Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 53

27.01.2010 (12:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4014×

Když jsme dojeli k jeho domu, tak zastavil před domem na příjezdové cestě.

„Ty nebudeš parkovat v garáži?“ zeptala jsem se ho a on zavrtěl hlavou a vystoupil, než jsem se stihla pohnout, tak už mi otevíral dveře, tak jsem taky vystoupila.

„Přece si řekla, že takhle nechceš procházet skrz celým dům, takže to musíme vzít jinudy,“ řekl, chytl mě za ruku a vedl mě směrem k lesu, který byl na západní straně domu. Zastavil se a zvedl hlavu k balkonu, který byl přímo nad námi. Usoudila jsem, že to je asi balkón u jeho pokoje.

„A jak se tam jako chceš dostat?“ zeptala jsem se ho a on se na mě uličnicky usmál a lehce mě políbil. Hned na to se ke mně otočil zády.

„Vlez mi na záda,“ řekl.

„No, promiň teda, ale nevím, co jsem ti udělala,“ řekla jsem a on se smíchem otočil směrem ke mně.

„No já to, jako myslel doslovně, prostě mi vylez na záda,“ řekl a já se začervenala nad svou nechápavostí. Zase se ke mně otočil zády a trochu se skrčil. Položila jsem mu tedy ruce kolem krku a vyskočila jsem mu na záda. On mě pevně chytil za stehna, abych nespadla.

„Pevně se drž. A ne aby tě napadlo se pustit,“ řekl a já ho pevně objala nohama i rukama. Chvilku ještě stál a rozhlížel se kolem.

„Připravená?“ zeptal se, ale já nevěděla, na co mám být připravená, tak jsem radši jen přikývla hlavou. On udělal asi tak dva, tři kroky dozadu a pak se rozeběhl směrem ke stromu. Ne, on se rozeběhl přímo do stromu, rychle jsem zavřela oči a schovala si hlavu do jeho ramene, protože jsem se bála. Ani jsem necítila, jak se pohybuje. Měla jsem pevně zavřené oči a pevně jsem se k němu tiskla.

Náhle se mě dotkla jeho ruka a já s sebou cukla, protože jsem se ho lekla a pořád jsem si myslela, že naběhneme do toho stromu.

„Bello, jsme už nahoře,“ řekl a já pomalu otevřela oči. Měl pravdu, už jsme byli nahoře. Podívala jsem se před sebe, tedy spíš před nás, protože jsem byla stále na jeho zádech a viděla jsem dveře do jeho pokoje. Uvolnila jsem stisk svých nohou a prostě jsem z něj sklouzla na zem.  Nakonec jsem z něj sundala i svoje ruce a on se ke mně otočil čelem. Usmíval se na mě úsměvem plným očekáváním, ale když viděl můj výraz, tak ho ten úsměv přešel.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a já přikývla.

„Nevypadáš na to, když na mě tak koukáš s očima úplně rozšířenýma strachem, asi to nebyl nejlepší nápad,“ řekl a zamračil se, ale já svůj výraz povolila a usmála se na něj. Bylo na něm totiž vidět, že určitě tenhle způsob přepravy upřednostňoval, když mohl využívat své rychlosti, asi mu to bylo příjemnější, přirozenější.

„Už jsem v pohodě, jen jsem se ze začátku bála,“ řekla jsem a on se pokřiveně usmál.

„A čeho si se bála?“ zeptal se pobaveně.

„Bála jsem se, že si se rozhodl prostě jen naběhnout do toho stromu, co byl přímo před námi,“ řekla jsem a on se začal hrozně smát. Nevěděla jsem, co mu mám říct, tak jsem si jen naštvaně založila ruce na prsou a zamračila se na něj.

„Promiň, já jen nevím, jak tě to mohlo napadnout. Tak možná to bylo, asi překvapující. Já jsem potom stromě vylezl sem,“ řekl a já se na něj pořád mračila, protože se mi nelíbilo, jak se mi smál.

„No tak, nezlob se na mě,“ řekl, přišel ke mně a položil mi ruce kolem pasu, ale já se na něj pořád mračila. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Potom už opravdu nešlo se na něj zlobit, kruci, nejspíš přišel na to jak na mě. Trochu se odtáhl a usmál se na mě, nešlo mu ten úsměv neoplatit.

„Radši ze sebe jdu udělat člověka,“ řekla jsem mu a on přikývl a galantně mi otevřel dveře od balkonu a uklonil se mi.

„Prosím madam,“ řekl a já jsem kolem něj prošla dovnitř. Hned jsem zamířila k jeho skříni a byla jsem náhle zvědavá na to, co mi Rosalie nakoupila. Edward se hned objevil za mými zády. Otevřela jsem skříň a nějak jsem se v tom nemohla vyznat.

„Počkej. Něco ti najdu,“ řekl a já jsem poraženě od skříně ustoupila, protože v tomhle jsem nebyla schopná se vyznat. Sedla jsem si na jeho postel, protože to vypadalo, jako když on sám se v tom nevyzná. Po chvíli vytáhl nějaký červený odvážný top a já na něj vyvalila oči.

„Tohle je dobrý ne?“ řekl a já viděla, jak mu úplně září oči, ale tohle opravdu nebyl můj šálek kávy, takže jsem zavrtěla hlavou a on to zklamaně složil a začal se v tom zase přehrabovat. Nechápala jsem, jak může mít v prádelníku tolik oblečení a ještě ke všemu se v tom neumí vyznat. Po další chvíli přehrabování vy táhl černý ještě odvážnější top a jen, co jsem se na něj podívala, tak zakroutil hlavou a zase to dal zpátky do skříně. Po další chvíli vytáhl tmavě modrou halenku, která měla výstřih do V, a čekal na mou reakci plný očekávání. Chvilku jsem si to prohlížela, ale pak jsem usoudila, že to není zas tak hrozný.

„Jo to není zas tak hrozný,“ řekla jsem, vstala z postele a chtěla si to od něj vzít, ale on si to schoval za zády.

„Edwarde, dej mi to, prosím,“ řekla jsem mu a snažila se za tou halenkou natáhnout, ale on mi dokázal svou upírskou rychlostí naprosto jednoduše uhnout.

„Jedině, když mi něco slíbíš,“ řekl a já na něj vyvalila oči a hlavu nahnula na stranu.

„Co by sis, tak přál?“ zeptala jsem se ho a on se usmál.

„Slib mi, že si někdy na sebe vezmeš to hezký, červený tílko,“ řekl a já se na něj musela zamračit, ale on prostě a jednoduše pozvedl obočí.

„No tak dobrá,“ řekla jsem a on se úplně rozzářil, jak žárovka. Rychle mi podal halenku, políbil mě na čelo a pak mě nechal odejít do koupelny, abych se mohla převlíknout, takže jsem tam rychle zalezla a svlékla ze sebe mikinu a roztrhnuté tričko. Oblékla jsem si halenku a fakt jsem v ní nevypadala špatně, celkem mi to i slušelo. Chvilku jsem se prohlížela v zrcedle, než se ozvalo zaklepání na dveře od koupelny.

„Dále,“ řekla jsem a vešel Edward a usmál se na mě.

„Sluší ti to,“ řekl a lehce mě políbil.

„Teď se, ale nějak musíme zbavit toho jehličí z tvých vlasů,“ řekl, vzal mě za ruku a táhl mě zase zpátky do svého pokoje, kde mě posadil na postel a sám si sedl za mě. Začal se hned probírat mými vlasy.

„Baví tě to?“ zeptala jsem se ho, protože jsem si připadala, jako když si ze mě udělal panenku na hraní.

„Hm,“ zamručel jen a bez přestání pokračoval v práci. Musela jsem se nad tím usmát, protože mi to bylo celkem příjemný. Cítila jsem jen lehké tahání a to bylo všechno.

„Už to skoro mám,“ oznámil asi po pěti minutách a já se divila, že mu to jde, tak rychle, vždyť já měla v autě, co dělat pět minut, než jsem vytáhla jeden kousek. Náhle jsem cítila, jak už mi hřebenem vlasy pročesává, jen to párkrát zatahalo, ale ne moc. Když přestal, tak mi bylo líto, že už skončil, protože to opravdu bylo příjemný a bylo zajímavý, že byl do toho, tak zabraný.

„Hotovo,“ řekl a podal mi přes rameno gumičku, kterou jsem tam předtím měla. Musela jsem se pořád jen usmívat. Otočila jsem se na posteli čelem k němu a on měl náhle ve tváři, takový zvláštní výraz a oči měl šíleně tmavé. Ztuhla jsem na místě a nebyla jsem schopná se ani pohnout. On pevně zavřel oči a ruce sevřel do pěstí. Nedokázala jsem nic říct, prostě jsem jen ztuhle seděla. Náhle se ke mně nahnul, a mě se oči rozšířily strachem.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 53: