Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 66

19.04.2010 (11:30) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4992×

V tichosti jsme tam stáli a já měl nutkání něco říct, ale nevěděl jsem co, tak jsem radši mlčel. Ona to však vyřešila za mě. Otočila se čelem ke mně a usmála se.

„Nemusíš nic říkat. Pokud si se dostal až sem, tak opravdu potřebujete mojí pomoc. Vrátím se s tebou, pokud pro mě něco uděláš,“ promluvila směrem ke mně a já jen přikývl na důkaz toho, že vnímám její slova.

„Polib mě a já vám pomůžu a nikomu neublížím,“

Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem usnula a propadla se do říše bezesného spánku, když už se mi to konečně podařilo, tak jsem byla, ani ne po dvou hodinách probuzena chladným dotykem na mé tváři. S trhnutím jsem se probrala a rychle se začala vyplašeně rozhlížet kolem sebe.

„Co… Co… Co se stalo?“ začala jsem se hned vyptávat, aniž bych věděla, koho se ptám.

„Bello, klid to jsem já,“ promluvil na mě ten nejúžasnější hlas, který jsem potřebovala slyšet.

„Edwarde,“ vydechla jsme oblouzněna a konečně pořádně zaostřila svůj pohled na jeho tvář, která se nade mnou skláněla.

„Už jsem tady. Promiň, že mi to tak trvalo, ale už jsem tady a nikam nepůjdu,“ šeptal ke mně a lehal si přitom vedle mě do postele.

„A co Sophie? Přivedl si ji zpátky?“ zeptala jsem se ho a on se mi upřeně zadíval do očí, než odpověděl.

„Přivedl, prozatím se ubytovala v chatě v lese za domem,“ odpověděl mi a já byla ráda, že nám to tak celou tu situaci usnadní. Teď už jsem si připadala, jako by to bylo všechno za námi. Dokázala jsem si představit naší skvělou a klidnou budoucnost.

„Pojď sem,“ šeptla jsem a natáhla k němu ruku, kdy se ke mně hned posunul a já si ho za zátylek přitáhla, co nejblíže abych ho mohla políbit. Ničemu se nebránil a lehce mě políbil.

„Teď už by jsi měla spát. Slyšel jsem, že jsi dlouho nespala a já při tom pátrání taky.“ Hned poté zívnul, protáhl se a přitáhl si mě k sobě. Raději jsem poslechla, zavřela oči a skoro hned usnula v jeho náruči.

Uběhlo pár dní plných nejistot. Dny, kdy jsem musela chodit do školy a tam předstírat, že se nic neděje. Dny, kdy jsem po škole musela pospíchat ke Cullenovým a domlouvat detaily našeho výslechu. Dny, kdy jsem musela u Cullenových pozorovat až nebezpečně klidnou Sophii, která se většinou chovala, jako by tam vůbec nebyla. Dny, kdy jsem se od Cullenových vracela s Edwardem domů, kde se se mnou vždy před domem rozloučil a pak mě za půl hodiny navštívil oknem a zůstal celou noc. Dny, kdy jsem pozorovala vztah mých rodičů, který se rozběhl na plné obrátky a ukazoval sílu jejich manželství, když byli mladí. Dny, kdy jsem večer usínala v Edwardově náručí. Dny, kdy jsem se probouzela zas do toho samého stereotypu se strachem z toho, co se stane.

Tak přesně takhle ubíhaly dny, než nastal den, na který jsme se tak připravovali. Den, kdy se měla všechno rozhodnout. Den, který se měl stát rozhodujícím pro můj vztah s Edwardem. Den, kdy jsme se měli stát již navěky svobodnými lidmi, nebo lidmi, kteří byli rozděleni kvůli tomu, čím jsou. Ten den je tady.

Pomalu a osamoceně jsem scházela ze schodů v našem domě přímo do jídelny, kde už na mě čekala celá rodina. Jakmile jsem se objevila mezi dveřmi, tak se na mě máma s tátou povzbudivě usmáli a já se pokusila jim úsměv oplatit, ale vyšel z toho jen kyselý škleb. Posadila jsem teda radši na židli, která byla mezi Emmettem a Alicí, kteří byli stejně zamlklí jako já. Moc dobře věděli, o čem všem dnešek rozhodne.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem opožděně a zaslechla jen pár tichých odpovědí, které jsem dále raději nijak nerozebírala. Dnes jsem opravdu neměla náladu na to do někoho šťouchat, a ani jsem opravdu netoužila po nějaké sarkastické poznámce, kterou by mi mohl kdokoliv věnovat. I tak většinou šťastná osoba, jakou je Emmett, dnes po ránu mlčela a nehýřila všeobecným veselím, tak jako obvykle. Opravdu mi teď naprosto minimálně docházela skutečnost toho, že se dneska vyhnu škole. Jen matně si teď vzpomínám na svůj včerejší rozhovor s Edwardem.

Leželi jsme vedle sebe v posteli a já už hodnou chvíli nemohla usnout z toho, jak jsem byla nervózní.

„Myslíš, že to zítra vyjde?“ zeptala jsem se ho tiše a čekala na jeho odpověď, která se chvíli nedostavovala.

„Vyjde. Musí to vyjít,“ promluvil rozhodně a já mu na chvíli uvěřila. Stejně jako mě ho bolelo jen pomyšlení na to, že bychom měli být od sebe. Já jsem se do něj zamilovala a opravdu se ho nehodlám jen tak vzdát. Vždyť i krvelačné upírce jsem se postavila, abych jí zabránila nás rozdělit. Já se prostě opravdu nerozhodla se ho vzdát. Naopak jsem se rozhodla s ním strávit celý svůj život a doufám, že mě i přemění a já s ním budu moc strávit celou věčnost.

Seděla jsem tedy u našeho rodinného stolu a v tichosti se nimrala ve snídani, kterou mi připravila máma. Nechtěla nastolovat nějaké změny, takže cornfleaky stále neopustily můj jídelníček. Posouvala jsem si jeden cornfleak nacucaný mlékem po misce a postrkovala ho z jedné strany misky na druhou a doufala, že si nikdo nevšimne, toho že jsem nepozřela ani sousto. Opravdu jsem neměla náladu, měla jsem pocit, jako kdyby se můj žaludek houpal na vodě.

„Bello, měla by si něco sníst,“ pokárala mě máma a já si poslušně do pusy šoupla onen jeden cornfleak, který jsem si posouvala po misce, a pak jsem celou misku od sebe odstrčila.

„Nemám hlad,“ řekla jsem a vstala od stolu. Nedokázala jsem tam jen tak sedět. Byla jsem jak na trní, a i když mě Edward včera ujistil, že to vyjde, tak jsem tomu nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že by to bylo, tak jednoduché, jak to celé rýsovali. Jenže teď už nic změnit nemůžu. Rozhodli jsme se, že nám Sophie pomůže, já jí vyburcovala k útoku a Edward ji pronásledoval až do Kanady, kde ji našel a přemluvil k návratu. Prostě už je rozhodnuto. Musím tomu všemu věřit.

Zhluboka jsem se nadechla, aby si dodala odvahy, oblékla si černý kabát, který dosahoval délky do poloviny stehen, a vyšla ven před dům. Bylo tu naprosté pusto a prázdno, přesně jako ten první den, kdy jsme se sem přistěhovali, jenže se stávajícím podzimem to tu vypadalo ještě pochmurněji, než předtím. Když jsme se sem přistěhovali, tak jsme byli mladí, nespoutaní a plní elánu a právě teď si připadám o dvacet starší, po třech dětech a připravující se na svůj pohřeb. A to prosím nepřeháním. Právě teď si opravdu připadám, jako kdybych měla vyrazit na nějaký smuteční obřad. Krucinál Swanová, však jdeš jen k výslechu, snažila jsem si promlouvat do duše, ale moc to nepomáhalo. Ani nevěřím tomu, že něco takového jako duše existuje. Vždyť to nikdo vědecky nedokázal. Je to, to samé, jako když člověk věří na Boha. Možná tam je, možná ne. Dokud to nikdo nedokáže, tak tam pořád budou pochyby.

Zvedla jsem svou hlavu k nebi a podívala se na zamračenou oblohu.

Bože, jestli tam jsi, tak zařiď, aby to dneska vyšlo. Nezažila jsem si toho už dost? Byla jsem téměř znásilněna, manželství mých rodičů se téměř i s mou rodinou rozpadlo, tak tě prosím. Jestli opravdu existuješ, tak ať to dneska vyjde, tak jak má, promluvila jsem v duchu směrem k nebi, a aniž bych v boha věřila, tak jsem doufala, že se to vyplní.

Naděje. Naděje umírá poslední, teda aspoň se to říká. Doufám, že tedy ta prostopášnice jménem Naděje neopustí ten malý kousíček mé mysli, také ho se pravděpodobně drží zuby, nehty a zůstane tam se mnou po celý ten to den, než přijde nějaký rozsudek.

Asi po dvaceti minutách mého tichého rozjímání se ke mně připojil zbytek rodiny a společně jsme odešli do garáže a nasedli do auta. Táta řídil, máma seděla na sedadle spolujezdce a já seděla mezi Emmettem a Alicí, kteří mě pevně drželi za ruce a snažili se mi dodat trochu odvahy. Byly jsme s Cullenovými a Sophií dohodnutí, že se sejdeme až tam.

Ještě jednou prosím, Bože, ať to dneska vyjde, zkusila jsem to ještě jednou a vydala jsem svůj osud všanc.

Odkazuji vás na své shrnutí, aby jste si přečetli mé oznámení, které platí již na tuhle kapitolu...

Vaše Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 66: