Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 35. kapitola

25.09.2015 (21:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2113×

35. kapitola

Pohled Belly:

Běžela jsem lesem k vile, ale s každičkým metrem, se kterým jsem se blížila, jsem zpomalovala. Zkrátka jsem neměla dost odvahy tam vstoupit a podívat se Edwardovi do očí. Moje srdce krvácelo, že byl tak blízko a já ho nesměla vidět, ale nemohla jsem.

Nakonec jsem zpomalila do chůze. Celé mé tělo bylo ochrnuté strachem, že se mu zhnusím, až zjistí pravdu. Než jsem se nadála, stála jsem na trávníku před vilou a kryly mě poslední stromy. Musím to udělat, musím! křičela jsem na sebe ve své hlavě.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila směrem ke dveřím. Nevím, zda už o mně věděli, ale nic tomu nenasvědčovalo. Pomalu, jako bych šla na popravu, jsem došla ke dveřím a natáhla k nim ruku. Centimetr od dveří jsem se zastavila a stáhla svou ruku. Tohle nedokážu.

Sakra, vzchop se, Isabello! Jsi dcera hraběte Drákuly, jsi upír, nejsi žádná bačkora! Tak se vzmuž a dokaž, že si Edwarda zasloužíš! zakřičel někde uvnitř mě hlas, který jsem nepoznávala. Prudce jsem se nadechla a hlavu vymrštila vzhůru. Má pravdu!

Zhluboka jsem se nadechla a prošla dveřmi. Aniž bych věděla, co dělám, vyběhla jsem schody do patra a najednou jsem stála tváří v tvář celé rodině Cullenových. Všichni seděli všude po místnosti a čuměli do blba, ale jakmile jsem se objevila v místnosti, všechny pohledy se stočily na mě.

„Bello,“ vydechl Edward a vstal z křesla, ve kterém seděl. Naše křeslo… Pohled jsem stočila na něj. Sebrala jsem odvahu, zvedla pohled a podívala se mu do očí. Šťastně se usmíval a jeho oči zářily.

Rozešel se ke mně s roztáhnutýma rukama, ale já jsem před ním o krok couvla. Co je to se mnou? Proč jsem couvla? Podívala jsem se mu znovu do očí a viděla v nich zmatek, totéž jsem cítila i já. Co se semnou děje?

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě zmateně a ruce stáhl podél těla. To bych taky ráda věděla, pomyslela jsem si. Jeho oči byly nyní zoufalé a smutné. No tak, co je to se mnou? Vždyť to je Edward, tak co vyvádím?

Jak jsem tak koukala na něj, pohled se mi začal zamlžovat a nohy se mi podlomily. Co se děje?

Pohled Edwarda:

To čekání bylo nekonečné. Seděl jsem jako na trní a doufal, že se Bella objeví každou chvílí. Netrpělivě jsem napínal uši a poslouchal, co se děje v okolí, ale nic jsem neslyšel. Měl jsem co dělat, abych si nezačal klepat nohou.

Najednou jsem cítil, že je něco jinak. Zvedl jsem pohled od země a rozhlédl se. Ve dveřích jsem viděl stát Bellu v celé své kráse. Znovu jsem pocítil život, když jsem ji spatřil. Byl jsem šťastný.

„Bello,“ zašeptal jsem a vstal z křesla. Pomalu jsem se k ní vydal a roztáhl ruce. Doufal jsem, že se rozeběhne a skočí mi do nich, jak to dělala vždycky, ale nic takového se nestalo. Naopak, stalo se něco, co bych ani v té nejhorší noční můře nečekal.

Bella o krok couvla. Zarazil jsem se a cítil se raněný. Zaraženě jsem ruce zase stáhl k tělu a pozoroval Bellu jako pod drobnohledem. Viděl jsem v jejích očích, jak sama se sebou bojuje, ale nechápal jsem to.

„Bello, co se děje?“ zeptal jsem se jí nechápavě a doufal, že mi to vysvětlí. Zvedla ke mně zoufalý a zmučený výraz, který mě málem dostal na kolena. Vypadala tak nevinně a tak slabě, že jsem pocítil silnou touhu ji obejmout a uklidnit.

Jak jsme si tak bez řečí dívali do očí, cítil jsem, že je něco špatně. A pak jsem zjistil co. Bella přivřela oči a její nohy se podlomily. Začala padat k zemi. Ihned jsem zareagoval a chytil ji dřív, než se stihla dotknout země.

„Bello!“ vykřikl jsem vyděšeně a třásl s ní, aby se probrala. Chvíli nereagovala a měla zavřené oči, ale po chvíli je otevřela, otočila hlavu a střetla se s mým pohledem. Její tváře jemně zrůžověly, u člověka bych přísahal, že má horečku.

„Bello, co je ti?“ ptal jsem se jí zoufale a vyděšeně zároveň a doufal, že bude v pořádku. Vypadala jinak než před jejím zmizením. Něco se muselo stát, vím to. Bella se jemně usmála, ale pořád vypadala slabě a vyčerpaně.

„Celou tu dobu jsem nic nejedla, ani nepila, jsem zesláblá a unavená,“ kuňkla tak slabým hlasem a zase přivírala oči, jako by omdlévala. Ne, Bello, zůstaň při vědomí! Na nic jsem nečekal, rozepnul si košili a odhalil krk.

„Napij se ze mě, Bello. Vem si mého jedu, kolik jen chceš,“ řekl jsem a sklonil se, aby na můj krk dosáhla. Chtěl jsem jí to co nejvíce usnadnit, když je tak slabá. Když jsem ji takhle viděl, cítil jsem se provinile, že jsem ji nechal samotnou.

„To nemůžu, Edwarde. Podle tvých očí soudím, že jsi tady hodně dlouho nejedl. Mohla bych tě zabít,“ zašeptala tak slabým a zoufalým hlasem, který mi málem vehnal slzy do očí. Jsem blbec, že jsem ji opustil a nechal samotnou. Nemuselo by se to stát, kdybych s ní zůstal.

„To je mi jedno. Dal bych ti poslední kapku mého jedu, pokud by ti to pomohlo. Neostýchej se a vezmi si, kolik chceš,“ řekl jsem neústupně a její hlavu přiložil ke svému krku, až jsem ucítil její rty, ale neotevřela pusu.

„Jen pokud se napiješ i ty ze mě,“ řekla a zakousla se do mého krku, přičemž si mou hlavu přitáhla ke svému krku. Když začala pít můj jed, cítil jsem se slabší, a tak jsem neměl na vybranou. Otevřel jsem pusu a zakousl se jí do toho krásného a jemného krčku.

Zplna hrdla jsem začal pít a zavřel radši oči. Bál jsem se přiznat, jak moc mi tahle krev chyběla. Co Bella zmizela, jsem nepil žádnou krev, nemohl jsem pít ze zvířat, nechtěl jsem tím Bellu zradit, ale když je tady v takovém stavu… Prostě jsem rád, že je v pořádku.

Najednou se ale něco změnilo. Jak jsem pil Bellinu krev a ona můj jed, něco jsem viděl. Zeširoka jsem otevřel oči a koukal na to, co se mi samo přehrávalo. Nevím, co to bylo, vypadalo to jako horor.

Tmavá místnost, nikde ani kousek světla, všude smrad a špína. Kde to jsem? Pak se ozvala rána a dovnitř vešel muž v tmavém plášti. Velice dobře jsem ho poznával. Aro Volturi. Co to sakra je?

Pohled se náhle změnil a všechno vypadalo, jako bych byl divák. To, co následovalo, bych nejraději radši ani neviděl. Viděl jsem Bellu, jak bezmocně leží na kusu dřeva, to se za postel nedá považovat, a Ara jak se svléká a…

Aniž bych si to uvědomil, začal jsem vrčet a přestal pít. Viděl jsem všechno. Pohltila mě taková zuřivost, až jsem čekal, kdy vybuchnu. Ale z víru nenávisti a zloby mě vytrhlo něco mokrého na mém krku.

Podíval jsem se a všiml si, že Bella pláče a křečovitě se mě drží a celá se ještě třese. Takže… to, co jsem viděl, se opravdu stalo. Přitiskl jsem Bellu ke svému tělu a pevně ji držel a odmítal pustit.

„U všech medvědů, Bella brečí! Kde je foťák? Tohle si musím vyfotit!“ vykřikl najednou Emmett a já měl chuť po něm vystartovat a zabít ho. Vytáčí mě už hodně dlouhou dobu, ale v takovéto chvíli…

„Rose, dej mi, prosím, povolení ti zabít manžela,“ zavrčel jsem tak hrozivě a propaloval pohledem zem kousek přede mnou. Bellu jsem stále pevně držel ve své náruči a vnímal její vyděšený třas. Chudinka moje.

„A proč? Nic neudělal,“ zeptala se mě nechápavě, ale neměla v hlase ten svůj povýšený podtón, jaký má většinou, když se takhle ptá. Najednou jsem pocítil takovou zuřivost, že bych byl schopen vyvraždit i celé Forks.

„Protože si dělá srandu z Bellina strachu! Celou tu dobu, co jsme my seděli na prdeli a čekali, Bellu den co den znásilňoval ve volterrském vězení Aro a ona neměla ani možnost se bránit, protože byla zdrogovaná nějakými oblbováky!“ zakřičel jsem z plných plic, vyskočil na nohy i s Bellou v náručí a podíval se jim všem do očí.

Všichni nevěřícně a vyděšeně zalapali po dechu a vytřeštili oči. Emmett okamžitě položil foťák někam za sebe a sklonil hlavu. Dobře udělal, jinak bych po něm fakticky skočil. Nenávistně jsem si ho měřil a až pak jsem si uvědomil, že držím v náručí třesoucí se Bellu.

„Viděl jsi to,“ zašeptala tak slabě, že jsem ji málem neslyšel, a ještě více se přitiskla k mému tělu. Stále se silně třásla a vzlykala, slzy jí tekly po tvářích proudem. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Vypadala tak bezbranně, že bych zabil každého, kdo by se na ni byť jen křivě podíval.

„Bylo to hrozné. Přála jsem si zemřít. Edwarde, odpusť mi, omlouvám se, promiň mi to,“ zašeptala a křečovitě sevřela v dlaních mou košili. Vytřeštil jsem na ni oči a nebyl jsem jediný. Nechápal jsem to. Za co se mi omlouvá?

„O čem to mluvíš, Bello? Za co se mi omlouváš? Vždyť jsi za nic nemohla,“ snažil jsem se ji uchlácholit, ale jako by se k ní moje slova nedostala. Stále se mě držela jako klíště a brečela jako želva. Chtěl jsem jí pomoct, ale jak? Jak?!

„Dovolila jsem, aby mě zneuctil. Taková hanba. Jak se ti potom můžu podívat do očí? Jak se za tebe můžu vdát, když jsem dovolila, aby si ze mě někdo udělal jen hračku pro své potěšení?“ křičela a zároveň i šeptala zoufalým hlasem. Vytřeštil jsem oči. Jak může takhle smýšlet?

Po chvíli jsem se usmál a přešel ke křeslu, kde jsem se i s Bellou posadil a konečně ji pořádně, horce a láskyplně objal. Bella cítila změnu a tak malinko zvedla svůj pohled, ale ne tak, aby mi viděla do očí. Styděla se za to, co se stalo, ale copak za to může?

„Ty moje sladká upírko, to já bych se měl kát, že jsem vůbec dovolil, aby tě unesli. Ty za nic nemůžeš. Copak bych tě mohl nenávidět? Mohl bych se na tebe zlobit? Mé city k tobě se nezměnily a ani nezmění. Ať se stane cokoli, ať se objeví kdokoli, kdo nás bude chtít rozdělit, budu s tebou, nedokázal bych tě opustit. Jsi jen ty, Bello, nikdo jiný není a už nikdy nebude. Ať se stalo cokoli, je mi to jedno. Hlavní je, že jsi teď tady. Miluju tě a vždycky budu a chci si tě vzít, pokud s tím budeš souhlasit,“ řekl jsem a čekal, co se stane. Vůbec jsem netušil, co ve mně je.

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Stále jsem Bellu objímal a mačkal, ale do tváře jsem jí neviděl přes vlasy, které jí padaly do tváře. Její vzlyky po chvíli utichly, už jsem doufal, že promluví, ale ne, znovu začala vzlykat.

„Já si tě nezasloužím, Edwarde. Jsi tak dobrý, tak čistý a já jsem zrůda, která zabíjela a vzala nespočet životů, protože měla dlouhou chvíli. Nezasloužím si být tvou manželkou,“ zašeptala a já už věděl, co se děje. Pláče štěstím. To se mi ulevilo.

„Právě že zasloužíš. Do každého života, až už je jakkoli zkažený a temný, vstoupí paprsek naděje na lepší život. Záleží jen na tobě, zda ten paprsek přijmeš a rozšíříš, nebo zatratíš a uzavřeš se do temnoty. Je to jen na tobě,“ zašeptal jsem moudrým hlasem, který jsem nepoznával.

Kdy se ze mě stal takový mudrc? Zatímco jsem přemýšlel o tom moudru, co jsem vypustil z úst, Bella se zase začala otřásat. Cítil jsem to velmi intenzivně. Lekl jsem se, že zase propadá depresi, ale mýlil jsem se. Ona se smála.

Prudce zvedla hlavu a najednou jsem cítil na svých rtech ty její, které jsem tak dlouho postrádal. Zapojil jsem se okamžitě a líbal ji se vší láskou a něžností, abych ji ještě nevyděsil, přece jen si prožila své.

Na našich spojených rtech jsem ucítil něco slaného. Otevřel jsem oči a viděl Bellu, jak stále pláče. Aha, tak to byly její slzy. Když jsem cítil, že Belle dochází dech, malinko jsem se odtáhl, ale stále jsem byl velmi blízko, malíček by se mezi nás vešel, ale palec už ne.

„Miluju tě, Edwarde. Ráda se stanu tvou ženou,“ zašeptala celá rozzářená a usměvavá jako sluníčko. Taky jsem se šťastně usmál a usušil Belle tváře od slz. Pláč jí nesluší. Když měla tváře suché a usmívala se, vypadala mnohem líp.

Najednou jsem cítil přítomnost někoho dalšího. Zvedl jsem pohled od Belly, která mi klidně ležela v klíně, a ve dveřích viděl stát Vladana s nějakou ženou, se kterou se držel za ruku. Vytřeštil jsem oči. Kdo to je?

Bella následovala můj pohled a hned, jakmile je spatřila, se usmála a v mém klíně bylo prázdno. Eh? Znovu jsem se podíval ke dveřím a viděl, jak jim oběma Bella visí kolem krku a objímá je. Vladana bych pochopil, ale ta žena?

Když je Bella pustila, otočila se na mě s úsměvem, který jsem neviděl moc často. Přihnala se ke mně, chytla mě za ruku a táhla k nim. Páni, ta má sílu. Nějak jsem za tu dobu, co tady nebyla, vyšel z formy.

„Mami, to je můj snoubenec Edward. Edwarde, to je moje máma Adriana,“ řekla Bella a navzájem nás představila. Okamžitě jsem vytřeštil oči. Máma? Není náhodou její biologická máma mrtvá?

Správně jsem měla být, ale místo smrti mě přeměnil Aro, tvůj král, ozvalo se mi najednou v hlavě a já se vyděsil. Co to bylo?

Neboj se, Edwarde, to jsem já, Adriana. Mám podobný dar jako ty, umím manipulovat s myšlenkami. Nestávalo se moc často, abych se setkala s někým, kdo má podobný dar jako já. Myslím, že si budeme rozumět.

„Těší mě, Edwarde,“ řekla milým hlasem a natáhla ke mně ruku. Chvíli jsem na ni zíral jako na zjevení, ale když mě Bella jemně bouchla do žeber, probral jsem se a natáhl ruku, abych si s ní mohl potřást.

„Potěšení je na mé straně, Adriano,“ řekl jsem stejným hlasem, ale byl jsem drobet vykolejený. Celou dobu do mě hučí, že je Bellina matka mrtvá, a teď tady stojí přede mnou. Není tohle divný svět?

A kruci! Teď mi došla jedna zásadní věc. Přede mnou stojí moje budoucí tchýně! No, to potěš prdel. Jak tohle zvládnu?

Já to slyšela, ozvalo se mi zase v hlavě a já střelil pohledem do Adrianiny tváře, kde hrál pobavený úsměv. Tak to jsem se moc dobře neuvedl. Snad to po čase zlepším.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 35. kapitola: