Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - 20. Varování

15.03.2010 (14:30) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2898×

„Počkej, já mobil mám. Stačí mi jen to číslo,“ vrátila jsem jí ho do dlaně a mohla v klidu odejít. Za tohle jsem jí byla nehorázně vděčná.

Byla jsem spokojená, jako nikdy předtím. Zbavila jsem se Mag, ale tam venku ještě číhal Lefre. Jen pochybuju, že se ukáže po tom všem, co se tady stalo. Ten smrad musel bejt cítit po celém baráku. Konečně jsem se zbavila všech. Dokonce mi i Jane vyprávěla, že se Aro, už oženil. Po tak dlouhé době, je konečně šťastný. Tak proč já bych nemohla já. Bála jsem se dne, kdy sem naposledy zavítá Lefre, protože to by pro něj znamenalo – smrt. Nechtěla jsem ho zabít, ale jinak by to nešlo. Jednou mě podvedl a já mu odpustila. Po druhé takovou chybu, už neudělám. Je toho na mě poslední dobou moc.

„Bello, co se děje?“ zeptal se Edward.

„Ale… je toho na mě nějak moc.“

„Už je to za námi… Mag si se zbavila.“ Řekl s úsměvem.

„To sice ano, ale…“

„Bello, žádné – ale. Máme Renessme a sebe. To přeci stačí ne.“ Dořekl a pohladil mě po tváři.

„Určitě, ale, co Lefre?“ řekla jsem s obavou, že se tu ukáže a já ho budu muset…

„Ten se tu neukáže. A přestaň o něm mluvit, prosím.“

Na Edwardovi bylo vidět, že mu s tím lezu pěkně na nervy. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil.

„Lásko…“

„Co se děje,“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Tvoje oči!“

„Co je s nima?“

„Máš je černé. Co se s tebou děje?“ ten je tak starostlivej…

„Dlouho jsem nebyla na lovu,“ odpověděla jsem bez sebe menšího zaváhání.

„Jak dlouho Bells,“ naléhal na odpověď.

„Já opravdu nevím…“ řekla jsem a pohodila rukama.

„Týden? 14 dní?“

„Opravdu nevím. Nějak jsem to nesledovala. Necítím, že bych měla hlad.“ Do pokoje se vrátila Nessie a koukala na mě s divným kukučem.

„Mami,“ zeptala se šibalsky.

„Copak miláčku.“

„Víš, jak dlouho jsi nebyla?“

„Ne, ale jak tak koukám… ty mi to povíš.“

„Ano, povím. Tři neděle.“ Páni. Tak dlouho jsem nikdy nevydržela.

No to mám tedy co dohánět. Tak dlouho bez krve… to je poprvé. Za všechno může ten frmol kolem nás. Nějak jsem si neuvědomila, že bych měla jít. Naposledy jsem vyhnala Jane s Nessie. Ta je jak vidím spokojená.

„Bello jdi na lov, prosím. Co kdyby se něco stalo, a ty jsi někoho zabila!“ tohle prostě nepřicházelo v úvahu… někoho zabít. Tohle bych nebyla já.

„Dobře. Za dvě hodiny jsem zpátky. Jen se dojdu převléct.“ S posledními slovy jsem se odebrala do ložnice a vytáhla si kraťasy s tričkem kolem krku. Tričko bylo bílé a na něm černé květiny. Kraťasy bílé a na nohy jsem si obula kecky. Jen jsem se podívala do zrcadla a uvážila jsem, že vypadám celkem dobře. Na to, že jdu na lov… zbytečné. Ale chtěla jsem vypadat normálně, co kdyby mě cestou zpátky někdo potkal. Tohle se nemohlo stát, i když jsem upír, ale náhoda v lidském světě je docela blbec.

Vrátila jsem se do obýváku a podívala se na Ness s Edwardem. Byli tak spokojený, že mi bylo přímo líto je tam nechat. Ale žízeň se začala hlásit a já musela jít.

„Tak já jdu,“ oznámila jsem jim.

„V pořádku… Budeme tu hodný,“ prohlásila Nessie a usmála se na mě tím stejným úsměvem, co umí jen Edward. Kdybych nevěděla, že je Ness adoptovaná řekla bych, že je naše. Ale není to možné. Já děti mít nemůžu. Povzdechla jsem si a vypálila do lesa.

Dolů po schodech jsem šla pomalu, ale dělalo mi to velký problém. Přála jsem si, abych nikoho nepotkala, ale jako na potvoru jsem potkala „mého“ otravného souseda.

„Ahoj, Isabello,“ pozdravil mě Kaleb.

„Ahoj, Kalebe. Jak se máš?“ řekla jsem zdvořile, ale v hlavě jsem si představovala, že mu piju krev z tepny na krku, která mu tam pulzovala jako splašená.

„Ale docela to jde, ale celkem pospíchám… Takže jestli něco nepotřebuješ, půjdu.“

„Nepotřebuju. Jen jsem tě dlouho neviděl. Tak se koukej ukázat.“ Prohlásil a s tím mě políbil na tvář. Nasála jsem jeho sladkou vůni a vydechla. Viděla jsem se u něj… ruce přitisknuté na jeho krku a protrhnutý krk od mých ostrých zubů. Musela jsem se hodně držet, ale zvládla jsem to.

„Ukážu,“ hned jak si dojdu na lov a nebudu mít chuť tě zabít.

„Tak ahoj.“ Mávnul rukou na pozdrav a odebral se do svého bytu.

Vůbec jsem nečekala, že odpovím a jakmile zmizel z dohledu – utekla jsem i já. Skoro jsem rozrazila dveře, které málem zůstaly na zemi před barákem. Ale vydržely a já se nemusela ohlížet zpátky, jestli jsou stále v pantech. Nadlidským krokem jsem pospíchala do lesa, protože teď… bych zabíjela. Moje oči by byly červené a to jsem nemohla dopustit!

Doběhla jsem tak kilometr do lesa, kde nikdo nebyl a zavřela oči. Natáhla vzduch do plic a hledala tu největší zvěř. Měla jsem štěstí, protože kilometr a půl ode mne byl los… odporně voněl, ale já si teď nemohla moc vybírat. Ze začátku jsem našlapovala velmi pomalu, ale moje žízeň byla silnější a já se rozeběhla úplně. Během pár vteřin jsem stála u losa a sála jsem blahodárnou tekutinu z tepny na jeho krku. Když jsem skončila zahrabala jsem ho. Nemohla jsem dopustit, aby ho někdo našel. Ale to mou žízeň vůbec neuhasilo.

Znovu jsem zavřela oči a zavětřila další zvíře. Připadá mi to docela blízko, ale není. Je to dva kilometry. Bez rozmyšlení jsem se rozeběhla za svou potravou. To co mi připadalo jako zvíře -  rozhodně zvíře nebylo!

„Co tu děláš?“ prohlásila jsem s nenávistí v hlase a ruce sevřené v pěst.

„Ahoj Bells,“ řekl upír, který stál naproti mně. Skrýval se mezi stromy, ale já věděla, kdo to je.

„Ty se ke mně ještě opovažuješ přiblížit? Docela si věříš…“

„Vím, že mi neublížíš,“ řekl Lefre.

„Seš si tím stoprocentně jistý?“ stoupla jsem si a dala ruce křížem na prsa.

„Ehm… myslím, že ano.“ Řekl odvážně.

„Tak to se docela pleteš, protože to co jsi udělal – se nezapomíná.“ Couvl kousek dál, ale pořád si udržoval takovou vzdálenost, co se mi nelíbila.

„Chtěl jsem tě uchránit!“ on tomu snad, co říká, věří.

„Před čím…? Před Edwardem? Tak mluv nebo zmiz!“ vykřikla jsem. Protože jsem neměla zrovna náladu na povídání a už vůbec ne s ním.

„Před tím parchantem…“

„Cože? To mluvíš o sobě nebo o Edwardovi?“ já jsem normálně nevěřila vlastním uším.

„O Edwardovi? Nechal tě tu a pak se vrátil? To nedává žádnej smysl!“

„Ty pitomče!“ vykřikla jsem tak, že mě museli slyšet ve městě. Hned jsem pokračovala, protože jsem mu nechtěla dát žádnou šanci pokračovat. „On se nevrátil za mnou, ale podívat se na svůj dřívější dům. Nevěděl, že jsem stále naživu. Díky Alice si byl jistý, že jsem zemřela. Několikrát jsem se pokusila zabít, ale bez úspěchu. Zbytek ti říkat nebudu, protože ti do toho nic není!“ dokončila jsem svojí řeč a v domnění, že odejde – spletla jsem se.

„A ty jsi tam dělala co?“

„Co je ti do toho? Kruci!“

„Nic ti vysvětlovat nebudu!“ když jsem to dopověděla Lefre mě držel pod krkem a já se nemohla hýbat.

„Ty… ty… grázle. Pusť mě okamžitě dolů!“ řvala jsem jak zraněné zvíře, které je v koncích. Ale neuvědomil si, že mám schopnost hýbat věcmi.

„Nepustím, až mi slíbíš, že se semnou vrátíš do Voltery!“

„Zbláznil ses?“ vysmála jsem se mu do očí a tím jsem zavinila, že mě přitiskl víc ke stromu.

*Tak a dost! * řekla jsem si pro sebe v duchu. Očima jsem těkala po lese a hledala nějaký pěkný kus zlomeného stromu. Měla jsem štěstí, protože pár metrů od nás se krčil asi metrový úlomek. Oči jsem zaměřila na něj a myslela při tom na to, jak praštím a smetu Lefreho na kolena. Povedlo se mi ho zvednou a mrštit vší silou přímo na něj. Když si všiml kam koukám, nestačil zírat. Odhodil mě na strom a sám byl sražen obrovským kmenem. Během pár vteřin se ocitl na zádech a neměl vůbec sílu zvednout se.

Já jsem se vydrápala na nohy a přišla k němu. „Tohle tě čeká, jestli mě nenecháš bejt – a mou rodinu taky. Mag jsem zabila, jestli se ti to nelíbí… můžu skoncovat i s tebou!“ oznámila jsem mu suše a vydala se na další zvíře. Vůbec jsem se neohlížela, ale byla jsem si jistá tím, že Lefre zuří jak býk. Po pár kilometrech jsem se zastavila a zavřela oči. Nasála jsem vzduch do plic a větřila další zvíře. Tři kilometry… Jihozápad… Hmm  - tam budu za pár vteřin.

Byla to puma, která se krčila na stromě a číhala na svou oběť. Vyšplhala jsem se neslyšně nad ní a čekala na správnou chvilku. Ta přišla po pár vteřinách. Připravila jsem se ke skoku a jedním úderem jsem nás dostala na zem. Neměla žádnou šanci na záchranu vlastního života, protože jsem neměla náladu si hrát! Když byla vysátá do posledního doušku otřela jsem si umazanou pusu do ruky. Protože umazaná pusa od krve budí větší podezření než ¨zraněná¨ruka.

Vstala jsem na nohy a zahrabala jsem ji. Cítila jsem se plná – což znamenalo, že mohu domů. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli není nikdo v dosahu. Vše bylo v pořádku a já se mohla plnou rychlostí rozeběhnout za Edwardem a Renessme. Na začátku lesa jsem byla během pár minut. Pozvolna jsem se dostávala do kroku smrtelníka.  Pravou nohou jsem se dostala do ulice, která vedla k nám domů. Připadala jsem si tak… tak volná. Příjemně uvolněná. Zbývalo mi pár minut, abych byla u své rodiny. Na to jsem se těšila nejvíc.

Doufám, že se Vám dílek líbil. Povídka se pomalu, ale jistě řítí do konce. Proto bych byla ráda, kdyby jste napsaly své pocity a výtky.

Také to, jestli by se líbil Happy end nebo Sad end. Pro případ můžu napsat oba...

Ale 100% doufám, že jste spokojené s délkou. :) Co?

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - 20. Varování: