Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 2

07.12.2009 (07:30) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5261×

Týden uběhl skoro jako voda. Nábytek už byl nastěhován, takže to tu vypadalo jako doma. Můj pokoj byl úžasný, už byl plně zařízený. Musím uznat, že rodiče skvěle odhadli můj vkus, co se týče nábytku. Krabice už jsem měla úplně vyprázdněné a zažila jsem i celodenní nakupování s Alicí, které bylo docela zábavné, jelikož s námi jel Emmett, který byl naprosto unešený svým novým jeepem, který mu rodiče koupili, aby mohl zase jezdit na rande s nějakými kočkami, co si vyhlídne ve škole.

Je tu poslední den prázdnin a s ním i pár posledních hodin s rodiči. Táta ještě zařizoval nějaký telefon ohledně naší školy. A já s Alicí a Emmettem jsme seděli v jídelně a obědvali. Mamka se na její poslední jídlo pro nás celkem činila, takže jsme si jen pochutnávali v naprosté tichosti, do chvíle než Emmett promluvil.

„Tak co plánujeme na večer?" zeptal se a já jen musela protočit oči.

„Myslíš si, že bude párty hned první večer? Na chvíli to odložíme. Počkáme, až proběhne prvních pět kontrolních telefonů a pak už to bude v pohodě, co myslíš Alice?“ zeptala jsem se pro změnu jí. Ta jen zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Nezapomeňte, že je tu ještě rodina toho doktora, která nás má aspoň trochu hlídat. Takže bych to pro dnešek viděla jen na posezení někde v baru. Třeba tam někoho poznáme..." řekla a v těch jejích očkách jí začali blikat hvězdičky, jako kdyby věděla víc než my. S Emmettem jsme jen souhlasně přikývli, protože to opravdu nebyl, zas tak hrozný plán. Když táta ukončil hovor se školou, tak už jsme seděli v obýváku před televizí a koukali na nějaký baseballový zápas, který vybral Emmett, a čekali, co se bude dít. Po pár minutách máma sešla ze schodů a mě bylo jasné, že přichází ta chvíle loučení. Jen co jsem se na mamku podívala, tak jsem měla slzy v očích a ona taky, takže jsem pomalu vstala a zamířila za ní a objala ji.

„Budeš mi chybět," šeptla jsem, když jsem ji pevně objala a ona mě.

„Ty mě taky holčičko," šeptla mi v odpověď nazpět, tak jsem ji pustila a se slzami jsem zamířila za tátou, kterého jsem objala stejným způsobem se stejnými slovy. Ale jeho odpověď byla poněkud jiná.

„V to jsem taky doufal," řekl, a když jsem ho pustila, tak mi vrazil do ruky kreditku.

„Na horší časy, nebo spíš na přežití," řekl, usmál se a objal Alici, které dal tu samou kreditku. Takže jsem začala poslouchat, co máma říká Emmettovi, protože i on se netvářil moc šťastně.

„Postarej se mi o ty holčičky, teď jsi pán domu, takže jestli se jim něco stane, tak to bude na tebe, je ti to jasné?" zeptala se ho a výhružně se na něj podívala. Ale Emmett jen s úsměvem odpověděl.

„Neboj, mami kdyby se něco dělo, tak je nechám na noc u šerifa v base a pak je možná vyzvednu, když mě budou prosit na kolenou." Jenže nečekal, jak máma zareaguje. Poté co jí zalezly oči zpátky do důlků, tak ho pořádnou silou praštila do ramene, až se zapotácel a začal si mnout rameno.

„Au... To bolelo," řekl, ale pořád se usmíval. S tátou si podali ruce a dostal úplně tu samou kreditku jako my. Poté jsme vyšli na verandu a koukali na rodiče, jak nastupují do taxíku a jako správné děti, jsme jim mávaly. Když se nám taxík ztratil z dohledu, tak Emmett vyskočil, snad dva metry do vzduchu, stoupl si mezi mne a Alici, obě nás objal kolem ramen a začal k nám mluvit.

„Tak co bude první v tom našem povedeném samostatném životě?" zeptal se nás a my na něj jen vyjeveně zíraly.

„Ty si snad zapomněl?" zeptala se Alice. Nechápavě se na ni podíval a chvíli trvalo, než mu to docvaklo.

„Dobrá, ale kdo bude řídit?" zeptal se a kmital pohledem mezi mnou a Alicí. Nakonec skončil pohledem na mě, když jsme se ani jedna neměla k odpovědi.

„Smůla Bello, jseš nejmladší, takže řídíš ty," řekl a kdyby mohl, tak by se i poplácal po rameni, za to jak to vyřešil. Radši jsem nic nenamítala, vyvlíkla se zpod jeho ruky a zamířila k sobě do ložnice, abych se mohla nějak obléct.

V šest hodin jsme se sešli dole. Já jsem si na sebe vzala jednoduché džíny, které zepředu vypadaly jako ošoupané a k tomu jsem si vzala leskle modrý top. Vlasy jsem si stáhla do culíku a čekala, až za mnou přijdou. Alice si vzala jednoduché šaty bez ramínek, které byly tmavě fialové, pravděpodobně byla teď fialová v módě. A Emmett, ten měl na sobě mírně upnuté černé tričko a tmavé džíny. Vzala jsem si klíčky od svého Ferrari a usoudila, že je na čase vyrazit. Když jsme nasedli do auta, tak mi to nedalo a musela jsem se zeptat.

„Tak kam to bude?" podívala jsem se na Emmetta, který si sedl vedle mě, takže jsem usoudila, že už pravděpodobně tuší, kam vyrazit. On se na mě usmál.

„Název ti neřeknu, jen tě budu navigovat kudy kam, našel jsem něco na netu, takže doufám, že tam bude chodit hodně koček, přeci jen je to poslední den prázdnin, tak snad se všichni budou chtít bavit." O tom jsem silně pochybovala, ale nechala jsem ho v tom. Takže jsme vyrazili a on jen vždycky říkal, kdy jsem měla zahnout a kdy ne. Když mi konečně řekl, abych zastavila, tak jsem ho vůbec nechápala. Vždyť tu nebyla ani noha. Jmenovalo se to U Joshe. Vůbec jsem nedokázala přijít, jak někdo takový jako Emmett mohl přijít na něco takového, ale když začal vystupovat, tak jsem pochopila, že to asi myslí vážně, tak jsem taky vystoupila. Alice se jen rozhlížela po okolí, jako by snad někoho hledala. Často měla takové zvláštní stavy, jako zrovna teď, vypadalo to, jako že hledá, něco co už někdy viděla, na místě na kterém nikdy nebyla. Vím, zní to divně, ale prostě to tak u ní bývalo.

Když Emmett zamířil dovnitř, tak jsme šli prostě za ním, jak jsem po vstupu zjistila, zas takový pajzl to nebyl. Bylo tu celkem narváno a jak to tak vypadalo, byli tu samý středoškoláci našeho věku. Emmett byl ve svém živlu a tak hned zamířil do davu a začal se seznamovat. Alice prostě jen vešla dovnitř, usmála se na nějakého blonďáka a zamířila za ním. Vůbec jsem jí nechápala, tvářila se, jako kdyby ho znala celý život. Já jsem si šla sednout k baru a rozhodla se pozorovat okolí. Objednala jsem si džus a pohledem zkoumala každého, koho jsem viděla. Emmett stál u nějaké blondýnky, která byla až nadpozemsky krásná, měla dokonale bledou pleť, zlatavé oči a blonďaté vlasy, které se jí zvlněné spouštěly do poloviny zad. Pomyslela jsem si, že tohle je přesně Emmettův typ. Alice pořád seděla u onoho blonďáka, na kterém jsem si všimla, že má stejně bledou pleť jako ta blondýnka a že má stejně zlaté oči. Pomyslela jsem si, že to nejspíš budou sourozenci, ale dál jsem to nijak neřešila, protože mi v tu chvíli začal zvonit telefon. Podívala jsem se, kdo volá a po zjištění, že je to mamka jsem sprintem zamířila ven z baru, cestou jsem do někoho vrazila, ale stihla jsem říct jen pardon a dál běžet ven. Když jsem vyběhla ven, tak jsem konečně mohla vzít telefon.

„Ahoj mami," pozdravila jsem zadýchaně, „to už jste přistály v New Yorku?" divila jsem se.

„No, ahoj Bello. Přistály jsme už asi před hodinou. Volala jsem Emmettovi, proč mi nebere telefon?" zeptala se a já jen v duchu zaklela, kruci, co jí mám říct. Začala jsem o překot přemýšlet.

„On je s Alicí v kině." Byla to první věc, které mě napadla, a bylo mi jasné, že ne moc věrohodná.

„Bello? Myslíš si, že ti uvěřím, že jsou v kině? Že jste šli už vyhlížet nějaký kluby, co? Jen mi to řekni, já se nebudu zlobit," řekla a tak jsem se rozhodla, že řeknu pravdu.

„Dobrá, šli jsme se podívat jaký to tady je," přiznala jsem barvu, jelikož bych to už asi nijak neokecala.

„Co si sakra myslíte?" začala na mě křičet do telefonu, až jsem se lekla. „To že jsme vás tam nechali, znamenalo, že jste dostatečně zodpovědný. Doufala jsem, že to Emmett snad pochopil, když jsem říkala, že se o vás má postarat¨," stále křičela do telefonu.

„Mami, říkala si, že se nebudeš zlobit," připomněla jsem jí.

„Promiň Bells, ale fakt by mě zajímalo, co jste si mysleli? Mám snad hned zavolat Cullenovým a obtěžovat je v jedenáct v noci, aby se o vás postarali a odvezli vás domu?" ptala se mě do telefonu a já jí prostě nechtěla zklamat, přeci jen to byla mamka, kdyby to byl táta, tak je mi to úplně jedno.

„Ne mami, neboj, my už za chvíli jedeme domů," řekla jsem jí. „Já už musím jít, tak ahoj," začala jsem se loučit.

„Bello, slib mi, že nebudete vyvádět blbosti," řekla a mě bylo jasné, že dokud to neslíbím, tak ten hovor neukončí.

„Slibuju, tak ahoj mami, já už fakt musím," čekala jsem na odpověď, abych hned mohla ten telefon položit.

„Ahoj Bells a pozdravuj ty dva," rozloučila se a tak jsem telefon položila a dala si ho do kapsy. Pořádně jsem se nadechla, ruce založila na prsou a rozhlédla se po okolí. Zjistila jsem, že už tu stojí celkem dost aut, ale že nějaké ucházející je tady jen stříbrné Volvo, že zbytek jsou jen velmi staré modely. Když jsem zjistila, že mi je venku zima, tak jsem zamířila dovnitř, abych vytáhla Emmetta a Alici domů. Když jsem vešla dovnitř, tak Emmett byl zrovna zaneprázdněn líbáním s onou blondskou a Alice mířila hned naproti mně.

„Máma," vysvětlila jsem vše jedním slovem a kývla směrem k východu. Hned to v tu chvíli pochopila a tak jen protočila oči. Zrovna se k nám z davu prodral nějaký kluk, který byl naprosto úžasný už jen od pohledu. Měl vlasy bronzové barvy, které měl tak nějak ležérně nagelované, oči měl zlaté barvy, pravděpodobně nějak spříznění s těmi blonďatými. Na sobě měl černou košili, kterou měl lehce rozepnutou, takže bylo vidět, jak se mu pod ní rýsuje nádherně tvarované svalstvo. Když viděl, jak ho pozoruju, tak se usmál a stoupnul si přede mě a Alici.

„Příště koukej, kam chodíš," řekl mi s úsměvem a já zrudla jak rajské jablko. To bude nejspíš ten kluk, do kterého jsem tak vrazila. Radši jsem sklopila zrak směrem k zemi.

„Promiň," šeptla jsem a myslela jsem si, že to ani neuslyší, ale pravděpodobně to slyšel, takže když jsem zvedla hlavu, tak se jen usmíval.

„No nic se neděje, ale nezapomeň, že někdy si od tebe vyberu pořádnou omluvu," řekl a s úsměvem, zas odešel a zmizel někde v davu. Stále červená jsem se podívala na Alici a ta se na mě jen usmívala. Vůbec jsem to nechápala, jenže v tu chvíli se k nám dostal Emmett.

„Ale, ale tady se nám někdo červená..." řekl a dal mi ruku kolem ramen. „Tak pojď sestřičko, myslím si že je na čase jet domů, nebo nám tady úplně shoříš." V tu chvíli jsem cítila, jak rudnu ještě víc a tak jsem radši bez namítání zamířila ven. Nasedli jsme do auta, a když jsme dojeli domů, tak jsme se každý beze slova odebrali do svých pokojů. Došla jsem se vysprchovat, oblékla jsem se do svého pyžama, což představovalo volné tričko a takové volné kraťasy a zalezla jsem do postele. Když jsem si lehla a zavřela oči, tak jsem před sebou viděla bezchybný úsměv toho kluka, co jsem tam viděla a prostě jsem na něj nemohla přestat myslet, takže se objevil i v mém snu, který jsem si potom ráno vůbec nepamatovala.

Druhý den ráno, to znamenalo první den ve škole, takže jsem vstala v sedm, abych se mohla v klidu nasnídat a připravit se do školy, ale jak jsem zjistila, tak Alice už byla na nohou a pobíhala po celém domě. Přiběhla ke mně do pokoje, prohrabala se mi beze slova ve skříni a vytáhla mi oblečení, které jsem si musela vzít na sebe, jinak by se mnou nepromluvila nejspíš celý měsíc, takže jsem se radši rozhodla, že si to na sebe vezmu. Když jsem již oblečená a s taškou přes rameno zamířila dolů, tak už tam byl i Emmett, který se pravděpodobně rozhodl vyrazit dřív než já a Alice. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on jen prostě zářil štěstím, takže jsem se radši neptala. Došla jsem tedy do kuchyně, vytáhla si džus z lednice, kterého jsem se napila, a když jsem se zase otočila zpátky do kuchyně, tak už jsem jen slyšela, jak v garáži startuje svůj jeep a vyjíždí pryč. V tu chvíli přišla dolů Alice, tak jsem se na ni nechápavě podívala.

„To je Rosalií," řekla mi, ale já stále byla mimo obraz. Jakou Rosalií, říkala jsem si v duchu a pak mi to možná docvaklo.

„To je ta blondska ze včerejška?" zeptala jsem se, ale Alicin úsměv a její lehké přikývnutí mi dalo za pravdu. V tu chvíli jsem si na něco vzpomněla.

„A co ten tvůj blonďák?" zeptala jsem se. A on se rozzářila ještě víc než předtím.

„To je Jasper, její bratr a ten, u kterého máš ten dluh, tak to je Edward, také jejich sourozenec, ale všichni jsou adoptovaný," začala mi vysvětlovat a já se na ni udiveně podívala.

„Adoptovaní?" podivila jsem se. „ Mě přišlo, že si jsou celkem podobný, zvlášť těma očima," řekla jsem. Ale ona se prostě jen dál usmívala.

„Jazz říkal, že je to takové jejich rodinné tajemství a že mi o tom někdy poví," vysvětlila mi, ale mě se to tak nějak nezdálo. Jenže když jsem se podívala na hodiny a zjistila jsem, že už je půl osmý, tak jsem se rozhodla, že to radši nebudu řešit.

„Je načase vyrazit," řekla jsem jí a zamířila do garáže, ze které jsem vyjela a na příjezdové cestě počkala na Alici, která ještě zamykala dům. Když nastoupila, tak se na mě jen usmála.

„Jedem," konstatovaly jsme společně a vyjely vstříc novému životu na nové škole.

Předchozí < Shrnutí > Další

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 2: