Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola devatenáctá

14.06.2011 (17:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4686×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola devatenáctá

Vylekaně jsem se probudila. Z kuchyně se ozýval divný hluk, jako by padalo nádobí. Falco vedle mě vyletěl a už stál na všech čtyřech. A výhružně vrčel.

„Klid, hochu.“ Poplácala jsem ho a šla se s tlukoucím srdcem podívat, co se tu děje. Ale místo Setha seděl za kuchyňským stolem Paul s obličejem v dlaních. Jakmile si mě všiml, rychle schoval načatou láhev alkoholu.

„Paule?“

„Miláčku, jdi si prosím lehnout,“ požádal až neskutečně mírným hlasem, snad se i pokusil o úsměv. I když flaška byla poloprázdná, nepřišel mi opilý, jen zničený. Tvářil se velice utrápeně.

„Stalo se něco?“

„Nic, co by tě mělo trápit.“

Nevěřila jsem mu ani slovo. „Je to kvůli mně?“

„Jak tě jen něco takového mohlo napadnout?“ zakroutil hlavou. „Annie, jdi spát. Je mi líto, jestli jsem tě vzbudil. Nechtěl jsem.“

„To je v pořádku.“ Přešla jsem ke kuchyňské lince, vyndala si sklenku a posadila se k němu. „Naliješ mi?“ Nedůvěřivě se na mě podíval. „Když můžeš ty, tak smím i já.“

Váhavě mi nalil po dně a já to do sebe rychle kopla a rozkašlala se. Jak to jen může pít?! Je to hnus. Paul se mému výrazu zasmál a na okamžik se mu z tváře vytratila bolest. Znovu jsem mu přisunula sklenku.

„Ještě?“ zeptal se nejistě. Přikývla jsem a kopla do sebe dalšího panáka. „Víš, že bys na ta antibiotika a další léky, co jsi dostala od doktora, neměla pít?“

„Alkohol piju poprvé, chci vědět, co na tom je,“ opáčila jsem se a donutila ho, aby mi znovu dolil. Seděl za tím stolem, kam se jeho mohutná postava málem nevešla a díval se na mě jako na svatý obrázek. Při čtvrté skleničce se mi začala točit hlava a v žaludku se mi udělalo nepříjemně. Škytla jsem. „Není to nic moc. Do-dopadla ta schůzka, na které jsi byl, špatně?“

„Nedopadla nejlíp, ale já se o tom teď nechci bavit.“ Napil se z lahve.

Začalo mi být nepříjemné horko. Vstala jsem, abych otevřela okno, ale tělo se mi zakymácelo v nesrozumitelném tanci. Vždyť nejsem opilá, cítím se naprosto normálně. Paul vystřelil ze židle a podepřel mě.

„Už bys neměla pít.“

„Nic mi není.“ Vyškubla jsem se mu a přesunula se do postele. Ta moje byla moc daleko, tak mi přišel vhod Paulův rozložený gauč. Stejně bych tu nespala poprvé. Zalehla jsem a zavřela oči. Za chvíli se matrace vedle mě prohnula pod náporem těžkého těla. Otevřela jsem víčka a podívala se po Paulovi. Všude už bylo zhasnuto a já nepatrně rozeznávala jeho rysy. Chvíli jsem se na něj dívala a pak se k němu přisunula blíž.

„Paule?“

„Hmm?“ Otočil se na bok, obličejem ke mně. Naše oči se setkaly. Pořád v nich měl tu nekonečnou divokost. Ani jsem neváhala, když mě do nosu uhodilo jeho aroma a já dostala chuť ho políbit. Ovládly mě moje instinkty. Když se naše rty setkaly, málem v jednom momentě překvapením ucukl a v druhém mě svíral okolo pasu a tiskl si mě k tělu. Byl to vášnivý polibek, plný chtíče a souhry. Pak se jeho ústa odtrhla a začala ochutnávat mojí pokožku pod bradou a níž, na krku… Pak si znovu přivlastnil moje rty a nosy se otíraly o sebe, ani jsem si neuvědomila, že jeho tělo na mě oparně nalehlo a on opírá svou váhu na loktech. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem pod ním zaklíněná. Možná mi to bylo i příjemné. Zrychleně dýchal a jeho prsty zabloudily pod můj vršek pyžama.

Nepřišlo mi divné, když se moje oblečení pomalu vytrácelo do neznáma a já před ním stanula nahá. On už mě přeci viděl. Jakoby mi pořád nedocházelo, že teď se jedná o milostný akt. Nestalo se nic, co by se už neudálo dříve. Točila se mi hlava.

. . .

Je opilá! opakoval jsem si stále dokola, ale tohle bylo až moc příjemné na to, abych ji přestal ochutnávat a kochat se jejím tělem. Tahle blízkost mě neskutečným způsobem vzrušovala. Představa, že jí tohle nedělal žádný muž… S tou myšlenkou jsem sklouzl svými rty k jejímu kulatému prsu a přisál se na její ztuhlou bradavku. Nevěděl jsem, zda smím, ale věděl, že to musím udělat. Annie tiše vykřikla a její dlaně se zapřely do mé hrudi, jako by se mě snažila odstrčit. Donutil jsem svoje tělo ke strnutí a čekal… Srdce jí prudce bušilo, a dýchala zhluboka. Opustil jsem její ňadra, posunul se výš a políbil ji na čelo. Měla stále teplotu. Byla tak křehká. Vyděšeně, možná jen zmateně otevřela oči a podívala se na mě tak nevinným pohledem zpod dlouhých řas.

Panebože! Jak k ní dokážu být jemný, když po ní tolik toužím? Vzrušení mě tlačilo v teplákách a já ho potřeboval nutně osvobodit. Jen co jsem to udělal, semkla nohy k sobě. V tu chvíli jsem si připadal jako zvrhlík. Smilník, který se snaží svést nevinné děvče. Ale tohle byla Annie. Moje Annie, kterou si nemůžu jen tak vzít.

Chvěla se pode mnou, jako by jí pomalu začalo docházet, co se tu děje. Že se s ní chci naléhavě milovat a učinit ji ženou. Být prvním mužem, který jí ukáže krásy spojení. Zorničky se jí rozšířily po celé duhovce. Najednou byla vyděšená.

„Když nebudeš chtít, nic neudělám bez tvého svolení,“ ubezpečoval jsem ji tiše, chraplavě, najednou mi vyschlo v krku. Nechtěl jsem, aby se mě začala zrovna teď bát či cítit odpor. „Můžeme vedle sebe třeba jen ležet,“ navrhl jsem se vším sebezapřením a nedokázal si představit, jak bych to dokázal. Její nahé tělo vybízelo to mé k akci. Na upřímnost svých slov jsem si lehl vedle ní a její záda si přitiskl na svou hruď. Trochu sebou cukla, když se můj naběhlý penis dotkl jejího zadečku, ale neodtáhla se. Políbil jsem ji do vlasů a hladil po paži. Bylo na čase přestat. Nebylo by správné si ji vzít, když je opilá a pod prášky. Sám sobě bych to neodpustil.

Po chvíli začala Annie pravidelně oddychovat, vyčerpaně usnula. Necítil jsem zklamání z neuspokojené touhy, ale vítězství nad důvěrou Annie. Ležela tu celá odhalená vedle mě a věřila mi, že jí neublížím. Moje vlčí tělo hřálo to její a já přemýšlel, za jak dlouho ze mě opadne to vzrušení, které se stále tlačilo na její hýždě, a já z toho byl už po hodině naprosto zoufalý… Toužil jsem po ukojení. A ona byla tak blízko. Její lůno bylo jen pár centimetrů od špičky mého údu - zaúpěl jsem nad touhle myšlenkou.

Bránil jsem tomu zvířeti ve mně, položit ji pod sebe a naléhavě si ji vzít a milovat ji dokud by se pode mnou nekroutila křečí plnou orgasmu. Zavřel jsem víčka. Ne, to si nesmím představovat! Ona si nejdřív musí zvyknout na mou přítomnost, na mé tělo a letmé dotyky, potom můžu pokročit dál… Musím počkat, až bude připravená přijmout mé tělo společně s celou tou intimitou.

Znovu se ozvalo naléhavé zacukání v mých tříslech, až to zabolelo. Jestli to takhle půjde dál, budu si muset jít ulevit do koupeny! Pomyslel jsem si zkroušeně.

Ráno přišlo velice brzy, přišlo mi, jako bych dnes v noci vůbec nespal. Annie měla svou hlavu položenou na mé hrudi a objímala mě. Její dech mě šimral na žebrech. Přidržoval jsem si ji paží na místě a hladil ji po boku, zádech a prsty jemně obkresloval její vystouplé jizvičky.

Klid z dnešní noci zmizel a objevila se znovu ta frustrace. Rebeka a dítě. Pořád jsem přemýšlel, kdy se to mohlo stát. I když jsem nesnášel latex, byl jsem opatrný na to, abych ji nezbouchnul. Kruci, jak se to mohlo stát?! Rebeku jsem nenáviděl čím dál víc, i když si za to všechno můžu sám.

Dal bych všechno, aby mi místo Rebeky tuhle zprávu oznámila Annie. Kdyby ona čekala moje dítě, bylo by to o něčem jiném. Miloval bych je oba, radoval se z toho a byl neskutečně šťastný! Zabloudil jsem na ploché bříško své ženy, to ona teď měla nosit moje dítě!  A pokud ne teď, tak v nejbližší době. Vlastně, i kdyby mi dítě dát nemohla, nic by se na tom nezměnilo. Ona byla můj střed vesmíru, moje slunce a na tom se nikdy nic nezmění.

Mít dítě se ženou, jako je Rebeka, bylo pro mě, jako zlý sen. Útrpný a bolestivý. Jak vezme Annie, že jiná žena čeká moje dítě? To nepřijme, nebude chtít stát v cestě rodině. Nepochopí, že já budu chtít být jen s ní, ne s nikým jiným.

Annie se vedle mě dusivě rozkašlala, ale neprobudila se. Raději jsem se ujistil, že ji znovu nezachvátila horečka. Kolikrát se mi v noci stalo, že jsem se probudil a kontroloval, jestli Annie dýchá, nemá zimnici či zvýšenou horkost, nebo jen další zlý sen. Jinak mi nebyl dopřán klidný spánek.

Jak jen se tohle vyřeší, bylo tu toho tolik… Rozhodně jsem Annie zatím nehodlal nic říkat. Teď se musela plně uzdravit a já si nemohl dovolit ztratit ani kousek toho, čím mě obdarovala. Důvěrou a svou přítomností v mém životě, ve svém domě, v mé posteli a v náručí…

. . .

Paul vylezl mokrý ze sprchy, ve vlasech se mu třpytily kapky vody, byl jen v trenýrkách s ručníkem okolo ramen. Představila jsem si ho nahého, nebylo to tak těžké po tom, co jsem ho viděla, jak ho pán Bůh stvořil. Přejela jsem ho pohledem po těle plného šlach a svalů a cítila na lících, jak rudnu. On si toho všiml, roztáhl rty do úsměvu a ukázal mi zuby. Panebože! Já jsem zvrhlík! Schovala jsem hlavu do polštáře. Ta dnešní noc! Vlastně mnou procházela neskutečná úleva a vděk, že to nenechal zajít tak daleko. Nevím, jak bych teď mohla jen tak existovat, po tom všem… Trochu jsem se zatřásla nad špatnou vzpomínkou.

„Dobré ráno, miláčku,“ pozdravil mě. „Jak se cítíš?“

„Bolí mě hlava,“ zasténala jsem. „Jak to, že tobě nic není, vždyť jsi toho vypil víc než já,“ postěžovala jsem si ublíženě.

„Já jsem zvyklý, miláčku. Musel bych toho vypít o hodně - hodně víc, abych na sobě něco ucítil. Můj organismus je velmi odolný.“

„To je nefér,“ zaskučela jsem a převalila se v posteli, aniž by mi došlo, že pořád na sobě nic nemám. Pokrývka mi sklouzla a odhalila moje nahé křivky. Rychle jsem se zahalila a nad tím pohybem zasténala, hlava, jako by mi chtěla prasknout a mozek vyletět ven.

Paul se zasmál. „Dáš si aspirin anebo snídani?“ Pomalu se oblékal, aniž by mu vadilo, že se na něho dívám.

„Aspirin. Jednoznačně. Ty někam jdeš?“ zeptala jsem se až moc zklamaně, aniž bych chtěla, aby to tak vyznělo.

„Ano, musím do práce. Dlouho jsem tam nebyl. Ale jestli chceš, abych zůstal, tak já zůstanu. Pošlu sem někoho z kluků. Nemusíš se bát,“ ubezpečoval mě.

„Ale já nechci být někomu na obtíž. Vezmi mě s sebou, slibuju, že tě nebudu rušit -“

„O to nejde, Annie. Máš být v posteli a léčit se. Podívej se na sebe, jsi celá bledá.“ Přešel ke mně a pohladil mě po tváři. „Nudila by ses tam. Nebudu mít na tebe čas.“

„Ale mně je dobře,“ protestovala jsem. „Nechci tu být s někým cizím. Vezmu si s sebou skicák a po nudě nebude ani stopy.“

Povzdychl si. „No tak dobře. V kanceláři mám malé kanape, lehneš si tam a budeš odpočívat. Než půjdeme, tak se pořádně najíš a teple se oblečeš.“

„Rozkaz, kapitáne.“ Zasalutovala jsem s úsměvem, na prsou si přidržela přikrývku a rozběhla se s mírným zavrávoráním splnit jeho pokyny.

. . .

„No, tak to jsi v pěkném průseru, Paule,“ uznal Quil a Embry mu přitakával. „Ta potvora to na tebe pěkně vybalila. Ale tak trochu si za to můžeš sám, kdybys neojel všechno, co má díru, měl bys teď klid.“

„Tak to ti pěkně děkuju. Jak jsem mohl vědět, že potkám Annie?“ Opřel jsem se o madlo stroje a podíval se okolo po hale, jestli nás náhodou někdo nepovolaný neslyší. Naštěstí nikdo nebyl na doslech a Annie hezky ležela s čajem v mé kanceláři, obskakovaná Gwinet.

„Přefiknul jsi tolik ženských, že se divím, že z potomků nemáš školku,“ ozval se Embry. „Ale Annie to asi přijala v klidu, když je tu s tebou.“

„Neví o tom. To jí nemůžu povědět, náš vztah je velice křehký, nestabilní a složitý. Však to víte.“ Pokýval jsem hlavou. „Zjistili jste o ní něco nového?“

„Nic.“ Zavrtěl Quil hlavou. „Jsi si jistý, že to doopravdy Annie říkala? Nic z toho mi nedává smysl.“

„Jsem. Ale děkuju za snahu.“ Poplácal jsem ho po rameni. „Teď se budu muset začít soustředit i na Rebeku, tu mi přál samotný ďábel. Zachránil jsem pár zakázek a další si to rozmýšlejí, takže máme pořád co dělat. Kdyby náhodou, tak budeme expedovat i do dalších měst, sice se zvednou náklady na dopravu, ale budeme mít z čeho žít. Tak do práce, hoši,“ pobídl jsem je a vydal se zkontrolovat Annie dřív, než půjdu převzít materiál.

Vlastně jsem byl rád, že je tu se mnou, neměl jsem o ni takový strach, když byla pod jednou střechou s kupou vlkodlaků. Už zpoza dveří ke mně doléhal smích. Annie s Gwinet si něco štěbetaly a něco si prohlížely, aniž by mě zaregistrovaly.

„Copak vás zaujalo, moje milé dámy?“ Opřel jsem se ledabyle o futra.

Obě vyprskly smíchy. Annie si skrývala naprosto dívčí úsměv v záplavě vlasů a v očích jí lítaly jiskřičky. Tolik mě potěšilo, že je šťastná. Mohl bych se tím pohledem kochat do nekonečna, kdyby mě Gwinet velice rychle nevyhodila z mé vlastní kanceláře a já nezůstal zírat na zavřené dveře „No tak jo, no, nebudu vás rušit.“ Zakroutil jsem hlavou a mohl se užrat zvědavostí, co tam ty dvě provádějí.

Jal jsem se své práce a byl rád, že je alespoň ve smečce klid, žádné rozepře a ani vážnější spory. Tedy až na Toma, ale to se dalo čekat, nikdo nenesl svou proměnu zrovna nejlépe. O to hůř nesl nepochopení své matky. Nevěděla, čím Tom je, ale na to, jak mu ztížit život byla expert. Mezi námi dvěma bylo taky jisté napětí, nemohl mi zapomenout, že jsem mu zakázal stýkat se s Annie, i když chápal moje důvody. Jistým způsobem se mu Annie velice líbila, možná, že kdyby se ještě setkali, tak by se do ní zamiloval a my oba jsme tuhle skutečnost věděli. Ale já z nás dvou byl ten, který jí dokázal dát vše, co potřebovala, ba i víc. Přesto cítil vděk a úctu.

Čas při práci mi utekl velice rychle, za chvíli bude oběd, podíval jsem se na hodinky.

„Paule!“ rozeznělo se naléhavé volání Gwinet mezi rachotem zapnutých strojů. „Paule.“ Doběhla ke mně celá zadýchaná a popadala se za hrdlo.

„Stalo se něco?“

„Rebeka. Hledala tě v kanceláři. Jakmile uviděla Annie, tak se do ní pustila. Ona…“ zhluboka se nadechla a snažila se doříct větu, ale já už na nic nečekal. Prohnal jsem se halou závratnou rychlostí, rozrazil dveře od kanceláře a v posledním momentě uviděl, jak Rebeka s napřaženou dlaní uhodila Annie.

„Ty jedna malá couro. Já ti dám se tady ukazovat,“ soptila Rebeka.

Popadl jsem ji a odtrhl ji od své ženy. „Přestaň, Rebeko, ty tady nemáš co dělat!“ Popadl mě neskutečný vztek a měl jsem co dělat, abych ji odtud nevykopal. „Miláčku, jsi v pořádku?“ obrátil jsem se k Annie. Zaskočeně pokývala hlavou a na tváři se jí rýsoval rudý flek, který si nevěřícně držela. Kdybych nedržel Rebeku, už bych ji svíral v bezpečí svého náručí.

„Miláčku?!“ vykřikla Rebeka nevěřícně. „Tak ty jí říkáš miláčku?! A já si naivně myslela, že jsme si včera všechno vyjasnili. Pravda, možná jsi neměl dostatek času si všechno uspořádat. Ale to já taky nemám. Naše dítě se za pár měsíců narodí a já ani nevím, jestli se jeho otec k němu bude hlásit. Jsi zkurvená svině, Paule!“ pěnila Rebeka a snažila se dostat z mých spárů, ale já ji držel pevně, až jsem si na chvíli myslel, že jí nebo tomu nenarozenému ublížím.

Annie zalapala po dechu a s neskutečným výrazem se podívala po Rebece a po mně… V očích se jí zaleskly slzy. Rebeka ji nepřestala častovat nadávkami.

„Annie…“ vyslovil jsem její jméno tak zoufale, jak jsem se cítil. Tohle byla rána pod pás.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola devatenáctá: