Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Internát pro upíry 3. kapitola

09.08.2010 (18:45) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2210×

Když jsem dorazila na dívčí kolej, svolala jsem všechny mé přátele. Byli naprosto udivení stejně tak jako já.

***

„Isabello!“ zakřičel mi někdo do ucha.
„Co? Co je?“ vylítla jsem do sedu a omylem přitom shodila mého kocoura, který mi do teď spokojeně podřimoval na mém břiše. „Promiň,“ zamumlala jsem směrem ke Smíškovi.
„Angelo, co se děje?“ zeptala jsme se své spolubydlící, která mě tak mile vzbudila.
„No, nic podstatného. Jen že je za sedm minut sedm. Takže za sedm minut máš být u Neferet,“ oznámila Angela a čekala na mou reakci s pozdviženým obočím.
„To jsi mě nemohla vzbudit dřív?“ nadávala jsme při cestě do koupelny.
„Já poslala Smíška. Vždycky tě vzbudil,“ omlouvala se.
„Blbý kocour. Lepší by byl pes,“ zamumlala jsem s kartáčkem na zuby v puse. Smíšek zasyčel a uraženě odkráčel. To si u něj budu muset vyžehlit.
„Myslím -“
„Já vím,“ přerušila jsem nasupeně Angelu, když jsem se oblékala. „Promiň, Ang, jsem nervózní,“ omluvila jsem se a vylétla k zrcadlu.
„Já vím, to je v pohodě. Sluší ti to. Tak šup, ať nepřijdeš pozdě,“ okomentovala mě spolubydlící.
„Dík. Pá,“ vykoktala jsem ze sebe mezi dveřmi.

Běžela jsem co nejrychleji k Neferet, po cestě mi sem - tam někdo vlezl pod nohy. Upřímně ho lituju. Už jenom jeden roh mě dělil od Neferetina kabinetu, tak jsem zpomalila. Nemusí mě vidět jako udýchanou, zpocenou oblůdku, co lapá po dechu. Opakovaně a pravidelně nádech, výdech, nádech, výdech. Naposledy nádech a už zbývá jen obejít ten roh.

„Dobrý den, Neferet,“ pozdravila jsem mile velekněžku, která seděla na křesílkách před dveřmi do její pracovny.
„Dobré ráno, Bello,“ oplatila mi mile. Porozhlédla jsem se okolo, ale nikde nikdo jiný nebyl. Jen já a Neferet.
„Ovšem. Zapomněla jsem, Edward a Emmett Cullenovi tu mají být až ve čtvrt na osm. Pro případ zpoždění,“ řekla s omluvným úsměvem Neferet. No jistě, mi mohlo dojít, co když přijdou oni déle? To přijdu o snídani! Úsměv jsem Neferet oplatila. „Zatím se posaď,“ vyzvala mě a pokynula rukou na křesílko vedle ní. Křesílka byla velice pohodlná, ale moc jsem se neuvelebila. Za rohem vyšel Edward. Musela jsem silně polknout, protože ta školní uniforma mu tak slušela.

Bíla zmačkaná košile s neposlušným cípem na jedné straně, mu koukala z kalhot. Přes košili měl přehozené obyčejné vínové sako, které na něm opravdu tak obyčejně nevypadalo. Džíny měl klasické, ale všimla jsem si, že měl poklopec rozepnutý, až mu z toho byly vidět jeho nabušené trenýrky. Jejda, proč se tam koukám? Já jsem ale… Rychle jsem sjela pohledem nahoru k jeho tak dokonalým vlasům! Měl je uličnicky, ale zároveň ležérně rozcuchané. Na místě jsem myslela, že omdlím.
„Edwarde,“ promluvila Neferet a tím donutila Edwarda pohlednout na ni. Počkat! On koukal na mě! On viděl, jak na něj zírám! „Váš poklopec,“ zakuckala se nenápadně Neferet. Edward nejdříve nechápavě koukala na Neferet a potom mu to došlo. Rychle sklonil hlavu a zapnul si poklopec.
„Pardon,“ řekl omluvně a bylo na něm vidět, že kdyby mohl, tak se propadne hanbou až do žhavého jádra země.

„Tak já vás tady nechám o samotě. Hromadí se mi resty,“ řekla krapek nepřítomně a při těch slovech pohladila jejího kocoura. Byla to zrzavá koule, tudíž by se neměla počítat do kočkovitých šelem. Neferet zašla do své pracovny a Edward se posadil na její místo.
„Ehh… Ahoj,“ pozdravil trochu rozpačitě Edward.
„Ahoj,“ opětoval jsem mu pozdrav.
„Čekala si dlouho?“
„Ani ne, já zaspala. Ještě, že Neferet řekla, abych tu byla už v sedm,“ přiznala jsem se.
„No… Taky jsem zaspal,“ řekl krapek stydlivě Edward.
„Emmett, taky zaspal?“ zeptala jsem se automaticky.
„Páni vy hříšníci! Jste si tady dali rychlovku jo? Teda brácha, ty se nezdáš!“ Vylezl z poza rohu obrovský hromotluk.
„Ty o vlku a vlk za rohem,“ zamumlal Edward a já se pouze uchichtla. Ten obrovský hromotluk bude Emmett.
„Ale vy hrdličky, necukrujte tady přede mnou,“ napomenul nás Emmett. „Těší mě, lady. Pokud se nemýlím, tak ty budeš Isabella Swan.“ Políbil mi ruku, jako v historickém filmu. Páni hromotluk a celkem milý.
„Jen Bella,“ opomenula jsem a vytrhla mu ruku, nechápavě na mě koukal. „No ruce jsem si dneska už jednou myla a nevím, jestli oslintanou rukou někoho oslním,“ vysvětlila jsem mu důvod, na chvíli se zamračil a mávnutím ruky, to nechal být.
„Perché non solo la cura?“ zamumlal si Edward pro sebe.
„Ty s tou svou mongolštinou běž někam!“ řekl rozzuřeně Emmett.
„Jak víš na co myslí? Nebo, jak si to myslel?“ zeptala jsem se Edwarda.
„Ty umíš Italsky?“ zeptal se překvapeně.
„Neodpověděl si na otázku. Jo dá se říct, že umím, ale žádný zázrak, to není.“
„Někdy jindy,“ řekl Edward a mrkl na mě.
„Hele, už máte tajemství, tak to dopadnu bídně. Takže potom se mnou můžeš počítat,“ vpletl se do toho zase Emmett.
„S tebou budu počítat vždycky,“ odpověděla jsem mu.

„Nevím, jak vy, ale já jdu na snídani.“ Vstala jsem a vydala se směr jídelna. Oba se rozeběhli a následovali mě, jako dva ocásci.
„Řekni nějaký normální stůl, kam si máme sednout?“ zeptal se Emmett.
„Můžete si sednout kamkoli. Buď ke Gozz… Buď k Jessice, nebo… To máš jedno, kam chcete.“
„Kde sedíš ty?“ řekli skoro na stejno.
„U “nadaného“ stolu. Jak říkají holky, ale jinak se svou partou.“
„Nadaného stolu?“ zeptal se slibně Edward.
„Většina v mé partě má nějaký dar.“
„Takže nafoukanci,“ řekl Emmett.
„Ne, nafoukance zastává jiný stůl.“

Vešli jsme do jídelny. Všechny pohledy padly na naší trojici.
„Hele? Kdo je támhle ta blondýna?“ zašeptal mi Emmett do ucha.
„To je Jessica.“ Jen, co jsem to dořekla, tak se Emmett od nás odtrhl a šel si sednout k Jessičininýmu stolu.
„Ty si sedneš kam?“ zeptala jsem se Edwarda u pultu na jídlo.
„K tobě,“ řekl sladce, až se mi z toho málem podlomila kolena. „Teda k vašemu stolu,“ opravil se a koukal na někoho za mnou. Otočila jsme se a zjistila, že za námi stojí Tanya a Erik.
„Jasně,“ zahihňala jsem se. „Tohle je Tanya a Erik. Sedí s námi u stolu, jak ti pravděpodobně došlo.“ Edward si podal s mými přáteli ruku na přivítanou. U toho se jen lehce dotkl mých zad.
„Tak my na vás počkáme u stolu. Viď, Tanyo,“ řekl Erik a násilím táhl Taynu ke stolu.
„Jací simpaťáci,“ uchichtl se Edward.
„Jo, Tanye ses hodně líbil.“
„Skvělý!“ prohlásil sarkasticky Edward.
„Ty jsi gay?!“ vypálila jsem bez rozmyšlení.
„Né, jen mám vyhlédlou jinou!“
„Promiň,“ špitla jsem a byla rudá jak rajče. Pokračovala jsem ve frontě na jídlo, omylem jsem shodila jablko. Chtěla jsem se pro něj sehnout, ale Edward byl rychlejší a my se srazili hlavami.

„Au,“ zaúpěli jsme na stejno.
„Promiň, moje chyba,“ omluvila jsem se a zase byla rudá.
„V pohodě.“ Podal mi jablko, kvůli kterému se to stalo.
„Blbý jablko! Mělo by se vyhodit, ale při pomyšlení, že si ho vezme Gozzilka to vracím,“ řekla jsem s úšklebkem, Edward se krásně zasmál.
„Proč by si ho měla brát?“
„Protože by jinak ztloustla,“ odpověděla jsem strašně vážně. Edward se znova zasmál, při tom zvuku se mi málem podlomila kolena. Ach… On se směje tak krásně.

Konečně jsme vystáli frontu na jídlo.
„Ahoj, bráško, zdravím, krásko,“ přiřítil se k nám Emmett. Nabrala jsem si kuličky Nesquik a zalila je mlékem, v druhé ruce kakao.
„Páni, obrovský výběr,“ uchechtl se mi do ucha Emmett. Koukla jsem, co si vzal on.
„Je medové kuličky Bzum-Bzum. Já je úplně přehlídla,“ vyjekla jsem. „Na, podrž,“ nakázala jsem Emmettovi, aby mi podržel kuličky. Emmett jako vzorný kavalír vzal misku s kuličky do ruky. Já jsem si od něj vzala jeho misku s Bzum-Bzumkama a pokračovala v cestě.
„Héj,“ zařval Emmett jako malé dítě.
„Jo, promiň,“ řekla jsem. „Já zapomněla poděkovat, takže dík.“
„Chytrá holka,“ řekl krásně, medově, sladký hlas vedle mě.

Prosíme o komentáře a vaše názory. :) Jinak děkujem katyloveEd, bez ní by tady kapitolka nebyla. :) Doufáme, že se dílek líbil EdMaDo a Christina. :-*

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Internát pro upíry 3. kapitola: