Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 21. kapitola


Isabella Drákulová 21. kapitola„Vítejte v Brandgadru, v mém rodném domě,“ přivítala jsem je slavnostně a ukázala na ten obrovský hrad na skále za mnou.

21. kapitola

 

Ten čas ale letí. Máme zrovna prázdniny, na které se s tátou chystáme domů do Rumunska. Pozvali jsme i všechny Cullenovi, aby poznali naši historii, v našem hradě je všechno, co se kdy stalo, je to náš život.

Všichni souhlasili, Carlisle se těšil na všechny ty záhady, o kterých jsem jim povídala, a Edward se těšil, že bude se mnou. Měli jsme sraz u nás. Já a otec jsme si nic moc nezabalili, jen to, co chceme, aby se to uchovalo v hradě. Já si sbalila jen matčiny panenské šaty, Waynův popel a ještě pár věcí, ale jinak to bylo všechno.

Na minutu přesně jsem slyšela před naším domem brzdit auta. Vykoukla jsem z okna a usmála se. Jsou tady. S otcem jsme vyšli před dům a nasedli do auta. Na letiště jedeme třemi auty, ale na hrad pojedeme jen ve dvou. Já budu řídit jedno a otec druhé, protože jen my můžeme někoho zavést k hradu.

Když bylo všechno hotovo, jelo se na letiště. Měli jsme to akorát. Jen co nás odbavili, jsme hned nastoupili do letadla. Zabrali jsme celou první třídu, trocha bankovek na to bohatě stačila.

Let byl opravdu dlouhý, taky letět přes celou zeměkouli není žádná sranda, ale během letu byla sranda obrovská. Navzájem jsme si vyprávěli veselé zážitky. Většinou vyprávěli Cullenovi, my máme zážitků sice hodně, ale většina jich je zahalena krví a neradi na ně vzpomínáme, ale rozhodně jsme se nenudili.

Byla taková zábava, že když nám oznámili, že se bude přistávat, nevěřila jsem jim. Ale opravdu. Podívala jsem se z okna a viděla hory, které jsem moc dobře poznávala, v nich je náš hrad.

Hladce jsme přistáli, vystoupili a chvíli jsme museli čekat na kufry, ale ta chvíle nebyla zase tak dlouhá. Když jsme je konečně dostali, šli jsme na parkoviště, kde od naší poslední návštěvy Rumunska stále stáli naše auta. Nic luxusního, jen dvě Lamborghini.

Všechny kufry se do kufrů hravě vešli a tak nezbývalo nic jiného, než nastartovat a vyrazit. Ale strhla se bitka o to, kdo s kým bude sedět, a hlavně o to, kdo bude řídit. Nikdy bych neřekla, že jsou tak hádaví.

„Řídit budu já a táta, jinak bychom do hradu netrefili. Je mi jedno, kdo s kým jede, ale jestli se rychle nedohodnete, jedeme bez vás,“ řekla jsem nakrknutě a sedla si do svého rudého Lamborghini, táta mě okamžitě napodobil.

Ještě chvíli se venku hádali, ale brzy se dohodli. Vedle mě si sedl Edward, jak jinak, a na zadní sedadla si sedla Alice s Jasperem, takže Carlisle s Esmé a Rose s Emmettem jedou s tátou. Usmála jsem se a nastartovala.

„Dámy a pánové, držte si klobouky,“ řekla jsem a dupla na plyn. Moje auto se hned rozjelo jako blesk. Táta vyrazil hned za mnou. Usmála jsem se do zrcátka a viděla, jak mi táta úsměv oplatil.

Celou dobu jsem jela stejnou rychlostí, nezpomalovala jsem, ani nezrychlovala. Už z dálky jsem viděla své milované hory, ráj mého dětství. Vzpomněla jsem si, jak jsem si v nich hrávala a táta stál nade mnou jako stráž a stačilo jen, abych zakopla nebo fňukla a táta by mi snesl modré z nebe.

Při těch vzpomínkách jsem se musela usmát. Od narození jsem si žila jako princezna, měla jsem všechno, co jsem kdy chtěla. Když jsem o něco žádala, přes noc mi to táta sháněl a další den jsem to dostala.

„Proč se tak usmíváš?“ zeptal se mě najednou Edward. Vytrhl mě z mého hlubokého zamyšlení a vzpomínání. Podívala jsem se mu do starostlivé tváře a usmála se. Ruku z řadicí páky jsem na chvíli položila na jeho ruku, kterou mněl položenou na koleni.

„Jen vzpomínám na své dětství. Žila jsem si jako princezna, ale nikdy jsem si toho nevážila. Všechno, co jsem kdy chtěla, jsem do dalšího dne dostala. Táta mě vždycky hýčkal jako bohyni, stačilo jen pípnout a snesl by mi modré z nebe. Brzy poznáte ráj mého života, celý můj svět,“ řekla jsem a znovu se soustředila na řízení.

Už jsme blízko. Poznala jsem to podle značky, která hlásila Pozor, nebezpečí. I dneska, když jde někdo do hor a ztratí se, nebo se přiblíží k našemu hradu, už se nevrátí, protože si ho podají vlci.

Když jsem zajela do první horské zatáčky, zrychlila jsem na maximum. Nemohla jsem se dočkat. Bude to sice jen pár měsíců, co jsme tady byli naposledy, ale já vždycky byla raději tady než někde ve světě. Zbývala poslední zatáčka a před námi se objevila slepá ulička, kterou jsem moc dobře znala.

„Bello, zastav!“ zakřičel Edward vyděšeně, ale nechápala jsem, čeho se bojí. Jemu by se nic nestalo, já bych měla maximálně škrábnutí. Když se k němu přidala i Alice s Jasperem, musela jsem něco udělat.

„Důvěřujte mi,“ řekla jsem a nabourala přímo do skály před námi. Auto ale nenarazilo, jak všichni čekali. Projelo skálou jako papírem. Ta skála je totiž vstup do začarovaného kruhu, kde je náš palác.

Zaparkovala jsem na krásně zelené trávě a vystoupila. Vložila jsem dva prsty do pusy a zapískala. V tu chvíli z tunelu ve skále vyběhlo několik psů. Usmála jsem se a běžela jim naproti. Klekla jsem si na trávu a začala je všechny hladit. Tolik mi chyběli.

„Tohle jsou ti hrozivý vlci?“ ozvalo se za mnou nevěřícně. Otočila jsem se a viděla celou rodinu nastoupenou v řadě. Přišlo to od Emmetta. Usmála jsem se ještě víc, ale tentokrát více ďábelsky.

„Vidíte tamtoho vysokého a silného? Překročil naše území a chce mi ublížit, pomozte mi,“ zafňukala jsem a ukázala na Emmetta. Všichni nechápavě zvedli obočí, ale pak se zděsili, když viděli to, co já už tolikrát.

Všichni ti psi, na první pohled roztomilí a neškodní, se začali měnit v zuřivé a hrozivé vlky a začali útočit na Emmetta. Ten začal s křikem utíkat, ale doháněli ho. Ještě chvíli jsem počkala, abych mu to dala pořádně sežrat.

Zakřičela jsem tajné slovo, kterému nemohli rozumět, je už hodně staré, starší než oni všichni dohromady, a vlci se uklidnili a začali měnit zpátky. Je to slovo, které je zastaví, kdyby někdy vznikl nějaký omyl. Všichni ke mně přihopsali zpátky a začali mě oblizovat. Já je miluju.

„Nezdají se, ale ano, jsou to oni. Když jsem poblíž, vypadají jako obyčejní psi, ale když je poblíž nebezpečí, které buď označím já, nebo ho cítí sami, změní se na vraždící monstra, a když je nebezpečí pryč, změní se zpátky,“ řekla jsem na vysvětlení a pozornost vrátila ke psům.

„Dobře si je prohlédněte, ode dneška jsou součástí naší rodiny, nesmíte jim ublížit, rozumíte?“ přikázala jsem jim a všichni souhlasně zaštěkali a ještě několikrát mi oblízali obličej. Když skončili, postavila jsem se a postavila se k nim čelem.

„Vítejte v Brandgadru, v mém rodném domě,“ přivítala jsem je slavnostně a ukázala na ten obrovský hrad na skále za mnou. 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!