Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - 22. Happy End

08.04.2010 (21:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4036×

Epilog – Happy end

Vše bylo v pořádku a já se mohla plnou rychlostí rozeběhnout za Edwardem a Renessme. Na začátku lesa jsem byla během pár minut. Pozvolna jsem se dostávala do kroku smrtelníka.  Pravou nohou jsem se dostala do ulice, která vedla k nám domů. Připadala jsem si tak… tak volná. Příjemně uvolněná. Zbývalo mi pár minut, abych byla u své rodiny. Na to jsem se těšila nejvíc.

Cestou domů jsem slyšela někoho naříkat. Vůbec jsem netušila kdo to je, ale nedalo mi to a já se rozeběhla za zvukem, který jsem slyšela. Šla jsem velmi opatrně… ne že by mi někdo mohl něco udělat, ale nechtěla jsem riskovat prozrazení naší rasy. Už mnohokrát mi Aro, poslal své nohsledy, aby mi oprášili pravidla Voltery. Nikdy jsem nepotřebovala nějaká pravidla, už od začátku jsem si vytvořila své. Od doby, kdy jsem získala svou moc hýbat věcmi používala jsem ji minimálně. Chtěla jsem se pokusit žít normální lidský život. Ale to jediné mi dopřáno nebylo. Mým životem se prohnalo víc upírů než lidí v mém lidském životě. Je to až na pováženou, ale je to tak.

„Pomoc!“ křičel ženský hlas z nějaké uličky. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je, ale byla jsem si jistá, že to není nikdo koho znám. „Pomoc…“ vykřikla posledním hláskem žena. Poté jsem uslyšela křupnutí a brekot.

*Tak počkat! Brekot? * říkala jsem si pro sebe.

„Mami, mami!“ volal na ni nějaký dětský hlas. Pak mi došlo, že někdo zabil matku tomu nebohému dítěti. A ve mně se probudil mateřský cit, který jsem poznala, až u Nessie.

Přidala jsem do kroku a pomalu nakukovala do uličky. Ulička byla temná a hrozně páchla. Na nic jsem nečekala a vydala se tomu dítěti na pomoc. Nastražila jsem své dobře vyvinuté uši a zaposlouchala se do dění.

*Po pravé straně jsem slyšela myš. Po levé straně něco jako kroky, které si to namířily rovnou ke mně. *

„Ahoj,“ pozdravil mě neznámý.

„Ahoj, kde mám mamku?“ zeptala jsem se ho.

Chlapec ke mně přišel a začal vzlykat. Bylo mi ho líto, ale nemohla jsem nic dělat.

„Kde máš maminku?“ zeptala jsem se ho znovu.

„On… on jí zabil. Já ho viděl, ale bál jsem se! Tak jsem se schoval.“ Celý se třásl zimou a drkotal zubama.

Sundala jsem si svetr a podala mu ho. „Vem si ho. Nebude ti zima.“ Natáhl se pro něj a oblékl se do něj. Vypadal tak legračně, protože mu byl velký a on se v něm úplně ztrácel.

„Už je ti teplo?“

„Ano, děkuju.“ Podíval se mi do očí a usmál se. Pro takový pocit, že někomu zachráníte život – opravdu to stojí za to.

„Máš někoho, kdo by se o tebe postaral?“

„Nemám,“ odpověděl mi na otázku.

V tu chvíli mi blesklo hlavou, že by mohl patřit k nám. Bylo by hezké, kdyby nás bylo víc. Jen jediný problém je, že ho musím proměnit. Tehdy kdybych měla na vybranou… radši bych zemřela.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho.

„Denny,“ odvětil slušně. Vypadal, že je z velmi slušné rodiny.

„Těší mě, Denny. Já jsem Isabella, ale říkej mi Bello.“ Podala jsem mu ruku a čekala na jeho reakci.

„Ahoj, Bello.“ Stiskl mi pevně ruku a usmál se.

„A chtěl bys jít semnou domů a zůstat s mojí rodinou?“

Chvilku přemýšlel o slovech, co jsem mu řekla. V jeho očích se měnily výrazy a já tak netušila, co se mu honí v hlavě. V tu chvíli jsem všechny své síly vypustila z hlavy a na povrch vyplula mateřská láska. Láska, která byla ve mně, už strašně dlouho.

Kousek od nás byly popelnice… hromady bordelu a špíny. Během chvilky odtamtud vypadl nějaký bezdomovec a šel pomalým, ale vrávoravým krokem k nám.

„Bello,“ řekl Denny se strachem.

„Neboj se!“ V té samé chvilce se z druhé strany objevil další bezdomovec. Denny se schoulil těsně za mnou a já věděla, že, jestli ukážu teď svou moc – bude zle.

„Zlatíčko, schovej se támhle.“ Ukázala jsem mu k jedné popelnici a on tam zapadl a schoval se.

„Hele dámička,“ řekl jeden bezdomovec tomu druhému.

„Myslíš, že bude mít něco u sebe?“ křičel na něj zase ten druhý. Připadali mi jako pat a mat. Ale kvůli tomu klukovi, mi to moc k smíchu nepřišlo.

Ve vteřině jeden houmlesák držel Dennyho pod krkem a já mohla jen čekat, co bude dál.

„Pusť ho!“ zařvala jsem na něj.

„Nejdřív mi dej svoji peněženku, všechny cennosti – však to znáš,“ řekl posměšně.

Podívala jsem se na druhého zmetka a věděla, že pokud nás nechci prozradit – nemám na vybranou.

Položila jsem peněženku, mobil… prostě všechno na zem a couvla.

„Hodná holka.“ Ten za mnou přišel pro věci a kývnul na toho druhého.

Než jsem se nadála ten, co držel Dennyho pod krkem vytáhl kudlu z kapsy. Přestala jsem dýchat, ač to nepotřebuji. A přála jsem si, ať ji schová, ale to jsem se znovu spletla. Tenhle týden, už po několikáté.

„Pusť ho! Nic ti neudělal…“ prosila jsem jak malá holka, protože kdybych mohla tak padnu na kolena a začnu brečet.

Ten na nic nečekal a jedním tahem Dennymu podřízl krk. Jakmile si ten dotyčný uvědomil, co udělal, hodil ho na zem a oba zmizeli.

Přiběhla jsem k malému a nahmatala tep. Ještě byl při vědomí. To je moje šance jak mu zachránit život. Neváhala jsem ani minutu a kousla ho do krku. Zasadila jsem tolik kousnutí kolik bylo jen potřeba. Chtěla jsem, ať to má brzo za sebou. Nepřála jsem mu tohle utrpení v podobě věčnosti. Ale na druhou stranu pořád lepší než zemřít a vědět, že se nikdy nepomstím. Chvilku jsem ho sledovala, a když jsem si byla jistá, že jed zabral – musela jsem najít nějakou skrýš kde nás nikdo nenajde.

Díval se na mě tak bolestně, zkroušeně, až mě to bolelo s ním.

„Vydrž, vše bude v pořádku,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři.

„Aaaa,“ vykřikl bolestí a napnul se jako luk.

Všímala jsem si, jak se mění… rychle, nezvykle.

*Co to je? “ pomyslela jsem si v duchu.

A pak mě napadlo, že tohle je jeho dar. Všechno uspíšit nebo tak něco. Pomalu, ale zároveň rychle se mu měnila kůže, jeho oči nabraly červený odstín. Zaposlouchala jsem se do jeho rytmu. Do rytmu srdce.

*Buch – buch – vynechání – Buch – vynechání – buch a konec. *

*Tak rychle? Vždyť to netrvalo ani den. Pak se musím zeptat Edwarda, * říkala jsem si v duchu

Denny pomalu otevřel oči a já čekala nějaký výpad na mou osobu.

„Denny,“ řekla jsem k němu.

„Ano, Bello.“ Otočil se jako by nic.

„Cítíš se dobře?“

„Velmi dobře. Proč? Stalo se něco?“ On se ptá, jestli se něco stalo? Ztratil snad paměť nebo co!

„Ty si nic nepamatuješ?“

„Ale ano. Všechno. Proč?“ zeptal se udiveně.

„Nemáš hlad nebo tak něco?“

„Myslím, že mám.“ Zavřel oči a zmizel.

*Tak počkat! Zmizel? *

„Denny! Kde jsi?“ volala jsem na něj, ale on nikde.

Po pár minutách stál zase přede mnou. Byl celý usměvavý a v ruce svíral dvě srnky.

„Denny. Kde jsi byl? Kam jsi zmizel?“ Chudák… tolik otázek.

„Byl jsem v lese. Hele.“ Zvedl ruce a ukázal svou kořist.

„To mi chceš říct, že jsi byl v lese na lovu?“ Kývl hlavou a jednu srnku mi podával.

„Vezmi si. Mě stačí jedna.“ Usmál se a svou kořist si položil na zem. Zvedl ji za krk a pomalu ji protrhl kůži. Během pár chvilek, už neměl, co. I já jsem byla hotová.

„Stačilo ti to?“ zeptala jsem se ho s klidnou tváří.

„Ano stačí. Co budeme dělat teď?“

„Půjdeme domů.“

„Tak jo.“ Vyskočil na nohy jako by to nic nebylo a zvědavě na mě koukal.

„Jdeme?“ Natáhla jsem ruku a čekala na jeho reakci. On ji uchopil a pomalým krokem mi dal najevo, že je připravený.

Venku jsme došli k lesu, který obklopoval město. Když jsme došli dál, než by nás někdo viděl – rozběhli jsme se k nám domů.

Cesta nám netrvala ani patnáct minut. Na okraji lesa jsem zpomalila a Denny mě napodobil.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Jsme tady. Tady musíme pomalu. Nesmí nikdo vědět, co jsme!“

Šli jsme pomalým krokem k nám do baráku. Když jsme vešli dovnitř, už nám nebránilo nic v cestě domů.

Po pár vteřinách jsme stáli před našimi dveřmi.

Zaklepala jsem, ale nikdo nepřicházel. Podívala jsem se na Dennyho a usmála se. Svým šibalským úsměvem, ale ten, co umí Edward, to není.

„Halo,“ zavolala jsem do prázdného bytu.

„Asi šli také na lov.“ Pokrčila jsem rameny a vešla.

Vešla jsem do obýváku a na stole ležel dopis:

„Půjdeme,“ řekla jsem s úsměvem.

„Kam?“ zeptal se, ale fakt nechápavě.

„Za tvou novou rodinou.“

„Tak jo. Chyť se mě.“ Já jsem se ho chytila a během pár minut jsme stáli vedle krásné velké vily.

Vypadala přesně jako tak, která dřív patřila jeho rodině. Ale tohle bylo na úplně jiném místě.

„Páni.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla ten nádherný výhled.

„Kde jsou?“ zeptal se chlapec, když nikoho neviděl.

Zavřela jsem oči a větřila.

„Za barákem.“ Nestačila jsem to ani doříct a Denny mě chytil za ruku.

„Mami,“ zakřičela Ness, když nás spatřila.

„Miláčku.“ Běžela jsem k ní a objala jí, jak nejvíc to šlo.

„Bello, Ness chce vědět – koho jsi k nám přivedla,“ řekl Edward s lehce pokřiveným úsměvem.

„Omlouvám se!“ Sáhla jsem po Dennym a postavila ho před sebe.

„Denny – tohle je moje dcera, Renessme.“ Přišla k němu a podala mu ruku.

„Ahoj. Ráda tě poznávám.“

„A tohle je můj přítel Edward. Edwarde tohle je Denny. Náš nový člen téhle rodiny.“

„Těší mě Denny. Koukal jsem, že máš neskutečný dar. Kolik ti je?“ zeptal se zájmem.

„Je mi 12 let. Ale jestli se ptáš na nový život tak přesně den.“

„Den?“ vyhrkl.

„Ano. Bella, říkala, že mám dar. Dar, který umožňuje věci uspěchat nebo zpomalit.“

„Tak to vše vysvětluje.“

„Už to nebudeme řešit. Jsem ráda, že jsem doma,“ okřikla jsem je všechny a oni zmlkli.

„Zlatíčko, tohle je tvá nová rodina.“

Už nejsme sami, ale všichni pohromadě.

KONEC

Doufám, že se Vám povídka líbila. Prosím o zanechání komentáře, jestli jste byli spokojení nebo ne.

Uděláte mi radost.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - 22. Happy End: