Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - 2. kapitola

09.04.2010 (13:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4715×

2. kapitola – Po nás potopa…

Za okny už byla tma, že by se dala krájet, a malá Bellča trucovala ve vaně. Byla až po krček ponořená ve vodě a snažila se o změnu skupenství z pevného na kapalné.
Její rodina, i s novým, značně poznamenaným členem společenstva, seděla v obýváku a vedla sáhodlouhé diskuze obsahující slova promiň, omlouváme se, mrzí nás to, už se to nestane a spoustu dalších synonym.

Bellča se i přes vztekle nabobtnalé tvářičky pochechtávala, když si vzpomněla, jak se strýček Emmettek zeptal táty, kdeže má ten příruční resuscitátor a zřejmě po pohoršujícím pohledu, který sklidil a který Bellča přes strop bohužel neviděla, se pokusil probrat Edwarda značnou herdou do zad. To však zapříčinilo jedině to, že Eda nabral rychlost a v momentě se zakusoval do jedné z banánových krabic. Když Emmettovi došlo, že to s tou silou asi trochu přepískl, protože po původním stanovišti Edwarda zbyl pouze prázdný prostor a rozvířený prach, pokusil se, se smíchem omluvit upírovi s hlavou zabořenou v průčelí růžového hradu, který do prázdna kmital nožičkami a marně se snažil uchopit cokoli, o co by se mohl zapřít, aby se mohl zvednout a vyndat si tu papírovou pochoutku z ústní dutiny. Edward už je na věky poučený, že za letu se mají nechat ústa zavřená, a to nejen kvůli hmyzu.
Když se ta solidární menšina co zbyla dostatečně pobavila, pomohla Edovi zpátky na boží svět. Edward, který po dobu nepříčetnosti nepřestával imitovat vážku, takže mu ručičky mávaly jako při startu, neměl sílu na jakékoli verbální či neverbální projevy. Seděl už pětačtyřicet minut ztuhle na sedačce v obývacím pokoji, kam ho rodina se značným úsilím dotáhla, zíral před sebe na puklinu ve zdi a před očima stále viděl svou platinovou desku sloužící jako podtácek toho malého démona.

Bellče bylo líto, že o ten pohled přišla, ale přeci jen, kdyby se odebrala do dějství v suterénu, mohla by riskovat nejen napůl šílený pohled jejího nového brášky, ale taky něco horšího, což rozhodně nechtěla.
Užívala si horkou koupel, do které se dobrovolně odebrala, a přemýšlela, jestli by byl bráška tak troufalý a přišel jí sem nahoru naučit hlubokomořský ponor na jedno nadechnutí s dobou zadržení dechu navždy.

Labužnicky si opřela hlavičku o rám vany, do ruky nabrala trochu té bílé načechrané hmoty, která se pod tlumeným bodovým osvětlením třpytila jako škodolibé jiskřičky v očičkách andílka, který si do toho všeho zmatku začal vesele prozpěvovat ´létající Čestmír, létá tam a zpět´, ovšem byl neslušně přerušen divokým vrčením ze spodního patra, které určitě nepatřilo jí.
Bellča dotčeně zavrtěla hlavinkou a pronesla něco o tom, že dospělí jsou až zbytečně vztahovační.

Voda ve vaně už začala znatelně stydnout a i pěny ubývalo, jak se jí Bellinka snažila rozfoukat po kachličkami obložených stěnách koupelny. Připlula blíže ke kohoutku a počala napouštět novou várku teplé voděnky. Bohužel se díky její výšce musela na hladkém dně postavit, aby dosáhla k uzávěru. To se jí po chvíli balancování na špičkách podařilo a tak se jí povedlo přerušit přísun vody. Ale to by nebyla Bellinka, aby se jí nožičky nezamotaly a malý šikula letěl zpátky šupem dolů do vany. Její let vypadal jako by andílka vykopli z nebe rovnou na pusu.

Bellča se s prskáním, kýcháním a hýkáním probojovala skrz spodní proudy, které ji spolkly jen co propadla hladinou na dno, a se zachraptěním se zhluboka nadechla. Něco však upoutalo její pozornost více než voda v plicích.

Ze stěny nezastavitelně stříkal silný proud vody, který se neměl k zastavení. Po chvilce zděšení a racionálního uvažování Bellču trklo, že ani není čím zastavit, protože jí v ruce stále vězila ze zdi vyrvaná vodovodní baterie. Bellča jí mrštila do vany jako kotvou z plachetnice a uskočila, když se ozval dost podobný zvuk. Voda se zatím řinula dál a začala přetékat přes okraj. Bellčino zděšení už také začalo přetékat přes okraj a dala se na rychlý ústup od místa činu, které by také mohlo po dnešku být jejím posledním spočinutím.
Zachovala chladný rozum a udělala nejrozumnější věc co mohla… vzala kramle!

S posledním ohlédnutím přes ramínko stačila zachránit růžový froté župan a bleskurychle se vytratila dál od tentokrát dost velkého průšvihu. Ťapkala po chodbě a snažila se uniknout před nevyhnutelnou povodní, která se kvapem blížila. Pohlédla do své pravé dlaně, co že to celou dobu tak vehementně svírá, a její zrak se zaryl do malého černého kohoutku na teplou vodu. Bellča tak během pár minut dokázala nejen vyprázdnit Chicagskou přehradu, ale také rozebrat dost zásadní koupelnový přístroj na součástky.
Svou snahu by si mohla dát hbitě patentovat jako puzzle pro instalatéry.

Vběhla do svého pokoje a zabouchla dveře za tou zkázou. Tušila, že tohle jí neprojde tak lehce jako její letohrádek a malér se blíží stejně rychle jako to mokrý svinstvo. Bellča přimhouřila očka, skousla si rtík a začala strojit plán na záchranu ohroženého druhu. Moc času jí nezbývalo. Přeci jen, rodina není hluchá ani slepá, aby si nevšimla vodopádu mířícího si to dolů ze schodů a potůčků ze stropu, které se co nevidět objeví v obýváku, natož tak vnímavá upíří rodinka. Bellča se docela divila, že nepřiletěli jako stíhačky o leteckém dnu hned po tom nevydařeném manévru s baterií, která zaujímala místo v hlubinách vany po vzoru Titaniku.
Nyní se tím přestala zabývat a dováděla plán k dokonalosti. Usadila se pohodlně do růžku pokoje, složila si kolena pod bradu, třikrát se trhaně nadechla, zatnula zoubky, zaťala pěstičky, počala se pekelně soustředit a silou vůle vytlačila první slzičku. Usmála se svému počínání jak se jí to hezky daří a snažila se nemyslet na mrtvá štěňátka ze kterých dostávala maximálně žízeň.

Mezitím se dole v obýváku schylovalo takřka k rituálnímu obřadu, který dost nápadně připomínal vyvolávání deště. Kdo z přítomných podupávajících by jen tušil, jak blízko jsou k uskutečnění aktu. Všichni se shoromážděně motali kolem stále nereagujícího Edwarda, který se zasekl myšlenkou u svého jedinečného, nenahraditelného Shakespearova díla, kterého si všiml, když vězel hlavou v tom zlém snu. Kniha sloužila jako podložka pod jednu kratší nohu dřevěné židle pevnosti.
„Sakra, Edwarde, to by stačilo! Už toho mám dost, tak hrozné to zase nebylo koukej se sebrat!" vztekala se Rosalie kterou už vytáčelo to směšné divadlo bez děje. Edward, jen co slyšel ´tak hrozné to nebylo´, se otočil tváří k Rosalii s naprosto šokovaným výrazem a přemýšlel, jestli je ta barbie normální, jak jen to vůbec mohla vypustit z té své hasičárny. Přemohl ohromnou chuť vstát a zařvat jí do ucha z plných plic, že to tedy hrozné bylo!
Ale to by si nesměl všimnout povědomého rytmického zvuku, který v tom stresu zřejmě všem všudypřítomným unikal. Zvuk se ozýval z jeho zbožňovaného letitého klavíru, ze kterého začala odkapávat voda a Edward se zapřísáhle snažil z hlavy vyhnat myšlenku, že si snad ten malej ďábel udělal z jeho dřevěné, černě lakované cennosti akvárium. Ač se snažil, jak chtěl, namlouvat si, že se mu to snad jen zdá, voda odkapávala stále víc, jako se zahradního pítka pro ptáky.

Ostatní se v ten okamžik také zarazili a následovali mírně nepříčetný pohled Edwarda, ovšem jejich zrak nespočinul na nacucané klaviatuře, ale pomalu se sborově zvedal vzhůru, odkud odkapával čurek vody a následně silnější proud, který mířil ke schodišti.
„Tak dobře, vy jděte pro zvířata a já mezitím postavím archu..." promluvil zcela vážně Emmett a v normální situaci by si vysloužil pohlavek od všech přítomných, ale situace byla natolik nenormální, že se nad jeho poznámkou nikdo ani nepozastavil a všichni strnule zírali na strop, kterým už začala prosakovat voda. Tedy skoro všichni, jeden člen Adamsovy rodiny chyběl.
„Edwarde, kam se ženeš?" zeptal se mírně vyděšeně Jasper, když rozluštil bratrovy vražedné pocity.
„Vypustit holubičku!" zavrčel zuřivě Edward a hnal se do schodů jako velká voda. Emmett už si tentokrát ten pohlavek vysloužil a to rovnou pětkrát ze čtyř světových stran plus jedné, po tom, co se smíchy dostal až ke kolenům.
Edwardovi vůbec nedělalo problém dostat se z bodu A do mokrého bodu B, protože mu Bellča svědomitě naznačila směr, kudy se má dát, a to vskutku nepřehlédnutelně.

Edward nasupeně dupal vedle říčky, která se drala zpod zavřených dveří koupelny na chodbě. Ani ho nenapadlo zaváhat a slušně se optat, zda-li není obsazená, a vtrhnul dovnitř pln očekávání. To se mu stalo osudným a vzteky rozžhaveného upíra zchladil proud studené vody, která tryskala z vyrvaného potrubí ve stěně, jen to zasyčelo.
Než se stačil vzpamatovat, přihnal se i zbytek rodiny a nevěděl, jestli se má dříve dívat na spoušť, která se zrcadlila v koupelně, na zmatenou a dosti naštvanou pršihoubu, která to schytala rovnou do úsměvu a nebo se pod tím vším pokusit vylovit Bellču.
„Hej, Carlisle, budeme brát na archu i ryby?" zeptal se zvědavě Emmett, kterého nápad s lodí velikosti větší vesnice vyloženě nadchl, a málem si vysloužil vyhození přes palubu. Pod náporem většiny byl dostrkán k problému a jako většina mužské populace v domě, donucen vyřešit ten malý problém s vytopením.

Zbytek hledal utopence, než uslyšel drobný vzlykot o dvě místnosti dál. Dalo se snadno odvodit, kdože to pláče, už podle drobných malých stopiček od vody na podlaze a podle jediného možného pachatele.
Ženy s Esmé v čele následovaly onen tklivý zvuk až se dostaly k zavřeným dveřím pokoje jejich nezbedného andílka. Ten se snažil vypudit slzičky až z kolenního vaziva.
Esmé rychle otevřela dveře pokojíčku dcerky a nevěděla jestli se má zlobit, nebo začít utěšovat tu hromádku neštěstí v koutku místnosti, která seděla v rohu potemnělého pokojíku, třela si pěstičkami očka a plakala jako májový deštík.

Edward se vzpamatoval z večerní očisty a letěl vstříc tomu, kdo za to může, než si kdo dokázal všimnout která bije.
Vřítil se do pokoje připraven na cokoliv s nervama naprosto nepřipravenýma na cokoliv. Protlačil se kolem barikády žen a našel tam uplakaného andílka, který na něj mžoural očička a třásl se zimou a snad i strachem z toho co přijde. Jestli se chtěl Edward zlobit, vztekat, nadávat, nebo se snažit čímkoli zpacifikovat nepřítele, tak teď toho nebyl naprosto schopen.

Díval se do těch dvou lesknoucích se smutných studánek a její chvějící se spodní rtík naznačoval, že se každou chvíli rozpláče naplno. Přišel blíž a poklekl před tu krásnou a zničenou holčičku. Vypadala víc zničeně než jeho odrovnaný klavír.
„No tak, zlatíčko, přece by jsi neplakala. My se na tebe nezlobíme, neboj se," usmál se na ni a nemohl se zlobit, i kdyby se snažil sebevíc.
Bellčino srdíčko radostně poskočilo, jak se jí to tak hezky podařilo, a skočila tomu novému bráškovi kolem krku.
Edward, chvíli vyveden z míry, ztuhl, ale hned si jí přivinul pod svá mateřská křídla, jako by byla jeho vlastní a začal ji kolébat ze strany na stranu. Uvědomil si, že tu malou katastrofu má ze srdce rád, sice nejlépe ze vzdálenosti jednoho kilometru, ale zato upřímně.

Celému obecenstvu, včetně mužské části, která zažehnala potopu světa, se na tváři vykouzlil blažený úsměv a nikdo už nepochyboval o scelení rodiny.
Jasper se emocemi rozplýval a Esmé, ač s kotníky pod vodou, popotahovala a srdce jí plesalo nad tím dokonalým obrázkem rodinné lásky a spřízněnosti.
Malá Bellča byla také spokojená, byla tam, kde chtěla být. Na širokých bedrech brášky a s ručičkami majetnicky svírajícími tu jeho bronzovou parádu zařeknuta, že jí už v životě nepustí.

Rodinná idylka na mokrém koberci trvala do té doby, než se malé začala klížit víčka a zazívala Edwardovi přímo do ucha. Ten okamžitě pochopil co se děje a s menším vyprošťováním svých vlasů z dětských kleští se z Bellčou v náručí vydal do obýváku, kde byl snad jediný suchý prostor vyjma garáže, se kterou už měl ten den čest a se kterou už se nikdy nechce počastovat.
Něžně jí odložil na gauč, přikryl dekou a přidal se do chumlu rodiny v druhé části obýváku.

„Co se to v té koupelně vlastně stalo?" zeptal se Edward ze zájmem a nedokázal pochopit, jak se to té princezně povedlo. Sám měl tu čest seznámit se s její sílou, když se mu po urputném boji podařilo oddělit hlavu od malých chapadel, ve kterých stále zůstalo pár trsů jeho bronzové okrasy.
„Vypadá to, že se Belle nějak povedlo vyrvat vodovodní baterii přímo ze zdi a asi se nás chudák bála, tak utekla do svého pokoje," poznamenal Carlisle a ač byl nespokojený s tím, co se stalo, Bellči mu bylo líto.

Edwardovi zacukaly koutky úst, když si uvědomil, jaký talent má ta malá utíkat od problémů. Otočil se na spícího tvorečka na gauči a pohled mu zjihl, když viděl jeden malý uzlíček klidně oddechující a žmoulající paleček v pusince, která se drobně usmívala.
„A co budeme dělat teď? Než se to všechno opraví a uklidí, přece tu v tom nebude malá, ani my ostatní šlapat," ozvala se Rosalie a smutně se dívala na svůj pokoj, který by byl momentálně vhodný leda k výlovu kaprů.
„No, ono by to vůbec nebylo jednoduché. Když pominu zjevný problém uklidit nepořádek, který se tou vodou způsobil, nechat vysušit celý dům a opravit vodovod v koupelně, tak tu máme ještě rekonstrukci, která by trvala mnohem déle, aby se podlahy znovu ošetřily a zpevnily se základy patra. Jinak by se nám to tady mohlo sesunout na hlavu," promýšlela profesionálně Esmé a zadumaně hleděla na strop.
„Takže jediná vhodná alternativa je stěhování," rozhodl Carlisle, „stejně už jsme tu byly až příliš dlouho, jen díky Belle, která rostla a vyvíjela se. Ale my ostatní bychom mohli přitahovat pozornost. Stejně nás to už brzy čekalo a jak se říká nejlepší způsob, jak se odstěhovat, je buďto vyhořet nebo se vytopit. A jak koukám, malá to vyřešila za nás," usmál se otcovsky na nic netušícího andílka na sedačce a byl rád, že dcerka nechodila do skautů, tudíž neumí rozdělávat oheň.
„To zní rozumně, takže jestli nemáte nic proti, zítra bych se podívala po našem novém domově," zasnila se Esmé a Edward v jejích myšlenkách mohl pozorovat její nápady na restaurování nového obydlí.
Všichni sborově souhlasili, na Bellu se nedokázali zlobit, je prostě malá a očividně jí to bylo líto. Navíc Alice už viděla nové místo s obchodními možnostmi. Ostatní lesy a okolí k bližšímu zkoumání. Edward byl rád, že tam pojedou všichni jako rodina a nikdo se nebude pozastavovat nad tím, že se k nim někdo nový přidal, jako by to bylo tady v Chicagu.

Začalo dohadování místa stěhování a boje o pozice.
Alice nejednou dupla lodičkou, že tam prostě nepojede. Tam není problém v tom, že chybí jediný velkoobchod, ale že tam chybí i maloobchody a brblala si pro sebe něco o tom, že si tam snad lidi věci stále šijou ručně.

Bohužel jí slyšel Emmett a poznamenal, že přece není nad ruční práci a zazubil se na Rosalii, která jen otráveně protočila očima.
Jasper zase nechtěl moc osídlenou část, kvůli stále menším problémům se sebeovládáním a tím mírně protiřečil své milované polovičce, která po něm vrhla pohled, který mu sebeovládání navýšil na sto procent.
Emmett požadoval alespoň zoo a zábavní park, když mu neprošel Disneyland. Pro malou! Dodal pohotově, když se na něj všichni otočili se zdviženým obočím, nevěřícnými výrazy a poťouchlými úsměvy.
Rosalie myslela hlavně na blaho nejmenší osůbky v rodině a na nové kosmetické salóny, kterých se prostě nezřekne.
Carlisle si stál za tím, že tam prostě bude nemocnice, nebo alespoň ambulance a ani od Emmetta se nenechal zviklat tím, že stačí zvěrolékařina, že už by se u Carlislea nedivili ničemu, což Emma s Jazzem rozesmálo.
Bellča je v polospánku zaslechla a ironicky si v hlavince pomyslela, že s těmi to požadavky se každý přestěhuje někam jinam, než zase upadla do slastného kóma.
Esmé to bylo v podstatě jedno, těšila se na nějakou starou honosnou stavbu a její rekonstrukci. A Edward?
Edward se po anglicku vypařil, po vzoru Bellči, a seděl na rohu gauče, kde malá ležela. Přemýšlel o tom, jaký to byl pitomec, že odešel od rodiny. Nyní ale nenadával na to co dělal po léta svého osamělého života, ale litoval, že si nechal utéct chvíle, kdy jeho malá sestřička rostla a vnášela štěstí do veliké rodiny, kterou nebyl součástí jen kvůli své tvrdohlavé palici.

Jasper vycítil jeho náladu a přisedl si k němu.
„Edwarde netrap se tím, jsi zpátky a to je hlavní. Vídal jsem často Esmé, jak se trápí, jak se jí po tobě moc stýská a věří, že až budeš připraven tak se jednou vrátíš. Každý máme svou minulost a ne každý jsme na ní pyšný. Můžu ti s jistotou říct, že teď všichni cítí, že rodina je konečně kompletní a nikdo se na tebe nezlobí." Edward na něj chvíli koukal vděčně neschopen slova, ale při tom posledním se kysele zakřenil.
Jasper jako by mu četl v hlavě si uvědomil na co naráží a dodal v myšlenkách:
Rosalie je prostě Rosalie a nadevše na světě miluje svou rodinu a hlavně Bellu. Od začátku jí bere jako dceru, kterou nikdy moci mít nebude a automaticky se o ní bojí. Někdy více než její skutečná matka.
Edward chápavě přikyvoval, i když už to dávno tušil podle jejích myšlenek o Belle.

Brzy k ránu se Bellča zavrtěla a ručičky jí samovolně vystřelily k protáhnutí, až málem Edwardovi vyrazila zuby z huby. Ten však stačil včas uhnout a byl poučen, že šmírování se nevyplácí.
Esmé se už dávno z baráku vypařila a začala zařizovat vše potřebné k přestěhování a Carlisle si šel do nemocnice vyřídit ukončení pracovní smlouvy.
Zbytek přeživších potopy, si balil věci, o které nechtěli přijít, a Edward byl několikrát nucen okřiknout Emmetta, který si myslel, že je v domě sám, tedy s Rosalií, a Bellču jeho ´´tiché´´ řvaní po chodbě určitě nemůže vzbudit.
Po dalším Belliném pokusu o zmrzačení se odebral do suterénu pro pár věcí, které přežily. Příliv se jich sice nedotkl, ale za to něžné ručičce rodinného zlatíčka jejich osud neušel. Z povzdechem se pokoušel moc nedívat, v jakém stavu se jeho pamětihodnosti nacházejí a na nejvýš šetrně se snažil poskládat do krabic svých pár švestek.

Jak říká Emmett, tuning v pravém slova smyslu.

Bellča už se dávno vzbudila a utíkala se obléct. Cestou zvládla ranní hygienu díky stále zaplavenému korytu uprostřed chodby.

S jejím zabalením měli členové rodiny největší potíže, protože se Bellča zařekla a odmítala se čehokoliv z jejího majetku vzdát.

Když už Edward absolvoval pátou cestu tam a zpátky s plnou náručí medvídků, měl sto chutí s její sbírkou plyšáků naložit tak jako ona s jeho vzácnými deskami. Skoro se už odhodlal na jednom opravdu velikém posvačit, když ho Alice v myšlenkách varovala, že pokud je zdravého rozumu a váží si života, ať to radši nezkouší. Bellča by si to nenechala líbit tak jako rozumný dospělý Edward a on by po zbytek věčnosti litoval svého rozhodnutí. Edward hlasitě polkl a upustil od plánu, když viděl to co Alice ve vizi a nesl tu chlupatou potvoru jako korunovační klenoty.

Kolem poledne se vrátil Carlisle a pokusil se nedostat mrtvici, když viděl tu haldu, se kterou se jeho roztomilé mladší i ty starší ratolesti chtějí osidlovat. Zhodnotil Alicinu kopičku o velikosti kopice a otřel si pomyslný pot z čela. Když mu s úsměvem a plnou náručí dalšího přídavku hrdě oznámila, že se krotí a bere jen tu nejdůležitější čtvrtinu oblečení, radši zděšeně utekl do domu a přísahal si, že tu zbývající část opravdu nechce vidět. A modlil se, aby auta dojela. V Alicině případě šest aut a jeden náklaďák.

To ale neviděl Bellču a její kamion.

„Noe se vrátil!" křikl nadšeně Emmett ze schodiště a nakláněl se, se sladkým  úsměvem přes zábradlí.

Když však uviděl Carlisleův výraz, úsměv mu ztvrdl a zamumlal ještě něco jako ´dobré poledne otče´ a uklidil se do pokoje za Rose.

Něco po poledni se vrátila i Esmé s úsměvem od ucha k uchu. Všichni byly svoláni do obýváku a poučeni o tom, že se berou jen věci nezbytné k přežití, načež si tedy Alice pro jistotu doběhla ještě pro ty pruhované italské střevíce.
Carlisle se už málem rozplakal.

„Tak jo mládeži, sehnala jsem krásný dům v Kanadě, poblíž města Echo Bay, které by mohlo vyhovovat naprosto nenáročné rodince, jako jste vy!" usmála se ironicky smířeně a důraz v jejím hlase naznačoval, ať se nikdo z toho stáda ani nepokouší protestovat.

Všichni nadšeně přikyvovali a těšili se na nový sladký domov. Po několikahodinovém balení a přebalování se konečně podařilo naložit i náklad Alice a Bells, u kterých bylo těžké soudit, která co v počtu kousků převyšuje.
Nakonec se Carlisle slitoval nad dvěma páry očí, zlatých psích a čokoládových štěněčích, a objednal stěhovací vůz, který jim tu hrstku drobností doručí přímo před nový dům.

Obě byly nadšené a běžely si dobalit i tu zbylou většinu, které se Carlisle obával.
Edward to měl nejjednodušší, díky zásahu Bellči totiž cestoval tak nějak na lehko.

Nakonec k večeru vyjíždělo šest aut, protože se prostě nikdo jejich čtyřkolého miláčka nehodlal vzdát.
Carlisle v Mercedesu, Rosalie v BMW, Edward v Astonu, protože se nedokázal smířit s tím, že by mu Esmé vezla Bellču v jeho poslední nedotčené lásce. Bellu si zamiloval jako všichni, ale až moc rychle pochopil nebezpečnost volby a pro jistotu se z toho vykecal. Esmé jeho počínání pochopila a s úsměvem souhlasila. Edward byl rád, že tomu tak je, nechtěl by případně Esméině dcerce ukroutit hlavičku.

Esmé tedy jela s uraženou Bellou ve Volvu, Emmett v Jeepu a Alice s Jazzem v Porche, přičemž Jazzova motorka skončila někde zahrabaná, protože měl zakázáno s ní jet. Naivně doufal, že se snad vejde k jeho ženě do stěhovacího vozu. Byl však těžce vyveden z omylu, podle Aliciných slov už nebylo místo. Esmé ho však ujišťovala, že to nějak zařídí.

O pár hodin později, po děsivém maratónu Emmettova zpěvu stále se opakujících slok ,archa má cíl, archa má směr, pluje rovnou k Araratu na sever. Já mám kocábku náram, náram, náram, kocábku náram, náramnou...´, které bohužel kvůli upířímu sluchu slyšel i zbytek osazenstva ostatních aut, se každý úpěnlivě modlil nad zázrakem, nebo brzkým skonem. Emmett si chytře vypnul mobil, aby mu nechodilo textové vyhrožování od těch co už na to neměly uši. Kolona vozů se snažila závodit, ne kdo bude první na místě, ale kdo první ujede tomu otřesnému zážitku.

O další nevyslyšené prosby a nesnesitelné hodiny ustavičného Emmettova notování, které nebralo konce, už všichni parkovali v nové prostorné garáži a bojová pohotovost se soustředila v novém krásném obýváku. Esmé s Carlislem, jakožto správní rodiče, zahnali dobytek do ohrady a odmítli se bavit na téma volnost pohybu, dokud si nepromluví.

„Tak jo, děcka, doufám, že se vám domov líbí a prosím, nezničte ho, ano?" otočila se Esmé hlavně na dcerku, která se nevinně zubila a očička jí svítila jako na kolotoči.
„Bohužel vám musím oznámit, že to byl jediný dům, který vypadal vhodně pro naší ´zvláštní´ rodinku," odkašlala si s mírně provinilým úsměvem, „takže taky musíte počítat s následky," otočila se na Edwarda a ten na místě pustil kořeny.

„Jsou tu bohužel jen čtyři pokoje, takže se musíte poskládat po párech, tudíž," otočila se na Emmetta a Rose, „vy dva!" ukázala na ně přísně, „žádné manželské hádky, protože Emmett by neměl kde ´spát´," uculila se a pak se její pohled znovu stočil na Edwarda, který už stačil i vykvést.
„Promiň Edwarde, ale pokud by ti to nevadilo, mohl by jsi si vzít pokoj s Bellou? Jinak by jsme si ji museli vzít s Carlislem k nám do ložnice," usmála se nejistě na syna a v myšlenkách mu poslala, že by se s Bellčou asi ´nevyspali´, a navíc, někdo by toho andílka měl pohlídat, aby to tu doopravdy nepodpálil, opatrně se na něj usmála.

Edward byl chvíli vyveden z míry a přemýšlel, co provedl tak strašného, že ho trestají, ale pak si představil, jak jeho rodina doutná jako škvarky a jeho pozůstalé desky se škvaří jako sádlo na plotně.
Horlivě přikývl a podíval se na svého nakvašeného spolubydlícího.

Bellča na to měla očividně jiný názor a trucovitě si založila ručičky v bok. Byla naštvaná, že jí někdo bude hlídat a ona nebude mít možnost kout pikličky.

Její tvář se vyjasnila až ve chvíli, kdy si s potěšením uvědomila, že bude mít alespoň přístup k jeho vláskům, kterých se prostě nemínila vzdát, a vykouzlila vskutku strašidelný škleb, který Edwarda zpražil, až mu po zádech přeběhl mráz.

Zvířena byla vypuštěna do světa a pro náhradu újmy dostali Eda s Bellčou největší pokoj. Dům zatím nebyl zařízený, takže si každý dokázal domyslet k čemu patří blažený úsměv na tvářích Esmé a Alice.
Všichni se vyřítili do patra, kde se nacházely pokoje.
„A Bůh řekl: ´milujte se a množte se´," uculil se Emmett a s těmito slovy si hodil Rose přes rameno jako žok a vtáhl jí do jejich společného pokoje. Pro klid v dušičkách všech ostatních daleko na konci chodby.

Edward se zmateně otočil na culící se Bellču a zamyslel se, jestli ta věta byla směřována i k němu. Bellča to vyřešila za něj, když mu zatahala za cíp košile „Tak jo!" usmála se a vtáhla ho do pokoje.

Předchozí - Další

Shrnutí - anetanii

Shrnutí - Rosalie7

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já andílek - 2. kapitola: