Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 43 - konec

03.12.2010 (21:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 5524×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

43. dílek - konec

„Promiň, to je to slůvko,“ hlesla jsem smutně, zlehka se pousmála a dveře zabouchla. Jakmile se dveře zavřely, sesunula jsem se k podlaze. Kolena si schoulila pod bradu a začala přemýšlet, co se vlastně stalo. Romantika, jak z červené knihovny a pak… Po tváři mi stékaly slzy. Slzy krokodýlího mláděte, které zrovna ztratilo matku. Tam někde vzadu v hlavě na mě hulákal tichý hlásek… „Proč jsi to udělala? Trochu jsi to přehnala, nemyslíš?!“ křičel na mě hlas, který doslova zuřil. Poznala jsem ho. Bylo to ten milující. Milující toho upíra.

On, ale musí poznat, že si mě diamanty a podobnými cetkami nekoupí. Vše se dá zjednodušit, ale ne vždy, je také odpuštěno.

Lehla jsem si na podlahu a nechala se unášet tichým pláčem. Už jsem neměla sílu. Neměla jsem sílu být silná. Neměla a nemám. Možná bude lepší, když s Edwardem nebudu. Třeba tomu osud tak chtěl.

Sakra Bello! Odkdy ty věříš na osud? Křičelo na mě mé odvážné já.

Dej mi pokoj! Copak ty bys věřil něčemu, co je nereálné. Nikdy nedávalo smysl, abychom byli s Edwardem spolu. Nikdy! A já se s tím musím smířit. On je úplně jiný než já. Jemu nejspíš tenhle styl života vyhovuje. Za to já? Já toužím žít někde na venkově, v nějakém starším baráčku, starat se o zahradu a párkrát si vyrazit za zábavou.

Odkdy si prosímtě změnila pohled na svět? Kam se poděli ty tvoje pařby, chlast? Hm?! Neříkej mi, že jsi dospěla.

Neytiri! Neytiri je teď můj život, Pro ni musím žít, takže se zábavami a diskotékami se můžu rozloučit. A ani mi to moc nevadí.

Ale nepovídej, přeci jen toužíš si vyrazit že? Bohatství ti vyhovuje! Jen si to nechceš připustit.

A dost! Dej mi pokoj. Je čas na změnu. Neytiri potřebuje pořádnou matku. Matku, která jí dá to, co potřebuje.

Otřela jsem si obličej od slz a stoupla si. Začala jsem zhluboka dýchat a uklidňovat se. Ruce se mi třásly, ale za chvilku už to bylo v pohodě. Neytiri se začala rochnit v posteli. Přišla jsem k ní a pořádně ji zabalila. Lehla jsem si vedle ní a uspávala jsem se pozorováním na její klidný obličejíček.

Po chvíli jsem usnula.

*** ***

„Bell, Bell, kde jsi?“ ptal se mě vyděšený hlásek mé sestry.

„Klid Alice, nemusíš mít o nás strach,“ ujistila jsem jí a dala Neytiri do úst dudlík.

„Tak mi řekni, kde jsi. Emmett mi to nechce říct,“ říkala a snažila se mě tak ukecat.

„Alice, klídek ano. Nic nám není, vše je v nejlepším pořádku,“ řekla jsem a setřela Neytiri slinku z tváře.

„Dáš mi k telefonu Edwarda?“ zeptala se a mě zamrazilo. Edward! Podívala jsem se na ruku. Snubní prsten tam stále byl a pohled na něj mě neuvěřitelně bolel.

„Bell?“ probrala mě Alice.

„Edward tu není,“ řekla jsem chladně, vstala z postele a ukousla si z toastu, který jsem si objednala k snídani.

„Tak až se vrátí, tak mu řekni, ať mi zavolá ano?“ řekla. Co ta holka blbne?

„Alice, Edward tu není. Včera jsme se pohádali a já ho u sebe nechtěla. Tak odešel,“ řekla jsem šeptem s plnou pusou. Spolkla jsem sousto a ucítila zápach. A jéje! Tady nám někdo připravil dáreček. Došla jsem k Ney a zpozorovala, že za chvilku začne plakat.

„Ty jsi tam sama?“ zeptala se vyděšeně.

„Ano. Musím končit, Neytiri se pokadila. Všechny pozdravuj,“ řekla jsem a típla to. Postarala jsem se o Ney, oblékla jí do teplého oblečení a položila do přenosné sedačky. Zabalila věci a připravila se k odchodu. Měla jsem totiž takový neblahý pocit, že za mnou Alice přijede.

Někdo zaťukal na dveře. Došla jsem otevřít a za dveřmi stála má sestra, ještě s druhou sestrou.

„Alice, Rosalie? Co tu děláte?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Přijeli jsme si pro tebe,“ řekla Rose a obě už byly uvnitř a braly věci.

„Máš všechno sbaleno?“ zeptala se mě Alice, když jsem tupě hleděla na jejich počínání.

„Já ale ještě nechci jet domů,“ řekla jsem a zavřela dveře.

„Bello!“ podívala se na mě káravě Rose. „O tomhle nebudeme diskutovat. Ty i Neytiri potřebujete odpočinek a bydlet po hotelech je vážně to poslední, co bys teď měla dělat,“ řekla, vzala autosedačku s Neytiri a šla ke dveřím. Bylo mi jasné, že nemá cenu odporovat. Povzdechla jsem si a šla s nimi.

Al u recepce vše zařídila a během chvilky už jsme jely směr Forks. Já jsem jela s Neytiri a s Alicí v autě. Rose jela v autě Emmetta.

*** ***

„Tak jsme doma i s těma našema pokladama,“ zavolala Al do domu, když jsme vcházeli dovnitř. Esme se k nám přiřítila a pořádně přivítala.

Zbytek dne jsem pak strávila vybalováním, staráním se o Neytiri a povídáním si s ostatními. Padlo téma i na Edwarda, který se od včerejška nevrátil domů. Bylo mi to líto, neměla jsem na něj být tak ostrá.

V osm hodin večer, jsem Neytiri dala do postýlky spát nahoru do pokoje a vrátila se k ostatním dolů. Byli tu všichni, až na Edwarda. Bavili jsme se o všem a já pomalu začala usínat. A taky se mi to povedlo! Během pěti minut jsem byla tuhá a vyhladovělá.

Hovor okolo mě utichl a já mohla v klidu spát.

Nevím kolik hodin bylo, když mě něčí silné paže vzaly do náruče a někam mě nesly. Neprotestovala jsem a nechala jsem se nést. Pak mě dotyčný položil do peřin a já jasně cítila jeho aroma. Edward!

„Klidně spi, lásko,“ řekl a začal rty hýčkat můj krk. Jemně a vzrušeně jsem vzdychala a nechala ho dělat si semnou, co se mu zlíbí.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do pokožky a já se jemně otřásla. „Odpusť mi, prosím,“ šeptal a nepřestával mě líbat. Po chvilce ale toto hýčkání ukončil. Myslela jsem, že bude pokračovat, ale on se k tomu neměl. Otevřela jsem oči a jeho obličej byl těsně nad mým. Vdechl mi do obličeje jeho sladký dech.

„Odpustíš mi?“ zeptal se a jemně se otřel svými rty o mé. No uznejte, dalo se mu odolat? Nedalo!

„Ano,“ zašeptala jsem a jednu ruku položila na jeho mohutné rameno.

„Miluju tě, lásko,“ řekl. Vzal mě do náruče a začal mě líbat na rty. Odnesl mě do jeho pokoje, položil na postel a začal se mnou hrát hru, na kterou jsem s radostí přistoupila. Celou noc jsme se od sebe nehnuli a užívali si jeden druhého. Naše nahá těla se na sebe tiskla a pokaždé, když se o sebe otřela, poddali jsme se naší vášni. Bylo to to nejlepší milování, jaké jsem kdy zažila. Jemné, opatrné a přesto tak vášnivé!

„Bello, Bello! No tak Bello, prober se!“ křičel někdo a propleskával mě po tvářích.

„Co je to s ní?“ ptal se Emm a já trošku zakroutila hlavou. Co se to děje?

„Nevím, je úplně mimo. Bello? Slyšíš mě?“ naléhala a já pomalu otevřela oči. Zamžourala jsem do ostrého světla, které bylo nad námi.

„Edward!“ vydechla jsem a vzpomněla si na naší včerejší romantickou noc. „Kde je Edward?“ zeptala jsem se jí a chtěla se posadit. Jakmile jsem to udělala, hlava jako by s mou činností nesouhlasila a začala mě pekelně bolet.

„Ještě se nevrátil,“ řekla Alice sklesle a já se na ní nechápavě podívala.

„Co to povídáš, vždyť... včera... my... to,“ začala jsem se zakoktávat. Přeci bych si to nevymyslela. Alice mě chlácholivě pohladila po hlavě.

„Včera večer si tvrdě usnula dole na gauči a Esme tě pak přenášela nahoru,“ řekla a mně se do očí nalily slzy. To přeci ne! Vždyť! Bylo to tak reálné! Úchvatné!

Z úst se mi vydral vzlyk.

„Přinesu horkou čokoládu,“ řekl Emm. Já jsem nereagovala. To přeci není možné! Včera v noci jsem se vyspala s Edwardem. Vždyť tu se mnou byl, hladil mě a laskal všude po těle. Zahrnoval mě polibky a ochutnával mé rty.

Všechno jsem si to vymyslela? Opravdu to je možné?

Povzdechla jsem si a setřela si slzy z tváří.

„Takže se ještě nevrátil?“ musela jsem se ujistit. Ona kývla na souhlas. Mým tělem zazmítal nával smutku. Už jsem se s ním chtěla udobřit, potřebuju ho u sebe. Potřebuju cítit jeho vůni, chci slyšet jeho smích.

„Neboj, on se vrátí. Určitě ano,“ tišila mě a já se na ni tragicky podívala. Nevěřila jsem tomu. Už jednou mě opustil, po druhé už mu to nebude dělat problémy. A to mě bolelo nejvíc, to, že už tu se mnou nebude. Toužila jsem po něm, toužím po něm a vždycky budu.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Trhla jsem hlavou, prudce vstala a běžela otevřít dveře. Celá natěšená, že je to on, jsem je otevřela. Jaké pro mě bylo zklamání, když jsem ve dveřích viděla stát Rose. Ovšem, to co držela v náručí, mi zvedlo náladu.

„Ahoj srdíčko,“ pozdravila jsem Neytiri a zářivě se na ní usmála. Ona je má jistota! Jen ona! Pro ní budu žít klidně i bez Edwarda. Vzala jsem ji od Rose z náruče a podívala se jí do nádherných hlubokých očí. Byla kouzelná, ona je kouzelná. Princeznička moje! Přivinula jsem si ji k tělu a pohupovala dopředu a dozadu.

„Už jsem se o ní postarala, jen... nejspíš potřebuje nakojit,“ řekla Rose rozpačitě a já se na ní s vděkem v očích podívala.

„Děkuju Rose, jsi strašně hodná,“ poděkovala jsem, usmála se na ní a zalezla do pokoje. Al s Rose se mi začaly přehrabovat v šatníku a já mezitím kojila mou lásku. Víte co ja na tom nejlepší? Ten pocit, kdy víte, že je děťátko spokojené, že mu nic nechybí. Když slyšíte ty spokojené zvuky, které vydává, chce se vám smát a skákat radostí. Teda, aspoň já to tak cítím.

Neytiri spokojeně sála a já pozorovala její očička, nosánek a růžové papulky.

Když byla dostatečně nasycená, přestala sát a já jí otřela pusinku a tvářičky. Stáhla jsem si tričko dolů. Přehodila jsem si plínku přes rameno, přitiskla Ney k hrudi tak, aby se mohla bradičkou opřít o mé rameno, vstala a začala jí jemně klepat do zádíček. Po chvíli si konečně krkla a já si ji položila do náruče.

Někdo zaklepal na dveře. Jen jsem se k nim podívala a pak se pohledem znovu vrátila k Neytiri. Otevřela pusinku a strčila do ní svůj paleček a pak postupně prostřídala skoro všechny prstíčky na své pravé ručce.

Alice mezitím došla otevřít a já se dál věnovala Neytiri.

„Je to dobré? Chutnají ti prstíčky?“ zeptala jsem se jí a ona druhou ruku natáhla po té mé, která právě hladila její tvářičku. Chytla si ji oběma pacinkami a dala jí tak, aby ji pořádně viděla. Samozřejmě, že jsem jí pomáhala, jinak by to ani nešlo. Vzala do jedné ruky můj prostředníček a ukazováček a strčila si je do úst. Začala jsem se smát.

„Ale, ty ti nebudou chutnat, to mi věř,“ řekla jsem a vytáhla špičky prstů z jejích úst. Chvilku se na mě nespokojeně dívala a nakonec si začala něco žvatlat. Neustále jsem ji hladila po hlavičce, tvářičkách a po nosíku.

„Je dokonalá, jako ty,“ řekl nádherný hlas a mě zamrazilo v zádech. Tolik jsem toužila se tu teď na něj vrhnout, zlíbat ho, umačkat ho k smrti. Mám ale přeci svou důstojnost… a Neytiri v náručí. S velkým usilím jsem se na něj nepodívala. Nevěřila bych, že to bude tak těžké. Tak moc jsem chtěla vidět jeho zlaté oči, milující pohled a ochutnat jeho tvrdé a přesto tak hebké rty.

Periferním viděním jsem viděla, že si sednul vedle mě. V podbřišku mi příjemně mravenčilo. Ruce se mi třásly a tak jsem ruku, kterou měla Neytiri před chvilkou v pusince, položila na její bříško a upřeně se dívala do Neytiriných očí.

Ona se chvilku dívala na Edwarda, pak se jí očička rozzářily a natáhla k němu pacinku. Chytil ji do své dlaně a tím pádem se ke mně. Jasně jsem cítila jeho vůni.

„Omlouvám se,“ zašeptal a mně znovu přejel mráz po zádech. Ale nereagovala jsem, čekala jsem, s rychle letícím srdcem, co z něj vypadne. „Je mi to strašně. Kvůli těm diamantům… víš, já nemyslel jsem to zle. Chtěl jsem si tě udobřit. Nedošlo mi, že se tě to dotkne,“ říkal rychle a já se neubránila pohledu do jeho očí. Byly zoufalé, provinilé, nešťastné. Začalo mi ho být líto. „Mělas pravdu. Ulehčoval jsem si to. Myslel jsem si, že mi tak rychleji odpustíš, když ti je dám. Je mi to…“ nenechala jsem ho domluvit, vlepila jsem mu na rty rychlý polibek a pak se zase odtáhla.

„Je ti odpuštěno,“ řekla jsem a stále se na něj dívala. Byl ztuhlý jako socha. Vůbec se nehýbal, jen se mi díval do očí. Z jeho pohledu bylo vidět, že neví, co má dělat. Takovouhle reakci ode mě nejspíš nečekal. „Stačí, když mě obejmeš,“ řekla jsem a zářivě se na něj usmála. Neváhal a pevně mě objal.

A já to cítila. Cítila jsem naplnění, které prostupovalo mým tělem. Ježily se mi chlupy na rukou, jak jsem byla šťastná. Šťastnějšího člověka byste v tuhle chvíli na světě nenašli.

Byla jsem se svými dvěma láskami a rodinou, která mě má ráda. Co víc si přát?

Tak a to je konec. Tímto dílkem končí povídka Já a zlobivá holka? Nikdy! Líbilo se? Já doufám, že ano.

Chtěla bych strašně moc poděkovat všem, co jste tuto povídku četli, čekali, kdy se uráčím přidat další dílek. Moc dobře vím, že mi to často trvalo strašně dlouho a omlouvám se za to.

Také bych chtěla poděkovat těm, kteří mi sem pravidelně psali komenty a podporovali mě ve psaní. Těm, kterým jsem se mohla vypovídat a kteří mi poradili, když jsem potřebovala. Mezi ně patří např.: Huny, TorencCullen, SweetgirlBella15, Contaester a spousty dalších skvělých dívčin. Děkuju moc!

A pak bych taky chtěla poděkovat těm, kteří mě dostali na 8. místo povídky měsíce listopadu. Jsem Vám za to hrozně moc vděčná. Nezasloužím si to, zas tak dobrá tahle povídka není, ale i tak moc děkuji. Udělali jste mi ohromnou radost. A samozřejmě nemůžu zapomenout na admini a webmastery, kteří mi umožnili dávat povídky na stránky. Děkuju!

A abyste nebyli/y smutní/é, připravily jsme pro Vás s pisatelkou Huny pokračování. Spojíme dohromady povídky Já a zlobivá holka? Nikdy! a Holka nebo kluk?, ve finále se to bude jmenovat: Cullenovi na entou. Hlavními postavami bude moje Neytiri a Ej - Jay z povídky od Huny.

Doufám, že se vám to bude líbit. Mně osobně se to líbí moc.

Už bych měla přestat už psát, nebo za chvilku začnu mlít sra*ky. Omyl, já už je píšu. Tak se mějte děcka, mám Vás moc ráda! (tohle sra*ka není... :DXD)

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 43 - konec: