Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jacobova Volba - 1. - Strašné zjištění

04.01.2010 (14:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4199×

PROSÍM NEŽ OPUSTÍTE POVÍDKU, ZANECHTE MI TU KOMENTÁŘ, POSTAČÍ I SMAILIK...

Dnešek je jako každý jiný. Sedím na židli a koukám na Jacoba, jak pracuje. Sehnal si práci jako mechanik v jedné firmě. Záviděla jsem mu. Jeho práci, Billyho a kamarády.

Dnes je to 10 let od jejich smrti, a jako každý rok si připomínám svou bolest. Bolest, která způsobuje to, že rodiče už nikdy neuvidím. Charlie byl s Billym nejlepší kamarád proto se mě ujal s Jacobem a já vyrůstala u nich. Pár měsíců jsem nemohla nic dělat. Příliš mě to bolelo. V srdci jsem cítila zvláštní prázdno. Prázdno, které se nedá ani popsat.

„Jacobe?“

„Copak Bello,“zvedl hlavu a zvědavě si mě prohlížel.

„Myslíš, že bychom dnes mohli jít zapálit svíčky?“stáhla jsem si rukáv a slzy utřela do něj.

„Jistě. Jestli tam chceš,“kývnul a pohladil mě po tváři.

„Ano.“

„Dobře tak já to dodělám a půjdeme,“vlezl si pod auto a něco tam utahoval.

„Bells, prosím podej mi 17 očko,“co to po mě chce?

„Cože?“

„Je to klíček s otvorem a je tam napsáno 17. Je to v brašně.“

„Snad to najdu,“zvedla jsem se a začala hrabat v tašce, co připomínala něco velmi odporně špinavého. Připadalo mi to jako, kdyby to našel u popelnice.

„Něco jsem našla je to ono?“vytáhla jsem to z brašny a ukázala mu to.

„Jo je to ono. Ještě se to naučíš,“usmál se a natáhl ruku.

„Jaku, kdy to budeš mít?“zeptala jsem se ho netrpělivě.

„Ještě tak půl hoďky. Umyju se, převléknu a vyrazíme.“

Jen jsem přikývla a znovu si sedla na židli, která vypadala, že se za chvilku rozpadne.

„Mohl, bych tě ještě poprosit o plochý šroubovák?“zvedla jsem se a nakoukla do té hnusné tašky.

„Tady to máš,“podala jsem mu to, protože jediné co jsem kdy rozpoznala, byli šroubováky.

„Ještě něco než si sednu?“zeptala jsem se ho pobaveně.

„To je vše. Za chvilku to bude!“utahoval poslední šroubek, otřel olej, který tam byl přebytečný.

„Hotovo!“

„Konečně.“

„Dojdu se převléct a vyrazíme.“

„Počkám tady.“

Jack odešel a já si začala pobrukovat svoji oblíbenou písničku. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem zapomněla v garáži. A začala zpívat. Nechala jsem se tak unést, že ze mě začali vycházet i slova. Byla jsem skoro na konci poslední sloky a za sebou jsem uslyšela tleskání.

„Teda Bello!“řekl vyjeveně Jacob.

„No co,“odsekla jsem.

„Nevěděl jsem, že umíš zpívat.“

„To mám po mamce,“na tváři mi pohasl úsměv a po tváři stékaly slzy bolesti.

„Umíš to nádherně.“

„Děkuju. Půjdeme?“

„Jistě,“ukázal k východu.

Vyšli jsme z dílny a já si to namířila rovnou k autu. Čekala jsem a Jake vleze dovnitř a otevře mi. Po chvilce jsem nastoupila jako spolujezdec a rozjeli jsme se ke hřbitovu. Po pár minutách sme byli na místě. Jake zrovna parkoval a já netrpělivě čekala, až budu moc vystoupit.

„Tak jdeme?“zeptal se mě Jacob.

„Ano. Pojď už!“

Jake nastavil ruku a já se zavěsila. Společně jsme pak vstoupili na území mrtvých. Vládla tu taková divná atmosféra: Ticho, bolest, utrpení, ale i nenávist a zášť. Mnoho emocí na tak smutné místo. Cestou jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude bylo uklizeno, zapálené svíčky, čerstvé květiny. Je vidět, že se o své příbuzné někdo stará. Po pár minutách jsme došli k hrobu mých rodičů. Jen jsem se tam blížila po tváři mi zase začali stékat slzy. Nikdy se tomu neubráním, protože vždycky zjistím ne, že je už neuvidím, ale ta samota bez nich je nesnesitelná! Nebyla jsem zrovna vzorná dcera. Kdybych věděla, že se tohle stane, byla bych jí!

Podívala jsem se na náhrobek a nápis:    

Charlie a René Swan

Milující rodiče a skvělí lidé.

Vzpomínka na Vás, bude trvat věčně.

Poklekla jsem na kolena a položila tam růže, které maminka milovala. Zapálila svíčky a do úst se mi draly vzlyky, které nebylo už možné ovládat. Bolelo to stále víc a víc.

„Bello,“promluvil Jacob s bolestí v hlase.

„Ano?“ podívala jsem se na něj s červenýma očima.

„Nechceš, už jít? Zase přijdeme…“ jen jsem se zvedla a chytila se ho.

„Tak pojď.“

Když mě vedl ven ze hřbitova ještě jsem se ohlédla na místo kde leží rodiče. V duchu jsem si přála, aby tady byli. Najedenou se zvedl vítr a já měla tušení, že mě vyslyšeli. Uvnitř mě zavládl takový podivný klid.

„Bells…“

„Co Jacobe?“ podívala jsem se na něj a nechápala. Bylo mi jasné, že jsem nevnímala. Celou věčnost mi držel dveře od auta.

„Eh promiň,“a nastoupila do auta. Jack obešel auto, nasedl, nastartoval a vyjel po cestě na silnici.

„Jacobe, promiň. Tohle prostě nezvládám…“ utřela jsem si poslední slzy do rukávu a dívala se ven z okýnka.

Cesta ubíhala rychle. Jacob zastavil a vystoupil. Rozhlédla jsem se kolem a ta čtvrť nevypadala moc vábně.

„Jacobe kde to jsme?“ zeptala jsem se ho zmateně.

„Musím něco vyřídit. Jestli chceš, pojď semnou.“ Samozřejmě jsem nezůstala sama a šla s ním.

„Jacku počkej na mě!“ zakřičela jsem na něj.

Rozeběhla jsem se a uviděla podivnou budovu, do které Jack vstupoval.

„Jacku jsi si jistý, že to je ta budova?“

„Jo jsem!“

„No dobře. Nemusíš hned šílet,“poslušně jsem ho následovala.

Ten barák se mi prostě nelíbil. Vypadal tak nějak zchátrale, ošuntěle. Ještě tady potkat nějakého feťáka, a je to jasné. Vcházeli jsme do dveří a já si všimla pavučin okolo nich. Bylo to tak hnusné! Ještě se do toho zamotat a umřu. Nesnáším pavučiny natož ty hnusné stvoření, co je dělá. Samozřejmě, bych to nebyla já, kdybych se nezamotala. Začala jsem ječet na celé kolo, ale kdybych věděla, co tím způsobím, nikdy bych to neudělala.

Jacob se otočil a narazil do nějakého chlápka. Zřejmě se leknul, protože se s ním začalo něco dít. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Třásl sebou, skoro jako kdyby vibroval, od hlavy až po paty. Trhl jednou rukou, pak druhou. Začal kroutit hlavou, ze strany, na stranu. Hlas ve mně začal křičet, ať utíkám, ale já věděla, že mi Jacob nic neudělá. Celý se roztřásl a najednou přede mnou stál obrovský vlk.

„Co to proboha je?“ to je jako Jack…

„Jacobe? Co je to s tebou?“ mluvila jsem na to stvoření. Které na mě koukala nějak divně, hladově. Podívala jsem se mu do očí, ale neviděla jsem tam nic co, by mi ho jen malinko připomínalo. Stála přede mnou jen hladová šelma.

„Utíkej Bello,“ křičel na mě hlas, uvnitř mojí hlavy. Jack se začal pohybovat ke mně blíž. Měla jsem utíkat, ale nohy mi nějak ztěžkly, a já se nemohla ani hnout.

„Hej ty, utíkej.“ Volal na mě nějaký hlas. Vnímala jsem ho, ale nechtěla jsem nikam jít! Jacob se otočil, a pomalu šel mým směrem. Já jsem začala pomalu ustupovat. Jenže do cesty se mi připletla kláda, která tam ležela. Vlk se nemilosrdně přibližoval. Byl, už tak blízko, že jsem si jen všimla, jak ho něco smetlo na stranu. Musela jsem nejspíš omdlít, protože jsem se probudila někde jinde. Položila jsem se na lokty, a koukala kolem sebe. Byla jsem v nějakém pokoji. Byla tam velká postel, po pravé straně byl psací stůl s menší knihovnou. Velká police s hudbou, a pod ní větší výběr s filmy. Přímo naproti mně, byla obrovská LCD televize s reproduktory, a výstupem do celého pokoje. Ohlédla jsem se na levou stranu a tam stál nějaký kluk.

„Ahoj,“ promluvil.

„Ahoj, kde to jsem?“ zeptala jsem se ho.

„U mě doma. Omdlela jsi.“

„Co se stalo?“

„Napadl tě nějaký vlk,“ Jacob?

„Vlk?“ vytřeštila jsem oči a nechápala.

„Ano. Viděla jsi celou jeho přeměnu!“ opravdu. Chtěla jsem na to zapomenout, ale nešlo to!

„Nechci o tom mluvit,“

„Ale měla, bys.“

„Prosím, ne.“

„Asi bych se měl představit. Jmenuji se Edward Cullen.“

„Já jsem Isabella,“podala jsem mu ruku.

„Těší mě Isabello,“ stiskl mou ruku ve svých. Byla tak studená.

„Prosím, říkej mi Bello.“

„Dobře, Bello.“

Posadila jsem se na postel, a natáhla se pro své oblečení. On na mě tak divně koukal, jako na jídlo. Prohlížel si mě od hlavy, až k patě.

„Mohl, bys?“

„OH, promiň. Jistě. Pak zavolej,“ stím odešel z místnosti, a já se mohla bez problému obléknout.

Musela jsem vstát, abych sáhla pro oblečení. Celá jsem se zděsila. Měla jsem na sobě jen spodní prádlo. Rychle jsem popadla věci, hodila je na sebe a vyšla z pokoje. Hned za dveřmi jsem se srazila s vysokým brunetem. Vypadal nádherně, tělo měl vypracované. A ty oči. Měl je podobné Edwardovi. Stála jsem tam jak opařená.

„Ahoj,“ řekl a usmál se.

„Ahoj, omlouvám se.“

„Za co? Edward tě přinesl.“

„Myslím, že bych se měla představit. Jsem Isabella,“ nastavila jsem ruku na pozdrav.

„Těší mě. Já jsem Emmett,“ stiskl mi ruku, i ta jeho byla tak… Studená.

„Asi, bych měla jít.“

„Kam, bys šla? Mám tě přivést dolů,“ ukázal ke schodům a trochu mě popostrčil.

„Tak jo. Ale pak půjdu. Musím domů. Billy bude mít strach.“

„No myslím, že to není dobrý nápad. Carlisle ti všechno vysvětlí. Teď pojď, musíš mít hlad,“ než to dopověděl hlad jsem neměla. Ale jakmile to dořekl, začalo mi kručet v břiše. Tiše jsem ho následovala. Cestou jsem si prohlížela jejich dům, byl tak obrovský. Velmi prostorný, světlý a prosklený. Nábytek, byl starší, ale vypadal jako kdyby tam od jak živa patřil. Ten kdo ho zařizoval, musí být dokonalý.

„Emmette?“

„Copak…“

„Kdo zařizoval Váš dům? Tedy jestli to není tajemství.“

„Esme.“

„Kdo je to?“

„Naše matka.“

„Aha. Je šikovná.“

„Povíš jí to sama,“ vcházeli jsme do obýváku, kde seděli ostatní.

Když jsem tam vešla, uviděla jsem něco neskutečného. Hlouček lidí, kteří seděli kolem televize a bavili se.

„Lidi, tohle je Bella.“

Všichni vstali a vydali se směrem k nám.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jacobova Volba - 1. - Strašné zjištění: