Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola sedmadvacátá

12.09.2011 (18:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4250×

Kapitola sedmadvacátá

Okno mé kanceláře se nepatrně zakalovalo pod dopadem jemných kapek deště a zkazilo mi tak výhled na okolí a na příjezdovou cestu. Mraky zastínily slunce a okolí potemnělo pod mračny.

Vybavily se mi tváře smečky, když jsme s Annie druhý den po naší noci přišli k ohni. Všichni muži zaznamenali naše spojení, které z mojí ženy bylo cítit. Moje milenka si všimla jejich pohledů a schovala se mi do náruče. Jejich pozornost ji přiváděla do rozpaků, zato já se cítil pyšný jako páv a dával to na sobě znát. Moje nitro bylo plné různých pocitů – hrdých a majetnických. Přišlo mi, že se tam Annie ten večer cítila trochu odstrčená. Nebylo divu. Kdyby se k ní některý z mužů víc přiblížil, ublížil bych mu. A oni to moc dobře věděli.

Její chuť mi vězela stále v ústech a dráždila moje chuťové buňky. Co bych jen dal za další její ochutnávku. Pnutí v podbřišku mou naléhavost potvrzovalo.

Odtrhl jsem pohled od zakaleného okna a podíval se na obraz na zdi své kanceláře. Nehodil se sem, ale já ho tu potřeboval. Namalovala ho Annie tu noc, co se mi oddala. Asi proto pro mě těch pár nesmyslných čar pod názvem umění tolik znamenalo. Pohled na tu směs teplých barev mě z nejasných důvodů uklidňoval. Přísahal bych, že zpod zápachu barev cítím i krev své ženy. Sladkou a voňavou. Neměla tušení, že jsem si to plátno přivlastnil a dal do rámu.

„Paule?“ Pohladil mě někdo po paži. „Slyšíš mě? Mluvím na tebe a ty nic. Stalo se něco?“

Gwinet čekala na moji odpověď. Já na ni jen němě zíral. Moje rozuteklé myšlenky se musely posbírat. „Cos říkala?“

„Co tu ještě děláš? Nemáš už dávno po směně? Časy, cos tu zůstával do noci, odešly s Annie. Tak proč už nejsi u ní?“

Dobrá otázka! pochválil jsem ji v duchu. Přesto všechno jsem jí nemohl říct, že se mi tam nechce. Ta propast mezi mnou a Annie se den ze dne prohlubovala a já nevěděl, co mám dělat. Zvoral jsem to a napravit to nešlo. Od té naší milostné noci uběhlo už čtrnáct dnů a všechno vypadalo v pořádku, dokud Annie nezačaly trápit zlé sny a poté si ode mě udržovala odstup. Vyhýbala se mým dotykům. Odvracela hlavu před mými polibky, stejně jako na začátku našeho vztahu.

„Už jdu, Gwinet,“ usmál jsem se na ni skoro až nuceně. „Chtěl jsem ti ještě poděkovat za tu reklamu. S Annie se vám to vážně povedlo. Zakázky se zvedly o deset procent a pomalu se vracíme po útoku Rebeky do normálu.“

„Nemáš zač, chlapče. A teď už utíkej za svojí ženou. Už volala a ptala se, kde jsi. Čeká tě. Má o tebe strach.“

Překvapilo mě to. Vzal jsem si z věšáku bundu. Rozloučil se s Gwinet a vyběhl do deště. Vlastně mě potěšilo, že se po mně Annie ptá. Bylo to znamení, že jí nejsem lhostejný. Moje povzbuzení vydrželo, dokud můj Jeep nezastavil před domem, pak se objevila ta známá nervozita. Chlapi by se mi vysmáli, kdyby věděli, že se bojím jedné malé holky – svojí ženy.

Vešel jsem do dveří a hned mě obklopila vůně pečeného masa. V ústech se mi seběhly všechny sliny. Vytřepal jsem vodu z vlasů a málem zvolal tu otřepanou frázi: Zlato, jsem doma!

Annie stála u sporáku a broukala si nějakou melodii, ani nezaregistrovala moji přítomnost. Jen Falco se zvedl z rohu kuchyně a ostražitě si mě měřil. Kontroloval každý můj pohyb směrem k mojí ženě. Výhružný pohled jsem mu oplatil. Od té doby, kdy mnou byla Annie označená, si ji Falco ještě více hlídal, žárlil a bránil si svou paničku vůči mé osobě. Cítil mě z ní a chtěl ji pro sebe. Pomalu mě nepustil ani do vlastní postele. Každý večer jsem ho musel vzít běhat, aby se utahal, jinak mi nedal pokoj.

Poohlídl jsem se kolem sebe. „Kde jsou kluci?“

Annie vypískla. „Paule?! Lekla jsem se,“ řekla mi vyčítavě.

„Omlouvám se, miláčku.“ Přistoupil jsem k ní a pohladil ji po tváři. „Kde je Raul? Neměl tu být dnes s tebou?“

„Musel jít.“

„Ty jsi tu sama?!“ Hrklo ve mně. Copak nikdo nechápe, co Annie hrozí za nebezpečí? Až uvidím Raula, roztrhnu ho jako hada. Urvu mu hlavu a zakopu ji. Popadl mě vztek při představě, že by někdo Annie mohl ublížit, když tu zůstala bez ochrany. Sevřela se mi pěst, až mi zbělely klouby. Čelist mi ztuhla stejně jako tvář a já stěží zabránil rozzlobenému zavrčení. S Raulem si to ještě vyřídím, měl jasný rozkaz. Neposlechl! Tohle byl vážný přečin proti smečce. Moje rozkazy se na sto procent poslouchají, a to bez jejich odmítnutí!

Annie při pohledu na mě sklopila hlavu a pak bojovně vystrčila bradu. „Jsem dospělá. Nepotřebuju, aby mě hlídala děcka, i když vypadají jako dospělí muži!“ V očích měla slzy vzdoru, které vytvořily průhledné cestičky na její tváři. „Ponižuje mě to!“

„Annie…“ povzdychl jsem si a stiskl si kořen nosu. „Je to pro tvé bezpečí. Ta děcka tě dokážou ochránit. Nechejme toho. Co kdybys šla zítra se mnou na pilu? Můžeme spolu strávit den a pak si zajít na večeři. Co ty na to?“

Annie se na mě nesměle usmála a popotáhla nosem. „Když jsme u toho, tak ta naše dnešní večeře je hotová. Nemáš hlad?“

„Mám hlad jako vlk,“ potvrdil jsem jí a pohledem opustil její rty, na které jsem měl největší chuť.  Annie se rozesmála. Moji identitu dravého monstra brala s nadhledem. Nevěřila tomu a já ji nepřesvědčoval.

. . .

Kapající voda z kohoutku do prázdného umyvadla se rozléhala chladnou místností. Přesto tenhle nepříjemný zvuk přehlušovalo potlačované namáhavé sténání. Několik seřazených umyvadel vedle sebe, rozbité kachličky okolo nich a zápach zatuchlé plísně nebyl tolik děsivý, jako čpění silné desinfekce.

Otřásla mnou zima. Chladné dlaždičky mě studily pod chodidly. Ani teplý župan nedokázal ochránit mé tělo před třesem z nečekané změny teploty. Ani nevím, co mě sem dovedlo. Bála jsem se v noci ze svého pokoje vycházet, ale to sténání… Ten hlas jsem znala.

Našlapovala jsem tiše a ohlížela se opatrně kolem sebe. V jedné z kabinek sprchového koutu vykukoval kotník s vytetovanou lilií. Byla to Mell a podle vydávajících sténavých zvuků nebyla sama. Rychle jsem se otočila k odchodu. Poslední, co bych si přála, je mít potyčku s jedním z nadržených dozorců. Neubránila bych se.

Ale vzdychání se změnilo v bolestné vytí. Naprosto mě to zmátlo. Byl to velice divný zvuk, donutilo mě to znovu se ohlédnout. Podél Mellina lýtka se pomalu valil pramínek krve, který postupně zesiloval.

Srdce se mi rozbušilo a já neopatrně klopýtla. Najednou všechno utichlo, i kapající voda. Mellin kotník se obezřetně ztratil za zástěnou, ale tok rudé barvy přetrvával. Rozechvěly se mi ruce, ale já šla dál k ní. Naskytl se mi pohled, na který jsem věděla, že nikdy nezapomenu.

Mell ležela schoulená v umývací kabince jen v roztrhané nemocniční košili. Na těle se jí zbarvovaly ošklivé modřiny. Vytrhané chomáče jejích vlasů se válely vedle ní. Držela se za své kulaté sedmiměsíční břicho a já si uvědomila, že nejvíc krve vytéká z jejího rozkroku. Vypadalo to, jako by ji někdo zkopal. Nejvíc ran měla na zádech, bocích a břichu. Musela tam být už dlouho. Plakala.

Moje tělo strnulo, zamrzlo, jako by nebylo schopné vykonat pohyb. Můj mozek nedokázal pochopit, co se stalo, i když to bylo jasné. Někdo přišel na to, že je v jiném stavu a dostal strach.

Její oči na mě vystrašeně hleděly. Natáhla ke mně ruky, ale vzápětí je stáhla a instinktivně dala stehna od sebe a zaúpěla pod zaťatými zuby. Vypadalo to, jako by tlačila. Ano! Ona rodila. Panebože! Bulvy se jí podlily krví, jedna žilka v oku jí ošklivě praskla. Zaúpěla jako raněné a bezmocné zvíře. Vyvalila se z ní neidentifikovatelná kalná tekutina, která odtékala do splachovacího kanálku ve sprše. Pak zavřela víčka a hlasitě oddechovala.

Padla jsem na kolena a po čtyřech se k ní doplazila. Na dlaních a na látce oblečení se mi uchytávala její krev. Popadla mě za zápěstí a podívala se mi zoufale do očí. Byl to bezduchý pohled, jako by se loučila se životem.

„Do-dojdu pro pomoc,“ zašeptala jsem a zároveň jsem nebyla schopná se zvednout. Bezmocně jsem se podívala na svoje skoro dětské ruce. To bylo poprvé, co jsem tu na někoho promluvila.

„Ne!“ vykřikla a pak ztišila hlas. „Neopouštěj mě, prosím…“

Po tvářích se mi valily slzy, ale jí ne. Ona už neplakala. Pod náporem křeče se zkroutila a obmotala si ruce okolo břicha. Chtěla jsem jí nějak pomoci, ale já nevěděla jak. Podložila jsem jí hlavu a záda svým županem, ale to jí jen způsobilo bolest. Moje pohlazení jí ve vlasech zanechalo na pramenech další nechtěnou krvavou skvrnu.

Všechno šlo tak rychle! Natrhnutá košile se jí shrnula nad stehna a odhalila tak vybouleninu v rozkroku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to malé, kulaté a namodralé je hlavička dítěte. Mell se snažila ze sebe vytlačit i zbytek toho malého tělíčka, ale nešlo jí to. Od snahy se jí napínala čelist a čím dál tím víc slábla. Po divoké, odvážné a sebevědomé ženě už nezbyly ani stopy. Teď upínala oči na plísní prožraný strop a bojovala o každý sebemenší nádech.

Břicho se jí napínalo a vypadalo tak nepřirozeně… Stále krvácela.

Za mnou se ozvaly kroky a já se rychle otočila. Přistoupil k nám jeden z ošetřovatelů. Jeho bílý mundůr a boty byly potřísněny krví. Mellinou krví. Podíval se mezi její nohy a znechuceně si odplivl. Mell mě ustrašeně z posledních sil chytla za ruku. Protočily se jí duhovky a omdlela.

„A ty tu děláš co, panenko?“ Otočil se rozčíleně po mně a zaskřípal zuby. „Děcka už mají dávno spát.“

Natlačila jsem se k Mell a nespouštěla z něho oči. Vrhl se po mně a já začala pištět a bránit se mu. Můj mozek nemyslel, prostě to byl jen další chlap, co mi chce ublížit. Stačila mi jediná jeho rána a zatmělo se mi před očima.

Koupelnou se rozprostřel další hlas příchozí osob. „Co se to tu děje?!“ zaburácel doktor Roven a pak zalapal po dechu. „Co to má ta holka v rozkroku? Sakra, ona rodí?!“ Jeho šustivé pohyby se přemístily. „Ona nedýchá!“ Pohledem se otočil na mne. „A co tu dělá ona?“ Poukázal ke mně. „Odveďte ji!“

Další ruce si mě bezvládně přehodily přes rameno.  Nepatrně jsem se ohlédla a spatřila, jak jeden ze zřízenců vzal Mellanii za kotník a táhl ji někam za sebou. Zůstávala po ní a jejím dítěti jen rudá stopa na podlaze.

Moje tělo bylo v takovém šoku, že se nedokázalo samo bránit ani poté, co se mnou ten chlap scházel po schodech tam, odkud se ještě nikdo nevrátil…

Do reality mě probudil až můj vlastní potlačený výkřik, jako bych se dusila. Dlaně mi automaticky zabloudily na mé břicho a prohmatávaly každý kousek, jestli se nezměnilo. Zkoumaly nějakou stopu po vyboulenině v podbřišku, po sebemenším náznaku těhotenství. Úlevou jsem se málem rozbrečela a zároveň mě to automatické gesto překvapilo.

Srdce mi zběsile bušilo a prsty se nesmyslně třásly. Znovu sjely na mé lůno a nesmyslně ho hladily. Prsa mě nepříjemně brněla z toho pocitu. Moje tělo bylo celé zpocené. Toužila jsem se uklidnit a říct si, že to byl jen další zlý sen, ale nebylo to tak. Tohle byla má minulost a já věděla, že mě jednou dostihne. Otázkou bylo, kdy a kde…

Podívala jsem se vedle sebe po postel. Paul ležel na druhém konci postele a díval se na mě. Nejspíš nespal, anebo jsem ho vzbudila. Možná mě chtěl utišit, ale neodvážil se. Bylo to tak dobře. Jeho dotek mi už nebyl tolik příjemný, značil blízkost, se kterou si mě podmanil a přivlastnil. Já se k němu chtěla přivinout, ale nedokázala jsem se v jeho přítomnosti uvolnit. Bylo to divné. Vlastně mě to neskutečně děsilo. Tohle všechno, ba i ještě víc. Moje tělo při každé myšlence na něj cítilo jeho vpád v mém nitru. Důvěrnou blízkost i poddanost.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal. Při mém pohledu na jeho odhalenou hruď si ji zakryl pokrývkou. Pokývala jsem hlavou, ale on nepřestal vyzvídat. „Bolí tě břicho?“ Ukázal na moji dlaň, kterou jsem si ho držela. Ruka se mi rychle stáhla z místa, jakoby mě nachytal při něčem zakázaném.

Teprve v posledních dnech mi docházelo, že to, co se mezi námi odehrálo, bylo víc než jen tělesné spojení. Vzal si víc než jen tělo. Vzal si i kousek mě. Zaryl se mi hluboko do mysli a já věděla, že na něho už nikdy nebudu schopná zapomenout.

„Je mi dobře. Potřebuju do koupelny.“ Zvedla jsem se z postele a studená podlaha mě zastudila na chodidlech.

„Annie,“ zastavil mě, „nechci, aby sis brala ty prášky.“ Posadil se a znovu mi odhalil svá vypracovaná prsa, která ve stínu měsíce vypadala ještě více nebezpečněji a mohutněji, než kdy předtím. Představa, že by mě teď jeho paže sevřely, mi naháněla chvění pokožky. Toužila jsem po tom, ale… jeho pohlazení už nebyly dotyky přítele, ale muže, kterému jsem se zaslíbila. Tolik jiné!

Popadl mě divný pocit. Přišlo mi, že se někde v dáli ozvalo zakňučení. Bylo to tiché a děsivé. Otočila jsem se po tom zvuku. „Slyšel jsi to?“ zeptala jsem se Paula. Ten už stál na nohou a potvrdil mi to.

„Zůstaň tu. Podívám se.“

„Kde je Falco?“ Hrklo ve mně. Srdce se mi rozbušilo. Rozhlédla jsem se po ložnici, Falco nikde nebyl. „Falco?! Falco, ke mně!“ Nic. Třeba ho Paul pustil ven, aby se vyvenčil? prolétlo mi hlavou.

Najednou tu bylo strašné ticho, jakoby všechno utichlo. Jen vítr se svým šumem snažil všechno napravit. Pusto a chlad, to tu bylo cítit z každého kouta. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Obezřetný pocit se mi usídlil až v kostech. Bylo to nepříjemné.

Uběhlo několik minut. Snažila jsem se Paula poslechnout a zůstat na místě, ale strach mi to nedovoloval. Ta nevědomost byla horší než strach.

„Falco?“ zachvěl se mi hlas v pláči. Ani v obývacím pokoji nebyl. Kde je moje štěně? Už dávno by mi strkal hlavu do klína a dožadoval se mého pohlazení. Rozsvítila jsem lampu.

Paul se zjevil ve vchodových dveřích tak tiše, až jsem se ho lekla a vykřikla. Přišel z venku. Zjevil se ze tmy a výraz v jeho obličeji mě moc neuklidňoval. Při pohledu na mě se zarazil a něco zakoktal. Nedokázal se mi podívat do očí.

„Nemůžu najít Falca,“ postěžovala jsem si se slzami v očích. Posadila jsem se na pohovku a ruce si složila do klína. Prsty se chvěly o sebe a ne a ne se zastavit. Moje popotáhnutí nosem bylo až neslušné. Můj zrak se zastavil na jeho rukou. Měl je špinavé. Od krve! Snažil se je schovat za zády. Jen si vzal klíče od kůlny a chtěl znovu odejít.

Pomalu mi docházelo, co se tu děje. Ne to není pravda! Nemůže! Moje tělo bylo rychlejší než myšlenka. Zvedlo se a snažilo se prodrat okolo Paula, ale on mi to nedovolil. Držel mě pevně ve svých rukou a snažil se mě uklidnit. Šeptal mi slova útěchy. Svíral mne v náručí a nedbal mého křiku a proseb, ať mě pustí. Prala jsem se s ním bez šance na vítězství, ale já musela.

„Kde je Falco? Co je s ním?! Pusť mě za ním!“ křičela jsem na něj. Krev z jeho rukou se mi uchytávala na pokožce a já věděla, že to, co se stalo, nebylo nic dobrého. Bylo to děsivé a hrozné! „Falco!!!“

„Miláčku,“ nadechl se ve smířlivém a chlácholivém tónu. „Falco už není,“ oznámil mi skutečnost, kterou jsem tušila. Jeho slova byla jednoduchá a naprosto výstižná. Řekla vše, ale ne zbytečně mnoho.

„Ne…“ Moje tělo padlo k zemi a on se mnou. Stále mě držel. Najednou se mi všechno zhroutilo, sen o klidné budoucnosti, vyřešené minulosti…

Můj muž mě líbal do vlasů. Hřál ve svém objetí, ale stále to bylo málo. Nedokázal utěsnit tu díru, která ve mně vznikala. To Falco zaplňoval prázdno, a teď… Zpod víček se mi vyřinuly další slzy. Vzlyky se mi draly z úst a nehodlaly přestat. Tiskla jsem se k Paulovi a bála se. Zase mě ovládal strach.

Mohl se mnou na té zemi sedět tak hodinu, možná i déle. Neopouštěl mě a pevně držel. Slzy mi vyschly, vzlyky ustaly a já se soustředila jen na jedno malinké místečko na Paulově ruce. Taková malinká piha na jeho paži a já zkoumala každý její detail.

„Miluju tě, Annie,“ zašeptal mi do vlasů. „Koupil bych ti jiného psa, ale moc dobře vím, že by to nepomohlo. Falco byl jedinečný a my ho měli rádi…“

Znovu mě rozplakal.

„Miláčku, já teď musím jít. Já… Pojď, uložím tě. Nebudu daleko.“

Nechápala jsem, proč mě teď chce opustit a nechat samotnou, dokud jsem přes okno neviděla, jak z kůlny bere lopatu. Tak obyčejný předmět a vypadal tak hrozivě. Chloupky na kůži se mi zježily a zvedl se mi žaludek. Paul vzal ze země zkrvavený pytel a odtáhl ho směrem do lesa. Při představě těla v tom vaku… Potřebovala jsem zvracet.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola sedmadvacátá: