Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 34

bd for people 3


Já se o tebe postarám 34Vím, že vás některé zklamu, ale doufám, že na mě nezanevřete, protože přišel velký zvrat v ději a velmi důležitý zvrat. Zanechte prosím komentáře, i když se vám to nejspíš nebude líbit.

Probrala jsem se až druhý den ráno, když mi svítilo sluníčko do očí. Myslela jsem si, že to co mě probralo, bylo sluníčko, ale byl to zářící Edward, který se na mě usmíval.

„Jak to tak vypadá, tak dneska to taky není můj den,“ řekl a políbil mě. Musela jsem se na něj usmát, protože jsem pořád jen žasla, nad tím jak vypadá.

„No, i když není tvůj den, tak já ale do tý školy musím,“ řekla jsem a posadila jsem se na posteli.

„Jo, to je pravda,“ řekl a nechal mě vstát. Došla jsem ke skříni a vzala jsem si nějaké oblečení a pak jsem zalezla do koupelny. Vysprchovala jsem se a oblékla jsem se. Vzala jsem si na sebe tmavě modré džíny, černé tílko a tmavě modrou mikinu. Vylezla jsem z koupelny a Edward se rozvaloval na mé posteli.

„Máš ještě půl hodiny,“ řekl a usmál se na mě.

„A co plánuješ asi tak tu půl hodinu dělat?“ zeptala jsem se a zamračila se na něj.

„Nic neplánuju,“ řekl a já se na něj usmála. Došla jsem k posteli a nahnula jsem se nad něj.

„Miluju tě,“ řekla jsem a políbila jsem ho.

„Taky tě miluju,“ řekl a usmál se na mě.

„Co budeš dneska dělat?“ zeptala jsem se a došla jsem ke svému stolu, na kterém jsem se začala přehrabovat, když jsem našla gumičku, kterou jsem hledala, tak jsem si stáhla vlasy do culíku.

„Nejspíš se asi stavím za Esme doma, nejspíš bude ráda, když mě a Jaspera aspoň uvidí,“ řekl a usmál se na mě. Znovu jsem ho políbila a pak jsem si vzala věci do školy. Podal mi klíčky od auta. Rozloučili jsme se a vyšla jsem z pokoje.

„Svezeš mě?“ zeptala se mě Alice na chodbě, když vyšla ze svého pokoje.

„Jo, jasně,“ řekla jsem a společně jsme odešly do garáže. Nasedly jsme do auta a vyjely jsme ke škole.

Když jsme přijely před školu, tak jsme vystoupily a Alice odešla na svou hodinu. Ke mně se připojila Angela a šly jsme spolu na matiku.

Vešly jsme do třídy a mě přišlo zvláštní, že tu nikde nevidím Mikea, ale nějak jsem to neřešila. Angela si sedla na matiku ke mně. Když přišel Green, tak se na nás jen podíval, ale prostě to přešel, stoupl si do čela třídy a začal vykládat. Asi deset minut po začátku hodiny se ozvalo klepání na dveře. Všichni se samozřejmě otočili, a když vešel nějaký celkem namakaný kluk, tak se všichni automaticky otočili ke mně, ani nevím proč.

„Co potřebujete, Cartere?“ zeptal se Green a ten kluk k němu došel s nějakým papírkem.

„Slečno Swanová, seberte si prosím vaše věci a běžte za panem Carterem do kanceláře školy,“ řekl Green a všichni na mě civěli oči. Vůbec jsem nevěděla co se děje, ale radši jsem se Greena nechtěla ani ptát. Posbírala jsem si svoje věci a s taškou jsem vyšla ven ze třídy. Carter šel hnedka za mnou.

„Co se děje? Udělala jsem něco?“ zeptala jsem se ho, ale on mlčel a nic neříkal.

„Aha, pán je mlčenlivka, co? No dobrá, tak nic neříkej. Možná se mnou chce ředitel mluvit o tom, co se stalo s mým autem, možná,“ řekla jsem, ale on pořád nic neříkal. Vyšli jsme z budovy a já chvíli stále na místě s pusou dokořán, ale v tu chvíli ke mně hned přiskočil Carter a pevně mě chytil za ruce. Nechápala jsem co se to děje, jen jsem koukala na Mikea přede mnou, který se opíral o dodávku. Přiskočili ke mně další dva kluci a já se snažila nějak bránit. Cítila jsem, jak ze mě shodili tašku, a slyšela jsem, jak jí někam zahodili, chtěla jsem začít křičet, ale jen co jsem vydala hlásku, tak mi nějakou páskou přelepili pusu. Mezitím mi Carter svázal ruce za zády. Jen jsem se dívala na Mikea a cítila jsem, jak mi začínají téct slzy po tvářích.

„Řekl jsem ti, že příště budeš prosit o milost,“ řekl Mike a pak mě narvali do dodávky, i když jsem se pořád snažila bránit a někoho z nich jsem kopla, ale moc mi to nepomohlo, zavřeli dveře od dodávky a pak ta dodávka odjela někam pryč spolu se mnou.

Alicin pohled:

Seděla jsem znuděná na první hodině. Měla jsem francouzštinu, která mi nedělala vůbec žádný problém, tak jsem otočila pár stránek v bloku a začala jsem si kreslit návrh šatů, který jsem měla v hlavě už od včerejška. Když už tak jsem u toho včerejška, vzpomněla jsem si na včerejší odpoledne s Jasperem. Škoda, že tady dneska není, ale třeba bych mohla vytáhnout Bellu na nákupy. Dostala ode mě tu poukázku, tak jí musíme využít, co nejdřív to půjde, jestli mi jí teda Edward půjčí. Ale tak na čtyři až pět hodin by jí snad mohl postrádat.

„Alice, avez - vous l´intention de travailler avec nous?“ zeptala se mě francouzštinářka a já tedy neochotně zvedla hlavu od svého nákresu, usmála jsem se na ní a odpověděla jsem.

„Oui, madame,“ odpověděla jsem a začala jsem neochotně vnímat hodinu. Byla jsem ráda, když už konečně zazvonilo a já odtamtud mohla vypadnout. Rychle jsem si posbírala svoje věci a vystřelila jsem ze třídy. Uvažovala jsem o tom, že bych se zdechla ze školy, ale pak jsem si to rozmyslela a šla jsem na další hodinu. Celé dopoledne jsem protrpěla a modlila se za přestávku na oběd a navrhnu Belle nákupy.

Vešla jsem do jídelny, vzala jsem si nějaké jídlo a sedla jsem si k Emmettovi.

„Tak, jaký bylo dopoledne?“ zeptal se mě a já jen zvedla hlavu a zamračila se na něj.

„Aha, takže asi horší, než to moje,“ řekl a já se začala nimrat v housce, kterou jsem si vzala k jídlu. Nakonec jsem se rozhodla sníst aspoň jogurt. Začala jsem Emmettovi věnovat pozornost, až když se začal nervózně vrtět.

„Co se děje, Emmette?“ zeptala jsem se ho a on se na mě zamračil.

„Kde je Bella?“ zeptal se mě a já si teprve v tu chvíli uvědomila, že ještě nepřišla, rozhlédla jsem se po jídelně a všimla jsem si, že Angela a Jessica už tam jsou. Tak jsem vstala a došla jsem k nim.

„Kde je Bella?“ zeptala jsem se jich a ony se na mě nechápavě podívaly.

„Šla v polovině první hodiny k řediteli a už se nevrátila. Měla odejít se všemi svými věcmi,“ řekla Angela a já se otočila směrem k Emmettovi, který pořád seděl u stolu a čekal, až za ním dojdu. Poděkovala jsem holkám a šla jsem zpátky k němu.

„Bella evidentně zmizela v polovině první hodiny, kdy měla jít za ředitelem. Od tý doby jí nikdo neviděl,“ řekla jsem Emmettovi a ten hned vyskočil a projel celou jídelnu pohledem. Pár lidí se po něm otočilo.

„Emmette, co se děje?“ zeptala jsem se ho a on se na mě zamračil.

„Viděl jste dneska někdo ve škole Newtona?“ zakřičel na celou jídelnu, pár lidí na něj jen vylilo oči a pár lidí prostě jen zakroutilo hlavou nad jeho chováním.

„Ne,“ řekla nakonec Angela a já se otočila na Emmetta, rychle jsme sebrali věci a vyběhli jsme z jídelny ven. Podívala jsem se na oblohu a bylo už zataženo. Okamžitě jsem vytáhla z kapsy telefon a volala Jasperovi, který to hned zvednul.

„Alice?“ zeptal se mě do telefonu a já se musela zastavit, abych mu mohla odpovědět.

„Bella… Asi… Zmizela…“ Dostala jsem ztěžka ze sebe a dívala jsem se na Emmetta, jak běží k Edwardovu autu a snaží se dostat dovnitř, ale to auto bylo zamčený. Rozhlédla jsem se kolem a všimla jsem si jak v křoví něco leží.

„Alice, cože?“ zeptal se Jasper.

„Počkej, zavolám ti za chvíli,“ řekla jsem a položila jsem telefon. Rozeběhla jsem se k tomu křoví a hned jsem to poznala. Byl to Bellin baťoh.

„Emmette!“ Zakřičela jsem přes celý parkoviště a on se za mnou hnedka rozeběhl. Doběhl ke mně a já mezi tím vytáhla ten baťoh a začala jsem se hrabat v něm. Našla jsem tam její učení a i klíče od Edwardova auta. Ukázala jsem to Emmettovi a ten se na mě jen zamračil.

„Musíme jet domů,“ řekl a pomohl mi vstát, protože jsem klečela nad tím baťohem, rychle jsem ho sebrala ze země a běžela jsem k Edwardovu autu. Rychle jsem do něj nasedla a slyšela jsem, jak Emmett odjíždí z parkoviště ve svém jeepu. Rychle jsem nastartovala a vyjela jsem za ním. Zazvonil mi telefon, tak jsem ho zvedla a nastavila hands – free.

„Alice, co se teda děje?“ zeptal se mě Jasper.

„Bella zmizela, zůstal tu po ní jen baťoh, který jsem našla zahozený v křoví. Jedeme s Emmettem domů. Až přijedem, tak tam buďte,“ řekla jsem.

„Hned vyrážíme. Dej na sebe pozor,“ řekl Jasper a pak ten telefon položil. Byli jsme doma ani ne za deset minut. Emmett už vystupoval z auta, když jsem přijela, takže jsem ho rychle napodobila, sebrala jsem svoje a Belliny věci a vběhla jsem do domu za ním. Edward ke mně hnedka přiskočil a chytil mě pevně za ramena.

„Kde je?“ zeptal se.

„Já nevím,“ odpověděla jsem a cítila jsem, jak mi začali téct slzy. Cítila jsem jak mě Edward pustil a pak mě hned chytli Jasperovi ruce a pevně mě sevřel v náručí. Všechno mi to v tu chvíli došlo.

Bellu někdo unesl. Ne, někdo, ale Mike Newton!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 34:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!