Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I am sorry, Jacob! I can´t stay. - Prolog

Jak se vidí


I am sorry, Jacob! I can´t stay. - PrologNa této povídce spolupracuji s TorencCullen. Volně navazuje na Rozbřesk, jen jeho bitva dopadla trošku jinak. Po smrti Belly, Edwarda a Jaspera jsou všichni zdrcení. Nejvíce to však odnesla mladá Renesmee, obzvlášť potom, co Alice odjela, aby někde utopila svůj žal. Renesmee nevěří, že její rodiče jsou pryč nenávratně a tak se rozhodne přivést je zpět i ze světa mrtvých. Z toho důvodu se vydává na cesty a nechává zoufalého Jacoba samotného...

I am sorry, Jacob! I can´t stay.

 

Milý deníčku,

ahoj, já jsem Renesmee. S rodinou jsme se nedávno stěhovali, protože ve Forks už jsme prý nebyli vítáni, obzvlášť po smrti mé maminky Belly. Teď bydlíme v Portlandu v Oregonu. Omlouvám se ti za ten škrabopis, budu muset ještě hodně cvičit, aby na mě maminka mohla být pyšná. Strejda Emmett tvrdí, že se na mě pořád dívá, takže se musím chovat jako hodná holčička. Ale není to tak jednoduché. Ani Velký Jacob už není tak veselý jako dřív. V poslední době s ním nebylo žádné rozptýlení. Ale spí se mnou, takže se mě alespoň straní zima, když ne zlé sny. Ale já jim nevěřím. Nevěřím tetě Rose, že už je neuvidím. Vždycky, když se dívám do dálky, představuju si, že se najednou objeví, zamávají na mě a vrátí se domů. Tam, kam patří. Potřebuju si to představovat, jinak bych to nevydržela. Všichni se tváří stísněně, i dnes. A to mám mít narozeniny. Bez Alice nejsou oslavy žádná zábava. Teta Alice prý odjela na dovolenou, alespoň tak mi to tvrdila tatínkova maminka Esmé. Potřebovala jsem si s někým povídat. S nimi už nemůžu. Neposlouchají, nevnímají nebo zastírají. Nikdy se nedočkám kloudné odpovědi, když kladu otázky. A teď jsem našla tebe. Nikdy bych nečekala, že si maminka taky psala deník, když byla malá. Už vím, co budu číst, až nebudu moct usnout. Třeba se mi pak o ní budou zdát krásné sny. Tak moc bych ji chtěla znovu vidět... ale prý to nejde. A prý se s tím musím smířit. A já se tak hrozně snažím! Ale... Oh, promiň! Nechtěla jsem tě zamokřit. To ty proklaté slzy. Carlisle, hlava rodiny, tvrdí, že musím být silná a přenést se přes to. Neplakat, protože tak by to maminka s tatínkem nechtěli. Jenomže sama vidím na něm, že se svými slovy neřídí a truchlí. Jak by někdo mohl netruchlit? No, teď budu muset končit, vrátím se k tobě večer a zase si popovídáme, jinak mi Jacob vyčte, že ho neposlouchám a nepřijdu na první zavolání...

 

Zaklapla jsem tu malou knížečku a ještě si ji naposledy přitiskla k hrudi. Bylo to poselství. Dědictví. Když ji moje maminka dostala od své maminky a dopsala ji jen do půlky, je mou povinností ji dokončit. Třeba se pak stane zázrak. Bude mít nějakou kouzelnou moc nebo my splní přání. Kdo ví. Ale vím jistě, co bych si přála. Co bych chtěla ze všeho nejvíc. Aby jsme byli zase jedna velká šťastná rodina. Abych okolo měla zase rozesmáté tváře a ne zkroušené výrazy. Aby bylo všechno dobré, tak jako dřív.

 

„Počkám ještě deset minut a pak ti to sním!“ vytrhl mě z přemítání Jacobův hlas. Jacob byl můj největší spojenec k jakékoli lumpárně, kterou jsem si vymyslela. Litovala jsem, že nemůžu na nic přijít, čím bych nás všechny rozveselila. Obvykle jsme se smáli, když jsem něco provedla. Jak odlišná reakce od dnešní doby. Kdyby jsme tam tehdy před několika týdny, možná měsíci vyhráli a všichni zůstali naživu... Co všechno mohlo být a nikdy nebude...

 

 „Opovaž se! Zlý, zlý Jacob!“ kárala jsem ho, zatímco jsem sbíhala schody a hup rovnou jemu do náruče. Pevně jsem mu obmotala ručičky kolem krku a automaticky se přehoupla na záda. Už jsme byli secvičení a patřičně sehraní. Šlo nám to bez sebemenší časové ztráty.

 

„My dnes nejdeme na lov?“ ptala jsem se trochu zklamaně. Ve tváři jsem měla pravděpodobně tvrdohlavě umanutý kukuč, ale většinou to funguvalo. Asi jsem měla dnes smůlu, protože s hlasitým zasténáním zavřel oči a zavrtěl hlavou.

 

 

„Ne, nezkoušej to na mě, nepřemluvíš mě. A navíc... kdo by si pak rozbalil dárky? Kušuj, radši pojďme pochválit Esméin dort,“ bránil se chabě, ale při myšlenkách na dárky a dort jsem automaticky zapomněla na to, že jsem chtěla běhat v lese. To můžu později. Bude na to spousta času. Spokojeně jsem se nechala odnést až do kuchyně k jídelnímu stolu. S Jacobem jsem se nikdy necítila sama.

 

 

„Hodně štěstí zdraví, my tě máme rádi...“ ozvalo se sborově s notovým doprovodem piana, jakmile jsme vstoupili do kuchyně. To piano bylo posvátné. Strejda Emmett se ho chtěl zbavit, když jsme odjížděli z Forks, ale s Jacobovou pomocí jsme ho zachránili. Byl to nástroj mého táty a já se na něj taky učila hrát, ale nešlo mi to. Ne tak jako jemu. Pořád jsem se nenaučila mou ukolébavku. Napsal ji, když mi byly tři dny.

„Ness? Nessie! Vnímáš?“ pošťouchl mě Jacob, kterého můj nezúčastněný, nepřítomný pohled zjevně ťuknul. Zavrtěla jsem hlavou a našpulila rty, přičemž jsem mu zatlačila na rameno jako signál. Okamžitě mě pustil a až těsně nad zemí chytil přímo do náručí. Naše oblíbená hra - pro něj, pro ostatní byla tak šílená, že se starostí o mě mohli zbláznit.

 

„Jacobe, ještě jednou s ní takhle hodíš a -“ Teta Rose ani nedokončila. Bylo jasné, že by ho nejradši přetrhla vejpůl. Strejda Emmett jí raději stiskl rameno a obejmul ji zezadu, možná jen já jsem v tom gestu viděla i pobavenou jiskřičku, která prozrazovala, že možná jen proto aby ji uhlídal na místě.

 

„Tak to vidíš, Nessie, ani hrát si nemůžem,“ povzdechl si hlasitě a já se rozesmála. Ten cinkavý vzduch naplnil místnost mírumilovnější atmosférou. Esmé s Carlislem i Jacob se nevědomky začali mírně usmívat, Emmett se řehnil široce a Rose si uraženě založila ruce na prsou nad tím, že její výtku nevzal vážně.

 

„Tak dost, nechceš si sfouknout svíčky, drahoušku?“ přerušila je Esmé, která se první probrala z transu. Usmála jsem se a nadšeně se hrnula k dortu. Reálně mi byl jeden rok, ale vypadala jsem starší. O hodně.

 

„Něco si přej,“ zašeptal mi Jacob do ouška, jako by to bylo největší tajemství. Zavřela jsem oči a představila si svůj krásný sen. Byl to obraz naší rodiny. Celé. Byla jsem v mámině náruči. A byla jsem šťastná. Dokonale. A pak jsem foukla. Plamínek zhasl jakoby nic. Když jsem se zamrkáním zase otevřela oči, všichni mě pozorovali, ale nikdo netušil, co to bylo.

 

„Co sis přála?“ ptal se okamžitě Jacob zvědavě. S přísným výrazem jsem zdvihla ukazováček s gestem ty ty ty a zavrtěla hlavičkou.

 

„To se neříká, je to tajemství. Jinak se to nesplní a ztratí to kouzelnou moc,“ nesouhlasila jsem pevně si stojíc na svém. A v tu chvíli jsem věděla jedno. Víra vás vede životem a já věřila, že to dokážu. Přivedu je zpátky. Ke mně, kam patří. Zase budeme šťastni...

 

 

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I am sorry, Jacob! I can´t stay. - Prolog:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!