Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hvězda 9. kapitola

16.03.2010 (20:45) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2285×

9. kapitola

Pohled Edwarda:

"Rose, já se nechci hádat. Promiň mi to. Možná máš pravdu. Od té doby, co je tady na zemi, dějí se divné věci. Možná je to někdo z jejich kamarádů," omluvil jsem se jí.

"Tak se jí na to zeptej," poradila mi.

„A nepovíš mi, jak se jí na to zeptat? Hele poslyš Is, nečaruje čirou náhodou nějaký tvůj kámoš? A nepřičaroval mi lásku k té lidské holce? Víš, které. Té, jak jsem ti řekl, že mě nezajímá. A jo. Ten příběh byl o mě. To asi ne Rose,“ řekl jsem cynicky.

„Odkdy si cynik?“ zeptala se naoko vesele. V myšlenkách mi nadávala, jak si můžu šlapat po štěstí. Moc hezké. Jako bych to nevěděl.

„Promiň Rose. Já si to nedovedu představit. Proč by chtěl někdo ubližovat Is?“ optal jsem se řečnickou otázkou a snažil se najít odpověď. Napadla mi pouze jedna. Někdo ji tam nahoře miluje a chce ji pro sebe. To jediné přichází v úvahu. Milovat tak dokonalou bytost jakou je Is je jednoduché. A nemilovat ji je nemožné.

V ten moment jsem cítil něco jako podivné lechtání. Nevím, co to bylo, ale nebylo to přirozené. Bylo to ale velice příjemné. Jako pohlazení. Pohlazení od mojí Is. V ten moment jsem ji chtěl jenom obejmout a už nikdy nepustit.

„Rose? Nepůjdeme už?“ zeptal jsem se nedočkavě mojí sestry. Ta jenom přikývla. Nadšeně jsem se rozeběhl směrem k domovu. Nemohl jsem se dočkat, až políbím svou Is. Moje Is. Už zase byla jenom má. Má, má, má. Měl jsem chuť skákat metr dvacet.

Jak dělová koule jsem se přiřítil k domu. Vběhl jsem do svého pokoje, ale Is tady nebyla. Prohledal jsem celý dům, ovšem moje Isinka nikde nebyla. Kam zmizela?

„Esme? Nevíš kde je Is?“ zeptal jsem se jí, když jsem míjel obývák.

„Odešla někam ven, jen co jste zmizeli,“ řekla a já jsem byl čím dál, tím víc znepokojen. Doufám jen, že to neslyšela.

„Jdu ji hledat,“ řekl jsem do domu. I tak mě všichni slyšeli.

„Jdu s tebou, brácho,“ řekl Emmett a už mi byl po boku. Pak se k němu přidala i Rose. Bylo mi to vcelku jedno. Chtěl jsem jí jenom najít a držet ji v náručí. Musím se ujistit, že to dozajista neslyšela.

Pohled Is:

To se mi jenom zdá. Jak jsem mohla být tak pitomá a co i jenom na minutku si mohla pomyslet, že mě taky miluje. A proč jsem mu jenom věřila, že ho ta holka nezajímá? A ten příběh byl o něm. Miloval tu holku – tu Angelu – a při mně na ni zapomínal. Určitě mi jen nechce ublížit, když už jsem zdolala tu obrovskou dálku, abych sem přijela. Přijela a zemřela. Proč?

Z dálky jsem jakoby slyšela něčí volání? Nebo se mi to jenom zdálo? Ani nevím, kde jsem teď. Sedím tu jako hromádka neštěstí, brečím jako kojenec a sedím na nějaké studené hromádce. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to sníh. Páni, jak daleko jsem se dostala? Byla jsem někde v půli cesty na Aljašku. Asi proto ten sníh.

Opět se mi zdálo, že mně někdo volá. Zdálo se mi to jako hlas Edwarda. To mně zabolelo u mého srdce. Začala jsem plakat.

Padal soumrak. Když jsem byla ještě nahoře, milovala jsem soumrak. Tehdy jsem mohla zářit, jak jsem mohla. Teď mi záření připomínalo to, že tady končím. Selhala jsem. A za svou chybu zaplatím nejvyšší daň.

Začala jsem se klepat od zimy. Kdo by se taky neklepal? Vždyť sedím na hromádce sněhu.

„Is? Proboha tady jsi!“ vkřikl pro mě tolik milovaný hlas.

„Co tady děláš? Vypadni,“ zakřičela jsem na něj, i když mi to trhalo mé srdíčko. Bylo to tak těžké. Já se do něj zamilovala hned na první pohled a on se zamiloval do mě, jenom tak, aby se neřeklo.

„Víš to?“ zeptal se.

„Proč mi ubližuješ. Když se do roka nevrátím, a ty my zlomíš srdce, vyhasnu. To jsi takový sobec? Tos mi nemohl říct hned na začátku?“ zakřičela jsem na něj, ale pak si uvědomila, co jsem řekla. Prozradila jsem mu, proč vyhasnu. Nechtěla jsem to říkat. Teď se mnou bude jenom ze soucitu. Bude se přetvařovat a nebude šťastný a já budu nešťastná s ním.

„Co všechno jsi slyšela?“ zeptal se zvědavě a v očích mu hrála bolest.

„Dost na to, abych si udělala obrázek. Vidím, jak mě miluješ. Tu holku miluješ. Já jsem pro tebe vzduch,“ zakřičela jsem a moje slzy mi stékaly po tvářích. Kdyby tady teď byl člověk, nevěřil by vlastním očím. Zářila jsem tmavomodře. To byla barva smutku. Když jsme smutní, tak v noci nezáříme. Splýváme s okolím. Taky je tmavomodré. Někdy umřeme, vyhasneme, někdy nezáříme, ale pak se zase objevíme. Já bych teď byla považována za vyhaslou hvězdu. Vždyť jí i budu. Proč bych se měla vracet nahoru? Nic mě tam nedrží a Al se kvůli mně nebude trápit. Vždyť to musela všechno vidět.

Ach Moone, jak jsi to mohl vědět? Jak jsi mohl vědět, že mě nebude milovat? Proč jsem tě neposlechla? Proč? Samé otázky, ale na ně žádné odpovědi.

„Ale musela jsi to pochopit špatně,“ obhajoval se zase.

„Ne. Nepochopila. Pochopila jsem to správně. Ty, ta holka, já, ten příběh. Všechno do sebe zapadá. Já to chápu. Už tě nebudu otravovat,“ zvedala jsem se, ale nešlo to. Pořád jsem seděla na místě. Nešlo mi, se pohnout. ‚Ach, Al, proč to děláš?‘ zašeptala jsem nahoru, ale tak, aby to Edward neslyšel.

‚Protože si musíš vyslechnout a…‘ pak už se nic neozvalo. Byla jsem zmatená. Proč začala a nedokončila větu? Co se tam stalo?

„Ale já tě miluju. To Angela je ta druhá. Já jsem tě miloval už na nebi a to jsem nevěděl, že existuješ. A ty ses mi tady potom zjevila a já byl v sedmém nebi…“

„To neříkej. Nebe není. Nebe jsme my. Máme jich jenom 5,“ naštvala jsem se. Už jsem se mohla hýbat. Al mě připoutala k zemi, dokud… Dokud co? Proč mě odpoutala a nedořekla myšlenku? Co se tam sakra děje?

„Promiň. Byl to pro mě zázrak. A všechno bylo v pohodě, jenže pak se za dva dny stalo to, že se z čista jasna objevil ten cit k Angele. Nevím proč. Prostě se to stalo. Já za to nemůžu. A jenom jsem se chtěl zeptat. Není možné, aby to dělal někdo od vás? Já jen, že se to stalo až po tvém příchodu,“ zašeptal a díval se přitom do země. Tak to mě už opravdu dopálilo.

„Takže si myslíš, že za to někdo může od nás? Já tě miluju, Edwarde, ale ty obviňuješ moje přátele. Chceš říct, že za to může Moon? Nebo Sunny? Moje přítele nebudeš urážet,“ rozkřikla jsem se a běžela pryč. Nepotřebovala jsem tohle. Ubližoval mě? Dobře. Můžu si za to sama, ale urážet moje kamarády opravdu nebude.

Z dálky jsem ještě zaslechla něco, co znělo: „Ale já jsem to tak nemyslel. Jen jsem se chtěl zeptat. Miluju tě. Vrať…“ Další slova už pro mě byla neslyšitelná. Už jsem musela být daleko. Při mojí rychlosti.

Něco mě táhlo k moři. Nevím, co to bylo. Zkusila jsem něco a ono to šlo.

Pohled nikoho:

Dívka někde v dálce, na nebi, se balila. Musela na měsíc pryč. Ten tyran jí poslal pryč. Byl zaslepený láskou. Ona však poslouchala, když mohla.

Viděla, jak se ti dva hádají. Chtěla nějak pomoct, ale nic jí nenapadlo.

Když viděla, že se Edward chce omluvit a vše vysvětlit, napadla jí jedna věc. Nechala „přikovat“ Is k zemi. No jasně. To je dobrý nápad. zaradovala se. Měli tu moc. Měli toho víc, ale jediná tahle moc se právě hodila. Navíc s Is to trénovali a hráli si tak, když byli ještě malé hvězdičky.

„Ach, Al, proč to děláš?“ zeptala se jí Is. Já to slyšela. Bylo to mířené pro ní.

„Protože si musíš vyslechnout a…“ chtěla jsem doříct větu a všechno ji říct, ale do pokoje vešel Moon. Utnul ji v hovoru a poslal na hvězdný vlak. Vždy, když se jede hvězdným vlakem v noci, vypadá to, že padá hvězda, protože jsou všichni na jednom místě. Dívka byla smutná, že to nemohla říct, a že jí to nenapadlo dříve, ale musela poslechnout.

Když byla ve školce nad Rudým mořem, použila poslední svou možnost. Vábení.

<< >>

Shrnutí (nessienka)

Shrnutí (blotik)

Tady je ta špatná zpráva. Rozhodli jsme se, že tuto povídku pozastavíme. Tohle je vlastně taková rozlučková kapča. Není vás moc, co byste komentovali. Nevíme, jestli jste jen líní, nebo vás to absolutně nezajímá. Tak se omlouváme těm pár lidem, kteří to četli.

PS: Komu se naše tvorba líbila, uvidí se, jestli budeme podle zájmu pokračovat, nebo budeme psát něco jiného.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda 9. kapitola: