma, která vykoukla zpoza rohu.

„Nessie, pojď k nám,“ vybídla ji Bella.

„Nemám čas,“ sykla.

„Jdu za ní, ano? Zvládneš to?“ ptala se babička.

„Půjdu se projít. Pročistit si hlavu a bude opět fajn. Snad bude i z mrtvých vstání,“ culila jsem se falešně. Bella mě políbila na spánek a zmizela za mámou v kuchyni. Já naopak vyběhla před dům a hurá do lesů.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 19. kapitola

Jahodové nebe - 21. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 20. kapitola: