Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 24. kapitola

29.08.2015 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1878×

24. kapitola

Pohled Edwarda:

Myslím, že dneska při mně museli stát všichni svatí. Měl jsem takové nervy. Abyste byli v obraze, chystal jsem se Bellu požádat o ruku. A taky jsem to udělal. A řekla ano. V té chvíli jsem byl nejšťastnější tvor na zemi.

Celý zbytek večera jsme spolu zůstali v té zahradě. Nechtělo se mi na ten ples, kde by všichni okukovali moji Bellu. Ano, moji Bellu. Už brzy bude jen moje a nikoho jiného. Ale zatím to nikdo nevěděl, ani Alice.

Když jsem s Bellou, nebo se chystám udělat něco, co se týká Belly, je slepá jako patrona. Využil jsem toho. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení. S Bellou jsme se tak domluvili, že jim to řekneme zítra, kdy máme jít všichni společně do hor, dalo by se říct, že na lov.

Když odbila půlnoc, vysadil jsem Bellu u nich doma. Vladan mi dal přísné kritérium, že ji mám do půlnoci vrátit, i kdyby ještě nebyl doma, a jet pak k sobě domů. Poslední dobou mi nedovoluje zůstat přes noc, ani Belle u mě.

Nevím, co se děje, že mu to najednou vadí. Měl jsem takovou jednu domněnku, ale skutečně to byla jen domněnka. Nejspíš se bál, že mu Bellu odvedu, už napořád. Ale já jsem nechtěl mu Bellu ukrást.

No, dobře, tak trochu jsem chtěl Bellu jen pro sebe, ale já vím, co pro ni její otec znamená, a proto jsem se rozhodl Vladanova pravidla respektovat, i když jsem z toho zoufalý, protože necítím Bellu a nemůžu se s ní milovat, ani z ní pít.

Už dlouho nechodím na lov a nepiju ani pumy, které jsem měl vždycky nejraději, piju jenom Bellinu krev. Je tak úžasná, a když ji piju… Je to jako… nedokážu to správně popsat. Nic nedokáže správně popsat to, co cítím, když piju její krev.

Jsem rád, že i ona pije ze mě. Kdyby bylo zle, dal bych Belle všechen svůj jed, jen aby mohla žít dál. Dřív jsem nechápal, jak může pít i jed upírů, ale nyní je mi to jedno. Když to belle chutná, tak nemám v plánu ji nijak omezovat.

Když jsem přijel domů, šel jsem do svého pokoje a rozvázal si tu kravatu, která mi už hodně dlouho lezla na nervy. Sundal jsem si sako, které jsem hodil na lenošku, a porozepnul jsem si košili. Praštil jsem sebou na postel a připadal si jako v ráji, jako bych se zfetoval.

Byl jsem šťastný. Budu se ženit. Budu si brát tu nejkrásnější a nejúžasnější ženu na světě, kterou miluju nade všechno na světě, a nikdy, pro nic a pro nikoho, bych se jí nevzdal, ani kdybych musel.

K ránu se vrátili všichni mí sourozenci a už z dálky jsem slyšel myšlenky Alice, jak si v duchu plánovala, jak mě seřve za to, že jsem se s Bellou neukázal na plese. S tím ji pošlu někam, protože jsem dělal něco mnohem lepšího.

Než jsem se nadál, stála Alice přede mnou a nadávala mi snad do všech možných tentonoc, ale moc jsem ji neposlouchal. Byl jsem duchem mimo a usmíval jsem se jako měsíček na hnoji.

„Edwarde, já s tebou mluvím!“ zakřičela najednou hlasitěji, což mě probralo, ale ne úplně, pořád jsem byl částečně štěstím mimo realitu. Zfetovaně jsem se podíval na Alici a usmál se ještě zfetovaněji, zda je to vůbec možné.

„Vážně?“ zeptal jsem se jí přihlouple a vážně si připadal jako bych byl pod alkoholem, nebo že jsem právě vykouřil kilo marihuany. Alice začala zuřit a přísahal bych, že rudne v obličeji. Já z toho měl jenom srandu.

„Přestaň se tak přihlouple smát a okamžitě mi vysvětli, proč ses s Bellou neukázal na plese, ale okamžitě, jinak se neznám!“ zakřičela na celý dům, ale já z toho měl stále jenom srandu. Já byl tak šťastný, že mi tu náladu nemohlo nic zkazit.

„Klídek, skřítku, zklidni hormon. Zhluboka se nadechni a vydechni, uleví se ti, věř mi,“ řekl jsem klidným hlasem a posadil se na posteli, ale připadalo mi, že moje tělo je jako hadrová panenka. Skoro jsem spadl z postele, jak jsem nedokázal své tělo ovládat.

Po téhle mé řeči Alice začala běsnit ještě víc. Jenom jsem přiléval olej do ohně, ale bylo mi to jedno. Čekal jsem na to, kdy si dupne a propadne se k Esmé do obýváku, jak začínala být čím dál naštvanější. Ale přišla záchrana, v podobě Jaspera.

„Lásko, uklidni se. Edward ti určitě rád řekne, proč se neobjevil s Bellou na plese. Neboj, ale uklidni se. Tohle ti nesluší,“ řekl Jasper konejšivým hlasem a chytil Alici kolem pasu. To fungovalo jako mávnutí kouzelného proudku. Tak tomu říkám síla lásky.

„Neboj se, elfíku, brzy se to dozvíš. Velmi brzy, a budeš nadšená, to mi věř,“ řekl jsem stále jako pod alkoholem a znovu se skácel na postel, protože jsem už nevydržel sedět. Alice začala zase soptit, ale Jasper mě zachránil, když Alici za pas tahal ze dveří.

Když se za nimi zavřely dveře, zavřel jsem oči a představoval si, jak Bella kráčí k oltáři v nádherných šatech, zavěšená za rámě svého otce. Jak se její jemná ručka dotkne mé, když mi ji Vladan předá, jak si řekneme své ano.

Když jsem trochu získal vládu nad svým tělem, zvedl jsem se a rozhodl se vysprchovat a převléknout se. Doplácal jsem se do koupelny a strhal ze sebe to oblečení, stejně ho už na sebe nikdy nevezmu. Nikdy nenosíme nic dvakrát.

Ve sprše jsem se zase částečně probral, ale pořád ne úplně. Stále jsem byl jednou nohou ve svém světě, kdy jsem stál před oltářem a čekal na Bellu, a druhou nohou jsem byl ve svém pokoji ve sprše pod ledovou vodou.

Usušil jsem se, když jsem vyšel ze sprchového koutu, a šel do šatny, kde jsem si vzal první, co jsem viděl. Neřešil jsem, zda to k sobě ladí, či nikoli. Bylo mi to jedno. Pořád jsem se musel usmívat jak měsíček na hnoji.

Pomalu se blížil čas, kdy měla přijít Bella a kdy společně oznámíme jak mé rodině, tak jejímu otci, že se budeme brát. Obešel jsem pravidlo, že jsem se měl nejdříve zeptat Vladana, zda mi dá svou dceru za manželku, ale hold to takhle vyšlo.

Když jsem byl oblečený, šel jsem dolů do obýváku a rozvalil se ve křesle, kde jsem poslední dobou často sedával s Bellou. Nevnímal jsem okolní svět, byl jsem ve svém světě, který zářil všemi krásnými barvami.

Najednou se ozvala strašná rána a kolem mě prosvištěl prudký vítr. To mě probralo dokonale. Myslel jsem, že je to Bella, ale jaké bylo moje překvapení, když ve dveřích stál Bellin otec Vladan. Vytřeštil jsem na něj oči.

„Kde je?“ ozval se jeho hlas a objevil se těsně u mě. Skláněl se nade mnou jako mohutný smrk a netvářil se zrovna přívětivě. Co se stalo? To mu už Bella řekla, že jsme zasnoubení?

„Kdo?“ zeptal jsem se ho otupěle a čekal, že mi to, snad, vysvětlí. Nedělá často, že se jen tak zjeví u mě doma a ptá se mě na něco, na cokoli. Tou svou otázkou mě zmátl, a to hodně. To si snad myslí, že Belu podvádím, nebo co?

„Bella, kdo asi jinej?! Bella není doma, nikde necítím její pach a my se spolu domluvili, že ji do půlnoci přivezeš domů. Tak se ptám znovu. Kde… je… má… dcera?!“ káral mě jako malého kluka a každé slovo odděloval, aby to vyniklo a já to pochopil. Pochopil jsem to dokonale. O čem to mluví?

„Vladane, o čem to mluvíš? Já Bellu přivezl domů před půlnocí, a když zmizela za dveřmi, pak jsem jel domů. Pak jsem ji už neviděl, ale měla dneska přijít,“ řekl jsem zaraženě a schválně vynechal to, že pro ně máme překvapení. Vladan se divně zatvářil a pak se vyděsil.

„Pokud Bella není tady, ani doma, tak kde je? V domě ani v jeho okolí ji necítím a jako její stvořitel jsem ji vždycky dokázal vycítit, když byla ode mě maximálně sto kilometrů, ale teď necítím nic,“ řekl vyděšeně a já věděl, na co tím naráží. Vyskočil jsem na nohy.

„Něco se jí muselo stát. Možná ji někdo unesl. A zrovna teď, když jsem Bellu požádal o ruku,“ řekl jsem a neuvědomil jsem si, že to říkám nahlas. Zarazil jsem se, když jsem to řekl a zacpal si pusu. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 24. kapitola: