Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 45

19.01.2010 (10:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3655×

Chvíli jsme se na sebe s Edwardem dívali, než se ozvalo zavrčení. Rychle jsem se otočila za původcem a byl to Jasper. Nechápala jsem co se děje. Podívala jsem se na Carlislea, ale ten stál na okraji hřiště s rukama založenýma na prsou. Emmett stál na postu nadhazovače, a jen se mračil na Edwarda.

„Už zase podvádíš?“ zakřičel Jasper na Edwarda a ten se zatvářil jako naprostý andílek.

„V životě by mě to nenapadlo,“ řekl a Jasper na něj znova zavrčel.

„Už je to tady zase,“ řekla tiše Esme a já nevěděla, co se na tom hřišti stalo.

„No jasně a zase se budeme bavit o tom, jestli se dáš uznat za živého,“ zavrčel Jasper a Carlisle pomalu zamířil za mnou a Esme.

„Jaspere, ale já opravdu nepodváděl,“ řekl Edward, ale Jasper se neudržel a skočil po něm. Vyděšeně jsem se na ně podívala, ale viděla jsem jen rozmazanou šmouhu a slyšela jsem, jak na sebe vrčej. Carlisle byl zrovna kousek od nich, tak je od sebe odtrhl.

„Co kdybychom se zeptali rozhodčího,“ navrhl Carlisle a stál mezi nimi. S vyděšeným výrazem jsem se na ně dívala, než mi došlo, že čekají na to, co řeknu.

„Bello,“ pobídla mě Esme a já se na ní podívala. Pak jsem se zpátky podívala na Jaspera a Edwarda. Edward se na mě s očekáváním usmíval a Jasper se tvářil tak, že jestli mu nedám za pravdu, tak mi utrhne hlavu. Chvilku jsem nad tím přemýšlela, než jsem se rozhodla odpovědět.

„Miláčku promiň, ale Jasper má asi pravdu,“ řekla jsem a Edward se na mě zamračil. Jasper se na něj zazubil a pak se podíval na Carlislea.

„No myslím, že bychom to měli ukončit,“ řekl a Edward se na mě pořád mračil. Jasper s Carlislem začali uklízet a já dopila kafe. Spolu s Emmettem jsem šla pomalu k autu.

„Čekej teror,“ řekl mi tiše a já se otočila na Edwarda, který se na mě ještě chvíli mračil a pak začal pomáhat Carlisleovi a Jasperovi.

„Za chvíli ho to přejde,“ řekla mi Esme a objala mě kolem ramen.

„No tak to můžu jen doufat,“ šeptla jsem smutně, když jsme došli k jeepu. Esme se s námi rozloučila a pak zamířila ke Carlisleovu autu. Náhle se u nás objevili Jasper s Edwardem.

„Jedeme,“ řekl jen Edward, tak jsme všichni nastoupili. Edward si mlčky sedl vedle mě a Emmett hned nastartoval a vyjeli jsme domů.

„Nechte si myšlenky pro sebe,“ zavrčel po chvíli Edwarda.

„Tak nám nelez do hlavy,“ řekl Jasper s naprostým klidem.

„Moc dobře víš, že to nejde, když na mě oba v myšlenkách křičíte,“ řekl Edward a celé auto náhle zavalila vlna klidu.

„Jdi s tím do háje. Jsem naprosto v pohodě,“ řekl Edward a Jasper se tiše zasmál. Jen jsem s potlačeným strachem pozorovala jejich roztržku.

„Začíná mít strach,“ řekl Jasper a otočil se dozadu k nám, když se na něj Edward nechápavě podíval, tak Jasper kývnul hlavou směrem ke mně. Auto zaplnila další vlna klidu, tak jsem se opřela do sedadla a dívala jsem se z okna. Cítila jsem, jak na mě oba visí pohledem a kdyby Emmett neřídil, tak mě nejspíš taky pozoruje.

I když jsem se dívala z okna, tak jsem vůbec nevnímala cestu. Náhle jsme už stáli v garáži a všichni vystupovali. Tak jsem teda taky vystoupila. Emmett a Jasper byli během pěti vteřin v domě a v garáži jsme zůstali jen já a Edward. Podívala jsem se na něj, ale on mě jen zamračeně pozoroval. Tak jsem se zase otočila a zamířila jsem do domu. Vešla jsem do kuchyně a ve dřezu jsem zanechala kelímek od kafe. Když jsem se otočila od dřezu, tak tam stál a mračil se na mě.

„Jestli jsi rozhodnutý se na mě takhle dívat celou noc, tak jdu radši spát,“ řekla jsem, svlékla si bundu a chtěla jsem kolem něj projít do obýváku a pak do pokoje. Když jsem ale procházela kolem něj, tak mě chytl za ruku a já nemohla projít dál. Dlouze jsem se mu podívala do očí.

„Pamatuješ, co jsem ti předtím říkal?“ zeptal se mě a já si nemohla vzpomenout. Vzpomněla jsem si jen na jednu věc, ale nechtěla jsem to říkat nahlas. Radši jsem zakroutila hlavou a čekala, co z něho vypadne.

„Říkal jsem ti, že budeš dělat rozhodčího a že když si nebudeš jistá, tak se mě máš zeptat a já ti poradím. Doufal jsem, že pochopíš, komu máš pomáhat,“ řekl a já se na něj zamračila.

„Tak promiň, že jsem uznala za lepší nebýt roztrhaná upírem,“ řekla jsem a tentokrát se, trochu zamračil on.

„Ale já jsem doufal, že se postavíš za mě. Právě proto jsem nehrál podle pravidel,“ řekl a já se na něj zamračila mnohem víc.

„Takže mi chceš říct, že na mě budeš naštvaný jen kvůli nějakýmu blbýmu baseballu?“ zeptala jsem se. Chvíli jsme tam stáli a dívali se navzájem do očí. Mohlo to vypadat, jako že soutěžíme o to, kdo se bude víc mračit. Nakonec se trochu pousmál.

„Příště musíš stát při mně, hlavně když nejdřív řekneš, že jsem podpantoflák,“ řekl a já se na něj trochu mračila.

„Když jsem rozhodčí, tak neznám lásku,“ řekla jsem a začala jsem se smát, ale pro změnu se zase mračil on.

„Ale miláčku…“ Začal, ale já mu položila prst na rty, tak se zastavil.

„Už se o tom nebudeme bavit. Příště radši budu jenom fanynka,“ řekla jsem a on se trochu usmál. Položila jsem mu ruku na tvář, stoupla jsem si na špičky a políbila jsem ho lehce na rty.

„Příště radši buď fanynkou,“ šeptl a dlouze mě políbil. Položil mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě těsně k sobě.

„Víš, na co jsem si vzpomněl?“ zeptal se mě šeptem a rty přejížděl po mé čelisti.

„Ne, nejspíš by si mi to měl připomenout,“ šeptla jsem a on mě zas políbil.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 45: