Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Itálie a Já - 12. kapitola

04.10.2012 (18:15) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2458×

 „Bello,” vydechl Edward a má „chvilková slabost“ byla zpátky.

Nevěděla jsem, co říct. Stála jsem tam a zírala na něj. To ticho bylo strašné.

„Tak jdeme, Isabell?” ptal se Felix.

„Kam?” hlesla jsem, celá zmatená. Byla jsem úplně mimo.

„Zpátky na ples,” připomněl mi.

„Ples?” nechápala jsem. „No jo! Ples! Jasně, jdeme,” řekla jsem, otočila se na podpatku a po boku Felixe zamířila chodbou k hlavnímu sálu.

„Bells, počkej!” vykřikl Edward a chytil mě za ruku.

„Nesahej na ni!” zavrčel Felix.

„S tebou jsem nemluvil!” oplatil mu vrčení Edward. Kdybych nezasáhla, jistě by se na sebe vrhli.

„Klid, Felixi, to je v pořádku,” snažila jsem se ho uklidnit, „je to v pořádku.” Ale nebylo. Když se uklidnil, obrátila jsem se na Edwarda.

„Nech mě, prosím, na pokoji, Edwarde.” Chtěla jsem těm slovům dát co největší důraz, ale místo toho jsem je jen tak zašeptala, že nebýt upír, neslyšel mě.

„Chci si s tebou promluvit. To všechno bylo jen velké nedorozumění,” začal.

„Ona řekla ne!” ozvala se najednou Jane. Skoro jsem zapomněla, že tam je. Edward se náhle ve strašných bolestech skácel k zemi. Tvář měl zkřivenou neskutečnou bolestí a já byla v tu chvíli naprosto ochromená. Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, ale zdálo se mi to jako věčnost. Jane probodávala Edwarda pohledem a na tváři jí pohrával úsměv. Felixovi se na obličeji též usadil spokojený úsměv, jen já se na to nemohla dívat.

„Dost!” vykřikla jsem plačtivě. Bolelo mě pozorovat, jak trpí. Jane se na mě zmateně podívala, ale přestala. Po tvářích se mi kutálely slzy a já nebyla schopna jediného slova. Utekla jsem zpět do svého pokoje a zamkla dveře. Bylo mi jasné, že pro upíry to není žádná zábrana, ale snad pochopí, že potřebuji být sama. Skácela jsem se na postel a všechno šlo mimo mě. Nevnímala jsem, co se dělo na chodbě. Jestli tam zůstali - nebo odešli. Slyšela jsem, jak někdo volá moje jméno, ale znělo jako z dálky, že jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. Hlavu jsem měla zabořenou do polštáře, jehož povrch byl celý vlhký od mých slz, a pokojem se rozléhaly mé tlumené vzlyky.

„Ahojky!” ozval se náhle od okna radostný hlas. Leknutím jsem nadskočila a prudce se otočila na nově příchozí osobu, která seděla na rámu mého okna. Bleskově jsem si otírala slzy z tváří.

„Co se stalo?” ptala se náhle ustaraně Heidi, která seskočila z okna a ladným krokem zamířila ke mně.

„Nic,” zalhala jsem. No, moc přesvědčivě to tedy neznělo, protože hlas se mi stále třásl.

„Is, já nejsem blbá. Co se stalo? Máš úplně zarudlé oči. Proč jsi brečela?”

„Nechci o tom mluvit,” odpověděla jsem nakonec. Sama jsem se ještě nevzpamatovala z nedávných událostí. V hlavě jsem měla naprostý zmatek a neměla jsem chuť o tom mluvit.

„Jak myslíš,” povzdechla si, „já tě do ničeho nutit nehodlám.” Na to jsem jen přikývla.

„No, a teď, proč jsem přišla,” začala opět zvesela. „Jedu pro ‘občerstvení‘ na ples, a tak jsem si říkala, jestli nepojedeš se mnou?” zeptala se.

„Ráda,” zněla moje odpověď. Nejprve jsem ji chtěla odmítnout, ale pak jsem si řekla - proč ne? Na chvilku vypadnout mi udělá dobře.

„Super!” zaradovala se.

„Jen se převléknu,” řekla jsem, když jsem si uvědomila, že tam stojím v těch červených plesových šatech, ve kterých bych se jen těžko skládala do kabrioletu Heidi. Zaplula jsem do šatny, ale dlouho jsem se v ní nezdržela. Oblékla jsem si podobné šaty, jako měla na sobě Heidi. Jednoduché koktejlky – ona měla červené a já si vzala zelené. Moje byly navíc zdobeny černým páskem a na rozdíl od ní jsem si místo bot na podpatku nazula pouhé balerínky.

Cesta na letiště proběhla v klidu. Heidi poznala, že nejsem ve své kůži, ale na nic se nevyptávala, za což jsem jí byla vděčná. Alespoň jsem měla čas na přemýšlení. V hlavě se mi přehrávaly vzpomínky na můj život. Nebylo to, jak všichni upíři popisovali, rozostřené, jakoby zamlžené, a těžko vybavitelné. Naopak. Ne, všechno bylo ostré a jasné. Připadalo mi, jako bych to prožila nedávno. Ponořila jsem se hluboko do svých myšlenek a vzpomínek a naprosto přestala vnímat okolí.

Vůbec jsem nepostřehla fakt, že auto už zastavilo. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy mnou Heidi zatřásla a oznámila mi, že už jsme na místě. Na letišti jsme vyzvedli nějaké turisty – tuším, že byli z Německa – kteří měli posloužit jako ‘občerstvení‘ na ples. Turisti se naskládali do pronajatého autobusu a jelo se zpátky.

Cestou tam i zpátky se mi hlavou prohnala spousta myšlenek. Pokoušela jsem si je alespoň trochu utřídit, než vejdu zpátky do hradu, protože jsem věděla, že tam na mě čeká spousta otázek a já na žádnou z nich bohužel neznám odpověď.

Na ples jsem se už nechtěla vracet, takže jsem se rozloučila s Heidi ještě venku a oknem se vrátila do svého pokoje. To byla jediná cesta, kde bylo dost nepravděpodobné, že někoho potkám. Ležela jsem na posteli a přemýšlela – opět. Za jediný večer se toho pro mě tolik změnilo. Ještě včera jsem byla Isabella Volturiová – poloupírka, co si užívá svého věčného života – a teď? Kdo jsem teď? Už nejsem ta, co včera… Ale ani nejsem ta dívka jako před deseti lety – Bella Swanová. Tak kdo teď vlastně jsem? A co Cullenovi? Co Edward? Jak to teď všechno bude? Co Jane? A Felix?

Měla jsem tolik nezodpovězených otázek. Snažila jsem se najít řešení. Utéct? A bylo by to vůbec nějaké řešení? Dá se utéct před problémy? Nedá. Sama jsem to dobře věděla. Vždyť já utekla až do Itálie a minulost si mě tu našla. V tu chvíli se ve mně spájelo nespočet emocí – strach, bolest, láska, nenávist, žárlivost, lítost, osamění, vztek,… Měla jsem pocit, jakoby moje hlava měla co nevidět explodovat.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Odlepila jsem od sebe ztěžklá víčka a posadila se na posteli. Na sobě jsem stále měla ty šaty ze včerejška. Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem vlastně usnula, ale všechno mi splývalo dohromady. Znovu se ozvalo zaklepání.

„Dále,” hlesla jsem a stočila pohled ke dveřím, kde se objevil Felix.

„Dobré ráno,” řekl s úsměvem a pomalu zamířil ke mně. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale to, co se mi objevilo na tváři, se za úsměv dalo považovat jen těžko.

„Potřebuji si s tebou promluvit, Is.” Jeho tvář náhle zvážněla.

„A o čem?” zeptala jsem se, i když jsem tušila, o čem chce mluvit.

„Já… Nevím, jak to říct. Prostě chtěl jsem ti to povědět už předtím a navíc po tom, co se tu včera stalo, a ty sis vzpomněla na svůj lidský život. Nevím, co teď budeš dělat dál. Jak se rozhodneš žít svůj život, když už víš, kdo vlastně jsi, ale myslím si, že bys to měla vědět,” mluvil trochu zmateně.

„Měla vědět co?” naléhala jsem.

„Že tě miluji, Isabell,” oznámil. To nebylo zrovna to, co jsem čekala. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se odpovědět, i když jsem absolutně netušila, co řeknu. Najednou se mi ale před očima setmělo a já ztratila vědomí.

Já vím, že ta kapitola nebyla zase tak o moc delší, než obvykle, no, ale snaha byla... =D Tak doufám, že jste to se mnou nevzdali a čtete dál. A děkuji za každý komentář, co napíšete. Vždy mě moc potěší. =)

Znovu se omlouvám za zpoždění...

A za korekci děkuji WhiteTie. =)

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Itálie a Já - 12. kapitola: