Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 18. kapitola

12.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4331×

Mohlo se to pokazit víc? Ne! Měla jsem si uvědomit, že na tomto světě nejsem proto, abych byla šťastná, ale aby se mi Osud pomstil. Taavetti neutekl s křikem – naopak. Chrlil jednu otázku za druhou a pak…

Málem jsem ho zabila ve své vlčí podobě. Hloupé umocnění pocitů. Jenže když jsem byla Bílou vlčicí, měla jsem své „choutky“ silnější, vtíravější, neodolatelnější. Jakási vyšší moc si se mnou hrála, jako kočka s myší. Když jsem měla hlad v lidské podobě, byla Bílá vlčice mnohem více posedlá jídlem. Napadlo mě, jestli by to bylo stejné i se sexem…

„Ehm…“ vyrušil mě z úvah hlas. Došlo mi, že jsem někde, kde jsem být rozhodně neměla. Alespoň ne teď. Nebo ano? Uvědomovala jsem si, že ležím v posteli. Cítila jsem lehoučký tlak deky a směsici vůní patřící mé rodině.

Neměla bych náhodou sedět u večeře? Proč mě hřeje slunce na tváři, když má být pozdní večer?

Jako ve špatném filmu se mi vracely vzpomínky. V malých útržcích jsem si vybavovala tváře.

Skye. Usmíření s Manu. Vysoké podpatky. Schody. Tanyi krátké šaty. Dusícího se tátu a zuřící Bellu. Oči…

S šokem jsem sebou trhla a vzpřímila se do sedu, když jsem je uviděla. Nemohla jsem se nadechnout. Hrdlo jsem měla sevřené, jako kdyby mě někdo škrtil. Měla jsem pocit, že z toho zešílím, pokud někdo rychle nezasáhne. Pomozte mi někdo! Ječela jsem sama pro sebe.

„Jazzy!“ křikl Edward, který seděl vedle mě. Když se strýček objevil ve dveřích, Edward se na něj nepatrně otočil. „Mohl bys?“ špitl a Jasper se jen pousmál. Pokoj se naplnil náhlým klidem a mé hrdlo se uvolnilo.

„Jak ti je?“ Znovu jsem se lekla. Máma seděla celou dobu u mé hlavy. Proto jsem si jí nevšimla. To bylo typické. Vždy v pozadí. Nikdy tam, kde jsem ji chtěla.

„Co se stalo?“ vydechla jsem.

„Trošku si nezvládla otisk,“ usmívala se smutně.

„Nessie, říkal jsem ti, že to nevypadalo na otisk,“ vyvracel děda.

„Seth to potvrdil. A Jacob si toho taky všiml. A Jazz to cítil! Že jo, Jazzy?“ Máma hledala pomoc u Jaspera, který stále stál ve dveřích.

„Cítil jsem jen nejistotu, lásku, nedočkavost, radost a jiné vánoční pocity. Jsou to obvyklé emoce před Vánoci, Ness,“ ujasňoval.

„No tak! Komu tu lžete do kapsy?“

„Nessie,“ utnul ji Edward, když se máma pokoušela opět promluvit, zavrčel, „dost!“

Máma semkla rty a rozzuřeně odešla.

Děda s babičkou své role rodičů plně ovládali. I když si moje máma na Bellu nesčetněkrát otevřela pusu, nikdy ji neuhodili. Možná, že na mou mámu platilo něco jiného. Možná to jen bylo Edwardem a Bellou. Já za svůj život dostala jedinou facku. Věděla jsem, že byla právem. Jenže z neznámých důvodů mi vadila mnohem méně, než odměřenost Belly s Edwardem. Jistě, že jsem litovala svých slov, ale litoval jich vůbec i táta? O celé věci jsme od té doby nemluvili. Nemohla jsem si být jistá ničím. Co mi vůbec moji rodiče dali? Kromě nezájmu?

„Dali ti lásku. I když si myslíš, že ne. Udělali by pro tebe první poslední,“ odvětil mi děda a sevřel mou dlaň ve své. „Když už jsem u té lásky. Máš pocit, že to byl otisk?“ dodal opatrně.

„No jasně, otisk poznám. Zažila jsem jich už tolik,“ vrčela jsem.

„Promiň, jen jsem byl zvědavý,“ usmíval se smutně.

„Dědo, promiň, ale – mohli byste…“ Nemusela jsem dál mluvit. Edward se v tichosti zvedl z okraje postele, políbil mě na čelo a odešel pryč. Po cestě se k němu přidal Jasper. K mým uším se donesl jen kousek jejich rozhovoru.

„Je dobře, že nakonec bude za mořem,“ šeptal Jazz.

„Tím jsem si den ode dne méně jistý. Tohle bude ještě zajímavé,“ odpověděl mu děda. Souhlasila jsem.

Takže já se otiskla? Tohle byla ta láska, která hory přenáší? Tohle cítí máma s tátou? Neměla bych prahnout po jeho společnosti? Vzbudit se s jeho jménem na rtech? Nebo se otisk vymyká obyčejným zvyklostem s první láskou?

Seth Clearwater.

To byl můj objekt otisku? Vážně?

Nebyl ošklivý. Byl statný, svalnatý a vysoký. Měl ebenové vlasy, mahagonové oči a plné rty.

Taavetti je má taky plné a horké. Měkké a dokonale padnoucí k těm mým. Co mu mám říct? Že jsem se otiskla a musím být se Sethem, protože si to má přirozenost přeje? Protože je to můj osud a takhle to má být? Co poví Seth Eleně? On se vážně otiskl? Do mě?

Ne! Dost! Přestaň, tohle je šílený! Tohle nemůže být otisk!

Kde jsou motýlci v břiše? Zrychlený tep, když si vybavím jeho tvář s úsměvem a dolíčky… Má Seth dolíčky? Taavetti je má. Pokaždé, když se usměje, objeví se. Jsou malé a roztomilé. Kolikrát jsem se ho pokoušela rozesmát, jen, abych je viděla…

„Rory, snídaně!“ křičel táta pod schody. Hlasité dupání, které jeho hlas následovalo, mě upozornilo, že se blíží. „Můžu?“ vyhrkl za dveřmi a ihned vešel.

„Na co slova?“ sykla jsem a povytáhla obočí.

„Tak, jak je, kočko?“ smál se.

„Neurážej mě, ano?“ vrčela jsem.

„Nikdy ti to nevadilo,“ divil se.

„Já nemluvím o kočce, ale o mé inteligenci. Moc dobře víš, jak mi je. Minimálně jeden člen rodiny ti to řekl.“
„Chci to slyšet od tebe. Měla bys být veselá, ale netváříš se tak,“ zesmutněl.

„Není důvod. Nelíbí se mi to. Je to divné,“ syčela jsem.

„Nechtěla bys mě pustit do své hlavy? Pak bych ti mohl říct, jestli to byl otisk, nebo ne,“ navrhl zvědavě.

„Ne nemohla,“ sykla jsem. „Kde je vůbec ten Indián?“ vyhrkla jsem.

„Kdo?“

„No, Seth,“ opravila jsem se. Přízemím se nesl Emmettův smích.

„Rory, možná tomu nevěříš, ale já vím, jak ti je. Sám jsem si prošel tím zmatkem, když Bella otěhotněla. Chtěl jsem – dělal jsem vše pro to, aby se Nessie nenarodila.“ Táta se zarazil a otřásl nad tou děsivou větou. „Jenže když se narodila, stalo se mi to. Otiskl jsem se do bytosti, kterou jsem ze srdce nenáviděl a chtěl zabít. Vše bylo pryč. Nenáviděl jsem se, že jsem takový. Holka, kterou jsem do té doby pokládal za jedinou na světě, ležela v patře mrtvá a já chtěl jen to malé dítě s čokoládovým pohledem. Měl jsem potřebu ji chránit. Byla na lásku ještě hrozně malá, ale potom vyrostla a otisk změnil význam, víš? Možná, že až budeš taky dospělá, propukne to naplno,“ ujišťoval mě a já se zhrozila.

„Možná to nebyl otisk,“ nadhodila jsem.

„To teď necháme být. Jsi zmatená, až se uklidníš, probereme to,“ rozhodl a zamířil z pokoje.

„Jako vždy, co?“ sykla jsem.

„Prosím?“ Nechápal táta.

„Pokaždé se to odsune, dokud si podle tebe nepřiznám tvou pravdu, co? Je to tak vždycky. Jenže já nechci být maňásek, kterého si navlečete na ruku, chápeš? Tobě jde jen o to, abych nebyla s Taavettim, protože se tě nebojí. Myslel si i na Elenu? Co ona? Mají se brát, já nechci být Emilly, chápeš to už?“ blekotala jsem. Nejspíš jsem si právě vysloužila další facku za drzé chování, ale bylo mi to jedno. Holt jsem neuměla mlčet, když bylo něco nefér.

„Jsi paličák,“ sykl se rty semknutými do úzké linky.

„Celý tatínek,“ odfrkla jsem si a vzdorovitě vystrčila bradu.

Táta mě probodával pohledem a jeho indiánské nosní dírky se roztáhly tak moc, že by jimi projel nákladní vlak, jako tunelem.

Díky bohu, že mám nos po mámě.

Z ničeho nic se táta začal smát. Prvotní má reakce byla, že jsem hledala Jazzyho a jeho dar. Poté mě napadlo, že se otec pomátl. Když jeho ruce nečekaně vyletěly do vzduchu, lekla jsem se a myslela na nejhorší. Facka!

„Au!“ vyjekla jsem dřív, než se jeho ruce dotkly mého těla. Hlavu jsem si schoulila do dlaní.

„Co blbneš?“ vyhrkl šokovaně táta.

„Nebude facka?“ ujišťovala jsem se.

„Vážně myslíš, že jsem tě chtěl praštit? Nikdy už nebude facka. Ani nevíš, jak mě to mrzelo, že jsem ujel.“ Bylo mi ho vážně líto. Zpytoval se.

„Byla to i moje chyba, neměla jsem být drzá. Taky jsem ujela.“

„Celý tatínek,“ zopakoval moje slova. „Odpusť mi ta slova, prosím,“ žádal mě. Dokončila jsem za něj pohyb a objala ho. Bylo to fajn, objímat rodinu. Chybělo mi to. Možná ta podoba, mezi námi, byl důvod, proč jsme k sobě měli tak blízko. Jenže jakou zeď jsem si postavila s mámou? Proč je mi tak vzdálená?

„Geniální! Excelentní! Hurá!“ rozječel se Emmettův hlas domem. Oba jsme se zděsili tak moc, že jsme vyběhli z pokoje rovnou do obýváku. Naskytl se nám dokonalý pohled. I přes nedostatek místa a velkou skupinu „lidí“, skákal Emmett po pokoji a dělal ve vzduchu salta.

„Zešílel, chudák,“ politovala ho Rose.

„Co je?“ vyhrkl táta zvědavě.

„Navrhla jsem, že bychom si mohli vynahradit včerejší večer a zahrát si dnes baseball,“ špitla Alice a táta se okamžitě přidal k Emmovi.

Jenže zatím, co já sledovala scénu, scéna si pomalu začala všímat mě. Znejistěla jsem a stáhla si tričko víc přes holé břicho.

Počkat – já byla polonahá!

Měla jsem jen tričko, které mi večer někdo oblékl a kalhotky. Jen kalhotky. Šestnáct párů očí mě sledovalo. Nedokázala jsem se pohnout. Zkameněla jsem hanbou. Nestihla jsem reagovat. Zbytek však ano. Obzvlášť mužská část.

Manu prudce semknul víčka a dusil se škodolibým smíchem. Emmett se řehtal jemu. Jazz se blesku-rychle otočil směrem k oknu a pusu si zakryl, aby nevybouchl, jako Emm. Drazí strýčkové! Táta jen skočil po Sethovi, který měl pusu dokořán a sjížděl mě pohledem. Děda mu k tomu dělal hudební doprovod v podobě vrčení.

Byl to chaos.

Alice mě zakrývala přehozem z gauče. Rose mlátila do Emmetta, který se nepřestával smát. Bella s Tanyou držely Edwarda, jenž chtěl pomoct zardousit Setha a máma se Skye a Kate se pokoušely odtrhnout od sebe oba vlky. Elena se krčila v rohu.

Manu mezitím stále stál se zavřenými víčky a Jasper civěl z okna. Vidět tohle v televizi, nejspíš se neuvěřitelně bavím. Bohužel jsem měla v tomhle filmu hlavní roli.

Aby toho nebylo málo, vystartovala najednou Bella po Tanye. Skočila po ní, jak hladový tygr a vše se v momentě obrátilo.

Edward se pokoušel odtrhnout svou milou, chápavou, křehkou a sladkou ženu od Tanyiny hlavy. Nakonec mu musel pomoct Manu, Jasper i Emmett. Trhali je od sebe navzájem, jelikož se ukázalo, že Tanya útočí také. Nejen, že se brání. Alice jen nestíhala žasnout.

„Vidíš to?“ zeptala se mě nevěřícně.

„Dělej něco,“ prosila jsem ji.

„Klid!“ křikla jemně teta.

Nic.

„Hej, lidi!“ zvýšila hlas. Opět se nic nedělo.

„Já tak nerada řvu,“ zasténala a zhluboka se nadechla. „Parchanti nesmrtelní, dost! Nebo si spolu už nebudete hrát!“ Já sama jsem ztuhla šokem. Přemýšlela jsem, kde se to v ní vzalo. Se mnou ztuhla celá skupina. Alice se spokojeně usmála a vychutnávala si to ticho.

Když se přestaly třást okenní tabulky, seděli už všichni dost daleko od sebe.

Bellu s tátou drželi u jídelního stolu Rose s Emmettem, Alice, Skye a já s mámou. Daleko od Tanyi se Sethem na gauči v obležení Kate, Eleny, Jaspera, Edwarda a Manu.

„Co to do vás vjelo?“ vyhrkla Alice, když nabrala novou sílu.

„Já vím, co! Já vím, prosím, tady!“ ječel Emmett a mával zdviženou rukou ve vzduchu. Táta s Manu se začali smát. Rose se jen natáhla přes stůl a praštila Emmetta do zátylku. Manu s Jacobem spolkli svůj smích a pokoušeli se tvářit vážně.

„Blboune,“ sykla Rose směrem ke své drahé polovičce.

„No, pardon, ale mě to tu připomíná školu.“ Cukaly mu koutky.

„Věčné dítě,“ vrčela Rose.

„Já už chci hrát,“ šišlal Emmett a naoko smutnil.

„Za tohle hrát nebudeš,“ sykla Rose. Emmettovi ztuhla tvář.

„Rychle pryč,“ špitla mi Alice do ucha a metelila z domu. Ve dveřích mě předběhl táta, máma, Bella, Seth, Elena… Všichni! Hloupý přehoz! Dveřmi jsem probíhala ve chvíli, kdy Rose promluvila.

„Klid, medvídku. To byl jen vtip. Polož hezky ten stoleček, ano?“

Do křoví jsem skákala šipku. Na poslední chvíli mě chytil táta. Neodvažovali jsme se hlasitě smát. V domě se ozvala rána.

„Ach, ne!  Můj stůl,“ vzlykla posměšně Bella.

„Moje okno,“ sykl odevzdaně Edward.

„Moje stolička,“ pronesl posměvačně Emmett. Všichni se smáli, jen já netušila, co se děje. Jaká stolička?

„Ježíši, můj Fido!“ vyjekla jsem najednou a řítila se zpět do domu.

„Vidíš? Měl jsem pravdu. Celá maminka.“ Slyšela jsem jen tátovu výtku k mámě.

Než jsem vzala za kliku, zadržely mě dvě ruce.

„Jdi zpátky, přinesu ti ho. Co kdyby ses připletla do cesty třeba televizi. Nechci, aby se ti něco stalo,“ špitl Seth a odtáhl mě od dveří. Stála jsem, jako opařená a dívala se na něj. Myslel to vážně?

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 17. kapitola

Jahodové nebe - 19. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 18. kapitola: