Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I will allways love you 7. kapitola

26.09.2011 (19:45) • lowelllyyP • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1257×

BELLA:

„Ano Carlisle?“

„Bello, prosím, pomoz nám!“

Sedla jsem si na postel a prohrábla jsem si vlasy. Oči jsem měla únavou zavřené, ale vnímala jsem. Carlisle zněl tak vystrašeně, že jsem nemohla nic odmítnou, i kdybych chtěla.

„O co jde? Stalo se něco?“ ptala jsem se ospale.

„Alice měla vidění, Edward se chystá udělat něco strašného, aby se potrestal za to, co ti udělal. Stále si myslí, že tě zabil, a nechce nám uvěřit, že stále žiješ.“

„Cože?“ vyštěkla jsem. V ten moment jsem už ospalá nebyla. Ne proto, že se chce zabít, ale proto, že se s ním budu muset zřejmě znovu setkat.

„Ano, Bello, slyšíš dobře. Musíš nám pomoct!“

„Ale jak vám mohu pomoct?“

„Já nevím, musíme něco vymyslet, aby ses mohla dostat do Evropy.“

„Do Evropy? Páni, tak to je dost daleko. Za jak dlouho se tam dostaneme?“

„Chystá to na pátek, to je pozítří, musíš se nějak vymluvit sestře, abys mohla už zítra po škole hned nasednout na letadlo.“

„Dobře, něco vymyslím, sežeň mi letenku a někoho s sebou, nevím, kde se nachází.“

„To už je obstarané, poletí s tebou Alice.“

„Fajn, hned ráno to domluvím, ano?“

„Mnohokrát ti děkujeme, Bello, moc to pro nás znamená.“

„No zatím není za co.“

„Dobrou, Bello, zítra se ještě uvidíme.“

„Dobru Carlisle, dobře to dopadne!“ A na konci věty jsem se pousmála.

Usnula jsem hned po ukončení telefonátu.

Zdál se mi sen, kde jsem se opět setkala s Edwardem a znovu se mě pokusil zabít. Vytrhla jsem se ze spánku tím, že jsem spadla z postele. Byla jsem vyděšená z toho, co se stane a co mám vlastně říct sestře, aby mi něco uvěřila.

Když jsem došla do kuchyně, tak tam Leah už seděla. Byla dobře naladěná a upíjela horkou kávu, která tolik voněla. Udivovalo mě, že je stále v pohodě, i když Jared nebyl často doma. Ani jsem nevěděla, kde vlastně je, ale můj manžel to není, takže to není moje starost.

„Ahoj sestřičko,“ pozdravila jsem.

„Ahoj Bello, copak, že jsi tak dobře naladěná?“ ptala se.

„Víš, včera večer mi volala kamarádka z Jersey, že má v pátek oslavu narozenin, a jestli bych mohla přijet. A já jí slíbila, že přijedu.“ A snažila jsem se nasadit prosebný výraz.

„To si ze mě děláš srandu, nebo to myslíš opravdu vážně?“

„Myslím to vážně.“

„Ale pokud se mě ptáš na můj názor, tak říkám ne.“

„A co když se tě na tvůj názor neptám a pouze ti to oznamuji jako hotovou věc.“

„Bello, bydlíš v mém domě, a proto mám za tebe odpovědnost já, takže ti říkám, že nikam nejedeš!“ vykřikla na mě. Pak se její úsměv změnil v zuřivý výraz. Pohodila hlavou na stranu a já uviděla její holé rameno, na kterém měla čtyři dlouhé jizvy. Vypadaly, že už je tam nějakou dobu má, ale kde by k nim přišla? Vždy je tak opatrná. A pak mi to došlo. Já mám od včerejška na zádech úplně stejné jizvy. Udělal jí to ten vlkodlak!

Přistoupila jsem k ní blíž a ostrým pohledem jsem je více prozkoumala. Odešla z domu, když jí bylo osmnáct na vysokou školu poblíž, a tady bydlí sedm let. A stejně tak dlouho je vdaná za Jareda.

„Jak jsi přišla k těm jizvám?“ zeptala jsem se.

„To není tvoje starost!“ odsekla mi a rameno si zakryla pomocí svých havraních vlasů.

„Je to moje starost! Jsi přece moje sestra!“ rozkřičela jsem se.

„Ne, Bello, nic ti do toho není. Do teď ses o mě nezajímala, tak to nedělej ani teď.“

„Fajn, jak myslíš.“ Rozhodila jsem rukama a hrnek, který Leah držela v jedné ruce, jsem svým pohybem odhodila na zem. Rychle jsem se k němu sehnula, abych to uklidila. Ale Leah rychle vyskočila ze židle a vyhrnula mi tričko ze zad. Chytila se jednou rukou za ústa a druhou za čelo.

„Ty se ptáš na moje jizvy a přitom máš ty samé? Kdo ti to udělal?“ křičela na mě.

„Ten samý co tobě.“

„To není možné! Který z nich ti to udělal?“

„Ono je jich více?“

„Bože Bello, přece musíš vědět, kdo to je, nebo ti to neřekl?“ dotazovala se mě.

„To ohromné a chlupaté monstrum snad umí mluvit?“ Nechápala jsem, o co vlastně jde, snad ho nechodí krmit, to by mi ještě tak scházelo.

„Ne, neumí mluvit, když je ve vlkodlačí podobě. Ale když je člověk, tak mluvit samozřejmě umí.“

„On se dokáže měnit na člověka?“

„Ne, on jako člověk se umí proměňovat ve vlka.“

„Fajn, nemám páru, kdo to je v lidské podobě, ale kdo je ten, co ti to udělal?“

„Můj vlk je Jared.“

„To je sranda, že jo.“ Posadila jsem se a nemohla jsem tomu uvěřit. Jared je chlupatý zabiják? Proč?

„Ne, není to sranda ani v nejmenším.“ A sedla si vedle mě.

„Kdy ti to udělal?“

„Před sedmi lety. Potkala jsem ho na výzkumu, který jsem dělala na vysoké škole. Byla jsem tady nedaleko v lesích. Spatřila jsem ho jako muže, vyměnili jsme si vzájemný pohled a během pár vteřin se to vše odehrálo. Myslela jsem si, že to nepřežiji, ale on se pak proměnil zpátky do člověka. Přišel ke mně a uklidňoval mě slovy, že se ho nemusím bát, že mi neublíží a že na mě čekal celý svůj život. Pak mi řekl všechno, co jsem o něm chtěla vědět. Zamilovala jsem se do něho a vzala jsem si ho.“

„Páni, to je hezký, ale řekni mi, proč se to děje?“

„No, oba dva jsme se pro sebe narodili. Já patřím k němu a on patří ke mně.“

„Dobře, takže já od včera někomu patřím?“

„Jak od včera? Ty jizvy vypadají, že už je nějakou dobu máš?“

„To je dlouhý příběh, Leah, a nevím, jestli by se ti líbil.“

„Co tím myslíš, že je to dlouhý příběh?“

„Prostě je to na dlouhé vysvětlování. A udělal mi to včera, když jsem šla po škole ven.“

„Řekni mi to!“ vyštěkla po mně.

„Nemůžu ti to říct, nejdřív musím odjet a pak ti to povím jasné?“

„Aha, takže ty nechceš jet na kamarádčiny narozeniny.“

„Ne, nechci. Protože žádné kamarády jsem tam nikdy neměla.“

„Bello, prosím, řekni mi, o co jde.“

„Nemůžu Leah, věř mi prosím, ale až přijedu, vše ti povím.“

„Fajn, a kam to vlastně pojedeš?“

„Do Evropy.“

„Cože? To nemyslíš vážně! Nikdy!“ křičela.

„Leah, prosím, musím tam jet. Pokud tam nepojedu, stane se něco, co nechci já a ani nikdo jiný.“

„O kom to mluvíš?“ vyptávala se.

„Mluvím o Cullenových.“

„Bello, jestli je to nebezpečné, tak ti říkám, že nikam nejedeš.“

„Musím, nic jiného pro ně udělat nemohu. Oni mi zachránili život, pamatuješ?“ prosila jsem.

„Nechce se mi souhlasit. Je to těžké! Umřeli nám rodiče, nesmíš umřít i ty.“

„Já neumřu, slibuji!“ zaprosila jsem znovu.

„Dobře. Kdy jedeš?“

„Dnes hned po škole. Carlisle mě vyzvedne.“

„Dobře, ale chci být u toho jasné.“

„Fajn. Musím jít do školy, nebo to nestihnu. Ahoj a děkuji ti.“

„Máš za co.“

Vyběhla jsem ven a startovala svou Hondu. Akorát jsem viděla Jareda, jak se vrací domů. Sešlápla jsem plynový pedál a vyrazila. Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě a běžela jsem do školy. Stihla jsem to minutu před zvoněním.

Celý den jsem byla nervózní a přemýšlela jsem, jaké to asi bude, až ho znovu spatřím. Škola utekla rychleji, než jsem doufala. Konečně slyším poslední zvonek. Sbalila jsem si věci a utíkala jsem k autu. Byla jsem překvapená, že místo Carlislea tam stála drobná a sympatická slečna. Měla havraní vlasy, které jí trčely na všechny strany.

„Ahoj, jsem Alice, Carlisle ti o mně už povídal.“

„Jo, ahoj, jsem Bella, ale to už asi víš.“ A na konci věty jsem se pousmála.

„Máš sbaleno na cestu?“ zeptala se.

„Ne, ještě ne.“

„Fajn, nech mě řídit prosím.“

Ustoupila jsem od dveří a přesunula jsem se na stranu spolujezdce. Nikdy bych nevěřila, že v tom autě je tolik síly, aby jelo tak rychle. Zastavila u nás před domem a vystoupila se mnou. Jen jak vystoupila z auta, tak se jí nakrabatilo čelo a odvrátila hlavu dozadu.

„Stalo se něco Alice?“ ptala jsem se.

„Ty to necítíš?“

„Ne nic necítím.“ A pokrčila jsem rameny.

„No, pokud jsi pětadvacetiprocentní upír, tak tohle bys měla cítit, je to vlkodlačí pach.“

„Ne nic necítím, ale až dnes ráno jsem se dozvěděla, že bydlím pod střechou s jedním z vlkodlaků, takže bys asi měla zůstat venku.“

„Super!“ vykřikla. „Tak si pospěš, nemáme času nazbyt.“

„Jo, už běžím.“

Mezi dveřmi jsem se střetla s Leah, která šla rovnou ven a sedla si do auta. Nechápala jsem, co tím zamýšlí, ale budiž. Rychle jsem si sbalila to nejpotřebnější a zase jsem pospíchala ven. Nasedla jsem rychle do auta a Alice jej rychle přesunula na letiště. Když jsme byly na letištní hale, tak jsem spatřila skoro celou Cullenovic rodinu. Čekali na nás a Carlisle měl pro nás letenky.

„Bello, víš, co máš dělat?“

„Ano, Carlisle, vím to dobře.“

„Fajn, tady máš letenku. A ty Alice, tady máš mobil, kdyby se cokoliv dělo, okamžitě volej.“

„Ano,“ odpověděla a vzala si telefon, který hned uklidila do kapsy od kalhot.

„Bello, buď opatrná!“ křikla ke mně Leah.

„Budu, sestřičko, neboj se.“ A objala jsem ji co nejtěsněji to šlo.

Rozloučily jsme se a šly jsme k letadlu. Během pár minut jsme se odlepily od země a já zalitovala, že jsem nemohla ještě spatřit Jacoba, ale to už teď nešlo…

6. kapitola - 8. kapitola

Autor: lowelllyyP (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I will allways love you 7. kapitola: