Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - Prolog

26.03.2010 (15:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4865×

Prolog

,,Zlatíčko, víš, že nemusíš odcházet?!“ vzlykla Esmé Carlisleovi do košile a slza na ní zanechala stopu.
,,Já vím, mami, a strašně rád bych tvé prosby splnil, ale zrovna v tomhle nemůžu. Pochop mě prosím, musím si najít vlastní cestu,“ podíval jsem se do její smutné tváře a rudých očí nateklých od pláče. Trhalo mi srdce vidět jí tak, ale byl jsem rozhodnutý. Už dlouho jsem odchod rozmýšlel a věděl jsem, že bych se tomu nevyhnul. Toužil jsem žít si život po svém a potřeboval jsem najít sám sebe.
,,Vždyť my tě chápeme, jenom nám budeš hrozně chybět,“ skočila mi Esmé kolem krku a na člověka měla v ten moment ohromnou sílu.
,,Edwarde, víš, že tady budeš mít vždycky domov a můžeš se kdykoli vrátit,“ kladl mi na srdce Carlisle a otcovsky mě poplácal po zádech. Ano, bral jsem ho nejen jako stvořitele, který mi zachránil život, ale i jako otce. I jemu kolovaly hlavou smutné myšlenky, že se jeho milovaná žena trápí a jeho jediný syn odchází z domova.
,,Já vím, tati. A jsem vám oběma moc vděčný,“ opětoval jsem mu gesto a sešel o dva schody níž před nádherný nový dům v Chicagské čtvrti.
,,Edwarde, opatruj se a slib mi, že se jednou k nám vrátíš!“ prosila máma a v každém slově, myšlence i pohledu byla zuřivá naděje.
,,Slibuju, mami, jednou se vrátím,“ usmál jsem se na ní upřímně a seběhl úzkou dlážděnou cestičkou k brance, kde jsem se naposledy ohlédl za svou skrovnou rodinkou, kterou jsem tam zanechal v láskyplném obětí.

Stál jsem opřený a cihlovou zídku a bezděky jsem se usmíval. Co asi tak dělají rodiče? Platí pořád ještě nabídka k návratu i po tom, jak jsem nesmyslně odešel a pro co vlastně? Hledat sám sebe? Při mém hledání jsem málem ztratil sebe, a až teď si uvědomuji, jakou chybu jsem udělal. Odešel jsem od lidí, na které jsem se mohl spolehnout a kteří mě měli opravdu rádi a já je. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že mi jinde bude lépe, než-li doma. Alespoň se neužírám představami, jaké by to bylo žít si po svém. Už to vím a nikdy si to neodpustím…

Potloukal jsem se temnými uličkami Londýna a snažil se zahnat dlouhou chvíli, když jsem uslyšel zoufalé volání o pomoc. Bezmyšlenkovitě jsem se vydal směrem odkud se linula spousta nelichotivých zvuků. Hlavními ulicemi projížděly ještě kočáry a vozily vysokou šlechtu z plesů domů. Rodinu Cullenů za smetánku bez řečí považovali a já sám byl na tento život v luxusu zvyklý, i když jsem nikdy netíhnul ke kýčovitým večírkům s hosty, kteří se přetvařovali a záviděli majetek zámožným rodinám, které směle nazývali přáteli. Byl to spíš karneval masek a přeslazených keců. Pokud to bylo možné, i vychovaný gentleman jako já se pokoušel oněm šaškárnám vyhýbat. Nocí pronikl další ženský nářek a hluboký hrdelní smích pronásledovatele…

Z nezastavitelného toku myšlenek mě probral zvuk zvonku od kola, když kolem mě projížděla sotva třicetiletá žena s malým synkem. Přidržovala ho na zádech a starostlivě kontrolovala směr jeho cesty. Popošel jsem pár kroků na roh ulice, která se stáčela až ke konci města. Ruku jsem otíral o vzory plotů a za chůze vydával nehty rytmické klepání. Pro někoho nepříjemné, neklidné staccato, pro mě uklidňující pravidelný zvuk. Došel jsem na konec obytné části města a zadíval se na své prsty, za nehty jsem měl uvízlé rezavé lupínky s červeným nádechem laku…

Přidal jsem do kroku a uviděl v jedné odlehlé uličce násilníka, jak se sápe na vyděšenou dívku. Tomu dítěti mohlo být sotva patnáct let a bylo polomrtvé strachy. V očích se jí zračil děs a znechucení. Hněv se ve mně vzpjal a do žil mi vlil novou dávku jedu. Ta odporná lůza společnosti ve mně probudila lovce - a on byl kořist. Zatím o mě neměl tušení, dál se snažil prodrat pod šaty nevinné oběti, která neměla šanci na záchranu, jen naději, že si útočník užije, nechá jí na pokoji v nějakém zapáchajícím koutě a půjde si milosrdně po svém. Byla zcela odkázána na náladu zvrhlíka kterému šlo jen o mladé tělo dívky ze společnosti.
Byl jsem sotva pár stop od něj a schválně našlapoval dost slyšitelně i pro špindíru jako byl on. Otočil se na mě a zíral se zájmem, výsměchem i obezřetností. Nevěděl co si má o mě myslet.
Pustil děvče a stoupl si proti mě, získal jsem si jeho plnou pozornost.
,,Bež!“ rozkázal jsem směrem k těm modrým očím, které byly plné šoku, zděšení a vděku zároveň. Okamžitě zareagovala, postavila se na svá rozklepaná kolena a rozeběhla se za světlem směrem do města, kde se o ní už postarají.
,,Co jsi zač?“ štěknul po mě ten chlápek a v ruce třímal nůž.
,,Tvoje noční můra,“ usmál jsem se a během vteřiny, dříve než stačil zareagovat, mu krkem projely mé zuby ostré jako žiletky a můj krk pohladila tekutina stokrát lahodnější než ta, na jakou jsem byl zvyklý. Jen na rukou mi ulpělo pár kapek mého činu…

Až teď si uvědomuji své jednání. Neměl jsem právo brát životy. Skutky mých vraždících obětí nemohou omluvit mé činy, které by mě provázeli sny, kdybych mohl spát. Nikdy jsem nebyl radši, že tato sladká slabost se mě netýká. Mohu si dovolit jen tak po tom všem přijít do stavení, které bývalo dřív mým domovem? Dokážu po tom všem pohlédnout do tváře mé citlivé a milující matce? Dokážu snést pohled vždy ctnostného doktora Carlislea Cullena? Má hlava vymýšlela tolik možných scénářů, zatímco se mé nohy posunovaly pořád dál po prašném chodníku směrem k velikému světlému domu.

Seděl jsem na zemi v rohu motelu, ve kterém jsem pár let přebýval, pokud jsem se tedy zrovna netoulal ulicemi a nehrál si na soudce, porotu i popravčí četu zároveň. Tolik jsem litoval chvíle, kdy jsem odhodlaně odcházel z Chicaga, abych se stal monstrem, zrůdou, bestií z hororů. Moc jsem toužil vrátit se a klidně na kolenou odprosit rodinu která mě žádala, abych se vrátil. Cožpak mohu? Položil jsem si hlavu na oprýskanou zažloutlou stěnu levného přístřeší a přemýšlel, jestlipak stále bydlí na stejném místě. Tak dlouho jsem pryč být nemohl. Pět, na nejvýš šest let, co to je pro upíra. Pochybuji, že se něco rapidně změnilo, leda tak moje maličkost dostala za vyučenou a moje oči překrásný odstín karmínové červeně… jak já tu barvu nenávidím…

Došel jsem pomalu k černě natřené brance s růžičkovým vzorem a zasněně se zahleděl na voňavou udržovanou zahrádku. Dozajista Esméina práce, je tu vidět všude okolo. Elegance a jednoduchost dominovala mě tolik známé zahradě a domu, který se tyčil naproti cestě s žulovým dlážděním. Povzdechl jsem si a otevřel dvířka do zahrady. Chvíli jsem se rozmýšlel a váhal jestli dělám správně, ale co by mohlo být správnější než zakotvit tam, odkud jsem nikdy neměl odcházet a odkud už se ani nehnu… pokud mi dovolí zůstat. Červíček pochybností se znovu ozval a můj krok se zvolnil.

Odešel jsem z motelu odhodlaný najít své pravé já, to o které jsem se připravil bádáním po mé zrůdné podstatě. Už pár týdnů jsem se snažil tišit žízeň na zvířatech a dařilo se mi to. Po dlouhé době jsem směl být na sebe alespoň trochu pyšný, jestli mi ještě nějaká ta hrdost zbyla. Po dvou měsících jsem byl připravený, tedy fyzicky, nikoli psychicky, na návrat do rodného města. Došel jsem do Anglického přístavu a koupil si palubní vstupenku na malou loď plující do Ameriky. Po chvíli čekání jsem se nalodil a spočinul na přídi, dívajíc se na obzor… zpátky do Chicaga… zpátky domů…

Masivním dřevěným dveřím vévodilo starobylé klepadlo ve tvaru lva se vztyčenými tlapami. Musel jsem jen doufat, že zde stále bydlí. Aspoň pach upírů v okolí a znak Cullenových, který jsem v té tmě dokázal rozeznat v pozadí té malé šelmy, tomu napovídal. Ztěžka jsem zvedl ruku a znovu ji stáhl. Jestli jsem před chvílí měl strach z odmítnutí, tak teď už vůbec nedokáži popsat co cítím. Ztěžka jsem opřel čelo o chladivý kus kovu, který teď už zajisté nebude připomínat hrdého krále zvířat.

Lehký zvuk, vydaný zkroucením kovu, zřejmě přivolal někoho s vyvinutějším sluchem, neboť se domem za nedlouho rozléhaly šouravé krůčky. Ve chvíli, kdy klesla klika, jsem se napřímil a pohlédl zpříma ku dveřím. Ty se sice otevřely, ale nikoho jsem neviděl. Po pár sekundách zmateného rozhlížení jsem nabyl dojmu, že se dveře zřejmě otevřely vlivem průvanu. Bezvětří a vzpomínka na hýbající se kliku mi však tuto domněnku vyvrátila. Z mého přemýšlení mě vytrhlo až lehké netrpělivé odkašlání.

Pohledem jsem sjížděl dolů po dveřích, když se v mém zorném poli objevil nádherný malý andílek. Její hnědé vlásky se stáčely v dlouhých prstýncích až do půli zádíček a tvořili tak kontrast k její krémově světlé pokožce. Baculatému obličejíčku s plnými, krvavě rudými rtíky nyní vévodilo tázavě pozvednuté obočí, které lemovalo krásně oříšková a na svůj věk moc inteligentní očka. Stála ve dveřích v bílých šatičkách s volánky a kraječkou a opravdu připomínala malého andílka. Nemohl jsem odolat, usmál jsem se na ni a sklonil se k té malé slečně.

„Ahoj, princezno, nevíš náhodou, jestli tu bydlí, nebo někdy bydlel pan doktor Carlisle Cullen?“ řekl jsem pomalu. Možná jsem trošku šišlal, no! Ale ono to vážně jinak nešlo...

Dívence se v očích zalesklo pochopení s nádherným úsměvem se otočila do domu a něžným, ječivě dětským hláskem zařvala! Do domu tak vysokou frekvencí, až mi zalehl pravý ušní bubínek, tu osudnou větu: „Tatí! Hledá tě nějaký pán!“

Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já andílek - Prolog :