20.04.2010 (19:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3070×

Kapitola 5. - Miluju tě - proto odjíždím!

Otočila jsem se na patě a vešla zpátky do domu. Posadila jsem se na pohovku a zapnula si televizi. Zrovna dávali baseballový zápas, o kterém včera celý večer Emmett s Jasperem diskutovali. Pořád se hádali, kdo vyhraje a uzavírali nesmyslné sázky.

Emmett s Edwardem přišli do obýváku chvíli po mě.

„Tak, a jsme tu sami, Bello,“ houkl na mě Emmett s velkým nadšením. Přisedl si vedle a přitáhl si mě k sobě. Cítila jsem se v jeho objetí tak bezpečně. I když jsem věděla, že se nechovám správně, ale nemůžu si pomoc. V jeho společnosti si připadám výjimečná.

„Ehm… ehm…“ odkašlal si Edward, tím reagoval na Emmettovy slova. Posadil se naproti nám do křesla a propaloval nás pohledem.

„Ale no tak, bráško, přeci mi nezávidíš. Nebo jo? Máš sice na co…“ podíval se na mě něžně a obdaroval svůdným úsměvem. „Ale tohle není tvůj styl,“ domlouval Edwardovi. Edward se překvapeně zašklebil a předklonil se.

„Víš, aby jsi věděl, Emme. Já ti rozhodně nezávidím, není co. Ona není žádná výhra. Je mi z ní špatně, když tohle může udělat své nejlepší kamarádce,“ odpověděl mu znechuceně. Edward mě propaloval pohledem. V jeho očích jsem viděla vztek a nenávist. Nejhorší na to bylo, že měl pravdu. 

Všechno, co řekl, byla naprostá pravda. Rose mi naivně věří, má mě ráda a já jí udělám tohle? A co Demetri, on si tohle rozhodně nezaslouží! Ale proč všechno vyčítali jen mě? Vždyť na nevěru jsou potřeba dva, ne? Emmett Rose ubližuje stejně jako já. Což mě vůbec neospravedlňuje, ale vadí mi, když se vina svaluje na mě, pouze na mě.

Vymanila jsem se z obětí Emmetta a šla pryč. Nechci tam být s nimi. Hlavně ne s Emmettem. On všechno zlehčuje. Copak on nemá výčitky jako já? Vím, že to nestačí, nesmím nic s Emmem mít. Ubližuji jak sobě, tak i Rose a to nechci především.

Šla jsem do svého pokoje, teda do pokoje ve kterém jsem přespávala. Nezasloužím si tu být. Oni jsou na mě tak milí a možná si to namlouvám, ale přijde mi, že mě začali mít rádi a já se jim takhle odvděčím?

Vyhrabala jsem svou cestovní tašku, se kterou jsem přijela. Musím na pár dní zmizet, aspoň na víkend, než se ostatní vrátí. Nesmím dovolit, aby k něčemu došlo, ale copak je to tak jednoduchý? Bojím se, že selžu, jen co Emmetta uvidím a dotkne se mě.

Musím být silná, nedovolit mu to. Vím, co udělám. Bude to správné a nebude to nikomu ubližovat, pouze mě.

Popadla jsem do rukou mobil a vytočila číslo do Volterry. Zvedla to Gianna. Poznala mě po hlase, a proto byla milá. Pořád doufá, že se stane jednou z nás, ale marně. Nemá dar, který by Ara uchvátil, vlastně nemá žádný. Proto jednou skončí jako desert.

„Potřebuji mluvit s Arem, až bude mít čas, ať mi zavolá. Mám pro něj zprávu, z které bude mít radost,“ řekla jsem jí, aby mu to vzkázala. Nepochybuji o tom, že bude nadšený. Na tohle čeká celý můj život. Snad na mě bude pyšný.

Naházela jsem pár věcí do tašky. Nevím, kam pojedu, asi někam, kde nebude moc lidí, abych mohla v klidu přemýšlet, je jedno kde. Naházela jsem do tašky jen to nejnutnější oblečení. Nemám auto, takže poběžím. No co, aspoň si pročistím hlavu.

Popadla jsem tašku a šla dolů. Třeba budu mít štěstí a proklouznu bez vysvětlování. A třeba taky ne.

„My jedeme na výlet? Že o tom nic nevím,“ zeptal se mě Emmett od televize. Zastavila jsem se a pohlédla na něj.

„Ne! To já jedu pryč. Musím si provětrat hlavu,“ odpověděla jsem mu. Možná až příliš stroze, ale jinak bych ho asi neodradila. A poslední to co teď potřebuji, je, aby mě rozptyloval, když chci promyslet své nejtěžší rozhodnutí v životě.

„Pojedu s tebou. Máme nedaleko Seattlu chatu v lese, kam jezdíme, když svítí sluníčko.“ Něco mimo civilizaci by se hodilo, ale zase bych musela být sama s Emmettem a určitě bych mu podlehla. Ne, sama s ním nepojedu. Ale možná bych s ním sama jet nemusela.

„Edwarde? Co bys řekl na malý výlet? Mohli bychom si zajet na lov,“ křikla jsem ke klavíru, na kterém zrovna hrál. Ztuhl v pohybu s prsty mu po klávesách sjely dolů. Vyjeveně se na mě díval. Škoda, že nemám foťák, stálo by to za to, si to zdokumentovat.

„Co?“ vyhrkli Edward s Emmettem zároveň. Zasmála jsem se nad jejich reakcí.

„Tak nic no, pojedu sama,“ odpověděla jsem ledabyle. Popadla jsem tašku a odcházela ke dveřím. Vím, že pokud bude chtít jet Emmett, tak se ozve, a když se ozve Emmett, tak rozhodně přiběhne i Edward.

„Bells, počkej jedu s tebou,“ vyhrkl rychle Emmett a už stál vedle mě. Vzal mou tvář do dlaní a díval se mi do očí. Nebylo mi to příjemné, teda bylo, ale nemělo by a to jsem věděla moc dobře. „Počkej na mě, prosím, jen si zabalím pár věcí,“ rychle mluvil, asi se doopravdy bál, že mu odjedu. Políbil mě letmo na rty, a pak zmizel.

„Edwarde, ty víš, jak to dopadne pokud pojede semnou. Prosím, nedovol to,“ poprosila jsem potichu, aby to zůstalo jen mezi námi. Pár vteřin si mě měřil pohledem, ale pak nepatrně přikývl. „Děkuju,“ zašeptala jsem, ale už mě stejně nemohl slyšet, protože zmizel pryč.

„Už jsem hotov,“ oznámil nadšeně Emmett a přiběhl vedle mě. Chytl mě kolem ramen, přitáhl si mě k sobě. Připadala jsem si hodně maličká oproti jeho velkému tělu. Zamířili jsme do garáží, kde parkovaly dvě auta, zbytek si ostatní vzali s sebou do Denali.

Emmett zmáčkl tlačítko na dálkovém ovladači a otevřel svůj jeep. Nastoupil na místo řidiče a já dozadu. Mohla jsem si sednout na místo spolujezdce, ale asi bych neušla jeho dotykům. Bude lepší, když budeme sedět pěkně od sebe, co nejdál.

„Proč nejdeš vedle mě? Přeci nebudeš sedět v zadu,“ přemlouval mě Emmett a poklepal na sedačku vedle sebe.

„Bude lepší, když v předu bude sedět Edward,“ vysvětlila jsem mu šetrně. Ještě jsem nevěděla, jak bude reagovat na naší malou společnost.

„Edward?“ vyhrkl podrážděně. Aha, tak tohle je jeho reakce.

„Jo, jedeme s námi. Uděláme si společný výlet. Můžeme všichni chodit na lov. No, nebude to úžasný!“ zacukrovala jsem. Panebože, kdyby mi tohle někdo dříve řekl, asi bych mu dala rovnou pěstí, ale teď jsem to dělala pro naše dobro.

„Jasně a po večerech můžem hrát karty!“ vyštěkl Emmett a praštil vztekle do volantu. Otočil se na mě a upřel na mě pohled. „Snad dobře víš, že tam nejedu kvůli lovu. Jedu tam kvůli tobě, Bells. Můžeme být sami, bez toho, aby nás někdo nachytal. Edward to bude jen kazit,“ řekl smutně.

,Copak mu můžu odolat, když na mě takhle kouká? Ale já musím! Proč to musí být tak těžký, se ho vzdát? Vždyť já ho mám opravdu ráda, možná ho i… Ne, to ne, nemiluji ho. Proč se ho tedy musím vzdát?‘ ptala jsem se sebe. ,Protože je to manžel mé nejlepší kamarádky‘ odpověděla jsem si sama a měla jsem pravdu.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a ruku na jeho hrudník. Vdechla jsem jeho vůni, která mě tolik omamovala.

„Emme, ty víš, že tě mám ráda. Mám tě moc ráda, trošku mě děsí jak moc, ale už to dál dělat nemůžeme. Mysli na Rosie, tohle ji přece nemůžeme dělat,“ promluvila jsem naléhavě. Tolik jsem chtěla, aby to chápal. Aby pochopil, že je to špatné a zastavil to on sám, když já to očividně nezvládnu.

Pootočil hlavu na bok, takže jsme se dotýkali tvářemi. Stačilo by tak málo a mohla bych cítit jeho rty na těch svých. Možná by neuškodilo naposledy ho políbit. ,Ne, Bello!‘ okřikla jsem se. Věděla jsem, že tohle by nebyla poslední pusa, rozhodně jsem s tím nepočítala.

Emmett to rozhodl za mě. Naklonil tvář ještě víc a dotkl se letmo mých rtů, pak se zase malinko odtáhl. Teď jsem byla na tahu já, tím jsem si byla jistá. On dal jasně najevo, co chce, ale co chci já?

Naštěstí jsem nemusela dělat další krok, protože do auta nastoupil Edward, naštěstí. Rychle jsem se odtáhla a pořádně se posadila do sedadla. Do Seattlu nám to bude trvat tak hodinu s jejich rychlou jízdou a jejich domeček je prý nedaleko, takže maximálně hodinu a půl jízdy.

Opřela jsem si hlavu o okýnko. Ze začátku jsem pozorovala krajinu kolem sebe, ale pak jsem se ponořila do svých myšlenek. Až dorazíme na místo, tak budu muset zavolat opět Arovi, protože jak znám Giannu, tak mu to určitě nevyřídila. Nevím proč ji tam drží. Je to hloupý člověk, který nemá ani dar. Prostě je na nic, vlastně skoro na nic.

Byla jsem zabraná do svých myšlenek, takže jsem si ani nevšimla, kdy jsme vyjeli ze Seattlu a civilizace nám zmizela z očí. Zanedlouho už jsme zastavovali na štěrkovém plácku. Podívala jsem se ven a tohle jsem rozhodně nečekala.

„Páni…“ vydechla jsem unešeně.

„Líbí?“ zeptal se mě s úsměvem Emmett, když mi otevíral dveře u auta.

„Líbí? To je nádhera! Pod pojmem chata si představím dřevěný domeček a ne prosklený palác u jezera s molem,“ vydechla jsem unešeně.

Byl sice menší než jejich dům ve Forks. Měl ložnici, koupelnu a kuchyň spojenou s obývacím pokojem, ale neubíralo mu to na kráse. Možná se mi líbí i o trošku více, byl takový útulnější a osobnější.

Měla jsem hlad, na to jsme nepomysleli, sakra.

„Zapomněli jsme na jídlo,“ upozornila jsem je. Měla jsem na sebe vztek, jak jsem na tohle mohla zapomenout. Vždyť bez jídla moc dlouho nevydržím.

„Je v autě v kufru, nějaké jsem hodil než jsme odjeli. Kdybych měl spoléhat na vás, tak tu umřeš hlady!“ vyčetl nám Edward. Byla jsem mu vděčná. Myslel na mě a to nemusel.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu, dneska už poněkolikáté.

Vybalila jsem všechno jídlo, co Edward vzal s sebou. Vzal toho hodně, tohle bych nesnědla ani za týden, ale nic jsem mu neřekla. Taky nemusel brát nic.

Opekla jsem si toastový chleby a na ně jsem si osmahla vajíčko. Nehodlala jsem si nějak vyvařovat, ani to neumím.

„Půjdeme na lov, ne?“ zeptal se nás Edward.

„Jo, určitě!“ zaradoval se Emmett. Já tedy rozhodně nejdu. Zaprvé jsem byla na lovu nedávno a jak to dopadlo a zadruhé, nechci jim kazit bratrskou chvilku. Připadala bych si tam jako vetřelec.

„Dneska jsem unavená, asi jsi půjdu lehnout. Přidám se na lov zítra,“ vymluvila jsem se. Nebyla to až taková lež, byla jsem unavená, ale ne na tolik, abych nezvládla lov. Jak to, že tolik změnili? Teď když řeknu na lov, automaticky si představím medvídky a pumy.

„Tak já taky tedy nejdu,“ oznámil Emmett a přišel ke mně, asi aby bylo jasné, na jaké straně stojí. Položila jsem mu dlaň na hrudník a zastavila ho.

„Tak to teda jdeš!“ křikla jsem mu vážně. Z mého hlasu čišel respekt, z toho jsem měla radost. Chvíli jsme se navzájem měřili pohledem, pak chtěl něco namítnout.

Když už otevíral pusu, že něco řekne, rychle jsem ho zastavila: „Tak to teda jdeš, Emmette! Nehodlám se o tom dál dohodovat,“ vyhrkla jsem rychle. Viděla jsem, jak jeho pohled posmutněl a ve mně se začali tvořit výčitky. Položil svou dlaň na tu mnou, kterou jsem měla na jeho hrudníku. „Prosím, nedělej to ještě horší,“ zaprosila jsem potichu.

Byla jsem ráda, že jsem mu odolala. Ale vidět ho takhle, možná mi to za to nestálo. ,Tak to teda ne, Isabello! Děláš správně, nesmíš mu podlehnout! Mysli na Rosie,‘ křičela jsem na sebe v duchu. Jo, Rosalie si to nezaslouží.

Vytáhla jsem ruku z pod té jeho a spustila jí podél svých boků. Musela jsem se hodně přemáhat, ale nakonec jsem zvládla se od něj odvrátit a odejít pryč.

Dřepla jsem si na pohovku, hodila nohy na stůl a zapnula jsem televizi. Zrovna dávali nějakou komedii, tak se aspoň zasměju.

„Tak se hezky bavte!“ zakřičela jsem směrem k ním. Doufám, že jsem dala jasně najevo, že tady zůstávám.

„Měj se, Bello!“ ozvalo se ode dveří, a pak se zabouchly.

Zůstala jsem sama. Už se mi tu tolik nelíbilo. Připadala jsem si osamělá, nechráněná. Nedokázala jsem se soustředit na televizi. Nikdy se mi to nestávalo, ve Volteře se mi samota dokonce líbila.

Zvedla jsem se z pohovky, vypnula televizi a šla do koupelny. Svlékla jsem si ze sebe oblečení, rozčesala si vlasy a vlezla pod sprchu. Stála jsem pod proudem vody a soustředila se na kapičky vody, dopadající na mou pokožku.

Po osprchování jsem se zabalila do ručníku a vyfénovala si vlasy. Někdo zaklepal na dveře a pomalinku je otevřel. Nakoukl lehce dovnitř. Byl to Emmett. Jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu. Vstoupil do koupelny, zavřel za sebou dveře a přešel ke mně.

Vsunul své ruce na má záda a přitáhl si mě k sobě. Přiblížil svůj obličej těsně k tomu mému. Cítila jsem na tváři jeho studený dech. Přejížděl mi dlaněmi po tělu zakrytém ručníkem. Přes záda, zadeček, zadní stranu stehen a zase zpátky nahoru. Lehce se dotkl mých rtů těmi svými a postupně zintenzivňoval tlak na mé rty.

„Emme, co Edward?“ odtáhla jsem se od něj.

„Utekl jsem mu z lovu. Zamkl jsem dveře a všechna okna, nedostane se sem. Esme by ho zabila, kdyby něco zničil a to on dobře ví,“ prozradil mi a zase se přitiskl na mé rty. Polibky jsem mu začala oplácet. Chtěla jsem ho, věděli jsme to oba, tak proč se tomu bránit. Teď ho můžu mít, dotýkat se jeho těla, cítit jeho dech na mé pokožce, slyšet ho vzdychat mé jméno.

Byla jsem sobecká, to jsem věděla. Věděla jsem, že je to špatný, ale nenašla jsem vůli přestat. Propletla jsem ruce do jeho vlasů a přitáhla si ho k sobě blíž. Sjel rty dolů přes bradu až na krk a věnoval se mému hrdlu. Zahrnoval ho polibky a při každém jeho dotyku se mi kůže rozhořela.

Svými prsty jsem sjela až k jeho košili a začala rozepínat jednotlivé knoflíčky. Po rozepnutí všech knoflíčků, jsem mu stáhla košili z paží a odhodila jí na zem. Laskala jsem prsty jeho vypracovanou hruď. Přejížděla jsem po jeho vystouplých svalech. Emmett si mě podchytil a vysadil na sebe. Obmotala jsem mu nohy kolem boků a chytla se ho kolem krku.

Přenesl mě až do ložnice a položil mě zlehka na měkkou postel. Soustředěně se mi díval do očí a pak si opatrně přilehl na mě. Pokračoval v polibcích tam, kde přestal. Dlaněmi jsem sjela po břiše až k pásku a rozepnula jej.

Vzal do rukou lem ručníku a rozmotal ho. Sundala jsem Emmettovi i ten zbytek oblečení, co měl na sobě. Teď jsme na posteli byli oba nazí, připraveni zase zradit Rosalii, ale ani jeden z nás to nehodlal zastavit.

Oba jsme zrychleně dýchali a moje tělo se chvělo vzrušením. Obmotala jsem mu nohu kolem pasu a on do mě něžně vnikl. Prohnula jsem se v zádech a slastně vzdychla. Emmett se začal ve mně pomalu pohybovat, začala jsem mu pánví vycházet vstříc.

Emm začal přirážet rychleji, i já jsem cítila jak se mi napínají svaly v těle, blížilo se moje vyvrcholení. Vlna rozkoše mnou náhle projela a musela jsem se prohnout v zádech jako luk. Neušlo mi ani zalapání po dechu a vzdychnutí jeho jména. Za chvíli po mě dosáhl vyvrcholení i Emmett.

Ležel vedle mě a opíral se o loket. Hleděl mi upřeně do očí. Zkoumala jsem jeho pohled, byla v něm něha a vášeň. Jeho černé duhovky se pomalu vracely do zlatavé barvy.

„Miluju tě, Isabello,“ zašeptal sladce. Moje tělo se nepřirozeně napjalo, když si uvědomilo smysl jeho slov. Zalapala jsem po dechu. Nemůže mě milovat, vždyť má Rose, třeba jsem se přeslechla. Možná to neřekl, třeba to byl výplod mé fantazie.

Ale když jsem viděla jeho oddaný pohled a sršící z něj lásku, hned jsem pochopila, že jsem slyšela dobře. Zamrkala jsem a nadechla se, že něco řeknu. Otevřela jsem ústa, ale musela jsem je zase zavřít, jelikož mi začal zvonit telefon.

Vyprostila jsem se z dek, které zakrývaly mé nahé tělo a jednu z nich si obmotala kolem pasu. Popadla jsem do rukou mobil z nočního stolku.

„Halo?“ zeptala jsem se po zvednutí do sluchátka.

„Isabello!“ vykřikl do telefonu Aro nadšeně. „Prý si chtěla semnou mluvit,“ pokračoval. Obdivovala jsem jeho nadšení z každé prkotiny, asi už mu stáří leze na mozek.  

Emmett obmotal své paže kolem mého pasu, obličej vložil do mých vlasů a líbal je. Opřela jsem se o něj a užívala jsem si jeho blízkost. Moc dlouho už tady nebudu.

„Jo, chtěla,“ potvrdila jsem Arova slova, tak přeci Gianna vyřídla můj vzkaz. Obrátila pozornost na hovor s ním, což šlo velmi špatně, když za mnou stál „člověk“, na kterém mi záleží.

„Napadlo mě, že by už bylo načase vzít zodpovědnost do rukou. Možná bych…“ Nemohla jsem to vyslovit. V krku se mi udělal nepříjemný knedlík. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych pokračovala. Možná by u toho neměl být Emmett. Vymanila jsme se z jeho náruče a odešla do kuchyně, kde budu sama. „možná bych… já a Demetri, bychom mohli pokročit v našem vztahu,“ vysoukala jsem ze sebe těžce.

„Jak to myslíš?“ zeptal se mě nechápavě Aro. Nevím proč, ale měla jsem takové tušení, že ví až moc dobře o co se jedná. Jen chtěl, abych to řekla nahlas.

„No… že já a Demetri bychom se mohli vzít.“

„Cože?“ vyhrkl Aro v telefonu zároveň s Emmettem za mými zády. „No to je úžasné, Isabello,“ pokračoval nadšeně Aro. Popadly mě za ramena dvě velké ruce a donutily mě, se otočit. Vpíjel se do mých očí. Jeho oči naznačovaly, abych to, co nejdříve ukončila.

„Aro, vyřiď Jane a Heidy, že jim nechávám volnou ruku, prosím, zařiďte to, co nejdříve. Musím teď končit. Mějte se a pak se mi ozvěte!“ řekla jsem mu rychle. Ukončila jsem hovor a mohla jsem se plně věnovat Emmovi.

„Co mi k tomu řekneš?“ vyštěkl podrážděně na mě Emmett a stále si mě měřil pohledem. Sklopila jsem poraženě hlavu. On mi tady vyzná lásku a co já udělám? Normálně si zařídím svatbu s někým jiným, ale on má Rose.

„Budu se vdávat!“ vypustila jsem z úst potichu a snažila jsem se vykouzlit na tváři úsměv. Moc mi to nešlo, spíš to asi vypadalo jako škleb.

„Bells,“ šeptnul mi do ucha a rty zavadil o můj ušní boltec. Obmotal své paže kolem mého těla a přitáhl si mě k sobě. Pod jeho dotykem se moje tělo celé roztřáslo vzrušením a pokožka pod jeho dotyky začala pálit. „Miluji tě, Isabello Volturi.“ Opět jsem přestala dýchat. Tyhle slova už jsem slyšela hodněkrát, ale od Emmetta to znělo tak hezky. Tak něžně. Líbilo se mi to poslouchat.

Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí. „Emme, já…“ začala jsem mluvit, ale on sklonil obličej k tomu mému a vzal si mé rty. „Taky tě miluju,“ vydechla jsem v polibku. Na chvíli ztuhl, ale pak mě začal líbat o to intenzivněji.

Odtrhla jsem se od něj a vložila do toho své veškeré úsilí. „Ale tohle nemůžeme. Miluju tě, Emmette Cullene, a proto odjíždím,“ vysvětlila jsem mu rychle. Snažila jsem se uklidnit svůj dech, do normálního chodu.

„Co? Asi to teď nechápu…“ vysvětlil Emmett. Sakra, nepočítala jsem s tím, že mu to budu muset vysvětlovat. To mi to opravdu chce udělat ještě těžší? Chytla jsem mu obličej do dlaní a dívala se mu do očí.

„Musím odjet. Nemůžu tu dále zůstat, nemůžu to dál dělat Rosalii. Nezaslouží si to. Emmette, tohle musí skončit. Je vidět, že ani jeden z nás nedokáže odolat. Nedokážeme se držet od sebe dál. Ne, pokud jsme spolu. Podívej se na to, chtěla jsem před tebou odjet a teď jsem tady s tebou, zahalená dekou pod kterou jsme se milovali,“ vychrlila jsem ze sebe. Vím, že mám pravdu.

„Rosalie se o tom nesmí dozvědět, nikdy. Musíme jí nechat v sladký nevědomosti. Nechci to pokoušet dál, mám strašný strach, že se to dozví.“

Ozvalo se hlasité boucháni na dveře. Úlekem jsem odskočila dozadu. Kdo to může být? Měla jsem divný pocit, kterého jsem se nemohla zbavit.