Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 12. kapitola

06.06.2010 (08:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4045×

Doma bylo stejné mučivé ticho, jako v džípu. Do chvíle, než se objevila Bella. Jako jediná mě sevřela v náruči.

„Tys nám dala,“ vyčítala tiše. Maminka stála u dveří do kuchyně a uhýbala pohledem. Rose s Alice seděly na pohovce. Dívaly se z okna.

„Omluvám se,“ špitla jsem a zabodla oči do země.

„To tě nezachrání. Chovat se takhle. Nejraději bych tě seřezala. Jsi klacek! Copak jsme tě takhle vychovali?“ vrčela máma.

Uznávala jsem, že má právo se zlobit, ale nelíbilo se mi, že mě shazuje před celým domem.

„Nessie, uklidni se,“ tišila ji Bella.

„Přestaň se do toho už konečně plést, mami! Řekla jsem to tátovi a teď i tobě. Rory je náš problém,“ vztekala se máma. Bella couvla v omluvném gestu, což mě dopálilo. Babička pro mámu udělala tolik dobrého a ona je teď na ni, jak pes. Na mě mohla ječet, byla to máma, ale na babičku ne!

„Neřvi na ni, jak sedmihlavá saň – au!“ vyjekla jsem, když mi táta vlepil facku.  Celý se třásl.

„Co si o sobě myslíš? Kdo si myslíš, že jsi? Jak si dovoluješ mluvit takhle s vlastní mámou! Tohle je už moc! Jsi nejrozcapenější harant, jakého znám! Nevděčný parchant, bez špetky úcty k vlastní rodině! Táhni mi z očí, než tě znovu praštím! Proč ty ses musela narodit – nechápu!“ řval, jak lev. Jeho hlas se nesl domem a já s každým jeho slovem byla menší a menší. Když se táta napřáhl, že mě znovu praští, skrčila jsem se na bobek a schovala hlavu mezi kolena. Vinou své nešikovnosti jsem sebou plácla na zadek. Ani jsem se nepohnula a očekávala úder.

„Jacobe, dost! Vždyť je doma, ne?“ Bránila mě Bella.

„To nebylo za útěk, ale za tu saň,“ zavrčel rozzuřeně.

Táta naštěstí stáhl ruku a třesoucí vyběhl z domu. Bella běžela za ním. Máma se mlčky vrátila do kuchyně a na nohy mi pomohly dvě ledové ruce. Vytáhly mě, jako hadrovou panenku.

„Děkuju, Rose,“ špitla jsem směrem k tetě.

„Nemluv na mě,“ sykla a odešla pryč. Stála jsem tam – uprostřed pokoje – ronila slzy a třásla se vzlyky.

Zírala jsem tupě do míst, kde všichni zmizeli.

„Tohle se ti moc nepovedlo, co?“ ozval se hlas za zády. „Pojď sem,“ vybídla mě Alice.

„Zvrtala jsem, co se dalo.“

Uvědomila jsem si.

„Myslím, že když se jim omluvíš, bude to v pořádku. Všichni jsme se o tebe hrozně báli, Rory. Tohle jen tak nevyšumí. Dej jim čas. Chápu, že se prostě jen pokoušíš na sebe upozornit, ale najdi jiný způsob. Tenhle není moc dospělý,“ zasmála se.

„Všechno mě mrzí – tedy do určité míry,“ dodala jsem, když jsem si vzpomněla na srub.

„Bude to v pořádku, když přestaneš dělat naschvály.“

„Nedělám naschvály, teto.“

„Rory, když už se zlobí i Rose, která tě zbožňuje skoro stejně, jako Nessie, tak je to zlé.“

„Nevím, proč je ona tolik vytočená. Nikdy jsme si k sobě nenašly extra krátkou cestičku,“ vzdychla jsem.

„Rose miluje své blízké tiše, kromě Nessie a Emmetta. Jenže ty jsi Nessie hodně ublížila, když si utekla. Rose se zlobí kvůli ní. Nessie to neměla lehké, když ses narodila,“ vyprávěla.

„No, to děkuju. Takže za to mohu já?“ vyhrkla jsem dotčeně.

„Jistě, že ne! Chytáš se slovíček, Rory. Tvoje máma byla po porodu nemocná, víš? Nezvládala to. Rose se o ni starala s Jacobem, zatím, co Edward s Bellou vychovávali tebe. Nemohli jsme ji k tobě pustit. Byla schopná ti ublížit. Nevěděla, co dělá, co vidí, kdo je. Měla deprese. Neustále volala dědu Charlieho, který zemřel už hodně dávno. Nedokázala se z toho dostat. Možná ji to trápí stále. Vyčítá si, že to nezvládla,“ objasňovala.

Vzpomněla jsem si na milion věcí a situací. Byl tam děda, babička, Alice i táta, ale máma?

Emmett se mnou hrával na schovávanou, táta běhal po lese, babička mi vyprávěla o knihách a děda učil hrát na klavír, ale máma?

„Co jí bylo?“ vzdychla jsem.

„Laktační psychóza,“ odpověděla mi.

„Lak – co?“ Svraštila jsem obočí.

„To je duševní nemoc. Víš, po porodu se maminkám vrací hormony do normálu, nebo se vychylují. Je to prostě pro to tělo zmatek. Některé to nezvládají a Nessie k nim patřila.“

„Proč mi to nikdo neřekl?“ vzlykla jsem. Dopadlo na mě celé to divadlo. Připadala jsem si zneužitá a podvedená. Bylo mi líto všeho, co jsem své mámě kdy udělala. Mrzelo mě, že jsem ignorovala tátu, který to měl těžké. Byla jsem sobec. Konečně mi došlo, proč jsem jezdila do Španělska. Byla jsem přítěž pro celou rodinu a i oni si potřebovali odpočinout. Ode mě.

„Nebylo nutné, abys to věděla.“

„Teto, promiň, ale já se musím jít projít,“ vyhrkla jsem. Cítila jsem, jak se moje vnitřnosti třesou. Neměla jsem vztek, ale sžíral mě smutek, který rozklepával moje orgány.

Musela jsem jít tiše bouchnout. Možná utéct někam dál, nebo si promluvit s tátou. Byl to jediný vlk v okolí.

Než jsem vyběhla z domu, zarazila jsem se.

„Kde je Seth?“ vyhrkla jsem.

„Odjeli ráno. Nebyla tu nálada. Tvůj táta je poslal za Carlislem s Esme. Ale máme tě pozdravovat.“

„Vždyť mě nezná,“ nechápavě jsem konstatovala.

„To je pravda, ale jsi dcera jeho přítele a vnučka jeho nejlepšího přítele.“

„Edward je jeho nejlepší přítel?“ vydechla jsem šokovaně.

„Kdo jiný? Sblížili se, když zachránili Bellu před Victorií. Seth byl první vlkodlak, který se spřátelil s upíry. Tenkrát mu bylo patnáct. Vypadá nyní na pět a dvacet. Zmohutněl a očividně i trošku zmoudřel. Ta jeho přítelkyně se mi sice nelíbí, ale je to jeho volba.“

„Mrzí mě, že jsem je propásla,“ špitla jsem.

„Ne, nemrzí,“ zasmála se teta.

Vyběhla jsem z domu a v nejbližším houští se svlékla. Nechala jsem své pocity, aby mě naplnily, jen pocit na zvracení jsem se pokoušela potlačit. Nebylo jiné cesty, než téhle. Musela jsem na „čtyři“.

Oči jsem otevřela až ve chvíli, kdy se mi nosem prohnala spousta pachů.

Fuj!

Když jsem zvažovala, kam půjdu nejdřív, uviděla jsem ve své mysli jeho tvář. Ano! Za ním! Srdce mi poskočilo radostí, když jsem se rozeběhla zpět ke srubu.

Hazardérko! Hlupáku! Pitomče! Nadávala jsem si po cestě, jenže moje nohy to nezastavilo. Dokud jsem nestála u zadní stěny malé roubené chaloupky, nepřinutila jsem se zabrzdit.

Vdechla jsem vzduch kolem sebe a věděla, že tu stále je.

Cítila jsem vůni jeho krve a v tlamě se mi nahromadily sliny.

Co to je? No to snad ne! Okřikla jsem se, když mi došlo, že jsem od rána nic nejedla a tudíž i jako vlk mám mnohem větší hlad. Do háje! Vrčela jsem a ten zvuk se mi vydral z hrdla.

„Rory?“ ozval se hlas před domem. Trhla jsem sebou.

Cože?

„Polárko, jsi to ty?“ Taavetti mluvil jiným směrem, než jsem stála. Jak ho napadlo, že to jsem já?

„Kde jsi? Ukaž se!“ vybízel mě. Já idiot si nevšimla suché větývky pod mou nohou a silou své váhy jsem ji přelomila. Otočil se hbitě a rychle. V jediné vteřině jsme si upřeně hleděli do očí. Viděla jsem ztuhlou čokoládu. Co viděl on? Zelené safíry plné stejného šoku? Možná.

„Ou, to jsi ty,“ vzdychl zklamaně. „Sleduješ mě, tesáku?“ zasmál se.

Je nemožný! Dívám se mu zpříma do očí, vážím víc, než on i s postelí, mám hlad, jsem vlk a on se stejně nebojí. Ještě si se mnou povídá!

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„Ty mi rozumíš?“ vyhrkl.

Trhla jsem sebou tak prudce, že jsem si spletla levou přední s pravou zadní a opět skončila v hlíně. Taavetti se začal smát.

Musí dostat lekci. Tohle nejde!

Vycenila jsem zuby a pomalým krokem se zvedla, abych mohla přijít k němu. Stál a humor ho rychle přešel. Byla jsem od něj na deset centimetrů. Jediný chybný krok a měl ukousnutou hlavu bez jediné výčitky vlčí mysli.

„Vrčíš hezky, ale Rory to jde líp,“ zašeptal. Cítila jsem, jak mi padá brada v údivu. Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a vřítila se do lesa.

Blázen! Hlupák! Sebevrah!

„Kdo?“ vyhrkl vedle mě děda a já se v klubíčku zřítila z kopce.

Dědo!

„No promiň, ale kdo je sebevrah?“ zajímal se. Jeho oči byly opět zlaté a úsměv upřímný.

Nikdo. Ještě se zlobíš?

„Asi bych měl, ale nejde to. Promluvíme si doma. Netoulej se moc daleko,“ nabádal mě a zmizel. Cítila jsem v kostech, že se vše vrací do normálu. Musela jsem uznat, že jsem z toho vyvázla docela snadno. Jen musím něco udělat s Nebojsou, slíbila jsem si. Musí si uvědomit, že každý vlk není, jako přitrouble se tvářící štěně. Mohl to být táta. Ten by ho nejspíš s radostí přetrhl.

Ta myšlenka se mi vedrala do hlavy a já se začala bát. Kam vůbec táta šel?

Tati?

Zkusila jsem s ním komunikovat. Zatím jsem však byla ve své hlavě úplně sama. Jenže ani to nebyl důvod, abych si myslela, že to tak vážně je. Doufala jsem třeba, že by mohl mít radost, kdybych se s ním „prohnala“ lesem. K smrti jsem to nenáviděla, ale pro udobření táty – momentálně cokoliv.

To jsem rád, tak poběž, štěně!

Ozvalo se mi v hlavě z ničeho nic a vedle mě se objevil velký rudohnědý vlk. Byl jednou tak vysoký, co já. Na tváři měl spokojený výraz. Zašklebila jsem se, jelikož mi došlo, že ten jeho je vítězná grimasa.

Vyhrál nade mnou.

Provokativně jsem na něj vyplázla jazyk a rozeběhla se do lesa. Snad to už bude dobré. Chtěla bych, aby to bylo dobré. Polepším se. Budu sekat latinu a možná si i odpustím své „zkraty“.

Znechuceně jsem zavrtěla hlavou – ne, neodpustím.

Lesem se rozezněl vlčí duet. Mé radostné vytí a tátovo zoufalé volání po spravedlnosti, když si přečetl mou mysl a zjistil, že se nejspíš nikdy nezměním.

No co, jsem přeci jeho dcera. A hlavně jsem Cullenová – svým způsobem, samozřejmě.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 11. kapitola

Jahodové nebe - 13. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 12. kapitola: