Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - 4. kapitola

20.04.2010 (16:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4579×

4. Kapitola – Dášenka čili život štěněte…

,,Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec, jak má být…" zpíval si vesele Edward na celý pokoj a nakrucoval se před velikým tepaným zrcadlem ve společném pokoji.

Nakrucoval by se dál a jeho oslavný chorál by pěl až do nezastavení, kdyby do pokoje nevrazila uplakaná spolubydlící a neobvinila ho ze špatné koupě porouchaného zpěvného tvora.

Edward si svojí vtipnou stránku osobnosti schoval někam hodně hluboko pod povrh a naslouchal malému uplakanému stvořeníčku, které si vylévalo srdíčko.

Následná situace se seběhla rychle. Celá rodina se shlukla v pokoji, který byl nyní středem pozornosti, a nikoho ani netrklo, že je Eda pouze ve spodním prádle a rozepnuté košili.

V plné polní se rozeběhli do koupelny, po tom, co jim došla slova malého zkroušeného tvorečka, který seděl na posteli a čekal s tetou Rose na verdikt poroty, která se hlava nehlava cpala do prostoru metr na metr.
Edward už si stačil jen povzdechnout a popřát ptačí dušičce ,budiž ti země lehká,´a šel na sebe něco hodit, neboť se zrovna nacházel v docela choulostivé situaci… uprostřed refrénu!

Oblékl na sebe první věc co našel. Tedy skoro první, do Belliných spartakyádek by se nevešel a rozhodně to nemínil zkoušet. Přiběhl do koupelny za zbytkem pohřební čety a šmíroval Esmé přes rameno co se tam děje. Emmett právě vytahoval z vany holé tělíčko nápadně připomínající minutky v KFC.

,,A je to v hajz…" chtěl si ulevit Eda, ale byl přerušen Esmé. ,,Edwarde Cullene, chovej se slušně!" napomenula ho matka s podmračeným pohledem. Eda se jenom kajícně uculil a hleděl se opravit.
,,A je to v kopru," podíval se na Esmé s výrazem ,může tak být?´ a Esmé mu v myšlenkách poslala, že ten ještě na zahrádce nevysadila.
Ale to už Jasper někam vybíhal, div frontu nepovalil, a v zápětí přibíhal s černým igelitovým pytlem na mrtvoly a cpal se kupředu. Eda si pomyslel něco o tom, ať nepředbíhá, že chce taky vidět, když mu došlo, nač ten igeliťák a že ten nebohý ptáček už mu do rytmu zřejmě nikdy nezazpívá a to mu zbývalo ještě ,před naší, za naší...´

Po zpacifikování nebožtíka, čekal pozůstalé nejtěžší úkol! Oznámit tu novinku nejmenšímu členu rodiny. Tedy, když se nepočítá ten nejmenší tvoreček, co už to má za sebou, odpočívá v dřevěném.... vlastně, igelitovém spacáku a za chvíli bude čuchat ke kytičkám ze spodu. Bellča, stále si nevědoma hrdelního zločinu, kterého se dopustila, seděla Rosalii na klíně a vzlykala.
Rose, která si dění v koupelně vyslechla a zbytek si barvitě domyslela, začala malé vysvětlovat, že ptáčci opravdu neumějí plavat, tedy ne tenhle druh suchozemského ptactva. Tudíž se to naučit nemohl. V zápětí poučila malou Bells, že upíři sice dýchat nepotřebují, ale ostatní živočichy tento otravný proces drží při životě.
Moment, kdy Bellče došlo, co se stalo, se dal poznat tak, že domem protrhl obrovský řev, nápadně připomínající postřeleného Ovise musimona, tedy muflona evropského.

Pozdní večer se pomalu přehoupl v noc a malá Bellča ležela na postýlce schoulená v klubíčku, tvářičky stále nateklé od několikahodinového pláče a pomalu pro útěchu všech usínala. Edward ležel s ní na postýlce hladil jí po vláskách a broukal tiše melodii, aby se jí lépe spalo. Už dávno si uvědomil, že je holka chodící katastrofa v dětských bačkůrkách, ale přesto mu jí bylo neskutečně líto. Bylo mu líto také Ufíka, i když s tím mohl počítat. Prakticky to zavinil sám. Zná Bellču a její šetrný přístup ke všemu živému i neživému v okruhu pár set čtverečních mil, tak mu mohlo dojít, jak tento zprvu geniální nápad ve skutečnosti dopadne. Smířil se s tím, že hračku jí po nadcházející roky zřejmě bude dělat jeho pošramocená osobnost a doufal, že neskončí jako jeho malý zástupce trčící venku u vchodových dveří a čekající na pohřeb, kterého bude celá rodina ráno svědkem.
Bellča se zavrtěla a začala pochrupkávat, což byl důkaz toho, že spí. Edward se opatrně zvedl, pořádně malou přikryl do peřinky a sešel schodiště do obýváku kde seděla rodina.
,,Už spí?" zeptala se starostlivě Esmé. Celou dobu byla u ní a hovořili na téma smrtelnost živočichů. Ani Jasperova schopnost na Bellču nefungovala, když se Bella natolik uklidnila, aby dokázala vstřebávat poznatky a přestat vzlykat. Poslala jí se převléct do pižámka a honem na kutě. Edward se nabídl, že s ní zůstane, tu šlamastiku zavinil vlastně on a nenechal si to vymluvit ani Rosalií.
,,Právě usnula,´´ odpověděl Edward na dotaz Esmé a přisedl si na gauč. Debata však vázla a všechny myšlenky se stáčeli k ponuré atmosféře. Sice upíří rodinka zabíjela zvířátka pro svou obživu ne-li každý den, ale žádné neměla pojmenované a žádné nebylo mazlíčkem jejich nezbedného andílka. Edward se po půl hodině odpojil a radši šel nahoru pozorovat spící Bellču a za ním hned zmizel Emmett s Rose, zřejmě povídat pohádky pro Rosalčino lepší spaní, pomyslel si Edward a ušklíbl se, když si doufal, že ho nevidí. Na poslední chvíli zaregistroval Emmettovo mrknutí oka a došlo mu, že ty pohádky budou mít asi týž večerník, jak si myslel.
       
O pár hodin a pár rozdrolených pelestí postelí později už začalo svítat. Esmé běžela malé udělat snídani a Carlisle šel poprvé do práce.

Radši se bude dívat na umírající pacienty připoutané na lůžkách, než na vlastní dcerku nervující se kvůli opeřenému umrlci.
Bellča se pár krát otočila v postýlce a potom s mocným zívnutím rozlepila očka do nového dne.

Edward ležel na své nechtěné černé pohovce a listoval časopisem s názvem ,Jsem blázen či sním?!´
,,Ahojky jak jsi se vyspinkala?" pozdravil mžourajícího medvídka v postýlce a byl připraven na nový přísun slziček z večera, u kterých si myslel, že nikdy nepřestanou téct, podle toho jak Bellča vypadala tragicky. Natáhl ruku pod pohovku k balení papírových kapesníků a byl připraven na rychlý zásah, ale Bellča ho překvapila.
,,Ahoj,´´ řekla usměvavě a nevypadala, že by se jí chtělo zoufat.
,,Jak ti je?´´ optal se opatrně Eda a sledoval, kdyby se jí přeci jen chtělo spustit kohoutek na novo.
,,Už je mi dobře, teta Rose a máma mi všechno vysvětlily," povzdechla si Bellča, pokrčila ramínky a žmoulala vršek od trička na spaní. Edward byl udiven inteligencí děvčátka, jak rychle se smířila se ztrátou a pochopila slova, která přes včerejší křik snad ani nemohla slyšet.
,,To jsem rád, doufám, že máš pořádnej hlad, máma ti dělá snídani," usmál se na ni a pozvedl obočí. Malé se rozjela pusinka do stran a nadšeně kývala hlavičkou. Edward odložil týdeník a malou si vyhodil na záda. Ta se se smíchem nechala odvést až do kuchyně, kde překvapila Esmé svou povznášející náladou. Ta se udiveně podívala na Edwarda, který jen pokrčil rameny, ,že nic neudělal, malá se už v tak dobré náladě probudila.´
Bellča se usadila na kuchyňskou židličku a vyfasovala toasty s jahodovou marmeládou. Šťastně se oblízla a pak se regulérně na tu pšenično-ovocnou pochoutku s příměsí konzervantů vrhla.
Edward jen pozoroval, jak kolem to červené zapáchající bláto lítá a odsunul si židli mimo dosah palby. Marně doufal, že je dost daleko.

Po snídani, tedy pouze Bellčiné snídani, si šel převléct bílé tričko, které vypadalo, jako by to jídlo Bellince sám nenasytně trhal od pusy.

Bavlněný svršek s růžovými cákanci putoval s Edwardovým povzdechem do koše, když byl v myšlenkách napomenut Alicí ať se ho ani neopovažuje vhodit do prádelníku. I přes protesty, že je to jeho oblíbené, se ho pod výhrůžkou nákupů svižně zbavil a vypadal nešťastně, když si s hrůzou uvědomil, jak rychle v téhle rodině ubývá textil.

On možná vypadal indisponován, zato Alice se pod plánem brzkého útoku na, bohužel ne dostatečné vzdálené, obchodní centrum, rozplývala blahem.
Bellča si nešťastný osud Ufíka vytlačila z hlavy a odmítala se o tom dále bavit. Takže se pohřeb nekonal a ptáček naposledy letěl. Do kontejneru na příjezdové cestě, zobákem napřed.

Nikdo ani netušil, že Bellča už má nový plán, jak se zavděčit rodince. Ve chvíli, kdy nikdo nebyl na dohled se sebrala a jak jí to maminka učila: správná mladá slečna se musí umět postarat o rodinu, docupitala do koupelny, se kterou už chudák měla pár zkušeností a na zemi sebrala koš na prádlo.

V Cullenovic residenci se moc nepralo, veškeré oblečení jednou použité končilo v opravdu velikých koších, které si prosadila Alice a málo komu se podařilo uzmout si oblíbený oděv před Aliciným protivným viděním.

V hlavách si jí na popud škodolibě představovali jako jednu ze tří stařen s vševidoucím okem z Perseových cest, což Alici nesmírně lichotilo a Edward byl pod výhrůžkou věčného Alicina společníka při nakupování zařeknut, že jí nikdy nepoví jak si ji její rodina fešácky představuje.

Bellča se vydala na svou denní pouť rozhodnuta, že se rodině odvděčí za to, jak se chovala, a vypere jim. Procházela postupně všechny pokoje a sbírala ze země odložené zbytky šatstva, které se povalovaly, kde se dalo. Avšak nepořádných upírů nebylo dostatek, tak se Bellča rozhodla přeprat i ty stávající ve skříni. Čistoty není nikdy dost.
Když se jí podařilo navrstvit plný koš prádla, popadla předměty doličné do náručí a odnášela je hrdě do koupelny. Zabaví se než ostatní přijdou z rychlého lovu, na který si sotva před půl hodinkou skočili s tím, že do čtyřiceti minut jsou všichni zpátky tak ať nic nevyvede.

Malý rošťák se usmál a všechnu tkaninu, polyester, bavlna, semiš, plyš, šusťákovina, kožich i to Emmettovo latexové cosi, vhodila do otvoru v pračce. Zapnula proces praní a šla si do pokojíčku vytvářet nepořádek na Edwardově puntičkářské polovině místnosti.
Jak všichni slibovali, hromadně se vrátili ještě před časem a pochválili Bellču, že nic neprovedla a byla šikovná holčička. Ta se jen ušklíbla a lichotila jí chvála, kterou v poslední době moc často neslyšela.

Edward, kterému pomalu začínal docházet Bellčin požadavek s uklízením, nebo spíše rozkaz na seznamu, který pod její taktovkou řádně sepsal, začal uvnitř bublat. Jeho teplotní hranice stoupala jako rtuť v teploměru. Než aby vyvedl hloupost šel se radši rozumě vysprchovat studenou vodou, která mu ochladí mysl a smyje pozůstatky z lovu. Z koupelny vyšel jen v ručníku a zamířil ke skříni, snažíc si nevšímat drobků na koberci.
Když otevřel tento zanedbatelný šestimetrový nábytek, jeho oči okamžitě zaregistrovaly poloprázdné police a v hlavě mu zablikala kontrolka.

Podezřívavě se otočil na Bellu, která si hrála s medvídkem a smála se na celé kolo. Edward zavrtěl hlavou, že už je paranoidní a vzal si na sebe zbylé oblečení. Jen Bellča se tam na podlaze chlámala ne zrovna medvídkovi, ale svému spolubydlícímu, u kterého vážně převažovala přetrvávající slepota, že si úbytku šatstva nevšiml, jak si mile pomyslela.

Ale to už se z pokoje Alice ozval jekot, nápadně připomínající Bellču včera, a závan větříku, jak se prohnal hurikán mezi pokojovou uličkou na konec, kde sídlil pokoj Rosalie a Emmetta.
,,Rose ty jsi si půjčila moje tmavě modré negližé?" křičela hystericky Alice na nic nechápající Rosalii.
,,Alice o čem to mluvíš? Kdy asi, když jsem tu nebyla," urazila se Rosalie a měřila si Alici zlostným pohledem.
,,Hele Jazzi? Nenechal jsem si u tebe v pokoji dres Gators?" vpadl jim do roztržky Emmett a křičel na Jaspera na druhém konci domu.
,,Ne toho špinavého hadru bych si všimla," odpověděla mu upřímně Alice bez stopy humoru.
,,Hele Alice někde tam určitě bude, je to kousek z nové kolekce, na ten bych ti nešahala," upokojila ji Rose a za ruku jí táhla k pokoji. Zatím co Emmett lítal v obýváku a hledal svou památku na basebalový zápas z osmaosmdesátého s podpisy všech tehdejších hráčů.

O pár minut marného hledání později se vrátil domů Carlisle z dopolední směny na severozápadní klinice Echo Bay.
Všichni se na něj už ve dveřích sesypali jako mouchy na lep a křičeli jeden přes druhého, že mají v domě šotka.
Edward již vychladnut se válel na pohovce a uculoval se nad trefností výrazu šotek. Jeho mysl byla v obraze a byl docela překvapen Bellčinou bezprostředností, že dokázala oklamat i jeho. Neuměl sice číst v její mysli, ale co se tady děje mu došlo, hned jak si sečetl jedna a jedna.
Carlisle uzemněn situací se vyděšeně zadíval na Edwarda myslí plnou otazníků, který se evidentně dobře bavil a jediný po něm neskákal. Dobral se ke správnému závěru, že je Eda při zemi a kývnul na něj hlavou pro vysvětlenou.

Ten se jen vědoucně ušklíbl a prstem ukázal na schodiště odkud už vycházela usměvavá Bellča s košíkem plným mokrého ztraceného pokladu a vesele si to dupkala schůdek po schůdku do obývacího pokoje ke zkamenělé rodince.

Emmett stál s pusou dokořán zabodnut pohledem do svého růž… ehm… následovalo hlasité polknutí… růžového památečního dresu.

Alice chytala infarkt, když jí pohled padl na semišový krémový kabátek z Francie, který už zdaleka nebyl krémový, pasující ke kozačkám stejného odstínu a Rosalie tiskla oční víčka k sobě, že se na to dívat nebude, když si uvědomila, že postrádá, své purpurové koktejlky a které se v tom hřbitově dozajista nalézají.
Muži v domě si moc nestihli utvořit vztah k neživým věcem, krom pár jedinců, takže se stávali oporou pro své milované družky. Vyjma Emmetta a Rose, tam nebyl kdo by koho podržel. Na zhroucení byly oba dva.
Edwardovi pomalu mizel úsměv z tváře, když si Alice dodávala odvahu následujícími hromadnými nákupy s tím, že se nesloží.

V tu chvíli Eda proklínal svůj těžký osud a kdyby mohl plakal by. Nejprve mu ten malý zázrak zničí všechen majetek letohrádkem a teď znovu, ale co je horší než zůstat na dlažbě? Nákupy s Alicí! V tu chvíli dostal ohromnou neutuchající chuť zmizet.
,,Nikam! Tady budeš!" ukázala na něj zuřivě Alice potom, co se zadívala do svého vševidoucího oka a spatřila ho za necelých sedm minut na Kanadských hranicích.

Edward polkl, složil si ruce v bok a otočil se na Bellču výrazem ,jsi spokojená?´ ta následně nahodila výraz ,nechápu, co jsem provedla!´ a tento jejich tichý rozhovor, kterému oba dobře rozuměli, by se odvíjel dále, kdyby si Carlisle úmyslně neodkašlal, aby ukončil jejich neverbální projevování a upoutal pozornost na sebe jakožto člena koalice Cullen.
 
,,Bell?" pozvedl obočí a pobídl jí k vysvětlení. Bellča se špičkou polobotky pokusila zavrtat do suterénu. A očima hypnotizovala začínající puklinu v podlaze. Povzdechla si poraženě a pokusila se o nesmělý úsměv.
,,Chtěla jsem vám udělat radost, tak jsem se rozhodla vyprat, jak mě nabádala maminka k poslušnosti, ale špinavého oblečení bylo málo, tak jsem se rozhodla vyprat i to ze skříně," ukončil vysvětlování andílek a nahodil výraz čtyři: Piclé laně.
,,Proto jsi mi obarvila dres na – na - na růžovo?" vyjekl Emmett hláskem zboru eunuchů a díval se na Bellču jako Alice na konfekci.
,,Promiň Emmette, ale zrovna ten tvůj dres byl špinavý jako čuně," zamračila se Bellča a Carlisle se marně snažil zamaskovat přicházející smích, že i Jasperovi, Alici, Rosalii, Esmé i zkroušenému Edwardovi zacukali koutky.
,,Hezky jsi to vyřešila, nejen, že jsi to obarvila na duhovo, ale díky tomu, že jsi tam nedala prací prášek, tak jsi to v podstatě ani nevyprala," osmělil se Carlisle, jako hlava rodiny a když viděl, že to Bellču skutečně vzalo a postraní úmysly v tom ani za mák nebyly, povzdechl si a převzal si od ní tu duhovou krásu.

Postavil koš na stůl v obýváku a podával zúčastěným jejich poupravené oblečení. Ty ho beze slova a pod jeho varovným výrazem i beze vzlyků přijímali a odnášeli k sobě do pokoje, kde už smějí propadnout melancholii dle libosti.

Odpoledne byla celá rodina bez výjimky donucena dobrovolně – nedobrovolně, nastoupit do všech aut co byly k dispozici pod dozorem Alice a odebrat se lesní cestou na odbočku k městu, které se nebezpečně přibližovalo.
Po úmorném nakupování kdy muži sloužili převážně jako nepotřebné objekty vhodné pouze k tahání věcí, protože o jejich výbavičky se s úsměvy postarali jejich lepší polovičky.

Tedy kromě Edwarda, který zděšeně odmítl nabídku, poté uražené Bellči, vybavit mu šatní skříň, když si všiml, po čem, že to pošilhává jeho takzvaná lepší polovička.
Hlasitě polkl a hodil po Alici tak zoufalý pohled, že Bellču raději, kvůli Edwardovu duševnímu zdraví, přemluvila kouzelným slovíčkem dětský koutek, aby to nechala na ní. Edward jí ze srdce poděkoval a ty fialové legíny, po kterých Bellča pokukovala zašoupl až na nezmapované místo regálu, aby se náhodou nelíbili i nové nákupčí.

Čas pro ženy v ráji ubíhal rychle, čas pro muže v podsvětí o poznání pomaleji. Konečně alespoň pro Edwarda nadešel tolik vytoužený okamžik a byl kvůli vyčerpání Bellči propuštěn ze směny dřív. S úsměvem tuto oběť přijal i přes to, že ho ostatní prosili o výměnu stráží a postupně se přes prosby, nadávání, podplácení a uraženost hystericky dobrali až k vydírání, tedy po tom co Alice oznámila, že vyjednala prodloužení otevírací doby, aby se vše stihlo. Edward s úsměvem odmítl, chopil se Bellči a táhl ji z centra pryč, než nějaký případný zoufalý pán, zakročí k fyzickým donucovacím prostředkům.

Zrovna procházeli kolem už zavřeného butiku, když si Bellča všimla pohybu u sloupku, který se tyčil na kulatém travnatém plácku již opuštěného okolí.

Okamžitě se vytrhla Edwardovi z ruky a zamířila na místo. Edward se nechápavě zastavil, když si všiml, že svou propustku netáhne a zadíval se kam, že mu zmizela. Uslyšel nejen Bellčino srdíčko, ale také ještě jedno. Šel pomalým nedůvěřivým krokem, kde se v křoví krčila Bella a šišlala na… ,propána to ne, to se může stát jenom mě!´ zanaříkal v duchu Edward a pozoroval ten malej chodící červenej kříž, jak hladí cizího opuštěného… Ehm asi psa, Edward si nebyl jistý. Bylo to malé, opelichané, zablešené cosi pouliční, ale jedna věc Edwardovi dělala větší starosti, než že bude Bellču koupat v Ortosanu. To psisko bylo OPUŠTĚNÉ!
A Edward už nabíral neblahé tušení.
,,Edí ten je ale krásnej, že si ho necháme, Edí prosím?!´´ zakňučela Bellča, protože ten pes toho stářím nebyl schopen a hodila po Edwardovi pohled, že zahanbil i ten psí. Edwardovi se splnili nejhorší noční můry, krásným by ho tedy při nejlepší vůli nenazval a nevěděl co má dělat. Když ho vezmou s sebou, tak Edwarda už rodina přetrhne ve dví a když to Bellče neodkývá je mu jasné, že tu bude scéna jako z povídek Karla Máje, kdy se Apačové hnali préryjí a řvali tak, že je slyšeli až do současnosti.

,,Belli, ten… ehm ´´krásnej´´ pejsek má určitě rodinu, která se o něj dozajista bojí, tobě by se také nelíbilo, kdyby tě někdo od rodiny odvedl. Určitě si jen na chvíli odskočila," čemuž Edward sám nevěřil, ,,a vrátí se pro něj a teď si představ, že ho tu nenajdou," pokoušel se o diplomatickou stránku mluvením Bellče do duše. Ta však byla jiného názoru.
,,Ale co když žádnou rodinu nemá a je úplně opuštěný to ho tu necháme? Edwarde, ty by jsi ho byl schopen snad opustit?" zeptala se malá vyděračka, která měla o mnoho lepší argumenty než sto let starý upír.
,Rozhodně!´ blesklo hlavou Edwardovi, ale tušil, že s malou nehne ani povozem. Chytrej je ten malej špunt. Povzdechl si poraženě, tohle si schytá.
,,Je to na tebe! Počkej tu s ním dojdu pro auto," hlesl zkroušeně a doufal, že ten jistě rychlý… pes Bellče uteče a bude po problému. Potom si ale představil, že Bellča běží za ním a ztratí se, nebo se jí něco stane a přidal znatelně do kroku.

Naneštěstí, když se vracel autem zpátky na místo spicha, Bellča stále náruživě objímala tu prašivinu, kterou teď on sám míní dotáhnout do baráku.

Nastalo dilema! Kam s ním? Do Volva se mu ho brát nechtělo, běžet za autem by asi nevydýchal a připoutat na střechu by asi nevydýchala Bellča.
Vyndal z kufru igelitku z obchodu potravin a byl v duchu vděčný Esmé, že nakupuje do tak velkých tašek. Pokusil se co nejméně dotýkat toho takzvaného psa, dosoukat do tašky a když chtěl vršek zavázat, pod vražedným pohledem Bellči, radši nahodil nesmělý úsměv a toho… psa jí položil do klína, jen co se usadila na zadní sedadlo a poctivě připoutala. Bellča si ho s radostí převzala a mluvila na tu němou tvář, která zřejmě stářím neprojevovala moc známek života.
Edwarda celá cesta k smrti děsila, když si představil jak by mu to tam mohl ten vořech znečistit. Už pro dobro toho… psa mohl být rád, že nejeli Astonem, což původně Alice plánovala. Ten… pes už by běžel za vejfukem a Edwarda by ani na okamžik nezajímalo jestli stále běží, či drhne čumákem o asfalt.

Když dojeli, Bellča vyndala láskyplně toho… ehm, psa z igelitky. Edward si pořád nemohl zvyknout, že je to pes, protože tak rozhodně nevypadal.
Odvedla ho za provázek, jehož konec měl přivázaný kolem krku a druhý byl kolem sloupku centra, kde ho šlohli.

Edward si nejprve pomyslel něco o tom, že tam měl za ten provázek zůstat přivázaný a následně ho přepadlo zvrhlé doufání, že bude Bellča natolik šikovná a toho… psa uškrtí na cestě k sobě do pokoje.
,Moment!´ Edwardovi došlo, že její pokoj není tak docela jenom její a na plný pohon vyběhl do patra.

Bellča právě ošmatlávala tu nevábnou věc u něj na pohovce, Edward měl co dělat, aby ta srnka co měl včera k večeři neviděla denní světlo ještě jednou v tekuté formě.
,,Bell ten… pes, půjde okamžitě dolů! To že jsem souhlasil, že si ho smíš vzít s sebou neznamená, že se mi bude válet po věcech! Tu zablešenou věc si před mámou a tátou obhájíš sama, do té doby si ho budeš hlídat jasné?!" povytáhl obočí a jeho výraz i tón hlasu jasně nepovoloval námitky. Bellča se zaškaredila ale bez odmlouvání svého nového mazlíčka sundala. Edward nově nabyl doufání, že z něj hlavně Alice a Rose budou hysterické a odmítnou sdílet dům s tou ošklivou věcí.

Netrvalo dlouho a přeplněná auta už parkovala v garáži. Edward si povzdechl a v myšlenkách si dodal odvahy ,teď to přijde!´ sešel dolů pomoc odnést vyprodané krámy, které se zázrakem nebo spíš pohromou ocitly napasované nejen v kufrech, ale kde se prostě dalo.

Když odnesl poslední a všichni se shromáždili v obýváku zeptala se Esmé na jednu z očekávaných otázek: ´Kde je Bella?´ a ona zmiňovaná se v okamžení objevila na vrchu schodiště i s malým chlupatým překvapením.
,,Ahoj… ráda bych vám představila našeho nového člena rodiny, seznamte se, tohle je Cmunda!" řekla hrdě Bellča šokované rodině, která lapala po dechu. Pejskovi se rozklepaly nožky pod tíhou svého těla a stářím šlach a s námahou se složil na vyleštěné dřevěné parkety.

Edwardovi cukaly koutky a měl co dělat, aby se z výrazů tváří, stále nepřicházejících slov a neexistujících myšlenek regulérně nerozřehtal nahlas.
,,Co – to – je?" vykoktala zaraženě Rosalie.
,,Pes!" odpověděla jí nevinně Bellča a nechápala, jak zrovna teta Rose nemůže neznát psa.
,,Kde?!" vyjekla Rosalie.
A Edward nadobro vyprskl v křeči smíchu. Byl rád, že není jediný kdo to nepoznal. Bellča se zachmuřila a nafoukla jak jen jí to torby dovolovaly.
,,Edwarde ty pako! Jsi normální? Jak jsi jí mohl dovolit přitáhnout do baráku tohle, tohle klubko blech? Proboha, vždyť ani není poznat co to je?!" Křičela Rosalie hystericky na svíjejícího se Edwarda.
,,Cmunda nemá blechy!" rozkřičela se pohoršená Bellča a Edwarda už to složilo na křeslo. Celou dobu co mají… psa stačil už spočítat, kolikrát na něj která blecha z kožichu mrkla.

,,Vážně se vám všem omlouvám, ale když Bella si to nenechala vymluvit!" pokrčil rameny a dusil se smíchy.
,,To se mi snad jenom zdá," vykřikla Alice a složila se Jasperovi do náručí předstírajíc mdloby.
,,Nezdá, ani náhodou, Al," dostal ze sebe Edward mezi záchvaty smíchu.
,,Edwarde přestaň si hrát na vtipného, nejde ti to!" zavrčela Rose a představovala si jak by zatočila nejdříve s jejím praštěným bratrem a potom s tou nepovedenou kreaturou, která se směle nazývá pes!
,,Eda mi ho dovolil," zakňučela Bellča nesměla a hodila podpásovku na Edwarda, který po ní šlehnul nasupeným pohledem ,lhářka jedna!´
,,Edwarde co tě to napadlo jí slíbit zrovna psa, nemůžeš jí všechno odsouhlasit jak by to tu vypadalo?!" pověděla klidně s nutnou dávkou trpělivosti Esmé.
,,Esmé já jsem jí nic neslíbil, ona si vymýšlí! Řekl jsem pouze, ať si ho vezme s sebou a dohodne se s vámi,´´ pokrčil rameny Edward a měl ohromný vztek na tu malou, drzou podrazačku, která se tvářila, že neumí do pěti počítat.
,,Jůůů, tak my máme psa?" vykřikl nadšeně Emmett a hnal se pohladit si nového kamaráda. Rosalie se zděsila a pomyslela si ,jen to ne, hlavně ať se ho Emmett nedotýká!´ Ten aby nebyl pro takovou blbost.

Pro Edwardovu špatnou náladu si bohužel Cmundu ´´zatím´´ nechali a Edward doufal, že nebude mít o nic delší životnost než předchozí mazlíček. Hlídal tu potvoru, kterou Jasper s Emmettem hodinu drhli ve vaně, aby se vůbec slečny z rodiny dostali odporem dál než ke vchodovým dveřím.
Večer se rodina rozhodla, že si skočí na rychlý lov, aby se náhodou Cmundovi nestala nehoda. Nikdo si sice nedokázal představit, že by měl takovou krizi kazit si žaludek tímto nevoňavým stvořením, ale budiž…
Edward zůstal doma pouze s Bellčou a Cmundou. Dostal ještě kázání ať se ani neopovažuje kohokoli a cokoli adoptovat než se vrátí!
Bellča si postavila uprostřed pokojíku pohádkový stan. Naštěstí pro Edwarda pod jeho dozorem, takže na jistotu věděl z čeho ono místo zase staví a dotáhl tam rozkládací molitan na spaní, Cmunda, bohužel, ono místo i přes protesty Edwarda sdílel též.

Se zděšením se od Bellči dozvěděl, jak krásné má Cmunda oči a že jí připomínají ty Edwardovo. Což Edwarda málem dorazilo a utíkal se podívat do koupelny, zda něco od toho… psa nechytil. Nebyl si jist, jestli má tu Bellčinu poznámku brát jako lichotku či se urazit.
Bellča už se nehorázně těšila na pohádku, kterou už si nějaký ten den vynucovala a Edward byl čím dál víc naštvanější, že zrovna tomu zrádnému prckovi bude tady dělat opičky. Ona ho před rodinou shodí a on se bude snažit ,pche!´

V tom Edwardovi v očích problesklo poznání. Zatetelil se blahem a žulil se nad svým plánem. Konečně to tomu malému vyděrači všechno vrátí i s úroky. V hlavě si živě přehrával verše, které jí hodlá dramaticky vylíčit a lebedil si nad smyšleným osudem rodinného miláčka.
,,No tak dobře povím ti tedy pohádku, ale nebudeš se bát?" přimhouřil Edward své zlato v očích a propaloval jimi to malé zlobidlo. Bellča se vzrušením zachvěla a zbožně mu vysela na rtech.
,,Ne nebudu, povídej, prosím, Edí!" kňučela upoutaná na každé slovo co vyšlo z jeho úst. Přesně tohle chtěl Edward slyšet a byl rád, že mu nikdo nevidí do hlavy a schopnost čtení myšlenek je jeho prioritou.
,,Tak se pohodlně uveleb a dobře mě poslouchej, pohádka se jmenuje… ehm…"
Eda chvíli přemýšlel jak by nazval svou malou spiklenost, až mu hlavou probleskl ideální název. Zaměřil svůj pohled do tváře andílka, v očích mu zaplál škodolibý plamínek a připadal si v tu chvíli jako Vendeta, žijící jen pro malou pomstičku Bellče za všechny její levárny na jeho citlivou osobu.
,, …Bellinka!" Usmál se uličnicky Edward a kdyby nebyl středem pozornosti těch malých natěšených oříškových oček, lesknoucích se a dychtících po poznání, poplácal by se hrdě po hrudi. Bellča byla u vytržení z povídky o ní samotné a Eda už vytahoval ze třetího upířího šuplíčku svůj divadelní talent a nahodil vážný výraz badatele jedna dvacátého století. Začal zuřivě gestikulovat do promyšleného textu své životní tvorby:

,,Ve Volteře dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
,,Bodejž jsi jen trochu málo,
ty upírče mlčelo!

O půlnoci v okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u lovení,
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle laňka a medvídek –
hrej si! – tu máš transfůzi!" -
než ten pytlík i medvídek
buch, bác! Letí do křoví.

A zas do hrozného křiku –
,,I bodejž tě sežeru sám - !
Že na tebe, nezvedníku,
Ara z trůnu zavolám!

Pojď si proň, ty velevládče,
pojď, vem si ho zlosníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malý, v černém, tváře sivé
pod plachetkou osoba,
o dvou bratrech, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!

,,Dej sem dítě!" - ,,Aro pane!
Odpusť hříchy hříšnici!"
Div, že smrt jej neovane,
ejhle tuť – Arovi společníci!

K postýlce se plíží tiše
Arův pláštík jako stín:
Edward hrůzou sotva dýše
Dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Arův úsměv blíž se plíží,
blíž – a již je v zápětí.

Již ztahuje po něm ruku –
Edward tiskne ramena:
už se sápe po tom krku!
Jásá ví co to znamená.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
půlnoc zvon udeří,
klika cvakla dveře letí –
táta vchází do dveří.

Ve smíchu tu Eda leží,
k ňadrám… Ehm… zakuckal se…

k němu dítě přimknuté:
Edu zkřísil ještě stěží
avšak dítě – …"

,,… Edwarde Anthony Masene Cullene! Ještě jedno jediné slovo a roztrhnu tě jako hada!" křičela na celý dům nahněvaná Esmé, která se vrátila z lovu dřív, potom co Alice Edwarda napráskala.
Zrovna se chystala vyprázdnit cévní ústrojí jedné laňce po infarktu, když málem dostala infarkt sama.
Alice zařvala na celý les, že je doma krize, což všechny probralo natolik, že Emmett mrštil medvědem za sebe, tak melodramaticky, že sejmul řítícího se Carlislea v druhém jízdním pruhu.

Edward pár setin přemýšlel co provedl tak hrozného, že Jasper staví za domem hranici, Rosalie ono místo horlivě podpaluje a rozdmýchává vatru. Když zachytil část Aliciny vize. Docvaklo mu to jako Esméiny zuby na jeho krku, které se tam za pár sekund obtisknou.
Zvuk nahození pojistek v Edwardovo kůře mozkové byl vskutku nepřeslechnutelný na sto honů.
Ustrašeně se pomalinku ztuhle otočil a zadíval se na objekt onoho povyku…

Malý uzlíček nervů se choulil do deky v rohu jejich pohádkového… ehm hororového stanu. Oči rozšířené děsem, bílá jako krápníková jeskyně, vlasy...?
Edward by přísahal, že ty její krásné, husté, čokoládové kadeře jí vyvstávají hrůzou na hlavě. Rty, bezkrevně semknuté a třesoucí se, jako sušička na prádlo.
Ručky zaťaté do zpocených pěstiček, úpěnlivě drtících tělíčko plyšového medvídka, ze kterého odpadává vydrolená plyšová hmota a nosík nabíral vzduch do plic, aby ho mohl vzápětí mohutně vytlačit v návalu vzlyků, které se blížili tak rychle jako jeho rodina po schodech.

,,O – ou!" vydralo se zoufale z Edwardovo plic, jeho tvář nabírala barvu Bellčiny bezkrevné masky a jeho mozek zaměstnávala nejdůležitější činnost a to činnost před smrtí!
,Otče náš, jenž jsi na nebesích…´

Předchozí - Další

Shrnutí - anetanii

Shrnutí - Rosalie7

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já andílek - 4. kapitola: