Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Volturi - 7. kapitola

16.11.2009 (17:45) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8187×

Celý zbytek týdne jsem byla ve svém pokoji. Akorát dneska jsem vylezla ven a ukázala jsem Cullenům naše lesy. I já jsem si došla na lov. 

Dnes jsou Arovi narozeniny. Celý týden jsem se Joshovi, úspěšně vyhýbala, ale dneska večer ho zase uvidím. 

Určitě neví co si má myslet. Já ho tam nechtěla nechat, vážně. Byl to jen hloupý impulz. Vlastně teď strašně toužím být v jeho pokoji a… A co, Isabello? Musí být naštvaný. No uvidíme. Snad se to večer nějak urovná.

Začala jsem se chystat. Nalíčila jsem se. Vlasy jsem si vyčesala nahoru. Byl to jednoduchý účes. Oblékla jsem si šaty, které jsme koupili s holkami. A s menším spožděním jsem se vydala do hlavního sálu.

Když jsem otevřela dveře, každý na mě ohromeně zíral. Byla jsem na to už celkem zvyklá. Na konci sálu jsem uviděla Joshe, nevím proč, ale moje vnitřní nutkání mě donutilo se na něj usmát. Trošku ho to vyvedlo z míry, ale usmál se nazpět. Vydala jsem se ke Cullenům. Všichni muži měli na sobě černé smokingy, které zvýrazňovali jejich postavy a bílou pleť. 

Uchvátili mě dívky. Krásná a roztomilá Alice ve žlutých šatech. Milá Esme v černých šatech. A jak jinak nádherná Rosalie v červených šatech.

„Sluší vám to. Všem. Ale hlavně tobě Rose, jak jinak.“Usmála jsem se.

„Díky. Ty taky nevypadáš k zahození.“ Zasmála se.

„Moc díky,“ ušklíbla jsem se.

„Ehm, ehm.“ Ach ano, Aro a jeho proslov. Otočila jsem se za jeho hlasem.

„Mílí upíři, milé upírky, dovolte mi vás přivítat na oslavě mých 2568 narozeninách, zde ve Volteře. Jsem rád, že jste všichni přijali mé pozvání. A děkuji vám za vaše dary. Obzvlášť od tede Isabello,“ otočil se na mě. „Velmi mě to pobavilo. Jen doufám, že jsi tím nechtěla nic naznačit.“

„Samozřejmě, že ne, Aro. Co si to o mně myslíš? Měl to být jen takový malý dárek pro pobavení, když je tady pořád taková nuda.“ Usmála jsem se.

„Ach, ano velmi mě pobavil. Nuže, bavte se!“ pronesl a tím ukončil svůj proslov. Otočila jsem se zpátky k lehce nechápající rodině Cullenů.

„Jak támhle nalevo vidíte je tu i malé občerstvení. Zvířecí krev je na tom menší stole vedle. Přeji příjemnou nudu,“ řekla jsem a chtěla odejít. Ale odchytila mě Alice.

„Ty tu nezůstaneš?“ ptala se. 

„Ne Alice, ale vrátím se. Jen si musím něco zařídit,“ řekla jsem. V ten moment se v Aliciném obličeji objevil nepřítomný výraz a já pochopila, že má vizi. Nepochybně musela vidět to, co se právě chystám udělat. Za kratičký moment už zase byla v realitě.

Usmála se. „Aha,“řekla. Zjevně jí to, co jsem měla právě v plánu, udělalo radost.

Otočila jsem se a šla za Joshem.

„Můžeme si promluvit?“ ptala jsem se.

Přikývl.

Vydal jsem se do té zahrady kde jme byli minule. Otočila jsem se na něj.

„Chtěla jsem se ti omluvit za to, že jsem utekla a vyhýbala se ti, ale musela jsem si urovnat myšlenky.“

„To je v pořádku. No a povedlo se ti to?“ ptal se s lehkým úsměvem a pomalu se začal ke mě naklánět. Musela jsem si párkrát připomenout, co právě teď dělám. Odklonila jsem se. Což ho moc nepotěšilo, ale nekomentoval to.

„Ano a rozhodla jsem se, že pokud mi to Aro dovolí jakože dovolí chci odejít z Volterry.“

„Co – cože?“

„Slyšíš dobře. Uvědomila jsem si, že ten polibek byla chyba, a že tady ve Volteře už nechci být.“

„Ale jestli je to kvůli mně tak -“

Přerušila jsem ho. „Ne, není to kvůli tobě. Já už jsem chtěla odejít dávno, ale až teď jsem našla rodinu, do které bych chtěla patřit a pokud mi bude přát štěstí také do ní patřit budu. Omlouvám se.“

„Ne, ne, to je v pořádku, myslím... Jen mě to mrzí, mám tě rád, Bello. Buď šťastná,“ řekl, políbil mě na tvář a utekl.

No a teď mě čeká mnohem horší úkol. Zeptat se té rodiny jestli mě vůbec mezi sebe přijme.

Rozběhla jsem se do hlavní síně a ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsme byli venku a nebo spíš to všechny unudilo a odešli, protože bylo jen něco asi kolem půlnoci. 

Běžela jsem k jejich pokoji. Otevřela mi Alice se lehce zamračeným výrazem. 

„No Bello, kde si byla už na tebe čekáme.“ ach no jistě. Musela mít další vizi. Vešla jsem dovnitř a všichni už seděli na pohovce. Já jako jediná jsem měla ještě večerní šaty.

„Alice, říkala jsi jim o své vizi?“

„Ne,“ řekla. „A ani Edward to neví, umím si hlídat myšlenky, jo a jen tak mimochodem moje odpověď je ano!“ vypískla a objala mě.

„Díky Alice, ale tvůj názor není ten nejdůležitější.“

„Já vím,“ posmutněla. „A nejhorší je, že nic nevidím, protože ses jich ani nezeptala a oni se nerozhodli.“ zamračila se. Posadila jsem se na křeslo proti gauči.

„Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit nebo lépe řečeno o něco požádat.“

„Posloucháme.“ řekl Carlisle. 

„No, asi to zkrátím. Jen by mě zajímalo jestli náhodou nemáte ve vašem domě ve Forks o jeden pokoj navíc a tak nějak volný. Pro m – mě.“ vypadlo ze mě nakonec.

Emmett se rozesmál. „Vítej v rodině.“ řekl a najednou mě drtil ve svém medvědím objetí. 

„Díky Emme za tvůj názor, ale hlavně potřebuju vědět co na to říkají Carlisle s Esme.“

„Samozřejmě, že můžeš bydlet s námi, holčičko.“ promluvila mateřsky Esme.

„Děkuji, Esme. Carlisle?“

„Jistě, že mi to nebude vadit.“ usmál se. 
„Jaspere?“

„Ne rozhodně nevadí. Jen doufám, že sis užila ty nákupy s Alicí, alespoň budeš chodit místo mě.“ řekl. To mě rozesmálo.

„Děkuju. Rosalie?“

„Jasně, ráda budu mít novou sestru.“ usmála se. A teď přišlo to nejhorší. Edward.

„Já taky, Rose. Nikdy jsem neměla sourozence. Edwarde?“

„No, klidně, když ostatní chtějí.“ To bylo jako všechno? Žádný ne, nechci. V žádném případě nebo třeba vůbec mi to nevadí. Ale on mi řekne klidně?

„No, tak vám děkuju.“ usmála jsem se.

„Tak běž Bello, Šup, šup.“ Alice.

„Alice kam jí pořád taháš.“ ptala se Esme. Moje nová maminka.

„No přece za Arem. Musí mu říct, že se stěhuje.“

„On to ještě neví?“ divil se Carlisle.

„Ne. Nejdřív jsem chtěla mít jistotu, že mě budete u vás chtít. Všichni.“ podívala jsem se významně na Edwarda. nevím proč, ale povzdechl si.

„Jo, a Bello? Můžu mít otázečku? Co jsi dala Arovi za dárek k narozeninám?“ ptal se Emmett. Edward z Alicí se hned začali smát. Ano, věděli co jsem mu dala a byla jsem ráda, že to nikomu neřekli.

„Jasně Emme. Jak to říct. Hm, prostě jsem mu koupila takové menší, krásné místečko na Volterrském hřbitově.“ mrkla jsem na něj. Teď se nesmáli jenom Edward s Alicí, ale všichni.

„No, co? Přišlo mi to jako krásná dárek. Pro upíra.“ bránila jsem se. Tomu se zasmáli ještě víc.

„Já radši půjdu.“ a z těmi slovy jsem se vydala za Arem.

Shrnutí povídek

6. kapitola X 8. kapitola

--------------------------------------------------------------------------

Je tu další kapča. Jak jsem se zmiňovala už nahoře, prosím o komentáře.

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Volturi - 7. kapitola: