Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 69

06.08.2010 (08:15) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7207×

Tak jak bylo v plánu, cestovali jsme přesně jeden den. Celou noc naprosté tichosti s Edwardem v letadle přitisknutá k němu. Nechápu, kde Cullenovi berou všechny ty peníze, ale letěli jsme první třídou. Letenky, které táta pořizuje vždy jen sobě a mamce, jsme si teď užívali všichni. Všichni, bez mamky a taťky.

„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se mě Edward, který se ke mně nahnul a lehce mě políbil na tvář.

„Chtěla bych si protáhnout nohy, ale není tady kam, takže vlastně nic nepotřebuju,“ konstatovala jsem a zase se zapřela do sedačky a snažila si je aspoň trochu protáhnout podle cviků, které byly popsané v letáčku, co byl v kapse sedadla přede mnou.

„Vstaň,“ poručil mi Edward a sám si stoupnul do uličky. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale postavila se. Chytnul mě za ruku a vedl mě přes celé letadlo až úplně dozadu.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se nechápavě, ale on mě pořád vedl.

„Přece potřebuješ na toaletu, vzpomínáš si, zlato?“ zeptal se mě a já ho pořád nechápala.

„Vždyť ale záchody jsou také vepředu, nechápu, proč jdeme na druhou stranu letadla,“ šeptla jsem, protože všichni ostatní kolem nás spali. Zapomněla jsem se vlastně zmínit, že jsme cestovali v noci. To víte, přeci jen Slunce by nám trochu při cestách vadilo.

„Nechtěla ses snad projít?“ zeptal se mě Edward stejně tiše a mě to už konečně došlo.

„Mohu Vám nějak pomoci?“ zeptala se nás letuška, na kterou jsme narazili v turistické třídě. Poté co jsme prošli celou první a obchodní třídu.

„Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděl jí Edward a chtěl hned pokračovat dál kolem ní, ale ona ho znovu zastavila.

„Tak kam tedy jdete? Já myslela, že vy patříte do první třídy,“ řekla a velmi, velmi nápadně mrkla na Edwarda a svůdně se pousmála. Byla velice mladá a pohledná, ale nebude tu na něj takhle mrkat.

„Jdeme si užít na toalety v zádi letadla, jelikož ty v první třídě jsou již zabrané někým jiným,“ řekla jsem s naprostým klidem, protáhla se kolem ní a za ruku za sebou táhla Edwarda. Letuška tam nejspíš zůstala vyjeveně stát, jelikož se Edward za mnou tiše pochechtával. Došli jsme až k oněm toaletám, na které jsme mířili, a já naschvál Edwarda zatáhla do kabinky.

„Jseš si jistá, že to byl dobrý nápad?“ zeptal se mě Edward, který byl v tom malinkatém prostoru na mně natisknutý.

„Ne, ale neměla na tebe tak pomrkávat,“ šeptla jsem a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit. Ochotně ke mně sklonil hlavu a dlouze mě políbil.

„Měli bychom se vrátit zpátky,“ šeptl a začal za svými zády šátrat rukou po klice, jenže ji pořád nemohl nahmatat. „Kruci,“ postěžoval si tiše a pořád štrachal dál. Nemohla jsem se udržet, a tak jsem se začala smát a Edward se na mě skepticky podíval.

„Nech toho. Nemůžu to nahmatat, abychom se dostali ven,“ postěžoval si vztekle a já se na něj pořád jen usmívala.

„Nádech a výdech,“ popíchla jsem ho a on na mě již doopravdy naštvaně zavrčel a veškeré snahy dostat nás ven vzdal. Objala jsem ho tedy kolem pasu, natáhla se po klice a jednoduše otevřela.

„Hotovo,“ šeptla jsem a zářivě se na něj usmála. Jen se na mě zamračil a vycouval z kabinky ven. Natáhl ke mně ruku a vrátili jsme se společně do první třídy k našim sedadlům. Cestou jsme potkali tu samou letušku jako předtím a oba dva jsme se na ni zářivě usmáli.

„Kde jste byli tak dlouho?“ zeptal se nás Emmett, když jsme si sedli a významně se na nás podíval. Edward se protáhl, objal mě kolem ramen a poté Emmettovi odpověděl.

„Přesně tam, kde si myslíš. Jo, a dělali jsme tam přesně tohle,“ řekl Edward s naprosto ledovým klidem.

„Já jsem ti říkal, že tak dlouhého letu máme využít,“ řekl Emmett Rose a já s Edwardem jsme se rozesmáli, až jsme probrali pár lidí.

Letěli jsme téměř celou noc a ještě v noci jsme přistáli v Brazílii. Posbírali jsme si na letišti svá zavazadla a na parkovišti si chytili taxíky. Potřebovali jsme tři. Já, Alice a Rosalie jsme jely spolu, kluci byli v druhém taxíku a Carlisle s Esme měli ten poslední.

„Tak co holky, jak se těšíte na ostrov Esme?“ zeptala se nás Rosalie a já na ní s otevřenou pusou hleděla.

„Cože? Jakej ostrov?“ zeptala se Alice stejně vyjeveně, jako jsem se já tvářila. A tak se Rosalie pustila do vysvětlování, že ostrov Esme je pojmenovaný po Esme Cullenové, tedy té Esme Cullenové, kterou známe, a že jí ho daroval Carlisle k 50. výročí od jejich svatby. Pořád mi nedocházelo, jak si člověk může koupit ostrov, ale pravděpodobně je to možné.

Když jsme přijely do přístavu, tak Rosalie zaplatila taxikářovi, který nám pomohl vyndat naše zavazadla z kufru auta, chvilku jsme počkaly na ostatní, a co nejrychleji jsme se všichni přesunuli na loď, jelikož začínalo svítat. Edward s Jasperem se asi deset minut hádali, kdo bude řídit, až to nakonec převzal Carlisle a oni se přesunuli každý na druhý konec lodi. Takže já s Edwardem jsme seděli na přídi a Jasper s Alicí na zádi.

„Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zeptala jsem se Edwarda a hned vzápětí dlouze zívla.

„Asi tak hodinku až dvě. Záleží na tom, jak moc bude Carlisle pospíchat,“ vysvětlil a přesunul se za mě, takže jsem se o něj mohla v klidu opřít. Zavřela jsem oči a užívala jsem si vycházející Slunce, které hřálo mou pokožku a mořský vzduch, který mě ovíval díky rychlosti naší lodi. Netrvalo to příliš dlouho a já začala usínat.

„Zlato, vstávej, už je vidět ostrov. Za chvíli jsme tam a pak už si budeš moci lehnout do postele,“ probouzel mě Edward a já s trhnutím otevřela oči a pokoušela se co nejrychleji zorientovat. Zahleděla jsem se na rýsující se ostrov před námi a poté jsem se podívala po ostatních. Fascinovaně jsem hleděla na jiskřícího Jaspera a ještě mnohem krásněji zářící Rosalie, avšak nejvíce jsem byla fascinována Carlislem s Esme. Místo nich jsem si tam představila sebe a Edwarda a byla jsem tím naprosto unešená. Nechtěla jsem, abych jim připadala jako nějaký špehoun, tak jsem se radši otočila zpátky, dívala se na ostrov a pohrávala si s Edwardovou zářivou rukou.

Neustále jsem uvažovala nad tím, jestli budu schopná se svou upírskou krásou vyrovnat Edwardovi. Nakonec jsem usoudila, že něco takového není možné. I za tisíc let mi bude Edward připadat, jako ta nejkrásnější bytost, která kdy mohla chodit pod tímto Sluncem, nebo spíše pod jakýmkoliv Sluncem v tomto vesmíru a ve všech možných existencích, které kdy existovali. Prostě Edwardovi se nikdo vyrovnat nemůže, ať už se bude snažit sebevíc.

Mezitím, co jsem si takhle uvažovala, jsme se k ostrovu přiblížili na tolik, že jsem již dokázala rozeznat obrys domu, který se před námi rýsoval. Jeho zářivá bělost, udržovanost a krása na tomto pustém ostrově, přirozeně seděla k naší rodině. Naprosto chápu, že Carlisle daroval Esme ostrov, avšak k její kráse se žádný ostrov nedal přirovnat, ani k její lásce, která byla nevyjádřitelná slovy. Doufám, že jednou budu schopná být jí dcerou, kterou si přála a že dokážu ocenit její lásku, kterou věnuje své rodině. Vždyť v příštích letech se nejspíš stane mou upíří matkou, která mě bude konejšit, pokud se mi podaří někoho zabít. Matkou, která mě bude vychovávat v mém upířím životě, která se o mě bude starat, která mi bude věnovat svou lásku, svůj čas a svou pozornost. Doufám, že jednou budu schopná to plně ocenit, i když budu stále vědět, že mou matkou byla a vždy bude René Swanová, žena, která mě vychovala, žena která mi darovala život a žena, která svými spletitými rozhodnutími způsobila, že jsem se setkala se svou osudovou láskou. Se svým životem a svou nesmrtelnou budoucností.

„Na co myslíš?“ vytrhl mě Edward z mého zamyšlení a já se plně vrátila do reality a všimla si, že jsme již zakotvili na molu a jako poslední zůstali na lodi.

„Uvažovala jsem o životě. O životě minulém, současném a i tom budoucím,“ odpověděla jsem a pomalu se postavila.

„A co jsi vykoumala?“ zeptal se.

„Že můj život nabral ten správný směr v ten den, kdy jsem do tebe vrazila v tom baru.“ Usmála jsem se na něj a opatrně se pokoušela vstoupit na molo, abych nespadla do vody.

„Jo, to máš pravdu. V ten den jsem objevil důvod své existence,“ šeptl mi Edward a vzal mě pro jistotu do náruče, abych si opravdu předčasně nezaplavala. Jakmile mě postavil na zem, tak jsem si sundala boty a svlékla si mikinu, jelikož mi bylo neskutečné horko.

Jeden krok a vítám tě, nový živote. Natáhla jsem před sebe pravou nohu a vstoupila do jemného písku, kterým byla pokrytá celá pláž. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem závan Edwardovy vůně, která mě přiměla se usmát. Tahle vůně mě bude provázet celý život. Doufám. Dokud budu pro Edwarda dostatečně dobrá.

Chvíli jsem stála na místě a pohrávala si s pískem mezi prsty u nohou, bylo to opravdu příjemné a k nezaplacení. Zvláště, když ten písek byl lehce zahřátý od ranního Slunce. Konečně jsem otevřela oči a začala se rozhlížet kolem sebe. Dům, i když byl honosný, dokonale zapadal do okolní přírody. Vypadalo to, že je téměř celý prosklený, ale místa, která prosklená nebyla, byla krásně bílá, téměř bych soudila, že je čerstvě natřený, vždyť přece není možné, že v takové pustině může stát dům bez jediné chybičky.

„Budeš tady stát ještě dlouho, nebo tě mohu zavést dovnitř?“ zeptal se Edward a v každé ruce držel jeden kufr, jeden můj a druhý jeho.

„Veď mě,“ pravila jsem a nechala jsem svého prince na bílém koni, nebo spíše prince s ostrými zoubky, aby mě zavedl dovnitř. Jenže on si myslel, že jakmile vejdu do toho úžasného paláce, tak jej budu následovat do naší ložnice, jenže to nebylo možné, protože jsem byla unešená hned z první místnosti, kterou byl obývací pokoj spojený s kuchyní.

„Já jdu zatím nahoru. Dveře na konci chodby,“ řekl Edward, poté co usoudil, že si to tu nejdříve prohlédnu. Jen jsem za ním mávla rukou a dál si prohlížela okouzlující obývák.  Bílá kožená sedačka byla jednou z jeho dominant. Pokud nepočítám tu ohromnou televizi, která na mě přímo volala po zapnutí. Přemýšlela jsem, proč potřebují, tak ohromnou televizi, ale Edward s Jasperem si nejspíš potřebovali na něčem hrát ty svoje hry. Hned vedle televize byla ohromná polička, která byla celá zaplněná DVD-čky. Pravděpodobně na deštivé večery. Jenže o tom dešti docela pochybuju. Podlaha byla pokrytá příjemným bílým kobercem a stěny byly vymalovány světle žlutou barvou, která dokonale připomínalo iluzi Slunce. Dále tu byl barový pult s barovými stoličkami, který odděloval kuchyni od obýváku. Skvělá rohová kuchyně, která měla být jen atrapou pravé kuchyně, nebo aspoň jsem si to myslela, než jsem zjistila, že lednice je naprosto plná. Po tomto dvacetiminutovém prohlížení jsem se rozhodla, že nenechám Edwarda příliš dlouho čekat, tak jsem radši zamířila za ním nahoru. Pomalu jsem vycházela schody do horního patra a neustále se rozhlížela kolem sebe. Když jsem se ocitla na vrcholu schodiště, tak jsem nevěděla, na kterou stranu konce chodby se mám vydat. Zkusila jsem to do leva, ale když jsem byla v polovině cesty, tak se za mnou ozval ten nejúžasnější hlas.

„Tady, lásko.“ S úsměvem jsem se otočila a zamířila za svou budoucností, která se ležérně opírala o rám dveří s rukama zkříženýma na odhalené hrudi. Byla jsem unešená tím pohledem a neschopná se pohnout z místa.

„Nemám ti pomoc?“ ozvalo se náhle za mnou, rychle jsem se otočila a dívala se Edwardovi do očí.

„Doufám, že budu taky tak rychlá,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Doufám, že ne tak jako já, ale pro zatím ti s tím můžu pomoc,“ šeptl, lehce mě políbil a vyzdvihl si mě do náruče. Rychle nás přesunul do pokoje a položil mě na postel, ani jsem se nestihla rozhlédnout kolem sebe a už jsem byla zasypávána miliony polibků od svého milého. Přejela jsem rukou po jeho obnažených zádech a podívala se mu zpříma do očí. Doufala jsem, že budeme pokračovat, jenže Edward měl jiné plány.

„Tohle počká,“ šeptl zastřeným hlasem a políbil mě na tvář. „Teď se dojdi převléknout. V koupelně jsem ti připravil oblečení,“ řekl, zvedl se ze mě, stoupnul si vedle postele a natáhl ke mně ruku.

„Oblečení? Můžu si předtím dát sprchu?“ zeptala jsem se a přijala Edwardovu ruku, kterou mi pomohl postavit se na nohy.

„Jistě, počkám na tebe dole,“ šeptl a znovu mě políbil.

„A já myslela, jestli se spíš nebudeš chtít připojit,“ šeptla jsem tím nejsvůdnějším hlasem, který mi zrovna přišel na jazyk.

„Nepokoušej mě, říkám, že to počká.“ Usmál se na mě a pak zmizel z pokoje. Konečně jsem měla čas se kolem rozhlédnout. Stála jsem přímo vedle postele s nebesy, která byla dominantou celého pokoje. Vlastně to bylo to jediné v tomhle pokoji, až na hi-fi věž a velkou kopu cédéček, zvláštní. Viděla jsem tu troje dveře. Jedněmi jsem přišla, za těmi dalšími určitě musí být koupelna, ale ty třetí? Zamířila jsem tedy k těm prvním a otevřela je. Ou, ohromná šatna, takž už vím, co je za těmi posledními záhadnými dveřmi. Rychle jsem ty dveře radši zavřela a zamířila do koupelny. Paráda, ohromná koupelna s rohovou vanou, sprchovým koutem a skříňkou plnou holčičích věcí, fakt skvělý. Počkat, holčičích věcí? Znovu jsem se podívala na tu skříňku a zjistila, že to jsou všechny věci z mé koupelny a k tomu ještě něco navíc. To by mě zajímalo, kam to Edward nerval, když jsem celý svůj kufr prohlídla a zkontrolovala. Prostě zvláštní, jenže, co v tomhle světě není zvláštní. Třeba ještě umí upíři čarovat… Tiše jsem se pro sebe zasmála, rychle se vysvlékla a vlezla pod sprchu.

Jakmile jsem vylezla ze sprchy, tak jsem se chtěla převléknout do oblečení, které mi Edward nachystal, jen jsem si to všechno musela nejdřív prohlédnout. Protože tyhle plavky jsem si určitě nezabalila. Pamatuji si, že když jsem si prohlížela věci, které Edward zabalil do mého kufru, tak jsem tam měla naprosto normální plavky. Nejspíš tyhle přivezl Edward, tak jsem mu udělala radost a oblékla si je na sebe. Rozhodla jsem se však si vzít ještě něco přes ně, a tak jsem hned zamířila do vedlejší šatny, kde jsem se začala prohrabávat evidentně mou polovinou šatníku. Nakonec jsem si vytáhla tmavě modré tílko a bílé kraťásky, přeci jen už tu začínalo být horko. Jenže když jsem se tak tím svým prádlem probírala, stále častěji jsem si uvědomovala, že některé ty věci jsem nikdy předtím neviděla. Poté co jsem se tedy oblékla, jsem rychle seběhla schody a zamířila za Edwardem s cílem zeptat se ho, co je to za věci. Jenže jakmile se má noha dotkla posledního schodu, tak jsem zůstala omámeně stát na místě. Připadala jsem si jak v sedmém nebi, když se náhle zpoza rohu schodiště objevil Edward, který ke mně s úsměvem natáhl ruku.

„Sluší ti to,“ pronesl obdivně a já se na něj usmála, jelikož jsem se na nic jiného doopravdy nezmohla. Přijala jsem jeho ruku a nechala jsem se vést ven z domu. Cestou jsem se aspoň trochu probrala, takže jsem byla konečně schopná se ho zeptat na svůj původní problém.

„Chtěla jsem se zeptat, kde se tam vzaly všechny ty věci? Polovinu z nich jsem nikdy v životě neviděla. Jako třeba ty plavky, které jsi mi tam nachystal,“ vyplázla jsem ze sebe a čekala na jeho odpověď.

„Teď to prosím neřeš, ano? Teď jsme důležití jen my dva,“ řekl a s nezájmem prošel kolem všech ostatních na pláži, kteří již dováděli ve vodě a táhl mě někam dál.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se, jelikož jsem si myslela, že tu zůstaneme s ostatními. Snad jsme mířili na pláž, nebo ne?

„Jdeme jen o kousek dál. Myslel jsem si, že když je to nás poslední den v těchhle podobách, že si ho budeš chtít se mnou aspoň trochu užít,“ odpověděl a já si teprve teď uvědomila ten strach, který mě pohltil. Strach je prý modlou lidstva a v tenhle moment se pro mě stál tím hlavním. Nemám strach z budoucnosti, jelikož tu jsem si samozřejmě vybrala s Edwardem, ale mám strach z přeměny, z toho jaká bude, jestli se mě nebo Edwardovi nemůže něco stát a asi z dalších milionů věcí, které mě můžou potkat. Vše to zahrnovalo i pád asteroidu. Jediná věc, která mě však fascinovala byl Edwardův ledový klid. Vypadalo to, že on sám si z toho nic nedělá a že je se vším smířený. Prostě fascinující.

Konečně to vypadalo, že jsme došli dostatečně daleko, že na nás nikdo neviděl, jelikož se Edward zastavil, otočil za nás a pak mi pustil ruku.

„Jsi celou dobu ztichlá, stalo se něco?“ zeptal se mě a já jen záporně otočila hlavou. „No tak, pověz mi to, co se stalo?“ naléhal na mě a jemně mi přejel rukou po tváři. Podívala jsem se mu zpříma do těch zlatých očí, zhluboka se nadechla a vypustila tu potupující větu.

„Mám strach,“ šeptla jsem a rychle zase sklopila hlavu k zemi. Chvíli bylo ticho nic se nedělo, než se ozvalo tiché uschnutí. Poté mi Edward znovu přejel po tváři a zvedl můj pohled směrem k němu.

„Promiň,“ řekl a stále se usmíval. „Já jen, že se nemáš čeho bát. Všechno bude v pořádku. Dobře?“ zeptal se a já po chvilce váhání nesměle přikývla. „ Teď už na to nemysli, sundej to tílko a ty kraťasy a půjdeme do vody,“ řekl, jenže než jsem se stihla pohnout, abych si to sundala, tak mě vzal do náruče a nesl směrem k vodě.

„Co to děláš? Vždyť jsem si to nesundala,“ začala jsem na něj křičet, ale on se smál jak malý kluk a čertíci mu zářili v očích.

„Malá změna plánu,“ řekl jen a už vcházel do vody. Byli jsme tak metr od břehu a Edwardovi dosahovala voda do pasu. Nenápadně jsem strčila ruku do vody, abych vyzkoušela jakou má teplotu, jenže jsem zjistila, že na mě je příliš studená.

„Tři…“ začal odpočítávat Edward a zlovolně se na mě usmál.

„Ne, prosím ne. Žádný házení, já do tý vody půjdu sama, Edwarde, prosím,“ pokoušela jsem se ho přemluvit.

„Dva…“ počítal dál a úsměv se mu neustále rozšiřoval, až jsem se divila, že mu nepraskne pusa.

„Miláčku, no tak, prosím. Buď na svou Bellinku hodný, prosím, prosím,“ pokoušela jsem se tím nejvíce škemrajícím hláskem, jakým jsem zvládla.

„Jedna…“ Nenechával se zastavit a začal mě zvedat výš, aby mě mohl pořádně vyhodit. Rozhodla jsem se, že zkusím poslední věc, která mě napadla a vrhla jsem se na jeho rty. Polibky mi vroucně oplácel a já myslela, že mám vyhráno. Dokud se ode mne náhle neodtrhnul.

„Promiň, zlato,“ řekl jen a já už náhle letěla vzduchem přímo do vody. Celá jsem se samozřejmě potopila a co nejrychleji jsem vyplavala nahoru. Postavila jsem se na nohy, otřela si oči, prohrábla vlasy a podívala se nasupeně na Edwarda, který stál na místě a s úsměvem mě pozoroval.

„Takhle ti to sluší ještě víc, když se to na tebe všechno tak lepí,“ pronesl se zářivým úsměvem a já se na něj zamračila, jak nejvíc jsem uměla. Prošla jsem kolem něj a mířila si to ven z vody. Edward se za mnou jen otáčel a pozoroval mé počínání. Já jsem vyšla ven z vody, svlékla si tílko i kraťásky a pověsila je na větev nejbližšího stromu, aby mi aspoň trochu uschli. Bez jediného pohledu na Edwarda jsem se vracela zpátky do vody.

„Ale no tak, Bello, přece na mě nebudeš naštvaná. Vždyť to byla jenom sranda,“ zkoušel si mě udobřit, ale já dělala, že ho neposlouchám a šla jsem prostě dál do vody, když jsem byla tak na jeho úrovni asi tak dvacet centimetrů od něj, tak jsem z ničeho nic na něj začala cákat.

„Víš, že mi to nevadí?“ zeptal se mě Edward jakoby nic a já byla dopálená ještě mnohem víc. Přestala jsem na něj tedy cákat vodu, skočila jsem do vody a začala si plavat, prostě jen tak. Jak si to jako představuje? Nejdřív mě hodí do vody a pak když na něj začnu cákat vody, tak si prohlásí, že mu to nevadí? Tenhle upír opravdu nemá obdoby, teda vlastně poloupír. Náhle kolem mě zavířila voda a Edward se objevil přímo přede mnou a chytil mě kolem pasu.

„Miláčku, promiň, vždyť to byla jen sranda. Nic jiného, tak už se na mě prosím nezlob,“ škemral a přitiskl si mě k sobě.

„Chlapče, to se budeš muset snažit ještě mnohem víc,“ řekla jsem bez naprostého zájmu a chtěla jsem se hned vyvlíknout z jeho sevření, jenže on si mne přitáhl ještě blíž a začal polibky plenit má ústa. Nenechala jsem se dlouho pobízet a hned jsem se zapojila. Jak by se mu mohl tak někdo ubránit, když je ve všem tak dokonalý.

„A já myslel, že to bude těžší,“ pronesl Edward mezi polibky s tím uchechtnutím.

„Radši mlč, nebo to těžší bude,“ pokusila jsem se mu vyhrožovat, ale oba dva jsme v ten moment věděli, že bych nic takového nesvedla. Pevně jsem jej objala kolem krku a nechávala se jím unášet, ať už to bylo kamkoli. Jenže to kamkoli se stalo směrem na břeh. Nijak jsem si nestěžovala do doby, než mě položil do písku.

„Budu ho mít všude,“ zaprotestovala jsem hned, když jsem jej ucítila pod svými zády.

„Bello, teď to prosím neřeš,“ úpěnlivě zasténal Edward a vrátil se zpátky k mým rtům, které okamžitě zaměstnal další vlnou polibků. Rukou přejel po mé tváři a mezi mým poprsím až k mému boku, který jemně a zároveň silně stiskl. Na pár vteřin, během kterých jsme jen tiše oddechovali, jsme se pohledy zaklesli do sebe a navzájem se utápěli v očích toho druhého. Jenže po těch pár vteřinách jsme se vrátili k práci, kterou jsme tu započali. Edward mě mírně nadzvedl a rozvázal mi plavky na mých zádech a za krkem, takže vršek nakonec sám od sebe odpadl. Znovu mě políbil a pak směřoval své polibky níže k mým ňadrům, kterým věnoval svou plnou pozornost. Já se jen oddávala té rozkoši, kterou mi způsoboval. Ani nevím, jak rychle se to seběhlo, ale náhle jsem byla i bez dolní části plavek a naše těla splynula v jedno. Hladově jsem Edwardovi oplácela polibky, které mi věnoval, a užívala si tu sílu našeho milostného opojení. Tyhle naše chvilky, kterých rozhodně za tu dobu nebylo málo, se staly nejlépe tráveným časem s Edwardem. Neříkám, že by vše ostatní bylo špatné, právě naopak, ale tomuhle se prostě nemůže nic vyrovnat. Vezměte mi Edwarda a je to jako byste dítěti sebrali jeho oblíbenou hračku.

„Víš, že tě miluju nade vše,“ pronesl Edward naléhavě, když jsem se blížila k vrcholu a byla jsem téměř smyslů zbavená.

„Ano,“ šeptla jsem ochraptěle unešená jeho pohledem, kterým mě propaloval. Poté naposledy přirazil a já se vznesla ke hvězdám. Uháněla jsem po mléčné dráze závratnou rychlostí a nenacházela jsem její konec. Když jsem se na konci konečně objevila a otevřela jsem oči, tak jsem se znovu utápěla v tom zlatém pohledu, který mi viděl až do té největší hloubky mého vědomí a svědomí.

„Milovala jsem se se zářící zrůdičkou,“ pronesla jsem, abych aspoň trochu prolomila to ticho a Edward se tiše zasmál.

„Ještě ke všemu s ohromným starcem. Ani si nejsem jistý, jestli to náhodou není trestný,“ šeptl a políbil mě na čelo. Zvedl mě do náruče a odnesl do příjemně chladného moře, které ze mě smylo pot a písek.

„Nepodal by si mi prosím plavky?“ zeptala jsme se ho a Edward na vteřinu zmizel, vzápětí se však vrátil s mými plavkami v ruce, které zvedl nad hlavu.

„Opravdu je chceš? Takhle to je mnohem lepší,“ podotkl a já se na něj skepticky podívala, tak mi je tedy podal. Oblékla jsem si spodek a Edward mi s vrškem ochotně pomohl. Celý den jsme poté spolu jen dováděli ve vodě, než jsme se k večeru vrátili zpátky do domu. Všichni už evidentně byli vevnitř, jelikož byli různě rozsedaný po obýváku a kuchyni, přes které jsme museli projít, abychom se dostali do našeho pokoje. V pokoji jsem si dala rychlou sprchu, převlékla se do krátkých letních šatů, které jsem si vzala jen kvůli Edwardovi. Proč bych mu neudělala radost, když ho dnes večer čeká přeměna. Nějak jsem na to od té doby nedokázala přestat myslet. Celou dobu, co jsme večeřeli a bavili se s ostatníma, jsem byla spíše zamlklá a jen poslouchala. Neustále jsem přemýšlela nad jeho rozhodnutím stát se plnohodnotným upírem. Nemusel to dělat, nejspíš to i věděl, ale i přesto to chtěl. Jenže proč? Co mu tak moc vadí, na tom čím je? Proč chce být úplný upír? Na tuhle otázku jsem nikdy nedostala odpověď. Třeba to jednou přijde, jednou se prostě zeptám a on mi odpoví.

„Edwarde, je čas,“ vytrhl mě náhle z mého zamyšlení Carlisleův hlas a já se setkala s Edwardovým pohledem. Pořád jsem cítila, že jsem byla vystrašená, ale Edward se tvářil hrozně sebevědomě. Zvedl se ze sedačky, došel ke mně a natáhl ke mně ruku.

„Uděláš mi tu čest?“ zeptal se a já přikývla a chytla se jeho nabízené ruky. Pomohl mi postavit se na nohy a vedl mě nahoru do našeho pokoje. Pevně jsem držela jeho ruku a užívala si příjemný chlad, který vycházel z jeho těla, a který mě v tomto horkém počasí příjemně chladil.

„Carlisle dej nám prosím chvilku,“ řekl Edward, když jsme byli u našeho pokoje a Carlisle taktně počkal za dveřmi. Vešli jsme tedy s Edwardem dovnitř a on za námi hned zavřel dveře.

„Miluji tě, tak jako nikdy nikoho,“ pronesl Edward náhle, díval se mi do očí a hřbetem ruky mě hladil po tváři. „Jsi moje Slunce, jsi můj měsíc. Jsi moje obloha a zároveň si i mojí půdou. Bez tebe bych byl nikdo…“ chtěl pokračovat dál, ale já mu přiložila prst na rty.

„Nic neříkej, prosím. Řekneš mi to všechno, až se probereš, ano?“ šeptla jsem tiše a on lehce přikývl. Přiložil své ruce na mé tváře a přitáhl si můj obličej blíž, aby mě políbil. Vroucně jsem mu polibky oplácela a vše nevyřčené nahlas, bylo vyřčeno v ten moment, kdy se naše rty spojily. Opřeli jsme si svá čela o sebe a jen tiše oddechovali.

„Už to vím,“ šeptl a já se na něj nechápavě podívala.

„Co víš?“ zeptala jsem se ho a on se usmál a pohladil mě po tváři.

„Už vím, proč jsem se narodil. Všechno to bylo jenom kvůli tobě. Měl jsem tě učinit šťastnou,“ řekl a já se na něj usmála.

„Ty jsi ale ťunťa, viď? To já jsem se narodila, abych tě učinila šťastným. Já se narodila až po tobě,“ řekla jsem, znovu jej políbila a pak lehce přikývla. Bylo to naše dohodnuté znamení, které mělo znamenat, že přeměna může začít. Edward tedy zavolal Carlislea a lehl si na postel. Já jsem si sedla vedle něj a chytla ho za ruku. Carlisle si k nám stoupnul a chvilku si nás prohlížel.

„Jseš si jistá, Bello, že tu chceš zůstat?“ zeptal se mě a já se podívala na Edwarda. Zahleděla jsem se do jeho očí a v tu chvíli jsem si byla jistá.

„Ano jsem,“ odpověděla jsem Carlisleovi, políbila jsem Edwarda na čelo a pak už jen sledovala Carlislea při jeho práci. Rozhodl se, že nejúčinnější cestou, kterou by mohli Edwarda přeměnit je jedem do srdce, a tak Carlisle připravil speciální jehlu, která se o Edwardovo kamenné tělo nezlomila, a které byla schopná proniknout jeho kůží. Nikdy jsem radši nechtěla vědět, z čeho ta jehla byla vyrobená, ale vždy jsem věděla, že upíří kůží dokážou proniknout jen upíří zuby, takže někdy je lepší se neptat. Pozorovala jsem stříbrnou tekutinu upířího jedu, která se líně přelévala v injekční stříkačce, kterou vytáhl Carlisle ze svého kufříku a byla jsem jí fascinována. Edward se zhluboka nadechl, přikývl Carlisleovi a ten silou zabodl jehlu do místa, kde by se mělo nacházet Edwardovo srdce. Carlisle rychle vstříknul jed dovnitř a já poznala, že přeměna začala ve chvíli, kdy Edward pevně sevřel oční víčka, pustil mou ruku a své zatnul do pěstí.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 69: